Dlouho jsme měli horní úsek Divoké Orlice s peřejemi pod Zemskou bránou v hledáčku, ale minulé roky buď nebyla voda, nebo odtekla dříve, než jsme se k řece dostali.
„Vstávat! Jede se na Orlici!“ nadšeně budím svou ženu Lenku jednoho březnového sobotního rána poté, co zkontroluji na internetu vodočet. Pokud jde o Divokou Orlici, člověk musí jednat rychle, není prostor na rozmýšlení. Dnes by to konečně mohlo vyjít – vodočet je sice jen dva centimetry nad limitem, ale s packrafty s nízkým ponorem by to neměl být problém.
Za pár hodin stojíme na česko-polské hranici v Bartošovicích a na břehu úzké říčky nafukujeme čluny. Za slunečného počasí vyrážíme na vodu. Divoká Orlice teče svižně a o zábavu se starají vlnky, které naše lehké a vznášivé packrafty pěkně zhoupnou. Když v řece přibývá balvanů, mezi kterými si musíme hbitě tkát cestu, je to známka toho, že se blížíme k Zemské bráně. Řeka za kamenným mostem klesá do krásné přírodní soutěsky s několika peřejnatými stupni obtížnosti WW II+.
První se chystám do akce já. Kličkuji kamenitým korytem a snažím se držet mimo mělčinu. Rychlý proud mě vede do zatáčky. Za skalním blokem se objeví první peřej. Ve stejný okamžik mě oslepí ostré paprsky nízkého odpoledního slunce. Na pár vteřin nevím, kam jedu. Hukot vody mě pohltí. Intuitivně se snažím připravit na další drop. Ten mě však chytne bokem, a ač se zoufale snažím pádlem nalézt ztracenou rovnováhou, vracák mě převrací do studené vody. Za pár delších okamžiků napumpovaných adrenalinem se vyplácnu s packraftem, pádlem i zachráněným foťákem přesně na tom stejném placatém balvanu v řece, na kterém jsme si před pár lety s Lenkou řekli ano.
Sbírám svých pár švestek a pochroumané sebevědomí a jdu na reparát. Oba si pěkný kamenitý úsek sjedeme ještě několikrát. Za tohoto stavu vody se nejedná o nic nebezpečného a je to ideální místo na trénink manévrování s našimi čluny, který se nám bude hodit v létě při obojživelném přechodu kanadských Rocky Mountains od severu k jihu.
Zbývá nám dalších pět krásných kilometrů do Klášterce. Paprsky večerního slunce barví kouzelnou krajinu Divoké Orlice desítkami odstínů žluté a oranžové. Strmé skalní stěny a vysoké smrky obklopují řeku. Ve chladných stínech na březích se povalují zbytky sněhu. Nikde ani noha. Na chvíli si připadáme zase jako někde v Kanadě či na Aljašce a během večerního pochodu lesem zpátky do Bartošovic si potvrdíme, že Divoká Orlice byla a vždycky bude řeka našeho srdce
Jaké jste měli packrafty? Mohu se ptát na zkušenosti? Vybírám. Dekuji