HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Vladimír Jirásek a v síni slávy

Vladimír Jirásek a v síni slávy

Na letošním vyhlášení výsledků ankety Kanoista roku 2009 byli zařazeni do „síně slávy“ i singlíři Vladimír Jirásek a Petr Sodomka, dvě výrazné postavy kanoistiky a celého československého sportu. S oběma úspěšnými sportovci uvedlo v HYDRO 5/2005 rozhovor, který při této příležitosti znovu připomínáme.



Jirásek a Sodomka v síni slávy – I. dílSpolečně mají opravdu docela slušnou sbírku šestnácti zlatých singlířských medailí z mistrovství světa; Vladimír Jirásek sedm a Petr Sodomka devět. Na světové úrovni proslavili českou singlířskou školu a ve své době vládli světové divoké vodě. Sláva časem opadla, ale oba supersinglíři jsou velkými postavami vodáckého světa a dodnes jsou vidět kolem divoké vody.

Vladimír Jirásek s přezdívkou Olaf je starší z obou výjimečných slalomářů, závodil ve druhé polovině padesátých let, dvakrát vyhrál titul C1 jednotlivců ve slalomu, několikrát byl členem mistrovské hlídky a svůj poslední titul získal ve sjezdu v hlídce 3xC1 na MS 1963 ve Spittalu. Vodácká parta z té doby byla hodně dobrá a jména jako Nič, Jánský, Hradil, Beneš nebo Janovský patřila ke světové špičce. Ještě dnes se scházejí spolu s dalšími slalomáři a občas spolu jedou i na vodu, dnes už převážně na raftech.

Loučovice závod hlídek (Jirásek, Beneš), konec 50. let

Vladimír Jirásek odpovídal na naše otázky:

Měli jste své singlířské vzory?

My jsme vzory prakticky neměli. V úplném počátku to byli Švýcaři, Francouzi a u nás zčásti třeba Vašek Nič, ale ti velice brzy ustoupili, protože pokrok šel rychle kupředu. Člověk si to neuvědomoval, ale vše se měnilo jak technicky, tak i nástupem celé řady mladších, kteří to začali rychle hnát dopředu. Od roku 53, 55 byla špička místo dvou, tří už třeba deset lidí.

Jak se vlastně člověk stane šampionem?

To nejde tak, že si člověk řekne. To je otázka postupných cílů a řekl bych, že i určité genetické dispozice. Nezáleží jen na fyzických předpokladech, ale hlavně na tom, jak člověk dokáže postupně překonávat překážky, aby se dostal do špičky. Většina lidí cestou odpadne a kdo zbude, vyhrává, ale to je běžné i v životě. Já jsem začínal závodit v rychlostní kanoistice ve Skepu. Když jsem se učil v Tesle, přitáhl nás do Skepu Drastík, který jezdil s Ničem. Tam byl pádlovací základ, který se dnes možná trochu podceňuje. Určitá technika pádlování hraje významnou roli..

Jaké to je, když se člověk stane mistrem světa?

Je to výsledek určitého snažení a následuje vnitřní spokojenost. Ale člověk rychle spadne na zem, zvlášť v dobách, kdy věci byly posunuté o kousek jinam, než by měly být. Někdy s vámi na úřadě jednali trochu benevolentněji, ale jinak... Například za Ženevu byla odměna za titul 3000 Kčs a protože já měl tituly dva, tak abych nezbohatl, dali mi 4500 Kčs..

Jirásek s Hradilem jedou Riegrovku na Jizeře, 50. léta

Na který z titulů vzpomínáte nejraději?

Myslím, že ta ženevská medaile v roce 1959 byla nejhodnotnější. Vyhrál jsem s velkým rozdílem a to jsem ještě těsně před cílem bouchnul do brány po nějakých křečích v rukách. V Ženevě se hodně jezdilo proti vodě a já jsem měl širokou loď, takové prase, které dobře klouzalo po vodě. Proto třeba zvládla dobře velký válec, kde měli Němci s méně nosnými loděmi problémy. I to byl možná důležitý moment.

Jaké jste měli lodě?

Lodě jsem si stavěl sám. Tehdy byly hrozné předpisy, loď musela být 80 cm široká, to si dneska nedovede nikdo představit. Ono to bylo špatné i technicky, čím širší loď, tím hůř se pádluje. Předpis byl 80 cm široká, 4 m dlouhá a nic nesmělo být výš než špičky. Já jsem si stavěl snad s jedinou výjimkou všechny lodě. Třeba tvar sjezdové lodi, kterou jsem postavil, se dodnes prakticky nezměnil..

Lodě jsem si stavěl sám

Kdy vlastně začala éra laminátu?

Pro nás až po Augsburgu v roce 1957. Nejprve byly pokusy potáhnout dřevěnou loď laminátem. V roce 1959 jsme ale už jezdili na laminátech prakticky všichni. Základ je zahrabán v turistice někdy před válkou. Teprve po válce se to začalo měnit. Turistika v alpských zemích byla vyvinutější i po stránce lodí.

Jezdili jste divokou vodu i mimo závody?

Jeli jsme například Jizeru za velké vody ještě s Hradilem. Tam byla skutečně zpěněná rozbitá voda. Já dnes tvrdím, že tak nebezpečná voda by se neměla jezdit. Jel s námi ještě Matějovský na kajaku, a ten to nesjel. Nebo zajímavé to bylo třeba na Kamenici, tehdy ještě nevystřílené, takže tam byly schody a vodopády.

Jezdíte ještě na vodu?

Sem tam se svezeme na raftech, několikrát jsme jeli Mattoni v Karlových Varech. I když máme dohromady asi 250 let, tam je závod pro příchozí, tak je to jedno. Dá se říct, že jsme vždycky v desítce. Jednou jsme dokonce vyhráli, tak nás pan Lepík zrušil. Vybrali od nás startovné, nechali nás jet a když jsme vyhráli, tak nás vygumovali.

U vás se schází vodácká parta ze slavných 50. a 60. let. Jak tahle tradice vznikla?

V rámci restitucí skončila loděnice na Čertovce. Troja je z ruky, do hospody se ani nevejdeme, protože kolikrát je nás třicet i čtyřicet, takže se scházíme u nás. V tomhle mají štrekaři výhodu, protože ti mají delší tradici a klubovny, kde se scházejí. A roli pak hraje i kontakt mladších se staršími a předávání zkušeností, to je vždycky dobré.

Máte několik titulů z hlídek, jak vlastně závody hlídek vypadaly?

Lidi se museli nějak domluvit. To je protipól individualismu a obojí má člověk zvládat. Pravidla se měnila, zpočátku byla určitá branka zhruba v půlce, kterou musely projet všechny lodě v určitém časovém limitu. To se pak opustilo a jezdilo se jen na čas, tři lodě jely najednou a počítal se čas od startu prvního do průjezdu posledního cílem. Lodě se musely srovnat a lidi dohodnout, protože když jeli moc blízko, tak mohli do sebe šťouchnout a toho vpředu rozhodit.

Měl byste dnes chuť něco vrátit a udělat jinak?

Těch okamžiků by asi bylo hodně, ale právě proto se mezi nimi těžko vybírá. Třeba na MS 1957 v Augsburgu, který byl mezi Tacenem a Ženevou. Nerad se vymlouvám na loď, vždycky je to v rukách. Ale tam to bylo jiné, protože jsem jel ještě na dřevěné kánoi, což znamená špricdeku přes celou loď. Na trati byl válec, který oblé lodi zvládaly jinak. I když to asi nebyl hlavní moment, například Němci měli trať najetou a natrénovanou. V umělém kanálu také voda hodně pulsovala, najednou se zvedla a zase spadla, a oni to znali. To na přírodní vodě není. Nakonec jsem byl čtvrtý a možná bych to rád vrátil, i když... je to samozřejmě iluzorní.

Jak jste prožívali útěk Duffka?

To bylo v Meranu, my jsme nic nevěděli, až druhý den ráno někdo přiběhl a řval: „Svobodná Evropa hlásí, že Duffek je v prdeli!“ Já jsem tam měl taky jeden zajímavý návrh, nějací manželé mě chtěli adoptovat, že přišli o syna a že jsem mu podobný.

Uvažoval jste někdy o emigraci?

Ne. A pak jsem taky v roce 1966 koupil zříceninu, bývalou vojenskou strážnici, hrozně zdevastovanou a to už je určitý cíl, který by člověk musel opustit.


08.01.2010, HYDRO archiv


ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ