HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Na sibiřském Altaji...

Na sibiřském Altaji...

„S prázdnikom, s prázdnikom“ ozývaly se hlasy všude okolo. Před chvílí jsem vstal do chladného rána na břehu sibiřské řeky Čuja, abych se také zapojil do zdravení, protože pro občany Sovětského svazu byl právě sváteční den. Byl totiž 1. květen – Svátek práce, jak jej označoval kalendář. A „prázdnik“ je ruské pojmenování svátečního dne.




S Jibem si prohlížíme dříve utajovanou mapu v měřítku 1 cm = 2 km

Posádka katamaránu má námořní nafukovací vesty (peřej Bouřlivák)

Často byla vidět podomácku vyrobená výstroj z polystyrenu (peřej Hroch)

Prohlédněte si všechny fotografie k článku...


Dospěl jsem k názoru, že mým častým životním průvodcem je Velký Bůh Náhoda. A ten mi při návratu z výpravy na jižní stranu Centrálního Kavkazu poslal náznak budoucího zážitku. Později z toho byla přihrávka na smeč. V roce 1985 jsem v jednom knihkupectví ve Tbilisi, hlavním městě Gruzie, koupil brožurku „Sportivnyje pochódy na plotach“. Jedním ze dvou autorů byl jakýsi M. Ju. Kolčevnikov. O rok nebo dva později jsem objevil v Písku v novinovém stánku sovětský časopis Turist. Vzhledově to byla jakási kombinace českého časopisu Turista s dětským časopisem plným pohádek a říkanek s názvem Ohníček. Jen ty pohádky a říkanky byly básně a písně sovětských turistů. Mezi tím byl článek z názvem „Ot Altaja do Sajan“. Jakýsi turista popisoval, jak skupina z Barnaulu zabalila do batohů vše na mnohadenní pochod a přes horské sedlo přešla do doliny řeky, kde sestavili vor a po té řece spluli. Dobrým skutkem onoho tvůrce byl na závěr „ádres dlja konzultácij“. Co asi myslíte, že jsem udělal? Volné cestování cizinců po tehdejším Rusku, zvaném Sovětský svaz, nebylo běžně možné. O to větší jsem měl radost, když po čase přišla odpověď v „exotické“ obálce popsané azbukou. A ta odpověď byla podepsána „Světlana Kolčevnikova – mastěr spórta po vódnomu turismu“. Lepší nahrávku od Velkého Boha Náhody si nelze ani přát.

Bylo na čase, neboť tehdejším sovětským pohlavárem nebyl žádný marxisticko-diktátorský stařík, ale sovětská komunistická naděje Michail Gorbačov. Byl to na jedné straně komunista jak řemen, ale nebyl padavka a klidně se sešel s americkým prezidentem Reaganem. A to byla další nahrávka, protože někdy v roce 1987 se na ruském Altaji, a zrovna u Míši Kolčevnikova, zadrápla americká skupina mladých kluků s bohatými zkušenostmi v raftingu na amerických řekách. Takže se stalo, že jsem se na pozvání Světlany dostal na Ruský Altaj a přitom se setkal se čtyřčlennou skupinkou z Kalifornie, která měla šestimístný nafukovací člun. A byli jsme pozváni na „vsjesojuznyje sorevnovánia po vodnomu turismu“ – závody ve vodní turistice, kterých se zúčastnily ty lepší skupiny vodních turistů z tehdejšího Sovětského svazu.

Typický ruský vor s posádkouTypický ruský vor s posádkou

Vodní turistika v zemích Sovětského svazu měla své zvláštnosti: velice těžkou přístupnost mnohých končin (zejména na Sibiři), nedostatek materiálu a nakonec i uzavřenost země, ve které vládnoucí komunisté bránili šíření informací, aby lid netoužil po svobodě. S nedostatkem informací se pojila i neinformovanost o vývoji vodáctví v ostatním světě. Výsledkem byla skutečnost, že vodní turistika spojená s překonáváním velkých vzdáleností byla vyloženě skupinovou záležitostí. V silách jednotlivce nebylo možné získat rozličný materiál na stavbu katamaránů a vorů, v jeho silách nebyla domácí výroba a ani možnost transportu toho rozmanitého „harampádí“ na vlastních zádech přes horská sedla, těžko průchodné lesy a močály. Ale ve skupině, v partě při dělbě práce a vzájemné pomoci, už bylo možné leccos. Tak pod hlavičkou odborově organizované tělovýchovy vznikaly výkonné skupiny, které se specializovaly na jeden druh sportovně-turistických aktivit. A my, cizinci, jsme najednou měli možnost být v centru dění a nejen z blízka sledovat, ale některých aktivit se přímo účastnit. Na rozdíl od Rusů, Pribaltiků (Litva, Lotyšsko, Estonsko) a dalších účastníků ze zemí tehdejšího Sovětského svazu bylo nás pět váženými hosty, takže jsme nemuseli vařit a ani po sobě mýt nádobí. Jen Janet se podařilo na chvíli „propašovat“ ke škrábání brambor.

Jib, Mark Thomas i Janet byli praví američtí sportovci, kteří nekouřili, neholdovali alkoholu a chodili brzy spát. Šestihodinový časový posun na východ pro mě znamenal, že o sibiřské půlnoci bylo teprve šest večer. A protože jsem se trochu rusky domluvil a pro mnohé jsem byl první cizinec, na kterého si mohli v životě sáhnout, býval jsem často „zván na kus řeči“.

Americko-rusko-český tým (zleva Igor, Janet a autor, Doug, Mark a skloněný Jib)Americko-rusko-český tým (zleva Igor, Janet a autor, Doug, Mark a skloněný Jib)

Představte si mírně deštivý večer. Stál jsem na břehu řeky, když přišel Žeňa Gorbik a se slovy „pojď sem, ty jsi náš, ty jsi Slovan,“ mě táhl do velkého stanu, kde Míša Kondratěnko právě otevíral originálně zabalenou láhev vodky stoličnoj. Když začal rozlévat do malých plastových kalíšků, v duchu jsem si pomyslel něco o sráčích, kteří pijí z náprstků, když my tenkrát na Kavkaze pili z dvoudecáků samohonku na ex. Při prvním „stakánčiku“ jsem tedy vystrčil loket ostře doprava a zdvihl malíček pravé ruky. Tenkrát se mezi československým lidem tradovalo, že takhle pili carští důstojníci. A při hlášce: Davaj, poznakómim sa, na družbu“, jsem toho malého panáčka hrdinně do sebe naklopil. V mých útrobách to zaplálo jako výheň. Znejistěl jsem. Tady jsem hrál hrdinného pijáka, ale ve skutečnosti byl pravdou opak. Mně ten chlast zvláštně páchnoucí lékárenským lihem zrovna dvakrát nevoní. Ale snažil jsem se držet, abych „reprezentoval“. Po páté štamprdličce se ozvalo: „Jaromir, ty moloděc.“ Na mé podivení následovala odpověď: „Protože to nezapíjíš.“ Opět jsem se přiblble optal: „Pačemu?“ Následovalo vysvětlení: „Éto spirt, děvjanosto šest procent.“ Varování přišlo pozdě. Za touhu dobře reprezentovat jsem byl odměněn sípáním, které mě provázelo několik dnů. „Skoro čistý“ líh v originální láhvi čtyřicetiprocentní vodky! No, čistý asi nebyl, ale něco mezi šedesáti až sedmdesáti procenty už je vydatná síla.

Ale nechme pijatyk a podívejme se raději na sportovní stránku. Na to, čemu se v Sovětském svazu říkalo vodní turistika. Vzhledem k dopravní složitosti a možnostem sovětského průmyslu znali Sověti pevné kánoe a kajaky, tak jak je známe, pouze z odvětví vrcholového sportu. Řeky evropské části Ruska jsou nížinné. Na mnoha místech se nacházejí jezera nebo velké přehradní nádrže. Takže se v Rusku snadno uchytila tzv. bajdarka – jakási východní varianta klasického skládacího kajaku, který znali naši dědové a pradědové. Ještě v padesátých letech se na nich u nás jezdily slalomové závody. Dokonce se vyráběly ještě v poválečném Československu. Se zvyšující se obtížností slalomu v kanoistice se postupně přešlo na laminát, pryskyřicí nasycenou skelnou textilii, a výroba skládacích kajaků u nás zanikla.

Katamarán ze dvou válců a kovové konstrukceKatamarán ze dvou válců a kovové konstrukce

V Rusku a jeho satelitních vazalech to bylo vždycky jinak. Silniční a železniční síť je v poměru k rozloze země řídká. Představte si třeba naši zemi se současnou dopravní sítí, jak se najednou rozlohou nafoukne třeba na pětinásobek, ale množství komunikací zůstane stejné. Proto je doprava vybavení na vzdálenější řeky náročná. Jediným řešením je pořídit si výzbroj, která je rozebíratelná a složitelná do malého transportního balíku.

Na počátku tedy byly klasické dřevěné vory, když se do divočiny vyrazilo jen s batohem potravin, stanem, sekerou a pilou. Pak přišly jako nosné prvky automobilové duše nebo se využívaly nafukovací záchranná plavidla, která byla součástí vybavení letadel a lodí. Významnou měrou do kvality vybavení přispěl vývoj materiálů využitelných při vedení válek. Takže v domácím vývoji plavidel se přešlo na pogumované textilie a textilie z umělých vláken. Jednou z vynikajících pogumovaných textilií byl materiál zvaný „ryzínka“, ze kterého se vyráběl ochranný protichemický oblek jednotlivce. U nás se tomu říkalo „atombordel“. Z ryzínky se v domácích podmínkách slepily nafukovací doutníky. Byla do vlastně duše, která ještě potřebovala plášť, který se ušil ze silné šusťákoviny. Pak stačilo vzít dva takové dvouplášťové doutníky, nafouknout je, spojit je dřevěnou konstrukcí z tyčoviny a – katamarán byl na světě. A jak se to dělalo s pádly? Stačilo opět využít zbrojní průmysl a sehnat (myšleno ukrást) titanový plech, ze kterého se vyříznul tvar kanoistického listu. Do plechu ještě vyvrtaly otvory k upevnění na dřevěnou tyč, kterou poskytne les až na místě zahájení plavby. Na katamaránu se dá sedět nebo klečet. Podle toho se dělala další vylepšení.

Posádka katamaránu (peřej Bouřlivák) si zhotovila pádla na místěPosádka katamaránu (peřej Bouřlivák) si zhotovila pádla na místě

Mí noví kamarádi ze Západu – tři kluci a jedna holka z Kalifornie – měli všechno, co jim mohl dopřát volný trh Západu. Na Sibiři měli svůj průmyslově vyrobený šestimístný raft. Na volná místa jsem byl přizván já a ruský tlumočník Igor. Stali jsme se tak první mezinárodní posádkou v historii Čuja Rally – všesvazového závodu ve vodní turistice, který barnaulští vodáci každoročně pořádali. Nezúčastnili jsme se samozřejmě všech disciplin, jen některých ve slalomu. A za hvězdy jsme nebyli, protože jsme se teprve seznámili. Spíše jsme byli pro Rusy stejně exotičtí, jako kdyby na závody na Labi přiletěli Papuánci.

Účast Jiba Elisona měla především výchovný a propagační účel. Se svými kamarády v Kalifornii totiž před rokem založil nevýdělečnou organizaci zvanou Project RAFT. Využil vstřícnosti ruského pohlavára Gorbačova, který poznal, že Sovětský svaz nad Západem nevyhraje. Pro Jiba Ellisona to byla šance, kterou nazval „Russians and Americans For Teamwork“. Ve zkratce RAFT. Jako vor, člun nebo pramice v anglickém jazyce. Jeho ruským protějškem se stal Míša Kolčevnikov, který tu zajišťoval logistiku – dopravu na řeku, potraviny na celou dobu plavby a průvodce z řad barnaulských vodáků. A penězi do toho přispívali američtí byznysmeni, kteří uvěřili, že s Rusy je možné udělat dobrý kšeft. Jen ruské zvyklosti byly odlišné od amerických. Takže Jib trávil mnoho hodin s Míšou a jeho týmem, aby jim vyložil, co mají udělat pro kapitalistického zákazníka, aby se mu na Sibiři líbilo. To mně se na Altaji líbilo i bez pomerančového džusu ke snídani a obrovské mísy zeleninového salátu k obědu. Nakonec jsme po závodech s barnaulskou partou spluli zbytek Čuji a pokračovali ještě notný kus po Katuni.

Netušili jsme, že z naší účasti a plavby bude za rok závod mezinárodní a přiletí i černí kluci od Zambezi nebo budoucí riverguidi z Nepálu.

Posádka katamaránu má námořní nafukovací vesty (peřej Bouřlivák)Posádka katamaránu má námořní nafukovací vesty (peřej Bouřlivák)


26.09.2018, Jaromír Loskot


Diskuse


Luděk
Luděk

A já jsem si říkal, že na nějakou podobnou akci jel Partigo. Chtěl jsem to napsat do diskuse a koho najednou nevidím jako autora... :-D

26. 09. 2018, 18:36:12
Martin
Martin

No nějak Partigo zapoměl na zbytek čechů s Matildou......

30. 09. 2018, 16:34:31

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ