HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Strasti a radosti vodákovy holky (část čtvrtá) – Pivo, krysa, indián a milenka

Strasti a radosti vodákovy holky (část čtvrtá) – Pivo, krysa, indián a milenka

Ve čtvrtém dílu bych ráda shrnula prázdninové vodácké momenty, abyste je měli pěkně pohromadě. Tak tedy…



Za prvé:

Miluju jídlo a pivo, který nikdy nechutná lépe, než po fyzicky a psychicky vyčerpávajícím dnu nebo po jízdě na jedničce, na který jste se zrovna skoro utopili. Šok zapíjím v hospodě u Defáče. Kluci se baví. O něčem. Asi o vodě. Nerozumím. Civím do sklenice a užívám si to pivo. Pocit znovunarození sdílím radši jen sama se sebou, protože by mě asi nikdo u stolu nepochopil. A hysterické: „Já jsem se málem utopila!“ si radši nechám na holčičí mejdánek. Tady by se mi dostalo jen výsměchu. Pro tyhle lidi je to jako kdybych měla utonout ve skorovyschlé kaluži. A tak mlčím.

Jelikož tenhle díl píšu se značným zpožděním, nepamatuju si bohužel úplné detaily následujících dní. Mám však několik vzpomínkových útržků. Řeky jako Reinbach, Ahrbach, pochroumanej Matějův nos na Cascata de Riva v Itálii, kterej si rozrazil o rám lodi. Nákup spousty litrů italského vína, z nichž se jedna z etiket pyšnila popisem „gusto morbido“. Tento termín se později stal inspirací pro název Matějovi staronové lodi. Pyranha Gustomorbido 9R.
Dále si vybavuji opět Defáč, kde jsem tentokrát neplavala, ale najela na kámen, na kterém jsem se zasekla. Po úspěšném vyproštění jsme se vrátili zpět k Iselu.
Miluju Isel. Podél řeky totiž vede stezka, takže můžete s vodáky závodit. Trasa od nasedačky do vysedačky je dlouhá okolo 5 km, a abyste je dali, musíte běžet okolo 4:05. Takové šnečí tempo.
Výlet v Rakousku jsme zakončili táborákem a pivem. Pivem z bot. Ze smradlavých, vlhkých, vodáckých bot. Proč? No, bylo mi vysvětleno, že se jedná o jakousi rituální praktiku usmiřování říčních bohů, které jsme rozlítili lovením krysy v jejich řece. Nevím, jestli jsme si je udobřili, ale museli se náramně bavit, to jo, protože jelikož jsem dost pověrčivá, zatnula jsem zuby a pivo i se vším ostatním z netradiční sklenice ucucávala.
Taky vidíte ten obrázek? Mladý pár sedící při měsíčku v objetí u plápolajícího ohně, na nebi září hvězdy,  kolem šumí řeka, romanťika jako blázen. A oni pijou pivo z boty!

Rakousko jsem teda přežila. A i Matěj ho se mnou přežil. A posuňme se k Čerťákům.

Soustředění...Soustředění...

Za druhé:

Na Čerťáky jsem s Matesem jela spíš jen jako fotograf, dokumentátor a podporovatel. To jsem ještě nevěděla, že mě čeká velký sportovní počin. Zabalili jsme s sebou totiž i dvoukajak. Topíčko se mu říká. Jak příhodné jméno. Já se tam totiž skoro fakt utopila. Matěj totiž nevěděl, jaká šprajda na něj pasuje, a tak jich v časovém presu vzal z loděnice rovnou pět. Překvapivě seděla jen jedna pořádně a zbytek jen tak napůl. A tak jsme doufali, že nespadne. Žádnej vražednej úsek jsme nesjížděli, to ne. Ale placatý to taky nebylo. Jeden válec sundal Matesovi šprajdu, já si pořád pádlovala a divila se, proč jsem po pás ve vodě. Slyším Matěje za mnou řvát: „Vylez z tý lodi!“
Musím dodat, že jsem byla v tomhle momentě naprosto klidná a v pohodě. Říkám si: „Hm, ok, tak fajn.“
Odšprajduju se, vylézám, pustím pádlo. Nebuďte blbý, nepouštějte pádlo.
Snažím se plavat nohama popředu, nejde mi to. Řeka mě kamsi unáší a v tý panice jsem se samozřejmě nalokala vody a byla jsem si jistá, že se tam utopím. Fakt.
Zachránil mě Matějův kamarád. Dovezl mě na mělčinku, kde jsem rozdýchávala svoje druhý narození. Najednou si to z čista jasna připádluje Matěj i s mým ztraceným pádlem. „No, co je?! Jdeme to dojet!“
Cože? Jako fakt? Ty vole, vždyť jsem tu málem umřela. Musím na něj asi pomalu.
Snažím se mu polopatě vysvětlit, že jsem v šoku, a že jsem posraná až za ušima. A? Matěj dostal záchvat smíchu.
„Prosimtě, vždyť to byl krásnej bazén.“
Bazén. Prej BAZÉN! Fajn no.

Večer se opakovala romanťika z Rakouska. Pár v objetí pod hvězdami, za šumu stromů a vody pije pivo z boty.

Počkej, já si zapomněl kajak.Počkej, já si zapomněl kajak.

Za třetí:

Když jsme už u těch letních dobrodružství. Návštěva u mé maminky patří jednoznačně mezi ty top. Pokud žádná dobrodružství nechcete, nenechte svoje rodiče mluvit o raftování na Jizeře, prosím. Ne před vaší vodáckou polovičkou.
Když už je však kraken vypuštěn, mějte v záruce aspoň basu piva jako útěchu, dvě, když máte tak ukecanou mamku jako já.
Nejdřív se vyptávala, a pak povídala. O rodinné nebezpečné výpravě na raftech na Jizeře, ptající se, zda by se Mates nechtěl na takovou výpravu jednou připojit, já tou dobou už měla hlavu v písku. Můj kluk jakoby se zájmem poslouchal, a když budoucí tchyni vysvětlil, že Jizera pro něj asi není, mamka se dožadovala individuální hodiny kajakování na přehradě s dotazem, jestli ji naučí indiána.
Matěj pozdvihl obočí, já hlavu z toho písku vytáhla, rudá jako rak.
„Mami, to je eskymák.“
Zpocená studem až na zadku si pak ale říkám, no co, Eskymák, Inuit, Indián… vždyť je to vlastně jedno.

Za čtvrté:

Tento památný den s rodičem vystřídal další den s rodičem. Tentokrát s Matějovým taťkou, se kterým jsme jeli na Trnávku, divoký kanál ve vesnici Želiv.
Chlapci si dali první fázi, po které jsme zašli do místní hospody na oběd. Já si odskočila, a když jsem se vracela ke stolu, kluci byli očividně v nějaký deep konverzaci.
Přijdu blíž a slyším Matějova taťku: „Bejt tebou, bych se jí nezbavoval.“
„No, ale ona mi to furt žehlí.“
„Jojo, to jsem ti říkal, že já bych do ní šel, ale tobě bych ji nedoporučoval.“
Okej, díky.
Konverzace o funkčnosti nové lodi může být často matoucí.

Pivo z boty – to je teda chuťovka!Pivo z boty – to je teda chuťovka!

Za čtvrté:

Tohle léto bylo zkrátka drsný. Nesčetněkrát mi šlo o život, čest, pověst a nervy. Ale první šedivé vlasy mi v mých 21 letech přinesla až Matějova údajná milenka.
Holky, taky občas podezíráte svýho kluka z nevěry? Já neustále. Nebo tedy dřív neustále.
Matěj byl furt na telefonu, podivný mi bylo, že byl v chatu aktivní třeba ve čtyři ráno.
Tak se ho ptám: „Hele, jaktože jsi včera byl ve čtyři vzhůru? Tos utíkal od milenky?“
„Ne, koukal jsem, jestli teče.“
A na porno taky určitě nekouká. Na stav vody kouká.
Došla jsem takhle k závěru, že vodáci nemívají milenky, nemají na ně totiž čas, protože když teče, vstávají ve čtyři a vrací se za setmění.
Otázkou však zůstává, co nastane, když neteče.

Co na závěr říct?
No, je to především občas fakt prdel.
Léto je za dveřmi a já doufám, že se budu topit méně.

O autorce:

Rodačka z Jablonce sídlící momentálně v Cardiffu, kde studuje film. Často fňuká, chybí jí naše hory, lesy. Bývala závodící dráhovou běžkyní. Běžkyní je stále, občas závodící, dráhová už moc ne. Jinak všeobecně docela sportovně založená.
Historky čerpá především ze svých punkových cest po všudemožnu. Ať už je to Gruzie, Rumunsko, Arménie anebo jen Rakousko s vodáckou partou a jejím partnerem/parťákem, který se ji snaží naučit něco málo z jeho umu.
Co se její kajakářské kariéry týče, vyniká především v počtu krys na počet řek. Celkově musela pivo z boty pít dvakrát, aby si nerozhněvala říční bohy.
Momentálně je ve fázi, kdy se snaží zašprajdovat napoprvé a rychle, jet rovně na tekoucí vodě a nepouštět pádlo. Ale pevně věří, že se jednou naučí jezdit tak, že zapadne do party, pro ní teď, vodáckých bezmozků.


16.04.2018, Linda Mejstříková


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ