HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Divoká voda v Praze

Divoká voda v Praze Průjezd Prahou na kánoi jsem Radce sliboval a líčil v barvách už loni. Na splutí teď v půlce studeného dubna jsem v mejlech lákal všechny spřízněné mokré duše – aby se mi od několika z nich dostalo ujištění, že je to úplně vynikající nápad, ale zrovna jim do toho něco vlezlo...



Více než jednou větou se tématem zabývali jen dva přátelé. Honza Šup mi popsal způsob překonávání všech tří jezů na trase a Číňan poslal mobily na zdymadla a povídání o bystě „Bradáče“ u Karlova mostu, o které pověst praví, že „Když voda k Bradáčovým vousům dosahuje, tu ona Pražanům až po krk teče, a když Bradáčovi do huby teče, tu ona Pražany z bytů vyhání."

Honza byl prozaičtější a třeba o jezu Karlovka mi sdělil: „Propust uprostřed je zavřená. Lze sjíždět těsně u levého břehu zdi jazykem, za této vody i na otevřence. Nebo přenést vlevo u sochy Vltavy (mladá žena) přímo do plavební propusti už pod vratama. Oslizlé schody podělané od kachen.“

Je zvláštní, jak se já, vodák pádlující 50 let, dám tak snadno oblbnout a začít i přímo na místě uvažovat jinak jen proto, že někdo popsal snadnost zdolání vodní překážky příznivě...

Leč od začátku. Norské spolehlivé stránky na počasí (yr.no) slíbily na neděli 13. 4. 2014 sluníčko a 15°C, tak hurá do toho. Materiál, to jest laminátku, pádla, hydro a Radku vyložit v Braníku na Kotvě, autem profrčet strahovskými tunely do Podbaby a vrátit se MHD na start byla brnkačka.

Stejně tak „Die erste Phase“ k jezu Jiráskárna, kterou jsme si velmi užívali. Přenesení po chodníčku na smíchovské straně bylo snadné a paměť foťáku se úspěšně plnila kýčovitými záběry z vody – tu Tančícho domu, tu Národního divadla či věže Mánes.

Mezi zrůdnými šlapacími labutěmi jsme posléze prokličkovali až k levé straně jezu Karlovka a jali se zkoumat jetelnost té podivné rolády, kterou tam tvoří voda valící se z konce šikmého jezu do zdi oddělující řeku od vjezdu do plavební komory. Jo, to se dá – přece se nebudeme vracet 400 metrů k přenesení u sochy Vltavy!

Radka tradičně lamentuje – to chceš fakt ject? Vůbec nevim, co mám dělat? Umlčuji ji stroze velitelsky – buď v klidu a hlavně furt pádluj, ať máš kontakt s vodou.

Že by ten kontakt mohl být úplně těsný si vůbec nepřipouštím. Dokonce ani ve chvíli, kdy Radka se mého nečekaného protivodního náklonu nějak lekla a ještě ho vylepšila, čímž jsme okamžitě palubou v úhlu 90° k hladině. TO SNAD NE!!!... byla moje poslední myšlenka před ledovou koupelí.

Plaveme a já žasnu. Tohle se přece může stát jen úplnejm idiotům! Okamžitě mi dochází, že doplavat ke břehu s lodí bude hrozná dřina, protože je celá pod vodou a na hladině jí drží jen loďák připnutý ke šprajcu. Křičím na Radku plav ke břehu! Načež mne šokuje dýchavičnou odpovědí: kam ke břehu? Asi blouzní, protože k tomu pravému u Novotného lávky je 300 metrů a vidím tam jen kolmé zdi. Stejně obludná stěna tvoří ovšem břeh i na straně naší – takže mi až večer objasnila, že nevěděla ke kterému jejímu konci plavat dřív. Bylo opravdu třeba se rozhodnout rychle, protože od Karlova mostu na nás jela výletní loď směřující ke zdymadlu a já začal polykat andělíčky v zoufalé snaze nepustit zadek lodi táhnoucí mě ke dnu.

Za velkého zájmu davu lidí nahoře na zdi (radujícího se z vítaného zpestření nudné procházky po Kampě) hlemýždí rychlostí uhýbáme lodi. Náš pohyb je dán možností plavat žábovitě jen nohama, protože já jednou rukou držím pádlo a druhou tlačím ten tank. Radka – všechna čest – nepustila pádlo také, ale druhou rukou moc máchat nemůže kvůli vleklému problému zvanému „zamrzlé rameno“. Naštěstí má – na rozdíl ode mne – plovací vestu, takže o ni strach nemám, jen se úpěnlivě modlím, aby bylo u zdi mělko, jinak nás podél ní čeká mrazivá rozplavba dvakrát delší. Pádlo nakonec pouštím sám, protože jednu ruku zaměstnává loď a druhou musím pomáhat jediné pohyblivé noze, neboť druhou mi k mé hrůze omotala koníčkovací šňůra.

To už máme diváky i z druhé strany. Kapitán vyhlídkového plavidla nás sice minul, ale teď má asi další pranici s kormidlem, protože se mu padesát Japonců nahrnulo k oknům na naší straně, aby si nás zvěčnili. Konečně jsme zachráněni, jelikož Vodácký Bůh se už na ty blbce nemohl dívat a seslal jim těsně u zdi pod nohy mělčinu. Výletní škuner sice zrovna přejíždí moje pádlo, ale loď mám už napůl vylitou, takže si pro něj mohu dojet.

Už je i čas dělat bilanci. Já přišel o ten foťák, co nebyl podvodní a tíží mne teď v kapse a Radka o tmavé brýle, které jí tolik slušely. A musím před ní smeknout podruhé – prý měla na vybranou: pustit je, nebo pádlo! No řekněte, který ženská by tohle udělala? K úžasu mě přivádí znovu hned vzápětí, když se na náplavce za cvakání zuby převlékám do suchého trička. Prý se převlékat nebude, žádný horký čaj nebo grog v hospodě nechce a jedem dál. Ale co dál?! Klidně velí zahnout za Karlovým mostem do Čertovky!!!

A fotí ty pražské Benátky a mlýnské kolo jakoby nic – tentokrát aparátem podvodním, o nějž jsme nepřišli, neb byl uvázán na šňůrce. Když chci po návratu do řeky nabrat směr Štvanice, šokuje mne zase – jedeme ještě na druhou stranu skouknout bystu Bradáče!

To už je nám ale fakt psí zima, takže nás zahřívá až urputné pádlování a obtížné přenášení štvanického jezu horem přes ostrov. Na čekání v plavební komoře není ani pomyšlení, natož sebemenší chuť zmáknout slalomový kanál rodiny Hilgertů za mostem. Až teď se mi daří na Radku narvat dvě suchá trika a pláštěnku – i tak v ostrém ledovém protivětru dorážíme do Podbaby zmrzlí jak preclíci.

[b]Co dodat a jak se poučit:[/b]

1/ Nekazit si plavbu machrováním, že tohle snadno sjedem – zvláště pak v dubnu a nepříliš oblečen.

2/ Koníčkovací šňůry pořád smotávat!

3/ Na laminátce se nehnout bez nafukovacích vaků, nebo míčů ve špičkách.

4/ Plovací vesty nejsou žádná změkčilost.

Na závěr všem členům našeho KPP (Klub Pitomců Praha) slavnostně oznamuji, že pro letošní rok budu usilovat o čestné předsednictví.

[b]Honzovo dovětek po bitvě:[/b]

Ahoj Barásku,

omlouvám se, to fakt nebyla zlomyslnost. Už si nepamatuju, za jaký vody jsem to jel, bylo to na kajaku, ale řikal jsem si, že by to šlo i na otevřence – tak asi nešlo. O vylejváni jsem nepřemejšlel, možna, ze nejbližší mohlo být u řady tučňáků hned vlevo, ale možná jsou vysoko nad vodou. Doufám, že nejsi mstivej. Letošni předsednictví Klubu Pitomců máš jistý. Pozdravuj Radku, jestli váš vztah přežil, tak je ryzí.

HS

Duben – ještě tam budem.


30.04.2014, Zdeněk Beran