Na divokou vodu do Gruzie po vlastní ose

V půlce srpna tedy balíme rusko-český slovník a jakýsi náznak kilometráže a dost unavení vyjíždíme na expedici do Gruzie navzdory proroctvím věštícím nám záhubu nejpozději na tureckých dálnicích.

Jedna řeka za týden

No, na expedici… Ve skutečnosti jsme jeli na zájezd a hlavním cílem bylo měsíc se flákat a taky se podívat někam, kde jsme ještě nebyli. Rozhodně jsme neměli přehnané ambice, co se týká sportovních výkonů. Abych zbytečně nenapínal, prozradím hned na začátku, že hlavní cíl výletu se podařilo beze zbytku naplnit, a dokonce jsme dokázali sjet i nějaké ty řeky. Problémy se nám samozřejmě úplně nevyhnuly, ale naštěstí měly všechny pouze charakter drobných lapálií.

Po (nad očekávání) rychlé cestě (47 hodin z Kolína do Gruzie) a úlevě, že páteř místního vozového parku tvoří Ford Transit, a nikoli kůň, tank nebo pes, volíme jako první zastávku řeku Kintrishi ve stejnojmenném národním parku kousek od města Batumi. Kintrishi teče prý hlavně při jarním tání a ani moc nedoufáme, že tu chytneme vodu. Viděli jsme krásnou, ale suchou řeku.

Pokračujeme na Adjaristkhali, hlavní řeku Nízkého Kavkazu, nacházíme ale jenom suché koryto a rozestavěnou přehradu. S myšlenkami, jestli náhodou nejsme ve špatnou dobu na špatném místě, odjíždíme k Mtkvari, kde nám večer u kláštera Vardzia vrátí optimismus skupinka komerčních raftařů. Ráno ale zjišťujeme, že hladina řeky kvůli přehradě kolísá o stovky procent. Nejen že nám kvůli tomu uplave chladící se víno, ale taky ráno chytáme tu nejnižší možnou vodu. Mtkvari je za malé vody taková Sázava, ale okolní krajina je skvělá, takže jsme tu řeku nejeli nadarmo.

Cestou z Mtkvari na sever zjišťujeme, že jedna z údajně nejlepších místních řek Paravani je v trubkách a zájezd potom nabírá trochu na dramatičnosti, když skoro celou naši výpravu postihne jakási choroba, která si v jednom případě vyžádá dokonce jízdu sanitkou a návštěvu nemocnice v Tbilisi. Navzdory jazykové bariéře se všechno zdárně vyřešilo a po třídenním zdržení nabíráme směr Vysoký Kavkaz.

Na pěti zdrojnicích řeky Aragvi se nám poštěstí sjet si pár úseků, žádný z nich se ale nepřehoupl přes WW III.

Konečně voda!

První pořádné pádlování nacházíme na severu na řece Tergi v úseku Truso Gorge, což je příjemná čtyřková ledovcovka v pohádkové krajině plné ovcí kousek od překrásné hory Kazbeg. Náhodou se tady potkáme s Mishou, jedním z mála gruzínských kajakářů, který je naprosto nadšený, že sem přijel na vodu někdo z Evropy. Truso Gorge si dáváme hned dvakrát a pak se jedeme mrknout ještě na úsek Dariali Gorge u ruských hranic. Hned jak vylezeme za městečkem Stepantsminda z auta, je nám jasné, že tenhle kus Tergi je pro úplně jiné kajakáře než pro nás, a míříme radši víc na východ. Hledáme vodu na Alazani a Stori, ty jsou však suché jako martini, a tak se zkoušíme aspoň vyškrábat autem do národního parku Tushteti, což se nám nepříliš překvapivě taky nezdaří.

Dál nás čeká dlouhé objíždění Jižní Osetie a pak ledovcová řeka Rioni, kde se kousek nad Kutaisi nachází úsek Tvishi Gorge. Tvishi má kvůli noční průtrži mračen barvu splašků, ale taky se díky dešti už tak velká řeka stává regulérní vodnatkou a my si můžeme dosyta užít velké, přelévající se vlny, obří karfioly a víry na rozhraních vracáků. Největší peřej si vynášíme a skvěle se bavíme. Před vysedacím místem se nám ještě povede vletět na oči do jedné fakt velké peřeje, ale to nás po vydatné rozcvičce nahoře nerozhází a patnáctikilometrový úsek dojíždíme bez ztráty kytičky s úsměvem na rtech.

Povzbuzeni parádním dnem na vodě se vydáváme na vršek Rioni, kde se nám nedaří najít úsek, který popisuje kilometráž, tak prostě někde dáváme na vodu a po chvíli šutrování v rozlivech jdeme obhlídnout první horizont, ze kterého se vyklube půlkilometrová peřej bez možnosti zastavení. Tímhle stylem sjedeme pár dalších peřejí, až nakonec přijedeme k jedné opravdu nehezké, kde se už tak velký spád ještě zdvojnásobil a která navíc obsahuje pár stromů, a radši prcháme na silnici. Později se dovtípíme, že jsme nasedli na pasáž WW V-VI. Žádné šestkové místo jsme sice neviděli, ale zadarmo tenhle úsek (z Chiory dolů!) rozhodně není.

Na druhý den volíme lehčí kousek okolo vesnice Utsera, což se ukazuje být trefou do černého. Sjíždíme desetikilometrový úsek hodně kontinuální WW III-IV a nešetříme nadšením.

Navečer jedeme na obhlídku nejhornější části a zabloudíme do vesnice Ghebi, kde nám místňáci předvádějí tradiční gruzínskou pohostinnost, kvůli které následující den vyrážíme na vodu až v pět odpoledne. Sjíždíme stejný úsek jako předchozí den a díky pokročilejší hodině nám ledovec pouští víc vody, takže jízda je o to lepší. Pak se přesouváme dál, i když potenciál údolí jsme zdaleka nevyčerpali. Pokud má někdo ambice trhat rekordy, tak na Rioni se teoreticky dá sjet bez přenášení kolem sto dvaceti kilometrů divoké vody obtížnosti od WW II až do WW V, a k tomu navíc pár výživných přítoků, jako je třeba Chachastkhali či Lukhumi.

Cestou na Tsenkstskali se stavujeme v Kutaisi, kde se necháváme oholit břitvou, a navíc v rychlém občerstvení objevujeme limonádu s příchutí estragonu. Po tom, co jsme ještě okusili příchutě smetana, čokoláda nebo dřišťál, pro nás už Gruzie není zemí vína, ale bizarních limonád (a taky igelitových sáčků, krásných holek a originálních dopravních řešení).

Tsenktskali je na náš vkus trochu moc suchá a trochu moc z kopce. Zkoušíme tedy řeku Tekhuri, která je ještě sušší, takže se přesouváme na Kobistkhali. V Gruzii vás nesmí zaskočit, že deset kilometrů pojedete dvě hodiny a přejezd mezi dvěma řekami se protáhne klidně na tři dny.

Tipy na cestu:

Na cestu po vlastní ose není třeba žádných povolení či víz, prostě sednete do auta a jedete. Bezpečnostní situace na místě i cestou je bezproblémová. Offroad není nezbytně nutný, ale doporučuje se. Dodávka nebo SUV to ale taky zvládne.

Nejlepší kilometráž je na webu, a to od Rusů z Ticket2Ride (pouze v azbuce).

Pohonné hmoty jsou v Gruzii velmi levné (nafta 15–20 Kč). Ceny potravin jsou podobné jako u nás. Místní alkohol je levný a dobrý, zvlášť víno a koňak.

Volné kempování a rozdělávání ohňů není problém takřka kdekoli.

Místní lidé jsou pohostinní a příjemní a vesměs nemají rádi Rusko (žádný div).

Kdy vyrazit?

Kdykoli. V Gruzii si najdete sjízdné řeky všech obtížností od dubna do listopadu. Zjednodušeně řečeno, na Nízkém Kavkazu se pádluje v době jarního tání a na Vysokém v létě, když tají ledovce. Ale taky tam dost prší a může to být i úplně jinak, každopádně se asi nedá odjet s nepořízenou.

Khobistkhali – dobře utajená gruzínská sušárna

Po pár dnech na cestě kempujeme na vysedačce řeky Khobistkhali. Máme dost strohé informace, ale víme, že tu vloni byli Ukrajinci a že to jeli tři dny. Má to být okolo osmi kilometrů WW IV v soutěsce, takže prohlašujeme Ukrajince za jelita a předpokládáme, že to za pár hodin s prstem v nose zvládneme. Máme sice trochu pochybnosti o vodním stavu, ale nenecháme se jimi rozházet. Nahoru na nasedačku se dá vyjet jedině offroadem, a tak jdeme ráno na stop. Jako správní expediční kajakáři máme s sebou každý dvě čokoládové tyčinky, a dokonce jsme přibalili i čelovku a zapalovač. Od sedmi stepujeme v hydru u cesty, až nám v devět zastaví UAZ s místními lovci, kteří jedou lovit medvědy a horské kozy. Mají na to s sebou samopaly a dvacetilitrový kanystr s vínem.

Už od nasedání je nám jasné, že řeka je značně suchá a zase taková rychlovka to nebude, ale cesta zpátky nepřipadá kvůli terénu v úvahu. Po docela dlouhé době (hodinky nikdo nemá) šutrování už chytáme zaječí úmysly, ale nahoru na cestu je to bůhvíkolik výškových metrů neprostupnou rododendronovou džunglí, a navíc objevujeme parádní čtyřmetrový skok, takže s nadějí na světlé zítřky pokračujeme dál.

Nejlepší by ale bývalo bylo, kdyby tam žádný vodopádek nebyl a my utekli co nejdřív. Někdy v pozdním odpoledni totiž dojíždíme (došutrujeme) k sifonu tvořenému kamínkem o velikosti vesnické bytovky, který se tu skutálel do řeky, a definitivně se rozhodujeme vzít lodě na ramena a utéct. Dost dlouho se škrábeme do prudkého svahu trnitou vegetací (lodě nejde než táhnout nahoru na házečkách), a když už na to skoro nevidíme, cvakáme lodě za rododendron a štrádujem si to na cestu bez nich. Samozřejmě naprosto netušíme, jak je to daleko, ale naštěstí jsme za půlhodinku na cestě a po hodinové procházce i na vysedačce. Je skoro jedenáct hodin, naše nohy po sundání neoprenek předvádějí nechutné divadlo krutosti a taky máme slušný hlad, ale jsme všichni celí a to se počítá.

Ráno si jdeme vyzvednout lodě, a protože už víme, jak na to, máme je po poledni na cestě a stálo nás to jen několik tisíc trnů v celém těle. Jako na zavolanou se objevují dřevaři s kamazem a ušetří nám pochod k autu, za což jsme jim velice vděční a můžeme zamířit směr Svanetie, kde by naší první zastávkou měla být Nenskra.

Svanetie – nejlepší poježdění v letní Gruzii

Nenskra je dvacetikilometrová nonstop peřej WW IV, vlévající se u Khaisi do Enguri. Nasedačka na řeku je tak vysoko, jak se vám zrovna zamane, a řeka celou dobu pádí pěkně z kopce takřka bez vracáků. My sjíždíme jen posledních šest kilometrů, ale i tak můžeme Nenskru zařadit k nejlepšímu pádlování v Gruzii. Před soutokem s Enguri je navíc několik velkých peřejí, ale kvůli sifonům sjíždíme jenom první dvě. Samotnou Enguri opět radši přenecháme někomu ambicióznějšímu, nějak se nám nechce jet několik desítek kilometrů čehosi jako Wellerbrücke za letní povodně, a míříme do Mestie na řeku Mestakhali.

Nasedáme na dohled od ledovce a řeka nás hned po nasednutí zaskočí svou silou a rychlostí. Když se nám po kilometru konečně podaří zastavit v iluzorním vracáku, nestačíme se zase divit, jak je ve Svanetii všechno z kopce. Zastavování na místních ledovcovkách je náročné hlavně na představivost, musíte si vracák totiž nejdřív představit, a když si ho představujete dostatečně silně, tak se skutečně objeví a můžete zastavit a vydýchat se. V kombinaci se skutečně ledovou vodou by tady plavání asi bylo terminální zážitek, ale řeky pádí dolů tak rychle, že na takové myšlenky stejně nebudete mít čas.

Zlatým hřebem zájezdu se o den později ukazuje být řeka Tsaneri (nebo Mulkhura, pojmenovaní se liší podle toho, koho se zrovna zeptáte). Nenecháváme se znervóznit evidentně vyšší vodou a faktem, že jsme viděli jenom prvních sto metrů řeky, a vyjíždíme. Tsaneri nás tradičně překvapí svou silou a spádem, ale nakonec se z ní vyklube nejlepší (taky nejtěžší) řeka zájezdu a během dalších dní ji sjíždíme ještě několikrát, vždycky pěkně večer s větší vodou.

Když už jsme ve Svanetii, tak jedeme na mírně offroadový výlet do Usghuli, vesnice položené asi 2300 metrů nad mořem. Usghuli můžeme rozhodně doporučit na kochačku, navíc pokud budete mít hodně vody, je tu nasedačka na horní úsek Enguri.

Po nezbytném nákupu suvenýrů a lihovin jedeme neochotně domů. Cestou ještě zastavujeme v Turecku, podívat se na bájný Coruh Nehri, bohužel místo řeky je tu jenom soustava velkých přehrad a už si tady nikdo nikdy nezajezdí…

Takže jestli vás někdy napadne jet na vodu do Gruzie, tak zbytečně neotálejte a vyražte dřív, než budou místní řeky v trubkách jako ty v Turecku. Gruzii můžeme jako vodáckou destinaci jen doporučit. Nenajdete tam sice takové množství řek jako v Norsku, ale určitě si dobře zapádlujete, ať už preferujete jakékoli obtížnosti, a místní lidé a příroda vás taky uchvátí.