HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Štafetový rozhovor – Borek Janoušek

Štafetový rozhovor – Borek Janoušek

Někteří z Vás to možná znají. Člověk dostane přezdívku a ta ho pak provází celý život. Borek Janoušek o tom ví své. Ačkoliv jeho skutečné jméno je Gabriel, takřka nikdo mu tak neřekne. Přezdívku Borek dostal již v dětství od své sestry, která jeho skutečné jméno nedokázala vyslovit. Štafetu Borkovi předal jeho dobrý přítel Zdeněk Valenta a naše setkání bylo velice příjemné. Borek je nejen nadšeným vodákem, ale také vášnivým horolezcem a výborným lyžařem. Neuvěřitelná vitalita a obrovská životní energie z něho vyzařuje na hony daleko. Nechte se jeho milým povídáním rozesmát, ale i dojmout, stejně jako já.




Borek na Závodu století, který se pořádal každoročně na ukončení sezony.

Raftování v Troji v květnu roku 1994.

Závod dračích lodí nazvaný Tragické dlouhé tratě.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku...


1. Můžete se nejprve krátce představit? Odkud pocházíte, čemu jste se věnoval?

Pocházím z Českého ráje, konkrétně z Turnova. To už samo o sobě předznamenává všechny moje sportovní aktivity. Je tam nádherná příroda, skály, teče tam Jizera a je to blízko do hor. Miloval jsem vodu a hory. V deseti letech jsem byl nedobrovolně přesídlen do Prahy, ale to na věci nic nezměnilo. Vztah k vodě jsem měl už jako dítě. Tatínek mi po válce, jak piloti odhazovali barely s náhradním benzínem, jeden dřevěný sehnal a já jsem si z toho udělal svojí první loďku. (smích) To byla moje velká vášeň a na Jizeře jsem zažil své první pokusy. Ke skutečné kanoistice, která byla později mým dominantním sportem, jsem se dostal až tady v Praze.

Skály jsem miloval odjakživa. Byl jsem takovej vopičák mrňavej, ale měl jsem dost sil. Jako dítě jsem chodil do skal na pískovcové útvary hned za Turnovem u Sedmihorek. Vzhledem k tomu, že se jeden můj spolužák zabil pádem ze skály, tak mi to máma zakázala. Vrátil jsem se k lezení později a v Turnově mám slezeno velké množství nádherných věží. Teď už ne, teď už tam nelezu. (smích)

Vyučil jsem se elektromechanikem v Plzeňské Škodovce, ale moje touha byla podstatně vyšší, takže jsem pak při zaměstnání chodil na večerní jedenáctiletku. Později jsem vybojoval možnost studovat na vysoké škole. Elektrotechnickou fakultu jsem dokončil v roce 1970 a bezprostředně jsem nastoupil na stavební fakultu na katedru hydrologie a hydrauliky. Tam jsem nejprve pracoval na výzkumu a po roce 89 už jsem mohl učit, což byla také jedna z mých vášní.

Jízda na olympiádě v Mnichově vypadala velice slibně…Jízda na olympiádě v Mnichově vypadala velice slibně…

2. To je spousta sportu… Jak jste se dostal k vodě a ke kanoistice?

Co se týče sportu, nejdříve jsem tady v Praze začal jezdit na lyžích. Byl tady jeden kamarád, maďaroslovák Štefan Jakubjanski, který byl stejné postavy jako já a stejně zarputilej. Byl jenom o hodně starší. Ten mě přivedl na lyže na Klášterku, to je chalupa nad Špindlerovým Mlýnem, kde jsme trávili obrovské množství času. Tenkrát se jezdívalo na hory v sobotu odpoledne autobusem. Vyšlapali jsme nahoru ke Klínovým loukám a tam jsme lyžovali. A protože právě Štefan jezdil současně na vodě, tak mě taky přitáhl na vodu. Lyžování bylo pro pražáky obtížně dostupné. Já měl vyšší ambice a pocit, že pražák může v lyžování těžko vyniknout, tak jsem zůstal u vody.

Ve své kariéře jsem na vodě vystřídal tři spolujezdce. Nejdřív jsem jezdil s Pepou Šedivcem na C2. Proč C2. Já nejsem moc individualista, takže na C1 ani K1 jsem jezdit nechtěl a navíc jsem na to neměl postavu. Na singlu už tenkrát jezdili kluci, kteří byli větší a udělanější, já jsem byl tajtrlik mrňavej. S Pepou jsme si vyjeli potřebnou výkonnostní třídu, abychom mohli startovat na vrcholných závodech. Pepik se potom rozhodl, že bude jezdit s jednou dívkou na C2mix, se kterou chodil a později si ji vzal. Já jsem také začal jezdit s dívkou, to byla Lída Sirotková. Jezdili jsme spolu dostatečně dlouho, nevzali jsme se. (smích) Krátce po mistrovství světa v rakouském Spitalu v roce 1965, kde jsme s Lídou získali titul mistrů světa, jsme se na vodě rozešli a začal jsem jezdit se svým posledním parťákem, Milanem Horynou. S ním jsem absolvoval ještě několik mistrovství světa, ale medaile jsme sbírali pouze stříbrné a bronzové a vrcholovou kariéru jsme zakončili asi tak v roce 1975.

3. Můžete říct, co považujete za svůj největší vodácký úspěch?

Asi to byl právě titul mistrů světa z roku 1965 v rakouském Spitalu s Lídou Sirotkovou na C2mix. Porazili jsme tenkrát vysoce favorizované dvojice z bývalé NDR.

… vítězství uteklo na posledních deseti metrech.… vítězství uteklo na posledních deseti metrech.

4. Před Vánoci jste byl v Austrálii. Co jste tam dělal a jak dlouho jste tam byl?

Tento kontinent, země protinožců, byla mým dětským snem. Původně to byl Nový Zéland. Jako dítě jsem sbíral známky a Zéland měl nádherné s přírodou a se zvířaty. To mě inspirovalo k tomuto kontinentu a do Austrálie jsem celý život toužil se dostat. No a konečně přišla příležitost a s manželkou jsme tam vyjeli.

Chtěli jsme prozkoumat Austrálii jako takovou, ale hlavním cílem bylo podívat se na Tasmánii. To je skutečně nádherná, nedotčená země o rozloze o malý kousek větší než naše republika, ale s počtem obyvatel přibližně do 500 000, takže je téměř liduprázdná. Já jsem vždycky miloval přírodu, manželka rovněž, a užili jsme si to ohromně. Dohromady jsme na Tasmánii a v Austrálii strávili plných šest týdnů a všechny naše tužby, co do fauny tak flóry, se nám naplnili. Sáhli jsme si na všechno, na koaly, na klokany, na wombaty i na obávaného tasmánského čerta. Poznali jsme téměř všechny vegetační prvky tohoto kontinentu. Dominantní je tam eukalyptus (blahovičník), oni říkají gumtree, a listy tohoto stromu žerou koalové. Nechal jsem se poučit, že zde roste přibližně 500 až 600 druhů a koalové z toho konzumují listy z asi 15% těchto stromů. Eukalyptus je svým způsobem halucinogenní, takže člověk ty koaly vidí jenom spící v rozsoše větví. Nažerou se eukalyptového listí, a pak jsou takový sjetý a pořád jenom spěj. (smích) Ale koalové jsou hrozně milá zvířátka. Měl jsem možnost si je prohlédnout, pohladit, pochovat. Jsou velmi příjemní a ten jejich pohled je neuvěřitelně upřímný. Když se o vás opřou tím jakoby koženým čumáčkem, to je nádhera…

Mistrovství republiky s parťačkou Lídou Sirotkovou.Mistrovství republiky s parťačkou Lídou Sirotkovou.

5. Podělíte se o nějaký nezapomenutelný zážitek z Austrálie? Jak se Vám tam celkově líbilo?

Začnu tedy s Tasmánií. Navštívili jsme hlavní město Hobart, kde je spousta zajímavých věcí, včetně všeobecně známé galerie MONA. O té jsem slyšel už tady a galerii jsme navštívili cíleně. Je vytesaná ve skalním útesu na pobřeží několik kilometrů za Hobartem. Má čtyři patra a jde až pod hladinu moře. Strávili jsme tam celý den, naštěstí ten den pršelo, takže nám to vůbec nevadilo a byli jsme nesmírně spokojeni.

Je tam spousta různých exponátů a každá sekce je velmi zajímavě aranžovaná. V jedné sekci třeba seděl člověk, vypadal jako socha. Měl pomalovaná záda nádhernými domorodými a barevnými ornamenty a seděl tam zřejmě celý den. Chvíli jsme přemýšleli, jestli je nebo není živej. Nesmělo se na něj sahat, ale bylo vidět, že přeci jenom polyká. Nechápu, jak to dokázal vydržet. Co by mohlo být zajímavé pro pánskou populaci… Byla tam zeď a na ní 75 bílých „mušlí“. Dlouze jsme přemýšleli, co to je. Potom jsem zjistil, že je to 75 dámských přirození. To by mohlo vodáky zajímat. (smích) Všechny byly prý podle originálu, každá měla své jméno – Michel, Adriana…

Také jsme navštívili Port Arthur, kde bývala obrovská věznice. Dnes už jsou to jenom trosky. Ostatně Tasmánie byla původně pouze vězeňský ostrov. Byli tady speciální trestnice pro muže, ženy i pro děti. Je to dost smutné, když se na to člověk dívá. Procházíte ruiny a získáváte představu, jak to v 19. století fungovalo. Při nákupu vstupenky dostanete žolíkovou kartu. Ta představuje určitého vězně, který tam byl. Já jsem vyfasoval károvou sedmičku. Tak jsem s ní šel a vyhledal si v počítačové databázi, kdo to byl. To byly děsivé osudy. Můj convict byl patnáctiletý kluk, který v Londýně ukradl housku a strávil zbytek života ve vězení. Pokusil se o několik útěků, ale to bylo téměř nemožné. Moře směrem k Antarktidě je velmi chladné a bylo téměř vyloučené někam odplavat. Když někdo utekl do moře, umrzl. Když utekl do lesa, sežrala ho zvířata. Tehdy byla Tasmánie plná endemických zvířat, tasmánských tygrů, které později Angličané vyhubili. Angličané v tomto koloniálním období byli nesmírně krutí a vypisovali peněžité prémie za zastřelení jak tasmánského tygra, tak i domorodce. V současné době už zde původní obyvatele (aborigines) nenajdete.

Dvoumetrový přeskok ve skalním městě na věži Skaut.Dvoumetrový přeskok ve skalním městě na věži Skaut.

V Austrálii jsme se pohybovali jen na jihovýchodním pobřeží od Melbourne po Newcastle. V Melbourne jsme chtěli navštívit rodný dům Jamese Cooka, který byl skutečně přemístěn po malých částech z Velké Británie, dále také všechny národní parky v této části země. Lidé se tady chovají neuvěřitelně hezky a ohleduplně k přírodě i k sobě navzájem. V neposlední řadě jsme chtěli navštívit ve Sněžných horách monument, který má českou stopu. V roce 1948 se olympiády, jako sjezdař zúčastnil český lyžař Tonda Šponar, který v roce 1949 utekl do Austrálie, kde založil lyžařské středisko Thredbo, pod nejvyšší horou Austrálie, Mount Kosciusko 2 228 m – jako nic moc. (smích) Tu jsme na jeho památku navštívili. Já jsem Tondu znal z jeho návštěvy rodné země po roce 1989. Vystopovali jsme všechny jeho aktivity, jediné co jsme nenašli, byl jeho hrob. Správce z muzea v Thredbo nám o něm velmi zasvěceně všechno vyprávěl. Věděl, kde je pohřbena jeho žena. Její hrob jsme našli, ale Tondův ne. K Tonymu se vázala smutná historie. Měl jedinou dceru a ta zemřela při havárii v autě v jejích sedmnácti letech. Tonda se prakticky zbláznil a začal cestovat po světě. Koupil si jachtu, i když plachtit neuměl. Koupil si ponorku a myslel si, že v ní umře, ani jedno se mu nezdařilo. A nám se nepodařilo také zjistit nic bližšího.

Posledním bodem, který nás zajímal, byla oblast nádherného města Sydney. Návštěvník Austrálie rozhodně nemůže vynechat pohled na Opera House a Harbour bridge, které jsou dominantou Sydney. Nádherné národní parky v Modrých horách a řeku Paramatta, která vás zavede do Mekky vodáků Penrith. Na umělém slalomovém kanálu se zde jely soutěže ve vodním slalomu při Olympijských hrách. Chtěli jsme se právě sem podívat a také kanál vyzkoušet. Zaplatili jsme si asi tři hodiny ježdění, půjčili si raft a jezdili. Bylo to nádherné, krásný zážitek nejen pro stárnoucí vodáky.

Borek na mistrovství republiky v roce 1974 ve Špindlerově mlýně s parťákem Milanem Horynou.Borek na mistrovství republiky v roce 1974 ve Špindlerově mlýně s parťákem Milanem Horynou.

6. Sledujete dnes aktuální vodácké dění?

Sleduji. Prostřednictvím televize i osobně, pokud je šance někam se dostat, třeba na Světový pohár, mistrovství Evropy, nebo mistrovství světa. Závody v Čechách navštěvuji pravidelně. Většinou se tady sejdu i se svými vrstevníky, někteří třeba působí jako trenéři národních družstev nebo se jen přijedou podívat, jak se náš milovaný sport vyvíjí. Z mého pohledu je škoda, že převážná většina velkých závodů se koná na umělých kanálech a tradiční přírodní tratě jsou opomíjeny. Asi to chápu, televize a komerce dnes všude vítězí.

7. To už se dostáváme k otázce, se kterou Vám štafetu předal Zdeněk Valenta. Ta měla dvě části. Za prvé se chtěl zeptat, jaký je Váš názor na zrušení kategorie deblkanoe na Olympijských hrách.

Já jsem se s ním o tom bavil. To je hrozně hloupé rozhodnutí. Měl jsem na toto téma při Světovém poháru v Troji v roce 2017 rozhovor pro českou televizi a v podstatě jsem to nazval zločinem. Zločinem těch lidí, kteří se o tohle přičinili. Deblířská kategorie, ne protože jsem ji jezdil já, je jedna z nejhezčích tradičních kategorií. Oni to vymazali z hlediska genderového vyrovnání. Mě to připadá velmi hloupé, že ti „strejcové“ z mezinárodní federace rozhodli, že musí být zastoupen při soutěžích na OH stejný počet žen a mužů.

Mistrovství republiky na Lipně.Mistrovství republiky na Lipně.

8. Dále Zdeňka zajímalo, jestli se vám na dračí lodi pádluje lépe než na deblkanoi.

(smích) To má trošičku i svůj důvod. Já jsem vždycky miloval slalom a jezdil jsem na divoké vodě. Měl jsem ale několik zranění a operaci kolene a kyčle. Teď už neskrčím kolena, takže jsem přesedlal. Někdy jezdím také s kamarády na raftu na Labi, Jizeře nebo Vltavě. Vzpomínáme, jaké to bylo, když jsme byli ještě mladí a přírodní toky byly pro nás vždy to, co nás ke slalomu přitahovalo. Na raftu se sedí a nohy mohou být natažené, to mě vyhovuje. Koupili jsme si svůj raft a jezdíme po všech českých tratích, když je voda. Ale voda je málo kdy, tak jsem se domluvil se stejně starými kamarády od rychlostních kanoistů a jezdíme na dračí lodi. To je dlouhá loď, 250 kilo těžká, sedí tam 20 pádlujících, jeden vepředu bubnuje a vzadu je kormidelník. Vodáci byli vždycky prima parta, tak jsme se spřátelili a já tam chodím rád. Sem tam jedeme i nějaký závod, ale není to náš jediný cíl. My se jezdíme projet po Vltavě, pohnout tělem, dáme si pivíčko a jdeme spokojeně domů. (smích)

9. A kde trénujete?

Tady v Praze je tradiční loděnice KVS (oddíl byl založen už v roce 1924) nad Žlutými lázněmi. Je to klub, který má letitou tradici a vzešlo odtud spousta závodníků, reprezentantů, mistrů světa a olympijských vítězů v rychlostní kanoistice.

Mistrovství světa na Lipně.Mistrovství světa na Lipně.

10. Dočetla jsem se, že jste byl vodáckým gajdem. Můžete mi o tom povědět něco víc?

Na to mám nádherné vzpomínky. Jezdil jsem jako externí průvodce pro cestovku Adventura na kratší zájezdy osm let. Jezdil jsem v sekci, kde byly rafty a horolezectví – kombinované zájezdy. Ve většině případů jezdili lidi, kteří měli vztah k přírodě, byli bezvadní, proto jsem si s nimi rozuměl.

Jednou jedinkrát jsem měl na své výpravě problém. To byla skupina mladíků, každý přinesl několik lahví různého alkoholu a už v Praze se trochu opili. Ne že bych se nenapil, ale když máme před sebou úkol, tak mám rád, když se dá splnit bezezbytku. Jeli jsme do Rakouska. Zastavili jsme u mostu přes Orlík, kde se provozoval bunge jumping. Tihle chlapci, jak byli napití, tak bez bázně a hany naskákali dolů a vrátili se jako páni s velkým sebevědomím. Pokračovali v pití a začali být arogantní. Já to nesnáším. Začali řvát na řidiče, tak jsem řekl: „Dobře, tak já vás vysadím na nádraží a vy si dojedete domů vlakem.“ To jim spadly koutky. V jejich skupině byla právnička. Ta za mnou přišla a zeptala se, jestli bychom se mohli nějak domluvit. Souhlasil jsem a řekl: „Samozřejmě to můžeme vyřešit, ale musíš uznat, že není hodno civilizované společnosti, jak se ti kluci chovají.“ Ona to uznala a sepsali jsme smlouvu, kde bylo asi patnáct bodů, co všechno budou a nebudou dělat, a že budou plně akceptovat program, který cestovka připravila. Oni to podepsali a jelo se dál. Řeka, kde jsme začínali, se startovala pod asi desetimetrovým vodopádem a byl pro mě naštěstí velmi vysoký vodní stav a hned následoval poměrně divoký a nebezpečný úsek. A teď ti hrdinové, když to viděli, tak ihned vystřízlivěli. A začali se cukat – mě je dneska špatně, já nepojedu… Já jsem řekl: „Ne chlapci, tady je smlouva a vy jste podepsali, že plně absolvujete celý náš program.“ Tak jsem je nacpal do raftů a od té doby byli zlatí. (smích)

Pak jsem byl ještě jednou v Rakousku s partou hrozně příjemných lidí z osady na Sázavě. Byl mezi nimi jeden zajímavý člen, všichni mu říkali čert. Dojeli jsme na raftu na parkoviště v neděli a začali jsme se svlékat z mokrých věcí. Tenhle čert se svlékal před autobusem. Tak jsem mu říkal: „Ty čerte neblbni, tady je neděle a Rakušani jsou docela pobožný. To se nehodí.“ On pokejval hlavou, zašel do autobusu, vzal kelímek od jogurtu, do toho nacpal své zařízení a přišel za mnou a velmi přátelsky a nezáludně říkal: „Takhle už je to dobrý?“ (smích)

Vítězný závod na řece Arkansas v roce 1966.Vítězný závod na řece Arkansas v roce 1966.

11. Do nového Pádlera připravujeme článek o řece Colorado v Grand Canyonu. Říká se, že tahle řeka je snem každého vodáka. Platí to i pro Vás, případně máte jinou vysněnou řeku?

Colorado už ne. Tam se objednáváte několik let dopředu, z toho se stala turistická atrakce a vezmou tam každého ňoumu, když zaplatí příslušnou a nemalou sumu. V Americe jsem si sjel řeku, která je z mého pohledu hodnotnější. Jmenuje se Arkansas. Jeli jsme tam s Milanem Horynou v roce 1966 závod dlouhý 42 km, který jsme vyhráli. Porazili jsme všechny včetně kajakářů, přitom oni když nás na začátku viděli, tak si asi říkali: „Tak teď s váma zametem!“, protože ten můj parťák je stejnej tajtrlik jako já. (smích) A když jsme vyhráli, tak jsme ani nestihli vysednout z lodi a už nám ji brali a strkali nám dolary. Takže tím jsme si zaplatili letenky a bylo to. Tenkrát sehnat peníze na cestu nebyla žádná legrace.

Co se týče řek, já do kánoe dnes už nevlezu. Na raftu jezdíme tady a už se mi nechce na nějaké expedice. Rád se svezu s lidmi, které znám a vím, že něco uměj. Už bych nechtěl dělat průvodce.

12. Poslední otázka na Vás – komu chcete předat štafetu a na co byste se rád zeptal.

Vybral bych Jirku Benháka a zeptám se všetečně: „Jak se ti jeví porovnání pojetí dnešního slalomu a toho kdy jste jezdili vy s bráchou na C2?“


22.02.2018, Aneta Michalcová


Diskuse


boby
boby

https://snow.cz/clanek/772-tony-sponar-cech-kralem-u-protinozcu

23. 02. 2018, 16:47:46
Jelšík Jan
Jelšík Jan

Rád jsem s Tebou zavzpomínal, zaraftovali jsme si, vadilo mi, jak jsi mi s prstem v nose utek, těším se na Juru Benháka,

John

24. 02. 2018, 11:11:08

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze