HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Natalie a Michal Maděrovi: Kombinace nevyzpytatelnosti moře a počasí i opuštěnost pobřeží činí obeplutí Islandu tak náročným

Natalie a Michal Maděrovi: Kombinace nevyzpytatelnosti moře a počasí i opuštěnost pobřeží činí obeplutí Islandu tak náročným

Ostrov na pomezí Atlantského a Severního ledového oceánu si pro svou seakajakářskou výpravu vybrali Natalie a Michal Maděrovi. Během 70 dní upádlovali úctyhodných 1500 km, často za půlnočního slunce na rozbouřeném moři a v silném protivětru.



Na jižním pobřeží asi 300 km před koncem okruhu je však počasí donutilo expedici ukončit. Za sebou má tato manželská dvojice už obeplutí Velké Británie nebo plavbu po Vnějších Hebridech, ale Island jim prý dal zatím zabrat nejvíc.


Obeplutí Británie v Maděrových probudilo chuť na další výpravy

Unikátní atmosféra Islandu

... a zároveň pravou seakajakářskou romantiku

Prohlédněte si všechny fotografie k článku...


Kde se vzal nápad obeplout Island?

Michal: Obeplutí Británie v nás probudilo chuť na další podobné výpravy. Z několika možností jsme zavrhli Irsko, v poslední době tam na kajaku jezdí skoro každý, a vybrali jsme Island. Před čtyřmi lety jsme strávili začátkem léta asi osm týdnů pádlováním na severu Skotska, kde se nám líbilo pozdní stmívání a tma asi jen na tři hodiny. A tak jsme chtěli jet ještě víc na sever za ještě delšími dny.

Takže drsné podmínky severu vás neodradily?

Natalie: Takhle jsme nad tím moc nepřemýšleli. Lákalo nás, že je to ostrov, že budeme mít dlouhé dny a užijeme si krásné severské léto, to my máme rádi. Mentálně jsem se ale hodně připravovala na neustálý nebo častý déšť. Čekali jsme, že budeme vstávat do deště, pádlovat v dešti, stavět stan v dešti a budeme vlastně pořád mokří. Na delší expedici, trvající v řádech týdnů a měsíců, člověka nejvíc udolají přechody mezi mořem a zemí, každodenní balení, cpaní věcí do kajaku, přistávání, stavění stanu, a tak pořád dokola. Pokud v tom krátkém čase, co má člověk na odpočinek, ještě musí zápasit s počasím, moc mu to nepřidá.

Takže jste jeli připraveni na nejhorší, a pak už jste mohli být jedině mile překvapeni?

Natalie: Tak nějak, tedy pokud mluvíme o počasí. Moře nás překvapovalo každý den i poté, když jsme si mysleli, že už jsme v tu chvíli snad zažili vše, zase překvapilo.

Natalie a Michal Maděrovi upádlovali během 70 dní 1500 km. Obeplutí Islandu ukončili 300 km před cílem kvůli nepřízni počasíNatalie a Michal Maděrovi upádlovali během 70 dní 1500 km. Obeplutí Islandu ukončili 300 km před cílem kvůli nepřízni počasí

Z celkových 70 dnů jste jen něco málo přes polovinu strávili pádlováním, zbytek jste čekali, až se podmínky umoudří…

Natalie: Foukal hodně silný vítr a protivítr. Často jsme museli čekat až protivítr klesl alespoň na stupeň pět. Existuje na to stupnice (Beaufortova stupnice pozn. red.) – běžně jsme schopni pádlovat proti čtyřce, proti pětce už to dře, proti šestce se dá jet jen krátce a úderně, proti sedmičce my už couváme.

Michal: Kromě čekání na menší protivítr jsme si také museli poradit s exponovanými úseky kolem útesů, popřípadě dlouhých surfových pláží, kde se nedalo přistávat, do těchto míst se nám za rozbouřeného moře moc nechtělo. Za normálních podmínek to byla místa, kde bychom jeli 12 hodin bez přistání, a tak jsme věděli, že za protivětru a v silných vlnách je nemáme šanci projet. Párkrát jsme museli čekat i pět šest dní v kuse.

Odkud kam vedla vaše plavba?

Natalie: Jeli jsme z Reykjavíku po směru hodinových ručiček a mířili jsme zpátky do Reykjavíku. Nakonec jsme dojeli do Álftaveru, asi 40 km východně od Víku na jižním pobřeží, a dál už nás to nepustilo. Po devíti dnech čekání na počasí nám už nezbyl čas na dokončení.

Plánujete se vrátit a dojet to?

Natalie: Dojet ani tak ne. Island nám učaroval natolik, že bychom se sem chtěli znovu na pár měsíců vrátit. A na to by bylo nejlepší ho zase jet dokola, no a abychom se neopakovali, tak teď třeba zase z druhé strany. Co nám učarovalo nejvíc? Samozřejmě krajina, ta je úžasná, ale pro nás to byly přírodní podmínky. Kvůli větru jsme se na moři museli pohybovat v noci, kdy foukalo míň, takže jsme si vypracovali docela seriózní jet-lag. Některé dny jsme museli vyrážet kolem páté odpoledne na moře, pádlovat zhruba do tří, čtyř ráno a pak jít spát. Jiné zase vstávat ráno a jet celý den. To se střídalo docela náhodně. Dlouho nám trvalo, než jsme se z toho vzpamatovali. Nedostatkové příznivé počasí, kterého jsme se snažili maximálně využít, nás nutilo pádlovat dlouhé etapy, nakonec jsme jezdili 12 a víc hodin v kuse.

Černé pláže tvořené sopečným pískem jsou klasickým obrázkem z IslanduČerné pláže tvořené sopečným pískem jsou klasickým obrázkem z Islandu

Původní plán obplout celý ostrov tedy kvůli podmínkám padnul. Každý, kdo provozuje outdoorové aktivity, už to nejmíň jednou, ale spíš mnohokrát, zažil… Počasí člověk neporučí a někdy jen pevná vůle nestačí. Jak jste se s tím smiřovali?

Natalie: V prvních chvílích jsem z toho byla nešťastná. Měla jsem pocit, že kdybychom skončili kdykoliv před jižním pobřežím hned po pádlování, byli bychom nadšeni. Ale tím, že jsme před rozhodnutím ukončit už víc jak týden seděli na břehu, mi už ani nepřišlo, že jsme vůbec kdy pádlovali. A vlastně ani to, že jsme projeli skoro tu nejhorší část jižního pobřeží, kde moc lidí na kajacích nejezdí.

Michal: Chvilku nám trvalo se s tím srovnat. Chybělo nám pár dní hezkého počasí. Ale bohužel čas na pádlování se krátil a na návrat do práce blížil.

Neměli jste někdy pocit, že riskujete? Nastala nějaká krajní situace?

Natalie: Neradi riskujeme, většina našich rozhodnutí se děje až po zvážení a pověření všech možných rizik. Je ovšem pravda, že v Západních fjordech v Látrvíku, jsme jedno takové riskantnější rozhodnutí udělali. Byli jsme na cestě teprve necelé tři týdny, a už jsme skoro napočítali deset nepádlovacích dní. Proto, když po uklidnění asi týdenní bouře předpověď ukázala pokles vln z osmi metrů na tři, nám to přišlo jako vhodná chvíle vyrazit. Ovšem jakmile jsme vyjeli ze zátoky k mysu Straumness, bylo jasné, že tentokrát to nebylo dobré rozhodnutí. Proti nám se valily velké a strmé vlny, foukal silný protivítr, bylo to jedno z nejdivočejších moří, na kterém jsme kdy jeli. A už bych si to nikdy nechtěla zopakovat.

Michal: Vlny byly jako zdi proti nám, naštěstí se nelámaly, jen jejich vršky. Jediný způsob, jak se udržet v lodi, bylo jet přímo proti nim. Otočit jsme se nemohli, vrátit se nedalo, museli jsme jet pořád dopředu a pomalu bojovat proti větru.

Natalie: Taky jsme si nesměli připouštět, že jsme tam úplně sami. Kdyby se nám něco stalo, tak se k nám záchrana hned tak nedostane.

Michal: Měli jsme s sebou lokalizátor, kterým se dá přes satelit přivolat pomoc. Vlastně ale ani nebyl, kdo by nám pomáhal. Široko daleko nikdo nebyl.

Natalie: Tahle zkušenost poznamenala náš další rozhodovací proces o tom kdy vyjet či nevyjet, a proto jsme někdy na zemi pobyli o chvilku déle.

Manželé Natalie a Michal MaděroviManželé Natalie a Michal Maděrovi

Jižní pobřeží Islandu je považováno za velmi zrádné a nebezpečné. Čím to je?

Natalie: Je nejvíc exponované, je tam nejmíň míst na přistání a úseky jsou hodně dlouhé. Na jeho přejetí až k městu Vík, odkud už to celkem jde, je potřeba šest dní. Nám nakonec vyšly jen čtyři, a proto jsme skončili, kde jsme skončili. Rozhodli jsme se, že během dne nebudeme přistávat. Nejnebezpečnější pro naložený expediční kajak je totiž zóna, kde se potkává moře s pevninou, kde se lámou vlny. Na přistání jsme vybírali místa, odkud se dalo v případě špatných podmínek odejít po pevnině do civilizace. Jsou tam dlouhé úseky lávových polí nebo koryta ledovcových řek, je to zajímavá krásná krajina, ale pro člověka strašně nehostinná, v podstatě je to poušť. Také s pitnou vodou je tam problém, téměř tam není.

Akci označujete za nejtěžší vůbec. Je to tedy dané hlavně podmínkami?

Michal: Shrnul bych to tak, že i když jsme naštěstí neměli nikdy nouzi o jídlo, stejně jsem zhubnul deset kilo. To se mi nikdy předtím nestalo.

Natalie: Nevyzpytatelnost moře a počasí, síla větru a opuštěnost pobřeží – tahle kombinace to dělá tak náročné.

Ještě mě zajímají takové praktické věci. Kolik kilo váží naložený kajak? Je těžší ho řídit?

Michal: Prázdný váží asi 25 kilo, naložený může mít 80 až 100 kilo podle množství pitné vody v něm.

Natalie: Váha nemá na řízení kajaku úplně vliv, jenom ho dělá pomalejší. Na Island jsme měli kajaky s kormidlem – pro porovnání na rozjetí je to jako řídit Oktávku a Ferrari. Síla a směr větru ovlivňuje chování a zatáčecí schopnosti lodi. Bez kormidla musí člověk víc pracovat s tělem a pádlem, kormidlo udělá dost téhle práce za člověka. S našimi kajaky jsme si celkem užívali. Nejtěžší je ovšem dostat naložený kajak na pevninu.

Maděrovi na své výpravě zažili drsné chvilky...Maděrovi na své výpravě zažili drsné chvilky...

Několikrát jste bydleli u místních. Měli jste možnost nahlédnout do jejich všedního života na celkem odlehlých místech… A jak se vlastně taková návštěva domlouvá?

Natalie: Během obeplouvání Británie jsme se vcelku naučili, že když nám někdo nabídl nocleh, a zrovna se nám to hodilo, tak je slušnost jej přijmout. Na Islandu jsme s tím nějak nepočítali. Jen na začátku jsme měli nocleh domluvený u jednoho kajakáře, zbytek byl náhodný, a vyplynul ze situací. Třeba se nás ujal jeden rybář, který si myslel, že jsme blázni jezdit na jeho moři na sirkách. Začalo to tak, že nás po našem přistání v přístavu Arnarstapi pozval k sobě domů na kafe, Islanďani ho pijí hrozně moc. A protože mělo být další tři dny hnusně a my jsme se rozhodli přečkat to na místě, nechal nás u sebe.

Michal: Když jsme konečně přistáli na jižním pobřeží, strávili jsme první dvě noci v malé záchranné boudičce. Potom jsme se vydali do nedalekého hostelu na farmě. Tam jsme nejprve byli jako hosté, i když paní nám půjčila auto, ať si můžeme prohlédnout okolí. V následujících dnech, abychom něco dělali během čekání na počasí, jsme jim začali pomáhat na farmě, a z hostů jsme se stali domácími.

Často se nám stalo, že, když jsme si šli někam pro pitnou vodu, nebo se zeptat, jestli si v blízkosti můžeme postavit stan, nás lidé pozvali k sobě dál na kafe a ohřát se.

Natalie: Tohle potkávání lidí mám na cestách ráda. To, s jakou samozřejmostí nám třeba půjčili auto, je pro nás nepochopitelné. Ale je pravda, že i my jsme se stali otevřenější v podobných situacích, když někdo příjde za námi.

A na závěr – trvale žijete v Londýně. Kam byste jako místní doporučili vyjet na kajaku po Británii?

Michal: Británie je ostrov, takže míst je mnoho. Co by ovšem měl vyzkoušet každý kajakář, je projet se Londýnem na mořském kajaku. Člověk si prohlédne všechny historické památky – parlament apod., jede po řece, která si s podmínkami v ničem nezadá s mořem. Máme to tady rádi, a často za námi jezdí pádlaři odjinud si to u nás zažít.

Natalie: Temže u nás má rozdíl hladiny mezi přílivem a odlivem sedm metrů. Při přílivu je člověk hodně vysoko, pádluje na úrovni chodníku. Při odlivu se zase tvoří pláže a je možné vidět, jak se historicky mění město. Odhalí se stará přístavní mola, dřevěné zpevnění, chodníky, i několik staletí staré. Mimo Londýn je pak na pádlování krásné západní pobřeží. Je tam vše, co má většina lidí ráda: útesy, pláže, ptactvo, ostrovy…

Natalie a Michal Maděrovi mají dlouholeté lezecké zkušenosti, oba lyžují, jezdí na kole a v poslední době velmi intenzivně na mořských kajacích. V roce 2012 objeli na seakajacích Británii, o tři roky později pádlovali okolo Vnějších Hebrid a přejeli až k odlehlému souostroví St. Kilda v Atlantském oceánu. Žijí trvale v Londýně, Natalie učí na střední škole pro děti s mentálním a fyzickým postižením. Michal pracuje ve stavebnictví a věnuje se sportovní fotografii.

Rozhovor vyšel v podzimním vydání časopisu Svět outdooru 2018 - nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru.



S výhodným předplatným za 96 Kč ročně (4 čísla) vám žádný zajímavý článek neuteče!


07.01.2019, Natálie Kohoutková


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ