HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Masakr v Jizerkách

Masakr v Jizerkách Předpověď počasí a jeho následný stav naznačovaly, že se koncem týdne strhne nějaká větší mela v podobě pořádnýho tání. Skutečně se tak stalo a my jsme si vybrali den pro pádlování tak obezřetně, že jsme měli vody hromadu. Vyrazili jsme ve čtvrtek 18.4.



Po ránu to nevypadalo nijak vábně, takže když jsme se v Troji rozhodovali kam pojedeme, Kamenice byla jasná volba. Pohodových 13 kubíčků v Plavech slibovalo pěkný svezení na začátek dne, než slunce povolí sněhy. Skupinu jsme měli početnou. Já, Číva, Karel Harantů, Matěj Holubů, Maci, Vory, Pepíček a ještě se na Kamendu přiřítil Kopeček. A aby nás nebylo náhodou málo tak si s námi Kamenici přijel šoupnout ještě Pepa Zelenu.

Kamenice klasika. Svítilo sluníčko, stromy vyřezaný, vody tak akorát, abychom se v klidu rozcvičili, prostě pohoda. Na vysedání nás čekalo překvápko, protože jedno z našich přibližovadel mělo prázdné kolo. Naštěstí rezerva byla předpisově umístěna a tak jsem měli situaci za chvíli vyřešenou. Tou dobou už všichni žhavili svoje chytrý telefony a ejhle, voda začala lízt nahoru. Někde dokonce hodně strmě. Přesun na Mejto, rychlá porada a zelňačka a volba padá na Kamiennou. Teď jí dáme za menší vody a když se nám bude líbit, tak si pak dáme nažvejklou druhou jízdu. Někteří jedinci byli zásadně proti, že radši počkáme až se to nažvejkne a nebudem tam teď jezdit šutrovat, ale přehlasovali jsme je.

Chvilka jízdy přes kopec a už nasedáme nad známým motokrosem. Skok do jezu a řítíme se korytem. Libuju si jak mi to jde a řikám si, že bych to snad mohl dneska dojet líp než posledně (tedy bez krysy), když v tom slyším píšťalku. Hodím okem okolo sebe a vidím Macáka kraulovat. Tak snad nepoplave dlouho. Neplaval a byl rychle na břehu. O kus níž po proudu sedí na kamenech ještě Vory a tomu teče po obličeji krev, tak to bude horší. Vory má rozseknuté obočí a situaci vyhodnocujeme na návštěvu odborného krejčího, který mu obočí vyzdobí několika krásnými stehy. Aby ty ztráty nebyly tak malé tak vylovená macákova loď se směje od ucha k uchu a je jasný, že ta už je dobrá tak akorát do kontejneru na plasty. Navíc mu ještě uplavalo pádlo (takže, kdo byste našel na Kamienné červeného Powerhouse s nálepkou Stohlquist, víte, kam ho odevzdat). Vory zjišťuje, že má prasklý list na pádle, takže krása. Ujeli jsme tak 300m řeky a hned jsme dobře zrakvený. Maci s Vorym tedy odcházejí k autu a jedou na šití a my ostatní pokračujeme. Kamienna mezitím nabrala nějaké ty další kubíky a je to slušná jízda.

Pereme se s peřejemi, které nejsou klasicky slajdy, ale už je to jízda přes pořádný žumpy. Po chvíli vidím žluté dno a pak znovu a pak bílou helmu a Číva krauluje ke břehu. Je v pořádku, takže ho necháváme osudu a doháníme loď. Pochvala Kopečkovi, kterej jí zachránil. Já si při honbě lodi střihám eskymáčka a začínám uvažovat, že jízdu ukončím, přeci jen už jsme toho tady zažili až až a ještě nás kus čeká. Řeka navíc pořád dost rychle stoupala. Nakonec se nechám přesvědčit a v jízdě pokračuju. Číva pokračuje také, akorát se skládačkou. Jeho (půjčený) Werner s modrými listy a klikou je obětován. Do konce už jsme žádné další drama nevyrobili. Ale skóre máme i tak slušný.

Po Kamienné se ještě rozhodujeme pro Jizerku s horní Jizerou. Oboje má krásnou vodu. Vory už je zaštupovanej, takže auto s Macákem převezou a my můžeme jet. Nejsem si jistý, esli to ještě upádluju, přeci jen je to delší kousek, ale potom bych litoval takže jedu. Jizerka je úžasná. Teče v ní přes 6 kubíků a je to hodně rychlý svezení. V Jizeře je vody dost a tak rychle pokračujeme. Naplňují se moje obavy a začínám tak trochu ztrácet dech. Kluci to vidí a čekají na mě. Když zastavím vidím, že na tom nejsme nikdo dobře, ale tak snad už to dojedeme. Nad železničním mostem si dáme revitalizační pauzu, abychom nabrali síly do těžkého úseku a už to sypeme úžasnými peřejemi ke Kořenovu. U Cutisinu se ani nemrkneme a hned automaticky obnášíme. Mě už nohy sotva jdou. Doufám, že na Mejtě někdo neřekne, že jedem až pod Ostrov hrůzy. To by už asi nešlo. Všichni toho ale máme tak akorát a tak na Mejtě končíme.

Musím říct, že takhle vyvedený den, už se v Jizerkách dlouho nevyskytnul a nebýt těch zrtát, bylo to ještě lepší. Ale zase si to budeme (někteří dost) pamatovat.


24.04.2013, Petr Snížek