HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Brazílie – od divoké vody k moři

Brazílie – od divoké vody k moři

Pádlovat do Jižní Ameriky se jezdí skoro kamkoli, jen Brazílie jako by byla zapomenuta. Konalo se tam MS ve slalomu v roce 1997 v Tres Coroas a v raftingu v roce 2014 na Foz do Iguaçú, tedy umělém kanálu. V roce 2016 zde proběhly letní olympijské hry a v letošním roce v Rio de Janeiru MS ve vodním slalomu. O řekách se moc nevědělo. Vítek Vaníček, který v Brazílii žije už víc než desítku let, nás přece jen přesvědčil, že by výprava mohla stát za to, a to jak na řeky, tak hlavně na seakajak na moři.




Rio Peixe by v některých místech sneslo i více vody... / F: Vojta Jančar

Mořské pobřeží je porostlé exotickou vegetací / F: Vojta Jančar

Po řece až do moře / F: Vojta Jančar

Prohlédněte si všechny fotografie k článku...


Po roční komunikaci byl stanoven rozpočet výpravy a možnosti. Vítek připravil „vodáckou Brazílii v kostce“ – dvě divoké řeky, jedna až dvě turistické a seakajaking kolem ostrova Ilha Grande a v tropickém fjordu nedaleko Paraty Mirim. To všechno ve státech Sao Paulo a Rio de Janeiro. Jinam bychom museli létat, vzdálenosti jsou tam jako v Kanadě nebo Rusku. Na divokou vodu se jezdí na nafukovacích „duckies“, na moře mají dlouhé kompozitové kajaky místní výroby. Někteří z nás jsou přece jen spíš kanoisté než kajakáři, a tak bereme Scouty.

Letíme s TAP Portugal do Campinas. Půjčujeme auto (druhé s vlekem má Vítek) a přesouváme se k řece: je to rozumnější než spát mezi 20 miliony obyvatel ve městě.

Spouštění lodí na Rio Juquiá / F: Vojta JančarSpouštění lodí na Rio Juquiá / F: Vojta Jančar

Seznámení s řekou

Přivítání je za námi, teď se seznámit loděmi. A s brazilskou řekou. Večer v Raftovém centru Rio Abaixo proběhl s žáky a přáteli Vítka u grilovaného masa (nejoblíbenější činností Brazilců je grilování) a dobrého piva. Určitě je tady začínal vařit český sládek. Na druhý den přejíždíme místním autobusem raftařů, který je snad starší než my (převážně narození v padesátých letech) k řece Juquiá. První úsek ke kempu má 8 a druhý dalších asi 7 km, tedy celkem 15 km vody typu „volej“, peřej obtížnosti do WW II (jedna či dvě až IV) a volej.

Zajímavé je už nasedání. Nafoukneme lodě a naházíme je z mostu do řeky. Dole je jediný kajakář, který slezl k řece po házečce. Ten pochytá lodě a my slezeme po laně a nasedneme. Moc vody to nemá, takže je to spíš technická záležitost.

Z deníku: Nám se hned na první peřeji podařilo vyplavat, ani nevím proč, prostě ten kámen nás převrhl. Na další peřeji jedu v singlu. Druhý a závěrečný schod se snažím „boofnout“, ale gumová loď na balvanu nadskočí, katapultuje mě do bazénu pod peřejí, sama sjezde peřej beze mě a já si v klidu doplavu na břeh a fotím ostatní. Poslední schod je impozantní, ale spíš radostně cáká, než aby byl nebezpečný.

Celou tu legraci máme za pět hodin za sebou.

Za občasného deště druhý den balíme a vracíme se dlouhým přejezdem k Sao Paulu, kde připojíme vlek s mořskými kajaky – budeme se už jen vzdalovat – a celý den trávíme na cestě do Socorro. Socorro mimo jiné znamená portugalsky „pomoc“. Průjezd městem je zážitek.

Z deníku: Ve městě zácpy, tranzit vede po obou březích místní řeky, která je v lichoběžníkovém betonovém korytě černá a mrtvá. Údajně se tady čističky moc nestavějí, takže některé řeky zapáchají; tahle je toho příkladem.

Mořské pobřeží nabízí překrásná místa / F: Vojta JančarMořské pobřeží nabízí překrásná místa / F: Vojta Jančar

Rio Peixe

Večeře s místními raftaři na Rio Peixe je honosná, pivo Skol, Bohemia, Brahma, Antarktica i Itaipuna. A nezbytná caipirinha – místní rum Cachaca plus spousta ledu a limetky (někde se pak dělá alternativně s maracujou, ananasem atd.). Spousta chodů, základ je rýže a fazole, k tomu několik druhů masa a saláty, ovoce, zelenina a vůbec.

Podle fotek na plakátu z Rio Peixe to nebude jednoduché. Dlouhé „slajdy“ po skladních blocích, peřeje docela výživné. Jenže to má míň vody, takže nakonec spíš cesta bludištěm balvanů. Něco sjíždíme, něco je potřeba přenést, přetáhnout. U prvního mostu asi po 5 km se nám chce končit, ale Vítek tvrdí, že to bude lepší. Jenže není. Vody je fakt málo a nafukovačky se lepí na šutry a drhnou o dno. Přece jen doplouváme do cíle po čtyřech hodinách plavby a přenášení. Stav byl 10, za 30 to jezdí na raftech, za 50 už to je opravdu těžké.

Večer je krátký. Tady se vůbec stmívá a rozednívá snad za minutu. Noc i ráno jsou chladné. Čeká nás další dlouhý přejezd na turistickou řeku. Po silnici SP 65 jedeme směrem na Guaratinguetá a odsud na jih na městečko Cunha. Před ním uhneme z hlavní na blátivou cestu k ranči Sitioguanabara. Uhýbáme hned za mostem přes řeku Paraitinga, která nás čeká následující dva dny. Po prašné červenavé silnici přijíždíme k ranči. Ten bude naším domovem.

Jen utrhnout... / F: Vojta JančarJen utrhnout... / F: Vojta Jančar

Po brazilské Lužnici

Po první snídani vyjíždějí obě auta na horní úsek, tedy proti proudu. Cesta terénní, kopce dlážděné. Trochu bloudíme, pendl trvá docela dlouho, slunce je ostré. Nafoukli jsme lodě a našli přístup do vody, protože břehy jsou strmé a s nafukovačkou ze břehu nesjedeš. Vítek nasedá z mostu. Jenže to podcenil, ani ne tak výšku, jako nedostatek vody v korytě. Malinko narazí přídí do dna a nosem o palubu.

Čeká nás poklidná plavba jakoby horním tokem kupříkladu Lužnice, jen porost na břehu je jiný a zelené kopečky odpovídají spíš čínské řece Li. Místo vrboví je tu bambusová džungle. Řeka docela svižně teče, občas se objeví pár černých kamenů a mezi nimi vlnka. Totéž je v zeleném koberci na zvlněném břehu. „A co ty hnědé kameny?“ ptáme se. Tak to prý nejsou kameny, ale opuštěná termitiště. Některá úctyhodně vysoká. Před večerem máme za sebou asi 15 km pádlování, lodě necháme na břehu a jdeme asi 500 m porostem k ranči a k našim stanům.

Druhý úsek řeky Paraitinga je malinko zajímavější, peřejek je víc a řeka teče bystřeji. Zatímco včera jsme pádlovali tři hodiny, dnes nám tenhle čas stačí i s přestávkou. Údajně 13,5 km. Sušíme, balíme a přesunujeme se na poslední noc na ranči. Pak nás čeká už jen moře.

Některá místa vyžadují prohlídku - Rio Juquiá / F: Vojta JančarNěkterá místa vyžadují prohlídku - Rio Juquiá / F: Vojta Jančar

Terénní přejezd k moři

Koloniální ves Cunha, jež má asi 20 tisíc obyvatel, se dost rozrostla. Přesto je v poledne ospalá, ale trh a všechno funguje na jedničku. Nakupujeme zásoby na další cestu. Zkusíme projet autem s vlekem se sedmimetrovými kajaky k moři do Paraty. Cesta prý ještě není hotová a je jen pro terénní auta. Přejíždíme hranici státu Sao Paulo do státu Rio de Janeiro. A hned nato, ačkoli ne proto, se silnice z asfaltu mění na „makadam“ s mnoha výmoly, vymletými kameny, velkým spádem a na začátku i s dělníky, kteří cestu staví. Začínají nádherné výhledy na moře a cesta je snad pořád horší a horší. Ale i s vlekem to zvládáme. Občas nás předjede úplně neterénní osobák a nakonec skříňové Iveco. A jsme zas na asfaltu nad městem Paraty. Stejnojmenná řeka, tekoucí kolem silnice (když se k silnici dostane), je balvanitá, ale rychle ztratí spád a stane se klidnou a později, už ve městě, přístavem pro mnoho loděk.

Z deníku: Hory jsou tu v podstatě na břehu moře a v moři ostrovy. Zrovna je příliv, a moře je tedy až k travnatému břehu a jsou docela vlny. Atlantik je holt oceán.

Jedeme ještě asi hodinu do Angra dos Reis a pousady Rio Bracuhy. Tady vidíme jedinou brazilskou atomovou elektrárnu na břehu moře.

Místní debly se řídí z kokpitu háčka / F: Vojta JančarMístní debly se řídí z kokpitu háčka / F: Vojta Jančar

Seznámení s mořem

Ráno sedláme mořské kajaky. Musí se namontovat list kormidla a nastavit opěrky, aby se pohodlně sedělo. Ovšem sezení v evropském standardu to není. Tyhle debly se řídí z místa háčka, jako u nás rychlostní kajaky, a to je trochu nezvyk. Zadní kokpit pro dvoumetrové chlapy moc není. Po přípravě dáváme na řeku Bracuhy, po níž pojedeme asi 5 km do moře, pak tréninková plavba kolem několika ostrovů na úzkou šíji a zpět. To abychom si zvykli, hlavně na vlny. Učíme se ovládat kormidlo a zjišťujeme, že kajaky mají úžasnou stabilitu a slušnou rychlost.

Přichází odliv, což je znát zvlášť při návratu řekou. Zpátky už jedeme po větru, ale odliv dělá také svoje. Vplouváme do řeky, vody je méně díky odlivu, a tak nakonec táhneme lodě vodou a vracíme se k dobré večeři. Máme v rukách asi 15 km pádlování. Večeře je bohatá a vítr a déšť v noci nám ani moc nevadí.

Brazílie je obrovská země. Většina lidí si ji představí jako nížinu kolem Amazonky. Východ a jihovýchod pokrývá rozsáhlá Brazilská vysočina, dosahující výšek nad 2500 m. Řeky z ní tečou na východ do moře velkým spádem balvanitými koryty, která se však naplní vodu jen v období dešťů, a pak na západ do povodí řeky Paraná. Ty pak mývají charakter střídajících se klidných míst s vodopádovými či peřejnatými úseky. Charakteristické pro tuto krajinu je množství šedočerných bazaltových balvanů a skal, jak v korytech řek, tak v zelených kopcích.

Malé období dešťů je v naší zimě, to větší pak v našem létě. Vhodná doba k návštěvě je tedy cirka začátek května nebo listopad. V  listopadu bývá vody v řekách víc, je také víc zkalená. Povětšinou je tu pro Středoevropana teplo po celý rok s výjimkou jihu, kde se podnebí blíží trochu našemu. Nevýhodou je neexistence čištění odpadních vod, takže než si příroda poradí, může být řeka špinavá a i zapáchat. Ale o tom místní vodáci vědí.

Turistika v našem smyslu a pojetí tu není zrovna možná, prostě všechno někomu patří, je obehnáno ostnatým drátem a tábořit se tak moc nedá. A kempy tu v podstatě nejsou. Ale divoké řeky tu najdeme a jejich obtížnost se může pohybovat až k WW V. I turistika by tu šla provozovat, ale je třeba každý den odjet přespat někam k městu. Nejlépe do pousady.

Seakajaking tu má mnoho tváří a velké zázemí a možnosti. Nejen díky délce pobřeží (pozor na otevřený oceán a jeho vlny, vyhovující spíše surfařům), ale i kvůli členitosti pobřeží a velkým řekám.

Nevýhodou jsou vyšší ceny jak stravy, tak ubytování. Doprava je možná jen autem nebo autobusem, vlaky tu nejezdí (v našem pojetí).

 

Kemp mezi palmami / F: Vojta JančarKemp mezi palmami / F: Vojta Jančar

Seakajaková etapa

Ráno je opět brazilské – vlhké a teplé. Odneseme kajaky na břeh a postupně k nim přenášíme náklad, věci na spaní, oblečení, jídlo, vodu a ostatní, co je potřeba. Nakládáme lodě natěžko, auta jsou ponechána proti v zahradě a v pozdním odpoledni vyplouváme. Máme před sebou asi 12 km k ostrovu Ilha Grande. Vyplouváme do vln a do slunce, které pálí.

Odstartovat ze břehu, na který jdou vlny, není vůbec jednoduché. My to řešíme tak, že háček nasedne, zašprickuje se, zadák roztlačí kajak na vodu, nasedne a zašprickuje se. Když jde příbojová vlna přes hlavu háčka, je to radost. Vlevo od nás je terminál Petrobrasu a odplouvá od něho tanker. Jede docela rychle. Míříme na šedou bójku; on je tam dřív, tak ho necháme odjet. Najednou jsme v průlivu, na vlny jdoucí z otevřeného oceánu nejsme zrovna zvyklí, ale kajaky dost pochytají, a tak přežíváme. Jede se šikmo na vlny, jdoucí proti. Míjíme ostrůvek Ilha de Itaquatiba a jsme na břehu ostrova Ilha Grande – populární destinace brazilských seakajakářů. Než přeneseme ve čtyřech plně naložené lodě do kempu, je už tma.

Další den objíždíme pobřeží, kopírujeme skoro každou zátoku, někde přistaneme, dáme koupel a pokračujeme v plavbě. Ivan nachází schovanou pláž v ústí řeky vhodnou pro oběd. Jak jde vlnobití a příliv, tak vzniká peřej WW II do ústí říčky. Najednou voda bere první loď a hodí ji na kameny, druhou na strom, který je tam ve vodě, a ta s ním cvičí podle toho, kam teče.

Z deníku: Michal malinko rozbil špičku lodě, ale Tesa to spraví.

Stále kopírujeme pobřeží, občas si to zkrátíme přes zátoku, a tak jsme před čtvrtou odpolední u Praia de Banana, kde přistáváme na plážičce u pousady.

Rio Juquiá / F: Vojta JančarRio Juquiá / F: Vojta Jančar

Z deníku: Ráno zase prší (už by nemělo, je podzim a začalo období sucha). Zataženo, mlhavo. Děláme odpočinkový den. Tady na ostrově nefungují karty a platí se hotově. Podobně je tomu i v ostatních zapadlých přímořských oblastech. Místní jezdí na kánoích či malinkých pramičkách vestoje jako na SUPu. A umějí to. Obliba outrigger kánoí je tady velká. V poledne vaříme na dřívkáči oběd. Daří se, nejlíp hoří suchý bambus, palmy a ostatní dost špatně, všechno je vlastně vlhké. Bramboračka všechny nadchne. Procházkou jdeme vsí, je tu škola, kostel, pousady, nyní zavřené, není holt sezona, a pár lidí. Mezi domky je cedulka, skoro jako naše turistická směrovka, ukazující na vyhlídku ve výši 365 m, prý asi hodina. Ve dvě se nakonec odhodláme vyrazit cestou k vrcholu skály v 365 m n. m. Jdeme stezičkou džunglí nebo pralesem, občas to klouže, všechno je krásně vlhké a mokré. Keře jsou pichlavé a nedají se chytit, občas banánovník s trsem banánů, taky kafe, ještě zelené a červené (praží se až po sklizni). Podlézání padlých stromů, mraveniště, jehož obyvatelé nepříjemně štípou, ale také zbytky kostela asi v polovině cesty. Občas se objeví tabulka s informací, že jsme v polovině cesty. Za nějaký čas jsme na vrcholu. Výhled i přes zamračené nebe a opar nad mořem je krásný. Záliv, ostrovy, úplně pod námi je naše ubytovna. Chvíli se kocháme a jdeme zpátky mezi obrovskými broméliemi a liánami.

Setkání s vlnami

Na pevninu dnes musíme. Teprve v půl desáté přestává pršet a vypadá to, že se počasí umoudří. Příboj je pořád slušný, a tak nám při startu jde vlna přes hlavu. Jedeme na doraz k ostrovu, kde se schováme před větrem od oceánu. Jenže vlny, které jdou šikmo proti nám od oceánu, najednou někdo (asi nějaký ten parník) rozhoupal všemi směry. Nejlepší se mi zdá jet kolmo proti vlnám, přestože přejedeme-li jednu vlnu, přijde jedna stejná zprava a jedna zleva. Jednou jsme v dolíku a kolem jsou všude metr nad námi vlny. Kajak to drží dobře a rychlost směrem ke břehu nám dává určitou jistotu.

U břehu se vlny zmírní, ale vylézt se tu nedá, samé skály. Vítek za námi jede a něco křičí. Zpočátku jsme jeli společně, ale my jsme uhnuli po vlnách ke břehu, zatímco ostatní přežili ještě asi 300 m bočních vln a schovali se za výběžek pevniny. Když nás Vítek dojede, křičí, že jsme měli jet bokem k vlnám, což se mi nezdálo – asi spíš nezkušenost. Pokračujeme podél břehu mezi kameny, a přestože je tu údajně mělko, jsou vlny menší. Za výběžkem se moře uklidňuje, a tak dojíždíme ostatní a s nimi už v poklidu směřujeme zpět na plážičku Biscaia. Tím končí náš výlet k ostrovu.

Paraty je staré přístavní město, zajímavé i v noci, plné barů, hospod a pousad, zvlášť u břehu moře. Docela to tu žije. V hospodách jsou kytaristé, na cestách mládež a asi i rum. Diskutujeme o jízdě ve vlnách. Vyplyne z toho, že je dobré sledovat vítr, lodní provoz a vlny jako takové, které naznačují i hloubku moře, protože na mělčinách rostou, a dělají pak zpětné čepice, což není vždycky jenom radost. Táhlé jdou i bokem, stojaté vlnění je nepříjemné; od břehu se vlny odrážejí a může nastat zvláštní vlnění podobné právě „standing waves“ na divoké vodě. Zkušenosti z plavby po moři nám holt chybějí.

Můžeme vyrazit do vln / F: Vojta JančarMůžeme vyrazit do vln / F: Vojta Jančar

Plavba mezi mangrovy

Další den sbaleni zase „natěžko“ přejíždíme směrem na Rio a pak uhýbáme na Parati Mirim po makadamové cestě s občasným bahnem. Na břeh přijíždí auto s bednami od langust a rozdělí je mezi loďky, které zase vyjedou na lov. My přejíždíme kolem výběžku pevniny do fjordu, malinko se to tu zase vlní, protože proti nám je otevřený oceán, ale za zatáčkou je to lepší, a hlavně je tam zelená bouda, což je hospoda. Před třetí stavíme stany pod vysokou skalní horou (na kterou pak někteří vylezou). Spíme u evangelického pastora, jenž je správcem kempu. Tady není elektrika, všichni mají elektrocentrály a v deset to vypnou, aby se dalo spát.

Ráno je odliv a moře je 200 m daleko. Musíme počkat, až se malinko vrátí. Kolem desáté je skoro zpátky, a tak se můžeme naložit nalehko a vyrazit do mangrovů. Příjemná plavba v hřejivém počasí mezi skalními ostrovy a ostrůvky či jen skalními bloky k ústí řeky do moře, tedy řeky, nahoře je to potok. Najednou je u ústí říčky mělko (jak nanesla materiál z hor) a vplouváme do mangrového pralesa. Jak je stále odliv, objeví se v bahně občas opravdu červený krab, leze bokem a nenechá se rušit. Asi po 2 km to dál nejde na lodi, je mělko, řeka se úží a objevují se balvany.

Přivážeme lodě, stoupáme pralesem, či spíš pralesní loukou, brodíme potok s lanem a přicházíme k prvnímu slajdu, o asi 300 m výš je další, vyšší a dobře se pod ním koupe. Vrátíme se k lodím a skrz mangrovy do moře. Během cesty zpět zastavujeme na pláži. Na břehu je dlabaná kánoe, krásný kousek. Michal prohodí pár slov se zájezdem studentů, kteří lámou něco anglicky. Jedna ze studentek se přiznává, že je pravnučka Karla Hašlera, ale v Česku prý zatím nebyla.

Je libo banán? / F: Vojta JančarJe libo banán? / F: Vojta Jančar

Další den je zase moře daleko a čeká nás návrat na pevninu u Paraty . Před odjezdem přijíždějí dva seakajakáři na skládačkách Weathercrfat, prý byli v Patagonii a jsou ze Sao Paula.

Závěrečný večírek, tedy cachaca, pivo, maso, klobásy, melouny a dřevěné uhlí. Kytara zní a loučíme se s Brazílií.

O autorovi:

Vojta Jančar je zkušený vodák, singlíř. Mimo českých řek a potoků má rád i cesty s lodí do exotických destinací. Vodácké veřejnosti je znám zejména jako popularizátor vodní turistiky, autor mnoha článků s vodáckou tematikou, také autor několika kilometráží a vodáckých průvodců. Vojta je stálým spolupracovníkem magazínu Pádler.


21.01.2019, Vojta Jančar


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ