Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

Štafetový rozhovor – Zdeněk Valenta

Štafetový rozhovor – Zdeněk Valenta

V posledním díle štafetového rozhovoru jsme pro Vás vyzpovídali Standu Chládka, legendu českého seakajakingu. Ten štafetu předal svému vrstevníkovi Zdeňkovi Valentovi, díky čemuž jsme se dostali k další velmi zajímavé osobnosti českého vodáckého sportu. Jaké byly Zdeňkovy vodácké začátky, jak se postupně vypracoval až do profesionálního sportu a jaké jsou jeho největší vodácké úspěchy, se dozvíte v následujícím článku.




 

Lipno 1967 / F: archiv Zdeňka Valenty

Lipno 1967 / F: archiv Zdeňka Valenty

Podolsko 1954 / F: archiv Zdeňka Valenty

 

Prohlédněte si všechny fotografie k článku...


Jak jste se k vodáckému sportu dostal?

Jsem Malostraňák, narodil jsem se nedaleko Čertovky a Vltavy. Jako kluk jsem skoro každé odpoledne trávil se spolužáky na atletickém hřišti u Tyršova domu. Odtud jsme vždy navečer pozorovali vodáky, kteří na Čertovce trénovali mezi červenobílými a zelenobílými tyčkami. Jednou, to už nám bylo asi třináct roků, jsme konečně našli dost odvahy a zeptali se mistrů, jestli bychom se po jejich tréninku mohli na lodi svézt. Naše první pokusy mezi brankami na tekoucí vodě nebyly právě slavné, ale bývalí štrekaři a tehdy už úspěšní slalomáři, Havel, Pecka, Čihák, Šulcovi a jiní, se vydrželi na naše pokusy dívat. Snažili se nám radit a lodě nám půjčovali i na dále. Po tréninku jsme je museli do sucha vytřít a uložit na krakorce do jeskyně, která byla tehdy první loděnicí slalomářů na Čertovce.

Máte za sebou také závodní kariéru. Jak jste se dostal k závodění?

Jednou si nás na Čertovce všiml tehdy výborný kajakář Zdeněk Matějovský. O prázdninách pro nás někde sehnal dva skládací kajaky, dvě pádla a dvě celty, ze kterých se dal postavit stan. Vyjel s námi, s Mirďou a se mnou, na týden na Lužnici. Po projetí některých šlajsen a peřejí jsme museli kajaky opravovat, sešívat a zalepovat protrhnutý potah. Dost tehdy pršelo, ale ani zima nám nevadila. I přes déšť jsme měli stejně překrásné dny, na které jsme potom dlouho vzpomínali. Byl to pro nás vlastně křest divokou vodou. Po prázdninách v roce 1953 jsme vstoupili do vodáckého oddílu Slavia a na podzim jsme už jeli první závod na Čertovce. Mirďa na singlkanoi, já na kajaku, a spolu na deblkanoi.

Společně s Mirkem Stachem jste v roce 1967 v kategorii C2 vyhráli první Mistrovství světa ve vodním slalomu v tehdejším Československu. Jelo se na trati pod Lipenskou přehradou, která je považována za jednu z nejtěžších na našem území. Vzpomenete si ještě, jaké to tenkrát bylo?

Vzpomenu, vždyť uteklo teprve padesát let od té doby, kdy jsme na MS na Lipně vyhráli ve slalomu zlatou medaili. Povedla se nám hned první jízda, kterou jsme zajeli bez trestných bodů a v nejrychlejším čase. Ale vyhráli bychom i druhou jízdou, přestože jsme udělali jeden dotyk, což tehdy znamenalo deset trestných bodů. Do té doby z MS přiváželi čeští deblkanoisté většinou jen stříbrné medaile. Byli jsme první, komu se podařilo vyhrát zlatou. Nejlepší a nejdůležitější však bylo, že na stupních vítězů jsme stály tři debly z Československa a hráli nám Kde domov můj. Doma, před očima mnoha kamarádů vodáků a možná tisíců diváků na břehu Vltavy pod Lipenskou přehradou. Konečně jsme taky prorazili nadvládu východoněmeckých deblů, bratři Merkelové byli za námi až na čtvrtém místě.

Špindlerův Mlýn / F: archiv Zdeňka ValentyŠpindlerův Mlýn / F: archiv Zdeňka Valenty

Je pro Vás toto vítězství největším sportovním úspěchem nebo byste se rád pochlubil ještě něčím dalším, co pro Vás osobně má větší váhu?

Těžko říci, zda naše vítězství na Lipně bylo naším největším sportovním úspěchem. Byli jsme tehdy první český debl, kterému se to ve slalomu podařilo. Stejný úspěch ale asi byl, když se nám na MS ve sjezdu na divoké vodě v roce 1965 v rakouském Spittalu podařilo obhájit titul mistrů světa z roku 1963. A navíc jsme tehdy vyhráli ještě deblovou hlídku. Vezli jsme si domů dvě zlaté medaile. Říká se, že obhájit vítězství je většinou těžší než vyhrát poprvé. Navíc jsme byli čistí amatéři. Ráno v sedm hodin jsme začínali první trénink, pak jsme šli do práce a večer byla druhá fáze tréninku. Přestože jsme slalom trénovali víc než sjezd, ve sjezdu jsme vyhráli tři zlaté. Ve slalomu jsme, po stříbrné medaili v Drážďanech v roce 1961 a po zlaté na Lipně, vyhráli nakonec ještě bronzovou ve francouzském Bourg St. Maurice v roce 1969. Radost jsme měli ze všech medailí, z MS jsme jich měli nakonec jedenáct.

Jak jste se vlastně s Mirkem Stachem poznali? Závodil jste ještě s někým jiným?

S Mirďou jsme se sešli v první třídě obecné školy v Josefovské ulici v roce 1945. Spolu jsme chodili i do Malostranského Sokola. Volný čas našich klukovských let jsme prožívali na Petříně, v zimě jsme hráli hokej a bruslili na zamrzlém vltavském průplavu. Později jsme zkoušeli atletiku v Tyršově domě. Nakonec nás ale nejvíc lákala voda. A spíš ta divoká, Čertovka víc než Vltava. Hrát si s peřejemi a vlnami, projíždět brankami, a ne jen vší silou bušit pádlem do klidné hladiny. Sedmnáct let jsme spolu jezdili na deblkanoi, dobře jsme si rozuměli. Moc jsme si toho říkat nemuseli, u každé trati jsme se rychle dohodli a každý z nás věděl, co má udělat, a co udělá ten druhý. Naše poslední sezóna byla v roce 1969. V tom roce jsme vyhráli slalom v Meranu, na Muotě, na Lipně a na podzim i náš poslední společný závod na Čertovce. Skončili jsme tam, kde jsme sedmnáct let předtím začínali. Pár měsíců na to jsem ze země české odjel a potom už jsme se po víc jak dvaceti letech viděli jen jednou. Na srazu naší třídy z měšťanky. Teď Mirďa už není, před necelými dvěma lety zemřel. S nikým jiným jsem pak už na deblu nezávodil. Věděl jsem, že už nikdy by to nebylo takové ježdění jako s Mirďou.

Vyzkoušel jste kromě slalomu a sjezdu ještě jiné vodácké disciplíny? Bylo něco co Vám sedlo či naopak vůbec nesedlo?

Zdeněk Matějovský nás vedl k všestrannosti a jako dorostenci jsme zkoušeli štěstí i na štrekařských lodích, ale nebylo to ono. Divoká voda, peřeje, vlny a válce nás lákaly víc. Považuji vodní slalom dodnes za daleko zajímavější. Už proto, že se pokaždé jede na jiné vodě, na jiné trati, a není to jen stále stejný kilometr, pětistovka, dvoustovka na oleji. Měl jsem přátelé i mezi veslaři, ale veslování, to nebylo vůbec nic pro mě. Přes šest minut couvat, nevědět kam jedu, jet jen silou svalů, to mě nelákalo vůbec. Slalom je slalom.

Kaňon Verdon s dcerou Barbarou / F: archiv Zdeňka ValentyKaňon Verdon s dcerou Barbarou / F: archiv Zdeňka Valenty

Sledujete stále aktuální dění v profesionálním vodáckém sportu?

Ano, sleduji a jsem rád, že jsem jezdil vodní slalom a sjezd tenkrát a ne dnes. My jsme tehdy jezdili a závodili na horních tocích divokých řek, většinou v krásné horské přírodě. Dnešní závodění na umělých kanálech na pokraji měst se mi už tolik nelíbí. Navíc se pravidla změnila natolik, že dnes je třeba mít hlavně sílu a být trochu i akrobatem. Naše tratě bývali čtyři až pět minut dlouhé. Na vytyčených tratích jsme netrénovali, jen jsme si je prošli a prohlédli, zamysleli jsme se nad brankovými kombinacemi a dohodli se, jak je pojedeme. K čistému sjetí byla potřeba nejen síla, ale i hlava. Za dotyk bylo deset trestných bodů, za neprojetí branky padesátka. Trestné body se daly rychlou a technicky správnou jízdou zachránit, a ještě dosáhnout dobrého umístění. Dnešních padesát trestných bodů za neprojetí branky je při devadesáti vteřinové jízdě holý nesmysl. Navíc tyčky visí tak vysoko nad hladinou, že stačí mít v brance jen hlavu, loď snadno podjede.

Tady se dostáváme k otázce od Standy Chládka, který Vám štafetu předal. Co tomu říkáte, že na Olympijských hrách už nebude disciplína C2, ale bude možná C2mix?

Je veřejným tajemstvím, že Olympijské hnutí je dnes v krizi. Řídí ho nikým nevolený Mezinárodní olympijský výbor, který tvoří sto patnáct advokátů, milionářů, princezen, šejků, a podivných manažerů, kteří víc než sportu rozumí penězům a členství ve výboru je pro ně hlavně otázkou společenské prestiže. Spočítal už někdo z nich v kolika disciplínách soutěží na Olympiádách třeba plavci? Nebo zamyslel se někdo, jaký význam má týmová soutěž skokanů na lyžích? Výkony tří skokanů by přece školák dokázal sečíst a nemuseli by skákat ještě jednou. Nesmyslné jsou i štafety sáňkařů. Vodní slalomáři měli na Olympiádě dosud čtyři soutěže, přičemž startovat může jen jedna loď ze země. Nebyly by hlídkové závody slalomářů pro diváky daleko zajímavější a atraktivnější něž ty prapodivné štafety sáňkařů? Nebo proč mohou dva skokani skákat spolu do vody a dva kanoisti nemohou spolu v jedné lodi závodit ve vodním slalomu? Vyřazení deblové kategorie C2 muži je jen důkazem toho, že ve vedení olympijského sportu není něco v pořádku. A asi selhala i Mezinárodní kanoistická federace ICF, která se nedokázala prosadit. Co se týče mixu, když se na Olympijských hrách může jezdit mixová štafeta biatlonistů, proč by tam nemohly závodit i slalomové mixy? Já osobně si však myslím, že není nic hezčího, než vyjet si s dívkou na kanoi, postavit stan na břehu řeky, posedět u ohýnku a pozorovat hvězdy. Ale musím s ní taky hned závodit a řešit názorové různice na projetí branek na Olympijských hrách? Hlavně aby pak znovu zavedená kategorie C2 mix nesloužila jen pro obveselení obecenstva na březích řek.

Proč myslíte, že si pro předání štafety Standa vybral zrovna Vás? Zmiňoval, že to pro Vás bude překvapení. Jste přátelé? Jak jste se poznali?

Proč si Standa vybral na pokračování štafety právě mě, nevím. Děkuji mu za to. Ano, jsme přátelé, i když teď trochu na dálku. Setkáváme se zhruba jednou za rok, častěji si píšeme. Poznali jsme se v loděnici v ústí Čertovky do Vltavy. Pamatuji, jak tam někdy na konci padesátých let přišla celá parta studentů Vysoké školy chemickotechnologické a se zápalem začali jezdit mezi slalomovými brankami. Byla to výborná parta, s mnohými jsme se brzy skamarádili, jako se Standou, a mám s nimi styk ještě dodnes. Někteří z nich vyhráli na pozdějších MS nejednu medaili.

Zdeněk Valenta s Mirkem Stachem / F: archiv Zdeňka ValentyZdeněk Valenta s Mirkem Stachem / F: archiv Zdeňka Valenty

Vodácký sport, navíc na profesionální úrovni, to je spousta cestovaní... Do jakých zemí jste se díky vodě podíval a kde se Vám líbilo nejvíce?

Tak jako cestují dnešní profíci jsme my rozhodně necestovali. Na tréninkový tábor v Austrálii, na závody na Nový Zéland nebo do Brazílie, na to jsme v době budování socialismu nemohli vůbec pomyslet. Byli jsme šťastní, když jsme mohli vyjet na řeky do alpských zemí, do Rakouska, Itálie, Francie nebo do Švýcarska. Naše závody se tehdy konaly na divokých řekách v krásné alpské přírodě a jsem rád, že jsem sport dělal v té době, kdy jezdit na vodě bylo pro nás hlavně potěšení a ne zaměstnání. Nejvíc se mi líbilo ve Francii a Švýcarsku. Jižní Francie se svými nádhernými řekami nám po dvacet let, kdy jsme nemohli domů, nahrazovala řeky v jižních Čechách. A rádi tam jezdíme dodnes. Žít ve Švýcarsku, i přes problémy, které i tato země, jako každá jiná země, má, je skoro jako žít v ráji. Však má také Švýcarsko na vlajce jedno veliké plus.

Máte nějakou oblíbenou řeku či vodáckou lokalitu, ať už u nás nebo v zahraničí? Třeba byste mohl čtenářům dát zajímavý typ...

Mými oblíbenými řekami do té doby, když jsem žil v Československu, byly Lužnice, Otava a Vltava. Když jsme v sedmdesaterých letech začali objevovat jižní Francii, líbila se nám hlavně řeka Ardeche a její kaňon. Později nás ještě více fascinoval kaňon Verdon. Jeho soutěsku jsme několikrát prošli pěšky po stezce pana Martela a v kaňonu jsme jezdili i na lodích. Někdy v sedmdesaterých letech postavili v údolí Verdonu přehradu a mezi koncem kaňonu a přehradou vzniklo krásné modré jezero Le lac St. Croix. Jediný motorový člun, který na jezeře jezdí, patří hasičům. Jinak na něm pádlují jen vodáci a jezdí surfaři a jachtaři. Voda z jezera se skoro dá pít. Málokde na světě se najde kus tak krásné přírody. Jezdíme tam už víc jak třicet let a pokaždé, když odjíždíme po prázdninách domů, si přejeme, abychom se sem mohli ještě vrátit. Jedny z prvních slov naší dcerky byla slova: ledelo láda mám.

Vzpomenete si, co nejtěžšího jste za svůj život jel? Zažil jste na vodě nějakou nebezpečnou nebo krizovou situaci?

Když jsme od Čertovky poprvé přijeli na rakouské řeky, měli jsme z nich respekt a zpočátku se nám zdály těžké. Většinou záleželo na stavu vody. Když v horách zapršelo, hladina řeky dost rychle stoupala a řeka se rázem změnila. Na opravdu velké vodě jsme trénovali několikrát ve Spittalu. V italském Meranu jsme jednou měli jet závod ve sjezdu na řece Passirio. Byli jsme už na startu, když přišla zpráva, že se zvrhl rakouský kajakář Leitner a utopil se. Závod kanoistických dvojic byl zrušen a my jsme se po krátké diskusi dohodli, že nebudeme navazovat lodě na vlečňák a vracet se do Merana autobusem, nýbrž že trať sjedeme na lodích. řeka mezitím zmohutněla, průtok se víc než zdvojnásobil. Projížděli jsme velké válce, houpali jsme se na vlnách vysokých "jako barák". Voda nabírala na rychlosti a vraťáky úplně zmizely. Cíl závodu byl nad městem, jen nedaleko od soutěsky s dost vysokým vodopádem. Břehy vypadaly úplně jinak, než když jsme na řece trénovali. Naší největší starostí bylo nezvrhnout se a nepropásnout místo, kde jsme měli vystoupit. Nakonec vše dopadlo dobře, ale moc příjemné sjetí to nebylo. Ale když na to teď vzpomínám, proti vodám a vodopádům, které sjíždějí dnešní extrémní kajakáři, to moc těžká voda nebyla. Stejně tak smekám před Standou, který jezdí na mořských vlnách. K tomu jsem příležitost nikdy neměl.

Spittal 1965 / F: archiv Zdeňka ValentySpittal 1965 / F: archiv Zdeňka Valenty

Mám pocit, že se vodáctví v dnešní době stává stále populárnějším a oblíbenějším sportem. Čím si myslíte, že by to mohlo být? Můžete prozradit, co máte Vy sám na vodáctví nejraději?

Není divu. Lidí na světě přibývá, stále víc se jich stěhuje do měst za prací, a odtud je to tím víc táhne do přírody, buď do hor anebo k vodě. Na mnoha řekách jsou půjčovny lodí, na trhu jsou nejrůznější typy kajaků, kanoí, člunů i pádel. Stejně tak se dá koupit dobré vodácké vybavení. My jsme si stavěli lodě sami, zpočátku dřevěné, později z laminátu. Nejprve jsme ale museli postavit na lodě kopyta nebo formy. I pádla jsme si dělali sami a sehnat dobrou plovací vestu bylo uměním. Kolem řek je příroda většinou krásná. Rád vzpomínám na posezení s kamarády u táboráku večer před závody i na zpěv s kytarou. To byly ty krásné chvíle pro které jsme jezdili na vodě. V poslední době jsou už řeky skoro přeplněné. Ale přibývá nových sportů, mnozí dnešní vodáci třeba objeví ještě něco jiného, a tak se časem situace na řekách možná trochu uklidní.

Jste v rodině jediný, kdo se věnuje vodě?

Od konce sedmdesaterých let jsme skoro každý rok jezdili do jižní Francie, do našich "jižních Čech". O velikonocích na jarní vodě jsme mnohokrát projížděli soutěsku řeky Ardeche na indiánské kánoi se špricdekou. Na háčku manželka, uprostřed dcera a vzadu já. V létě jsme pak o prázdninách skoro každý den pádlovali na jezeře Le lac St. Croix a zajížděli jsme i do kaňonu. Na Verdonu bývaly mnoho let naše nejkrásnější prázdniny. A když jsme odjížděli, už jsem se těšili na prázdniny další.

Jaké máte koníčky a záliby kromě vody?

Po příchodu do Švýcarska jsme naštěstí měli dobrou partu. V létě jsme sjížděli řeky a chodili po horách a v zimě jsme lyžovali, bruslili a hlavně běhali na lyžích. Později jsem začal hrát tenis, uběhl jsem několik maratónů na běžkách a pár půl-maratónů na silnici. Teď už mi zbývá jen mírný walking a k němu čtení, zapisování a malování.

Týn nad Vltavou 1956 / F: archiv Zdeňka ValentyTýn nad Vltavou 1956 / F: archiv Zdeňka Valenty

Komu byste rád předal naší štafetu a na co se dotyčného/dotyčné zeptáte?

Vaši štafetu bych rád předal Borkovi Janouškovi. Nedávno jsme se sešli a tak jsem ho varoval, co ho čeká, a on souhlasil. Rád bych se ho zeptal, zda se mu na dračí kanoi pádluje lépe něž na deblkanoi. A ještě bych mu položil otázku: kolik statných superžen na světě hází diskem anebo kladivem, což jsou olympijské disciplíny, víc než sto? A kolik myslí, že na světových řekách pádluje dvojic na deblkanoi, víc jak milion? Právě tuto disciplínu chtějí moudří olympijští funkcionáři vyřadit z programu Olympijských her. Vždyť ti advokáti, milionáři, princezny, šejkové a další sportovní odborníci, nevědí, co činí. Kolik z nich už na vlastní oči vidělo závod "královské kategorie" deblířů? Ale jak známo, po zlých časech přicházejí většinou časy lepší, a ti co neumí, nevládnou taky věčně. Takže naděje na lepší zítřky pro debly stále existuje.


09.10.2017, Aneta Michalcová


Diskuse


Vašek
Vašek

To jsem zvědav jestli se taky někdy dostaneme z pravěku!!!

10. 10. 2017, 11:33:02
Jarda kouba
Jarda kouba

Rozkrocen s jednou nohou v londyne a sdruhou v athenach sleduji vodackou situaci v cechach a dost placu. Ruseni vodackych poutaku udajne pro nedostatek vody, zahustovani opilcu na letnich rekach nucene zakladani pobocnich spolku atd. Ale velmi rad si prectu co napise borek janousek nevidel jsem ho od dob kdy jsme jeste s petou stockem gajdovali pro adventuru. Jo a tomu dobrakovi co se chce moci mermo vybabrat z praveku ze vzkazuji ze se taky docka a k povidani o soucasnych hrdinskych vykonech slouzi jine rubriky napr cerna kronika nebo zahranicni casopejsky. Ahoj jarda

25. 11. 2017, 17:44:10

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ