HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ROZHOVOR: Martin Fuksa: Jsem závodník, který jede nejradši všechno. Nenechat nikomu nic!

ROZHOVOR: Martin Fuksa: Jsem závodník, který jede nejradši všechno. Nenechat nikomu nic!

Olympionik, dvojnásobný Mistr světa a několikanásobný Mistr Evropy. Obrovský suverén s nevídanou touhou bojovat a vítězit a zároveň charismatický sympaťák, který život profesionálního sportovce bere s pokorou. Pětadvacetiletý rodák z Nymburka slaví obrovské úspěchy na poli rychlostní kanoistiky a v posledních letech si tak podmanil celou fandovskou obec. Poznat Martina rozhodně stojí za to!




Martin se řítí do cíle závodu na Mistrovství světa v Portugalsku / F: Archiv Martina Fuksy

Vítězství v Super poháru v Ruském Barnaul, kam byli pozváni jen ti nejlepší z celého světa / F: Anna Šeflová

Promo focení pro partnery v Nymburce / F: Anna Šeflová

Prohlédněte si všechny fotografie k článku...


Ahoj Martine! Nemohu začít jinak než tradiční otázkou – jak a kdy ses dostal ke kanoistice?

Většina čtenářů možná bude vědět, že kolem kanoistiky se motá celá moje rodina. Děda neměl dlouhou kariéru, ale začal trénovat v pětadvaceti a teď je mu dvaasedmdesát, takže už je to fakt dlouho. Od dětství jsem věděl, co je to kanoistika. Celou základku jsem hrával hokej, ale občas jsem jezdil na soustředění v kanoistice nebo mě taťka i děda vozili na špičce v lodi. Závodit jsem začal v osmé, deváté třídě, kombinoval jsem hokej s kanoistikou. Letní přípravu jsem trávil na kanoi a připravoval se společně s kanoisty. Po základní škole jsem se začal věnovat čistě jenom kanoistice. Taťka v roce 2006 vyhrál MS, to jsem začal kanoistiku víc registrovat, hrozně se mi to zalíbilo a v tu dobu jsem začal, bylo mi čtrnáct, patnáct.

Zkoušel si i jinou vodáckou disciplínu než rychlostní kanoistiku?

Vůbec ne. Ani na kajaku jsem vlastně nikdy nejezdil, možná na tom malém kajáčku. Už od začátku jsem byl kanoista, stejně jako děda a taťka.

Ani Tě to nelákalo?

Musím říct že ne. Hrozně moc mě to pohltilo a bavilo mě to, furt mě to baví, na nic jiného jsem ani nemyslel. I s hokejem jsem skončil ze dne na den. Pro výstroj jsem si šel až po měsíci a na ledě jsem od té doby nebyl. Až nedávno jsem stál na bruslích po hrozně dlouhé době, v rámci pořadu České Televize o tom co sportovci dělali dřív.

A věnuješ se i jiným sportovním aktivitám?

V tom profesionálním sportu je běhání, posilování, běžkování, plavání, chvíli jsem hrál i fotbal. Zkoušel jsem surfovat, jezdím na kolečkáčích, mám rád kolo. Zkoušel jsem toho poměrně dost, moc ne extrémní sporty, aby se mi něco nestalo. Na to je taťka hroznej a nedovoluje mi to.

Kluci Fuksovic při společném tréninku na čtyřkajaku / F: Anna ŠeflováKluci Fuksovic při společném tréninku na čtyřkanoi / F: Anna Šeflová

Chtěl si někdy s vodou praštit?

Tak to vůbec, fakt ne. Je mi pětadvacet a nikdy jsem neměl stav, že bych skončil. Tréninky na jaře a v zimě jsou někdy únavné, je zima a nechce se mi, ale nikdy mě nenapadlo, že bych skončil. To musím zaťukat. Baví mě to, takže nemám důvod o tom přemýšlet. Ani nevím, co bych dělal. Naopak jsem vděčný, že můžu dělat to, co mě baví – klasické klišé, ale je to tak.

Měl si někdy vážnější úraz?

V roce 2013 jsem dvakrát vyhrál ME v dospělých. Bylo mi dvacet, závodil jsem druhý rok a byl to pro mě mega úspěch, porazil jsem olympijské vítěze, byl jsem nadšenej. V letním tréninku, kdy jsem trénoval na MS do 23 let a na MS dospělých, se mi udělal zánět v koleni, na kterém klečím. Praskl mi tam nějaký váček, který promazává koleno, jmenuje se to burza. To by nebyl takový problém, za čtrnáct dní je to v pohodě, ale při ošetření se mi tam dostal zánět a prodloužilo se to na hodně dlouho. Tím jsem skončil sezonu. Odjel jsem na MS do 23 let, že se to třeba zlepší, ale vůbec jsem si nemohl kleknout, takže v Kanadě jsem se byl podívat na Niagarské vodopády a nezávodil jsem. MS v dospělých jsme zrušili, nebyl jsem schopný to odjet. To bylo moje první a zatím i poslední větší zranění.

Jsou v Nymburce vhodné podmínky pro Tvůj trénink?

Podle mě jsou tady nejlepší podmínky v celé republice a možná i na světě. (smích) Mám tady úplnou pohodu. Závodím za oddíl Dukla Praha, ale „šéf“ mi dovolí trénovat tady. V Praze jezdí spousta lodí, dělají vlny, což pro nás není ideální. Tady je maximálně jedna vlna od kachny nebo labutě. Z domu to mám sedm minut na kole na loděnici. Po tréninku jedu na oběd k babičce nebo k mamce, někdy vaří přítelkyně. Můj masér mě chodí masírovat domů. Doma mám saunu a taky chodím do sauny v městském bazénu. Ohledně tréninku i regenerace máme naprosto skvělé podmínky i zázemí, rozhodně bych neměnil.

Tebe i bratra trénuje otec a dědeček, jaké to je? Dělá to dobrotu?

Taťka je můj oficiální trenér, ale děda je s námi každý den na loděnici, takže říkám, že mě trénují oba. Tohle mi každý říká, že nechápe, jak to může fungovat. V pubertě jsem s nimi měl různé války, asi jako každý. Postupem času si člověk uvědomí, že pro něj rodiče chtěli jen to nejlepší. To, co spousta lidí vidí jako obrovskou nevýhodu, já vnímám naopak – dovedeme si o všem pokecat, táta i děda mají zkušenosti, vycházím s nimi jako s kámoši. Nejsou to žádní diktátoři, kteří mi říkají, co musím a nemusím. Radí mi samozřejmě, ale taky mám svůj rozum a vím, co je pro mě nejlepší. Hlavně to dělám pro sebe a to je hodně důležité si uvědomit. Jsme fakt super parta. I když nebudu tajit, že se někdy nechytneme a nepošleme se do pr…e. Ale to k tomu patří, to jsou emoce u sportu.

Promo focení pro partnery v Nymburce / F: Anna ŠeflováPromo focení pro partnery v Nymburce / F: Anna Šeflová

Máš za sebou už velkou spoustu skvělých úspěchů, dokázal bys vybrat jeden TOP, který pro Tebe má největší váhu?

Vůbec. Mám dvě zlaté z MS, čtyři stříbrné, dvě bronzové, osm mistrů Evropy, byl jsem na olympiádě… Na všechny medaile mám krásné vzpomínky a s každou z nich spojené jiné zážitky a emoce – třeba minulý rok MS v Račicích, získat ty medaile před domácím publikem bylo super. Jednu medaili, která by pro mě byla úplně TOP, nemám. Ať už je zlatá, stříbrná, bronzová, všechny jsou pro mě hrozně cenné a žádná není nad všechny ostatní. Každá z nich mapuje a staví moji kariérní pyramidu, která mě posouvá dál. Když získám medaili, vůbec se nad tím nepozastavuji. Je to super, ale kašlu na to a jdu dál, snažím se na to zapomenut, abych neusnul na vavřínech. Mým snem je získat tu olympijskou, tu bych třeba jmenoval v jiném rozhovoru, ale zatím ji nemám.

Když mluvíš o Račicích… Do jaké míry v závodech vnímáš publikum a jak Tě to ovlivňuje?

Trenéři mají při závodě někdy dovoleno jet po břehu na kole a řvát na nás, tak to pak vnímám hlasy dědy a taťky, hlavně dědy. Čím víc se blížíš k tribuně, neslyšíš nic konkrétního, jen hrozný hluk. A to je skvělé, hrozně mě to baví. Rozhodně to pomáhá a motivuje, myslím že každého sportovce. Není to na každých závodech, ale doma to bylo brutální. A pak na MS, takže jednou za rok máme tenhle hroznej bordel. Sedm let zpátky jsem byl ještě junior, ale nominoval jsem se na MS do Maďarska, což je kanoistická meka, jel jsem tam sprint 200 m a tam byli diváci tak hlasití, že jsem skoro neslyšel start. Pro mě jako pro osmnáctiletého týpka to bylo úplně skvělý.

Která trať Ti sedí nejvíc? 200 m, 500 m, 1000 m?

Vždycky jsem měl nejlepší výsledky na pětistovce, ale to není olympijská trať a já se na olympiádu rozhodně chci nominovat, takže trénink jsme museli přizpůsobit kilometru. Letos asi poprvé jsem se na kilometru cítil lépe než na pětistovce. Pořád mám radši pětistovku, to je srdeční záležitost, šla mi od začátku a mockrát jsem na ní vyhrál. Kilometr je pro mě hrozně bolestivá trať, dlouhá, netěším se na ni. Letos poprvé se to ve mně zlomilo a začalo mě to bavit, možná i na úkor pětistovky. Už jsem si našel tempo a způsob, jak ji jezdit. Do dalších let to beru jako plus a doufám, že to bude jenom lepší. Teď mám kilometr a pětistovku nastejno. Dvoustovka trochu upadá, tolik sprinterských závodů už nejezdím a letos už mě ani moc nebavila. Ale na druhou stranu jsem typ závodníka, co jede nejradši všechno, nenechat nikomu nic. Prostě sobec. (smích)

Tvoje příprava teď už bude pomalu směřovat k olympiádě v Tokiu. Je taková příprava něčím specifická?

Zažil jsem jednu olympiádu a příprava se v ničem nezměnila. Jedeme podle zažitého systému, když něco funguje, proč to měnit. Do tréninku přidáváme detailní věci, co se týče třeba regenerace. Začali jsme jezdit trénovat do nadmořské výšky a skoro celý leden trávíme v horách. To mi docela vyhovuje a je to asi jediná vetší změna. Děda furt čte miliardy knížek a snaží se něco inovovat, ale postupně. Každopádně mě teď čekají dva asi nejtěžší roky.

Martin se řítí do cíle závodu na Mistrovství světa v Portugalsku / F: Archiv Martina FuksyMartin se řítí do cíle závodu na Mistrovství světa v Portugalsku / F: Archiv Martina Fuksy

Jak tedy Tvůj trénink vůbec vypadá?

To je hrozně individuální, záleží jaké je tréninkové období. Někdy trénuji sedm dní v týdnu, jindy třeba tři, čtyři dny. Největší tréninkové dávky jsou na podzim, v zimě a na jaře, snažíme se nahnat největší objem – hodně kilometrů na vodě, hodně času v posilovně, hodně běhání, plavání. To jsem na loděnici od rána do večera. Jdu na trénink, potrénuji, oběd, chvíli pauza, znovu trénink na loděnici a někdy jsme tam až do sedmi. Jedu domů, odpočinek a další den zase znova. V přípravě a v sezoně není čas na jiné věci a soustředím se čistě na trénink nebo závody. Mimo sezonu a přípravu se snažím cestovat, odpočinout si. Když jsem byl mladší, trénoval jsem i mimo sezonu a přípravu, čím jsem starší, tak si říkám, že je sice super kanoistiku hrotit, ale taky mít nějaký prostor pro sebe a nemít to furt v hlavě. Dělat pro to všechno, hrozně makat, ale ne hrotit mozek 100% kanoistikou, třeba jen na 99 %. (smích)

Jak vypadá zimní příprava?

Dokud nezamrzne Labe, tak chodíme pádlovat. Nejsme žádný chudinky, jdeš makat a hotovo, prostě se víc oblékneš a na vodě se zahřeješ. Celý leden od kanoistiky opouštíme a trávíme ho na horách. V únoru už odjíždíme za teplem – Chorvatsko, Portugalsko, takže zima se nás moc netýká.

V Tokiu budete chtít startovat také na deblu s bratrem Petrem. Na letošním MS v Portugalsku se Vám bohužel nepodařilo dostat se do finále…

Kdo by se nechtěl se svým bráchou podívat na olympiádu, já bych chtěl hrozně moc. Hlavním cílem pro nás bylo vyhrát MČR, porazit ostatní kluky tady a nominovat se na svět. Už to pro mě bylo hrozně fajn. Pár solidních tréninků jsme spolu absolvovali, ale rozhodně ne takových, jako mají kluci, co se soustředí výhradně na debla. Na MS jsem se chtěl dostat mezi nejlepších devět, to se bohužel nepovedlo, takovou kvalitu jako ostatní jsme neměli. Skončili jsme jedenáctí. Rozhodně chci v deblu trénovat víc, pokusit se zase vyhrát v Čechách a zkusit se nominovat na olympiádu. Bude to těžký a náročný, ale myslím si, že to chceme oba, je to náš sen. Chceme to a uděláme pro to všechno.

Povoláním jsi voják, jak se Ti daří skloubit to se sportem na profesionální úrovni?

Dukla Praha je armádní oddíl, a když jsem v roce 2013 zajel medaili, tak mi klub nabídl, že můžu jít do uniformy. V té době jsem měl to zranění, pak bylo před olympiádou a nechtěl jsem se rozptylovat. Po olympiádě jsem odjel na tři měsíce na vojenský výcvik do Vyškova, oholili mě dohola a vzal jsem si zelenou barvu. Stříleli jsme, spali venku, učili se zdravovědu, házeli granátem… Tím se ze mě stal profesionální voják. Jako sportovci vůči armádě nemáme zas tak velké povinnosti. Když jsou nějaké oficiální ceremoniály, třeba vyhlášení Sportovce roku, tak musíme být v uniformě. A pak jednou ročně jezdíme na tři dny do Vyškova na výcvik, kde si obnovíme znalosti. Minulý rok jsme museli podle mapy odněkud někam dojít, řídili jsme bojová vozidla, letos bychom měli skákat tandemový skok z letadla, jsem na to zvědavej, to bude hustý. (smích)

Jakožto kanoista je Martin všestranný sportovec / F: Archiv Martina FuksyJakožto kanoista je Martin všestranný sportovec / F: Archiv Martina Fuksy

Máš nějaký oblíbený vodní terén?

Nejradši to mám tady v Nymburce. Co se týče závodních tratí, tak Račice jsou perfektní, pak maďarský Szeged. Nejradši mám závodiště, kde je závodní trať oddělená ostrovem, závodníci jezdí na start za tím ostrovem a nedělají ostatním vlny. To je právě v Račicích, Maďarsku, Rusku, Chorvatsku, Portugalsku. Taky mám rád, když je teplo a fouká vítr do zad, abych to měl co nejrychleji za sebou. (smích)

Kdo je Tvůj největší vzor a rival?

Když jsem začínal s kanoistikou, tak jsem viděl, jak to dělá taťka, takže největší vzor byl rozhodně on. Pak ještě pár dalších, třeba Andreas Dittmer, líbila se mi jeho technika pádlování. Momentálně k nikomu nevzhlížím, možná jsem v tomhle trochu sobec, ale snažím se soustředit čistě na sebe. Můj největší rival je Sebastian Brendel z Německa, naprostá hvězda současné kanoistiky, vyhrál toho jako nikdo nikdy. Je super, že s ním můžu závodit a někdy ho i porazím. Závodit s ním je pro mě srdeční záležitost a je to rival v dobrém slova smyslu. Všichni společně jsme na přátelské vlně. V závodech chce každý každého porazit, ale před nebo po závodech jsme všichni v pohodě a to je super. Pak ještě jeden Brazilec, Isaquias Dos Santos. Je asi o rok mladší než já, potkáváme se už od juniorů a předháníme se.

Máš před závodem nějaký rituál?

Poslouchám hudbu, hlavně rap, ale někdy nemám náladu, tak si s někým povídám, abych zapomněl na závody. Mám nějaké věci pro štěstí. A pak jsou rituály, které se na sebe pořád nabalují. Řeknu úplnou blbost – když se před finále MS podrbu na hlavě a vyhraju, tak už se budu drbat na hlavě furt. (smích) Původní rituál začínal na minutě, kdy jsem si třeba jen namočil ruku, teď to trvá třeba půl hodiny. Jeden trochu větší se týká obleční, když jedu rozjížďku a povede se mi, tak už všechno jedu ve stejném tričku a elasťákách.

Jak oslavuješ v cíli, když vyhraješ medaili?

Když jsem byl mladší, tak jsem vždycky řval. Teď už to beru pokorněji a nepatřím k těm, co by řvali, skákali do vody. Dojedu, usměju se, mám v sobě naprosto skvělej pocit, že jsem něco dokázal, jsem na sebe pyšnej a užívám si ten pocit s pokorou.

Martin po Mistrovství ČR, kde se mu jako prvnímu kanoistovi v celé historii podařilo vyhrát všechny závody MČR – 7 závodů, 7 zlatých / F: Anna ŠeflováMartin po Mistrovství ČR, kde se mu jako prvnímu kanoistovi v celé historii podařilo vyhrát všechny závody MČR – 7 závodů, 7 zlatých / F: Anna Šeflová

Kdo jsou Tvoji sponzoři a v čem Tě nejvíce podporují?

Stálým a největším sponzorem je rodina, hlavně v mládí mě museli podporovat. Největším sponzorem, za kterým si hodně stojím, je Redbull. Být redbuláckým atletem je sen hodně lidí. Já měl Redbull vždycky spojený s extrémními sporty, když jsem se snažil tam dostat, tak jsem s tím vůbec nepočítal a trvalo dva roky, než si mě vůbec všimli. Musel jsem vytrvat a jít si za tím a teď to nese ovoce. Měl jsem i spoustu menších sponzorů. Teď jsem pod agenturou Sport Invest a mám vlastního manažera, který mi shání sponzory.

Projevuje se sport nějakým způsobem v tom, jak se stravuješ?

Několik let zpátky jsem si nechal udělat jídelníček a namotal na to všechny holky v naší rodině, které se naučily vařit tak, jak by sportovec měl jíst. Před olympiádou jsem měl shodit pár kilo, zkoušel jsem lehkou dietu, ve výsledku mi to ubralo hodně sil. Od té doby se snažím jíst tak, jak to chce moje tělo. Za ty roky jsem se naučil to vnímat. Když skončí sezóna, přepne to ve mně a chci jíst věci, které si jinak nedovolím – hambáče, hranolky, kolu, brambůrky…

Co děláš, když zrovna nemusíš trénovat, když máš volno?

Snažím se regenerovat – masáže, sauny. Poslední dobou nás s přítelkyní hodně baví „gastroturistika“. Jezdíme na výlety, objevujeme krásy Čech a vždycky to spojíme s nějakým dobrým jídlem nebo kavárnou. To je pro mě nejlepší regenerace.

Je něco, co bys chtěl vzkázat čtenářům?

Je to sice hrozné klišé, ale myslím si, že je důležité, aby se každý zaměřil na svůj život a snažil se jít si za svým snem, dělal to, co ho baví. Aby si lidi na životě našli něco pozitivního, i když třeba maličkosti, a užívali si.

Moc díky za rozhovor!

Vítězství v Super poháru v Ruském Barnaul, kam byli pozváni jen ti nejlepší z celého světa / F: Anna ŠeflováVítězství v Super poháru v Ruském Barnaul, kam byli pozváni jen ti nejlepší z celého světa / F: Anna Šeflová

Martin Fuksa

Pětadvacetiletý rodák z Nymburka je českým reprezentantem v rychlostní kanoistice. Specializuje se především na singlkánoe, ale společně s mladším bratrem Petrem chce závodit také na deblu. Působí v profesionálním oddílu Dukla Praha a jeho trenéry jsou otec Petr a děda Josef Fuksovi.

Medailové úspěchy:

Zlato: MS Miláno 2015 500 m; MS Račice 2017 500 m; ME Montemor-o-Velho 2013 500 m; ME Montemor-o-Velho 2013 1000 m; ME Brandenburg 2014 500 m; ME Račice 2015 500 m; ME Bělehrad 2018 1000 m

Stříbro: MS Moskva 2014 1000 m; MS Miláno 2015 1000 m; MS Račice 2017 1000 m; ME Plovdiv 2017 1000 m; ME Záhřeb 2012 500 m

Bronz: MS Moskva 2014 500 m


31.12.2018, Aneta Michalcová


Sem vložte diskusní příspěvek.