Pádlování deltou Dunaje na seakajaku aneb rybí hody po rumunsku

Realizace myšlenky však trvala déle, než jsem předpokládal. Většina vyznavačů tohoto sportu totiž dává přednost pohybu po moři, jak jinak. Nakonec se ale podařilo dát dohromady pár nadšenců.

V úterý ráno startuji Ford Transit s připojeným přívěsem pro lodě a během dne vyzvedávám postupně všechny čtyři účastníky zájezdu. U půjčovny, kde nakládáme seakajaky, se dozvídám, že vyrážím na výpravu se samými začátečníky na tomhle druhu lodi. Trochu mě to zaráží, ale pokud hned první den nacvičíme „záchranu“, snad se nikdo neutopí. Vybavení včetně vodních pump máme s sebou. Uvidíme. Teď už se nedá nic dělat. Akce je rozjeta!

Před námi je necelých 1800 kilometrů. Cesta ubíhá rychle a za volantem se střídáme. Všechny státní hranice překonáváme bez problémů, a tak, poprvé na delší dobu, zastavujeme až v lokalitě bahenních sopek nedaleko rumunského města Beius. Cesta k téhle přírodní zajímavosti je značena celkem dobře, takže se ptám na cestu jen jednou. Jsme nuceni zaplatit poplatek deseti lei za parkování, což je v podstatě vstupné do miniaturní rezervace. Okolní krajina tu rozhodně nepřipomíná sopečnou činnost. V měsíční krajině se ocitáme až po půl kilometru chůze. Kolem nás bublají bahenní sopky a ve vzduchu je cítit sirovodík. Zapadající slunce nás přímo pobízí k fotografování.

Po nezbytném protažení těla pokračujeme dál, směr Dunajská delta. Riskujeme jízdu i po setmění, ale skutečnost, že trajekt přes noc nejezdí, nás stejně donutí k zastavení. Nezdržuju se stlaním a ulehám v autě. Ostatní volí bivak na břehu. Dobrou noc!

Vstáváme do krásného slunečného rána. Rychle balíme a místo snídaně se snažíme dostat na trajekt. Podařilo se! Pokračujeme do Tulcei, vstupní brány do Dunajské delty. Tady musíme koupit povolenky ke vstupu nemotorových člunů do národního parku „Delta Dunarii“. Kontroly jsou časté a pokuty vysoké. Bez dalšího zdržování jedeme do Mahmudie, kde se snažím najít nějaké místo na zaparkování naší dlouhé soupravy. Nakonec využívám nabídky na parkování přímo na břehu Dunaje za pět lei za den. Balíme se do kajaků a po zkušební jízdě vyrážíme kolem páté hodiny odpolední na první plavbu.

Je nádherné počasí, a tak si užíváme příjemného odpoledního sluníčka. Naše kajaky pomalu kloužou po vodní hladině vstříc týdennímu dobrodružství na vodě! Po proudu nám cesta ubíhá celkem rychle. Podle plánu odbočujeme doleva směrem ke kanálu Litkov, kde také poprvé táboříme. Nečekáme na večerní nálet komárů a po vykoupání a večeři zalézáme do stanů dohnat spánkový deficit.

Ráno nepospícháme; nechávám balení absolutně volný průběh. Slunce pálí, naši ranní pohodu jen občas ruší motorové čluny projíždějící kolem. Po prvních dvou kilometrech jízdy přenášíme do kanálu Litkov. Milé překvapení je, že křižovatka vodních cest je volně průjezdná. Zabočujeme tedy doprava, ale jízda po jednom z hlavních kanálů delty se nám moc nelíbí. Volíme cestu doleva na jezero Velká Gorgova. Jezero je obrovské. Kam se člověk podívá, vidí jen vodní hladinu. Naštěstí v dálce vidíme rybáře, který nám radí, jak se dostat přes jezero Malá Gorgova zpět do kanálu Litkov. Ocitáme se však před prvním problémem. Obě jezera jsou na mé mapě oddělena rákosím, ale ve skutečnosti je to jednolitá vodní plocha. Radši se tedy věnujeme úžasnému vodnímu safari a další cestu zatím neřešíme. Tím však problém jen odsouváme.

Lukáš upozorňuje na své funkční GPS, podle něhož nás navádí zpět do kanálu. Podařilo se. Dál sledujeme pro jistotu hlavní kanál až na poloostrov Caraorman. Už je nejvyšší čas postavit stany. Mám hlad jako vlk.

Po ranní koupeli pod rozžhaveným sluncem pokračujeme do rybářské vesnice na břehu Svatojiřského kanálu. Po několika hodinách jízdy jsme na místě. Vzhledem k tomu, že tohle ospalé hnízdo znám, dobrovolně se hlásím, že pohlídám lodě. Kolem sice nejsou vidět žádní lidé, ale jsme v Rumunsku a čert nikdy nespí! Marně tu hledám úkryt před palčivým sluncem.

Další cesta kanálem je celkem jasná. Najednou ale vyplouváme na vodní plochu, kterou nemám na mapě. Jezero sice není tak velké, ale při vší snaze nemůžeme najít cestu, kterou bychom pokračovali dál. Motáme se jako vítr v bandě. Lukáš zapíná gépéesku, která ukazuje, že hledaná cesta je asi 150 m severně od nás. Dělí nás ale neprostupný rákos a roští. Ani mačetou bychom se neprosekali. Nakonec cestu přeci jenom nacházíme, ale musíme se pěkný kus vrátit a pak zahnout dvakrát doprava. Bez GPS bychom byli totálně v loji. Blouděním jsme se trochu zdrželi, a tak táboříme na prvním přístupném místě, jehož břehy jsou při vystupování trochu zrádné. Zapadáme po kolena do jemného blátíčka a dá dost práce vytáhnout z něj vůbec nohy. Pak už jde všechno ráz na ráz. Stavíme stan, vaříme večeři. I když máme rozdělaný oheň, před setměním se na nás snáší komáří mrak a zahání nás do stanů. Tak masivní nálet jsem ještě nezažil.

Ráno vyrážíme po hlavním kanálu do pobřežního městečka Sulina. Hned na jeho začátku zastavujeme na pivo, ale bohužel velmi brzo dochází. Hlavně, že tu mají ceduli „Postaveno za pomoci Evropské unie“. Lehce opojeni nasedáme do kajaků a už se těšíme na oběd v městečku. Nechceme opustit kajaky, proto se střídáme ve hlídání. Nejen že jsme se krásně napapali, ale vyšplhali jsme se i na bývalý maják s nádherným výhledem na celou Sulinu.

Krátce po nasednutí se objevuje nekonečná mořská hladina. Lukáš tu křtí svůj kajak a je důvod k večerní návštěvě baru na pláži, kde mohou Martin a Pavol do rána balit rumunské středoškolačky. Já, jako chlapec za zenitem, jdu jen na pár piv a brzy odcházím na pláž ke stanu.

Po tahu by ode mě bylo poněkud zlotřilé, kdybych na kamarády pospíchal. Nechávám tedy balení zase volný průběh a vyrážíme až před polednem. Pomalu plujeme podél mořského pobřeží. Po ujetí asi 10 kilometrů se rozhodujeme, že by to mohlo pro dnešek stačit, a volíme raději procházku po pláži směrem k písečným dunám. Podle mapy odhaduju, že by nemusely být daleko. Po třech hodinách to vzdáváme, duny nikde. Ale nudná procházka rozhodně nebyla. Objevili jsme vrak Dacie. Jak ten se tam dostal?

Stany stavíme až po návratu a před večerním náletem komárů utíkáme na pobřeží, kde pořád pofukuje čerstvý vítr. Tady se komáři nechytají. Mořská etapa byla nádherná, usínáme plni dojmů.

Další den přenášíme lodě z moře do nedalekého kanálu. Popojíždíme po něm bohužel jen kousek a musíme zase přenášet násep, po kterém vede cesta. Za chvíli se ocitáme na jezeře Lacul Rosu. Orientace nám tu díky GPS nedělá problém. Na pontonu se tyčí hotel. Naladěn včerejší rybí hostinou v restauraci jdu vysondovat, jestli je tu možné něco pojíst. Majitel nejdřív stroze odpovídá, že ne, ale jakmile zjistí, že je nás šest, změní názor. Slíbí nám, že během hodiny připraví rybí hostinu, která se skládá z rybí polévky a dvou rybích chodů – vařené a smažené ryby. Čekání s vidinou tak dobrého oběda nám nedělá potíže. Dlouhou chvíli si krátíme povídáním a popíjením studeného piva na lehátkách ve stínu. Je nám blaze. Kdyby nás občas nevyrušil poletující pelikán, určitě bych upadl do sladké dřímoty.

Konečně jsme se dočkali! Je prostřeno. Celá hostina byla naprosto vynikající. Mělo to jen jednu vadu. Oči by ještě jedly, ale břicha už byla nacpána k prasknutí! Nedá se nic dělat. Platíme v přepočtu asi 200 korun na osobu a zkoušíme pádlovat dál, ale nejde to. Radši táboříme. Tady Lukáš poprvé a naposled používá svou mačetu na vysekávání porostu. Večer nás opět zahánějí do stanu komáři, ale tentokrát nám to nevadí. S plnými pupky usínáme skoro okamžitě.

Ráno raníčko se probouzíme zase do slunečného dne. I přes to, že jsme snídali až kolem poledne, zase jsme dostali chuť na rybu. Jen na takovou malou rybku „na přírodno“. A jak to dopadlo? Rybárnu, tzv. kerhanu, opouštíme s pětikilovým sumcem za 50 lei, což je v přepočtu 300 Kč za celou rybu, vykuchání v ceně. Nemohl jsem tomu uvěřit. Za hodinu stavíme a nejdřív vaříme polévku z hlavy a vnitřností. Následují sumčí podkovy s kuskusem. Takovou dobrotu jsem ještě nejedl. Teprve když sluníčko ztrácí trochu ze své síly, zmátoříme se k další plavbě.

Najíždíme opět na kanál Litkov, ze kterého odbočujeme doleva na jezero Isac. Přes něj je to asi šest kilometrů pádlování k našemu výjezdu zpět do Dunaje. Nepospícháme. Místo k táboření nacházíme na jakési hliněné kose. Z jedné strany močál, z druhé vodní hladina kanálu. Míjejí nás domorodci na motorovém člunu a volají na nás, že jsme si vybrali moc špatné místo a že tam bude plno „moskytos“. Pořád očekáváme komáří nálet, který kupodivu nepřichází. Sundávám si i svetr, ale ani tahle provokace komáry neláká. Prožíváme tedy první dlouhý a klidný večer bez komárů.

Na další cestu přes jezero Isac vyrážíme hned další den ráno a odtud je to jen kousek do hlavního kanálu Svatého Jiří. Když plujeme kolem známého hotelu Kormorán, je právě čas oběda. V tom hrozném vedru se dobře pádlovat nedá, a tak jdeme na oběd. Horší je, že docházejí peníze. Naštěstí je možné platit kartou. Oběd není drahý, ale dá se říct, že je poněkud „lehký“. Pádlujeme až do Mahmudie, do cíle naší cesty. Kruh se uzavírá. Poslední část je proti proudu a Lukášovi, chlapovi jak hora, dělá tenhle úsek neskutečné potíže. Už toho pádlování má prostě dost.

Spíme naproti vesničce Mahmudia, a tak ráno rychle balíme, přeplouváme na druhý břeh a jsme u auta. Nakládáme kajaky na vlek, saky paky do auta a vyrážíme na druhou etapu našeho putování, která by měla proběhnout na vnitřním „moři“ nedaleko městečka Babadag. Bohužel už máme málo času, a navíc se nikomu nechce sundávat kajaky z káry kvůli jednomu dni pádlování. Jen se tedy koupeme a duševně se připravujeme na noční přejezd do Čech. Na protáhnutí si v Česku ještě zajedeme na Dalešickou přehradu.

Tak končí naše rybí hody na seakajacích, které se budou jen těžko opakovat.