Jizera z Ruských Křížů aneb od vejš už to nejde

Jizera z Ruských Křížů aneb od vejš už to nejde

„Tak jsem slíbil ženě, že na oběd budu zpátky.“ Otvírá Ondra diskusi o nedělním pádlování. Cestou na Mejto ale podjel tři stromy a další dva odklízel. „Tak už je tam další, nikdo neprojede“ uzemnil ho právě příchozí hasič.

Po předpovědi ČHMI, která slibovala asi 25 kubíků, jsme ze sedmdesáti docela rozpačití a graf se netváří, že by se chtěl přestat topořit. „Jizerka by konečně měla dost vody, ale vletět tam do stromů…“ Přece se ale nenecháme odradit přebytkem vody. Na ten se v Jizerkách nehraje. Z koutu mysli se mi vybaví, že někdy někdo nějak jel Jizeru od Ruských Křížů, pomníku dvou utopených jízdních průzkumníků z Napoleonských válek. Utopili se v bažině na prameništi Jizery, horské louce severského typu s unikátní přírodou, nulovým přístupem a hlavně hranicí s Polskem. A něco mi říká, že dnes je ten pravý den.

Vodočty slibují zajímavou akci
Vodočty slibují zajímavou akci

Autem vezeme lodě na Smědavu a mírně nelegálně je jedeme ukrýt do zatáčky na lesní cestě k Předělu, rozvodí Jizery a Smědé. K lodím po odstavení auta musíme pěšky tři kilometry, potom s kajaky na zádech sejít k poslední lesní cestě a odtud už klečí a bažinami k prameništi. Za tohodle počasí, kdy jsme se vyhýbali padlým stromům a déšť se pomalu mění na sníh, je bažina hodně šťavnatá, a my se jen spoléháme, že naše kajaky odvrátí napodobení osudu utopených Rusů.

Cesta na nasedání
Cesta na nasedání

Sedáme na jednom z ramen prameniště, z metrové strouhy se roštím a meandry probíjíme na Velkou Jizerskou louku – řeka tu skoro neteče a je tak plná, že meandry jde zkracovat, musí si ale vybírat cestu bludištěm kleče a smrků, jet jde v podstatě všude, takže občas vyšijeme protivodku kolem cedule „národní rezervace“ nebo kolem česko-polského hraničního kamene (který podle tesaných značek pamatuje dobu, kdy ta hranice byla československo-německá). Pláň u jediné známky lidské přítomnosti, chaty Gorzystow, již není plání, ale půlkilometrovým jezerem. Je jasné, že kořenovská Jizera bude veliká!

Zpočátku je Jizera spíš potůčkem
Zpočátku je Jizera spíš potůčkem

Řeka rozhodně nevypadá jako ta, kterou v létě brodím v kraťasech. Trojčička se bez cavyků láme do dvou velkých kataraktů, kde trefujeme lajnu mezi dva válce typu „polykač pošetilců“. Za mostem v Orle jen okukujem mohutný přítok Jizerky (to je název toku, kterému sice pražáci ríkají safírák, ale safírák je ve skutečnosti jinde). Následující peřej s námi mocně cvičí, ani v lehčích místech řeka nedává oddechu, neustálá pozornost a málo možností stavět nás žene obrovským tempem. Aby ne, podle toho, co přiteklo Jizerkou, a podle posledních informací z grafu jedeme na osmdesáti kubících v korytě, kde v létě nejde mezi balvany vodu skoro najít.

Občas hledáme cestu obtížně
Občas hledáme cestu obtížně

Před železničákem v Kořenově začínáme prohlížet a postup se mění na „přískokem vpřed“. Pětkovou vodnatku asijského typu nadobro opouštíme, nejdřív já, a o několik přískoků dále i Ondra. Oba máme pocit (já víc), že řeka je dnes silnější než my. Po troše soumarství a menší vycházce na Mejto ukecáváme Roťáka, aby nás hodil pro auto, a potom s Matoušem dáváme macatou Mumlavu do Jizery do Vilémova. Průtok je na stovce. Jizeru tedy máme sjetou skoro celou, s těmi meandry na začátku skoro 35km, s expedičním nástupem na naprosto unikátním místě.

Výlet do Polska
Výlet do Polska
Nevěřil bych, že v Čechách, uprostřed přelidněné Evropy, lze najít řeku uprostřed divočiny, bez stopy lidské činnosti v okolí, spojující výzvu v podobě přístupu, téměř severskou přírodu, co bere dech, dlouhé a náročné pádlování, obtížné peřeje a velikost od potůčku po sto kubíků, na pětatřiceti kilometrech. Minulá neděle je jeden z důvodů, proč miluju svůj domov – takový den na vodě by mě uspokojil i na dlouho plánované expedici na druhé polokouli. Tohle nebyl obyčejný „zaparkuj a zapádluj“ den, tohle byl den, který připomene, proč to stojí za to, najít zase něco nového na řece, co mě učila pádlovat!

The Russian Crosses from mattthekayaker on Vimeo.

Zkušenosti čtenářů

Václav

Uctivě gratuluji k tomuto velkému počinu… V létě jsem rozvodněnou Jizeru mlsně okukoval od mostu v Orle výše, byť za příznivějšího stavu pro mé (ne)schopnosti …. řeka  a kraj jsou tam neskutečně nádherné, severské…. bez ohledu na to, že vyprávěnka o Ruských křížích se zdá být pouhou romantickou bájí, ba ani ta bažina tam asi nebude bezedná (viz kniha Připomínky zašlých časů, která doplňuje osudy některých jizerských pomníčků dříve mapovaných Nevrlým)…. Zajímalo by mě, kdo ze zasloužilých vodáckých bardů už úsek z Velké jizerské louky splul. Nebo máte prvosplav?

Had
Václav:

Ahoj Matěji,
Splutí Jizery na Velké JIzerské louce bylo už za sociku několikrát podniknuto. Co je mi známo, tak ale vždy šlo o nafukovací lodě. Občas to skončilo zatčením ostrahou státních hranic. V roce 1992 byl schválen zákon o ochraně přírody a krajiny (č. 114/92 Sb.) a vyhláška k němu, která od 1.6.1992 zakazovala vstup do národních přírodních rezervací. Pracoval jsem tehdy na CHKO a řekli jsme si že plavbu uskutečníme před platností tohoto předpisu. Týden před Velikonocemi jsme na Smědavě odvazovali ze střechy auta jako jediní lodě, mezi divně pokukujícími lyžaři. Jirka odtáhl svoji deblovku cvaknutou na sedák škarpou ve které byl dostatek sněhu a já nesl kajak na rameni. Bláža s Honzou jeli na lyžích. U Zeleného kamene jsme sedli do lodí a po bílých pláních sklouzli do prostoru Ruských křížů. Tam jsme se nalodili. Honza Burda jel na lyžích a hlásil nám padlé kmeny. Jirka s Blážou skončili pod Hojerem, odkud se Bláža vracela na lyžích pro auto, a já pokračoval až na konec rezervace. Zde se Jizera stýčí vlevo a vzdaluje se od Panelky. Donesl jsem kajak na Jizerku, kde opřený o „pyramidu“ před stejnojmenou chatou čekal na příjezd auta. Někde z toho existují i fotky. Dokonce nás zcela náhodně fotil i Wolf Ginzel.

Matěj Koudelka
Had:

Ano, rozprávka o důvodu pojmenování pomníku není s určitostí doložena, jistá je jen přítomnost Rusů na tomto místě, stejnětak jako se debatuje o druhé možnosti vzniku místního názvu (časopis Krkonoše a Jiz. hory, duben 2017). Ale pro příběh naší výpravy je to prostě dobrý materiál, i když bažiny nejou bezedné, a pro naše účely byly jen přirodní překážkou přístupu k řece, místo onoho dne působilo zlověstně a lákavě zárověň, znalci Jizerské divočiny jistě ví, jaké pocit myslím, takže se ani nedivím, že se o okolí traduje tak mnoho pověstí, spousta z nich je ještě méně pravděpodobných, přirozeně…
Obdivuji počiny předrevolučních i dalších vodáků, v jejich době to bylo NĚCO, dnes je to relativně jednoduché, i když riskujeme pokuty za porušení zmíněného zákona, nemyslím si, že přírodě jakkoli škodíme, máme svou domovinu rádi a nechceme jí ublížit, jen zde jsme se rozhodli použít vlastní hlavu, místo adoptování pohledu ochranářů.
Jedno ze vzácných splutí absolvoval za menší vody i táta, nevím, jestli by ocenil oslovení zasloužilý vodácký bard, musím se ho na to někdy vyptat, co si pamatuju, byl to asi taky v jeho vodácké kariéře velký den, i pro zmíněnou lásku k místní magické krajině a kvůli romantické pověsti.
PS: ty fotky od Wolfganga by z hlediska historie českého vodáctví mohly být poklad, je nějaká šance je někde získat? Díky, M.

Honza Had Mertlík
Matěj Koudelka:

Ty fotky od Wolfa jsem bouhužel nikdy neviděl, nevím, kdo spravuje jeho pozůstalost. Zkusím poptat Honzu Burdu, Nejspíš nás taky fotil. V tom úseku pod Hojerem, kde řeka pomalu nabírá na spádu, to bylo silné kličkování mezi balvany. Tehdy moc vody nebylo a můj kajak koupený za 350 Kčs jako ojetina z brandýské dukly dostal pěkně na frak. Týden nato jsem s ním jel v Orličkách Rokytenku a kousek Zdobnice a tekl jak necky. mertlik(at)cesky-raj.info

Matěj Koudelka
Honza Had Mertlík:

Kdyby se nějaké fotky našly, rád bych je viděl! Zkusím severočeské muzeum v Liberci, muzeum na Jizerce, Hnoják… Mám pár tipů jak zjistit kdo se stará o pozůstalost.
Jo, tak tam balvany nebyly žádné, no, aspoň jsme si neobouchali pádla.

Václav
Matěj Koudelka:

Malý dotaz na jizerské bardy (dočetl jsem se, že bard znamená tvůrce či interpret epických příběhů – a to je určitě každý, kdo splul Velkou jizerskou…:-) ) – jak velké je riziko, že mě při decentním, tichém průniku do oněch zapovězených končin Velké louky odchytí nějaký nepřátelsky laděný ochranář? Rád bych si konečně splnil severský sen. Jinak o případném splutí jsem uvažoval spíše z Polandu, kde vede podél řeky turistická stezka. Díky.

Matěj Koudelka
Václav:

Polský nástup je dobrá myšlenka, jen stezka zde přichází k řece o něco níž, prostup divočinou k RK je pak podobný jako z české strany (soudě z obhlídky na běžkách). Další otázkou je, jak blízko si lodě dovezeš autem, tady mi drobný risk z české strany přijde jako rozumná nábližka, přecijen mě baví víc kajakovat než vláčet lodě na hřbetě.
Tím delším vláčením se zase vystavuješ veliké pozornosti (dýl strávíš na očích) zatímco autem to zkrátíš, ale v případě chycení autem bude postih asi větší.
Otázka vystavení se nebezpečí chycení ochranářem je nasnadě. Když není ani letní ani lyžařská sezona a je hnusně, jako jsme měli my, asi jsme moc neriskovali. také je dobré moc neokounět s loděma na střeše u Smědavy. Chce to s rozumem a rázně, efektivně. Počítám že Jizerští ochránci jsou o něco přátelštější než KRNAP (i když ti jsou taky ještě celkem hodní) a o lány přátelštější než ŠUNAP, což jsou kovbojové schopní tě z řeky tahat lasem (skoro doslova).

Václav
Matěj Koudelka:

O Rangers ze Šumavy, kteří si ráno za jarního tání dojedou řádským džípem ke Křemelné (cestou přejedou asi milion chráněných brouků, žížal, bodláků a zajíců), tam se usadí na plastovou židličku a trpělivě číhají s brokovnicí na kolenou(za peníze daňového poplatníka) do slunce západu, jsem už taky něco zaslechl… No, někdy ten sever zkusím bez ohledu na riziko jako v jiných případech… Ještě doplňující otázka, kdybych tam tahal ženu a děti – jak moc tam jsou neschůdné cesty (zarostlé klečí, neprostupným roštím atp.) a jak hluboké jsou ty zmiňované močály…. Už jsem si v létě naťukal GPS souřadnice na průstup, ale pak jsem se zaleknul možných obtíží terénních, které by mi zkomplikovali rodinnou pohodu, kdyby byly moc velké (a žena i děti by pak tůze pyskovaly 🙂 ) Dík.

Matěj Koudelka
Václav:

No jak to říct.. Bažina bezedná není, ale budou mít zadělané botičky a bude jim v nich čvachtat. Když jsem byl špunt a táta mě tam tahal, taky jsem pindal, takže pokud se nátura dětí a manželek nezměnila za ty roky, tak asi pindat budou. Pokud ale trefíš prístup k meteostanici, občas je přes rašelinná jezírka i kláda. Ale přímo k RK stejně musíš přes říčku.

Had

Je-li něco výjimečného, dá se nad tím přihmouřit oko. Stane-li se z toho pravidlo, pak někdo určitě zakročí. Legálně nedojedeš ani autem na Předěl, ani pěšky z Předělu k řece. Nevím, jak dalece je legální, když už sedíš na hraničním toku v lodi. Na jedné straně je příjemné si sdělovat zážitky z tohoto koutu, na straně druhé ta publicita může uškodit.
Do rašelinišť bych ženu a děti netahal a když, tak ne rovnou do nejpřísněji chráněné lokality. Věř mi, že žena bude stejně remcat na Černých jezírkách. Pokud děti ještě nedorostly puberty, pak budou radostně zkoušet hloubku rašeliných lagů a jejich matka bude soptit n-násobně. Pokud bude jásat žena, pak máš výjimečný kus.

Václav
Had:

Pánové, děkuji za vyčerpávající odpovědi 🙂

Petr

Zdá se, že admin mapy.cz čte Pádlera….na hranicích s Polskem je umístěná značka pro začátek splutí Jizery za vysoké vody:)

Samuraj

Zdar kámo, parádní článek i vodácký počin! Gratuluji 😉

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: