HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ROZHOVOR: David „Cedník“ Svoboda: Na háčku mě to bavilo snad vždycky

ROZHOVOR: David „Cedník“ Svoboda: Na háčku mě to bavilo snad vždycky

S Cedníkem jsem se potkal v loňském roce, když mě požádal o pomoc při tvorbě Vodácké příručky. Během pár chvil bylo jasné, že s tímhle člověkem se bude spolupracovat na výbornou a že to není spolupráce poslední. Na rozhovor jsme se sešli v jeho pracovně a bylo to jedno z těch setkání, která jsou příjemná od začátku až do konce. Kdyby nemusel odejít na zápočty, žvanili bychom klidně celý den…




Táborová klasika, přetahování stále šílenějších jezů - Hron 2015 / F: archiv Davida Svobody

Nácvik záchrany lodě, kurz vodáckého minima, Roztoky 2017 / F: archiv Davida Svobody

Oblíbená drsná akce s losem - vánoční přechod vylosovaných hor, Strážovské vrchy 2004

 

Prohlédněte si všechny fotografie k článku...

 


Ahoj Cedníku, hned na začátek se musím zeptat, jak jsi přišel ke svojí přezdívce?

Ahoj. Nooo... já jsem to s tou přezdívkou dlouhou dobu nikomu nechtěl říct, ale všichni pořád doráželi, tak jsem to pak už odtajnil.

Přišel jsem k ní takovým nepříliš romantickým způsobem. Když jsem byl jako malý v oddíle, jeli jsme na jednu výpravu vlakem a cestou jsme hráli hru, už přesně nevím jakou, ale bylo potřeba reagovat na jméno. Byli jsme tam dva Davidové, takže se to pletlo a jeden z kormidelníků mi řekl, protože jsem byl mladší, že budu reagovat na slovo cedník. Na další schůzce mi tak pořád říkali, pak jsem byl už v bodování vedený jako David – Cedník a už se nedalo nic moc dělat.

Co tvoje začátky ve skautu a na vodě?

Já jsem chození do skauta dostal příkazem. Když jsem byl na základce, chodil jsem do pionýra na Praze 6, ale našim, hlavně teda tátovi, se to moc nelíbilo. Přišlo jim, že je to málo akční, moc v kroji, moc pionýrský a moc komunistický. Máma měla v práci kolegyni, jejíž syn chodil na Prahu 3 do vodáckého oddílu, tak se spolu domluvily a v září 89 máma jednoduše řekla, budeš tam chodit. Odvezla mě tramvají na Žižkov, nechala mě v takový sklepní klubovně s úplně cizíma lidma, který byli hrozně jiný a hrozně drsný a já jsem se tam vůbec necejtil dobře. Koukali se na mě jako na úplnýho blbečka, protože jsem přišel v pionýrským kroji. Asi tušíš, že tam v kroji nikdo nechodil.

Jak to vypadalo v oddílu?

Jezdili jsme v podstatě normální vodáckou turistiku. Vedoucí Jaroslav Veit „Guma“ sice kdysi závodil za vysokou školu, ale to už byla minulost, a tak nás učil spíš základy na vodě a jezdil s námi na amatérské mládežnické vodácké závody, pak taky na VTJZ, předchůdce dnešních ČPV.

Jak jsem už říkal, ze začátku mě to v oddílu vůbec nebavilo, ale za nějaké tři měsíce jsem si zvykl a nakonec to dopadlo tak, že jsem po čase začal oddíl i vést.

V Polsku na kormidle plachetnice Zawisza Czarny při setkání Eurosea 2016 / F: archiv Davida SvobodyV Polsku na kormidle plachetnice Zawisza Czarny při setkání Eurosea 2016 / F: archiv Davida Svobody

Říkal si, že pro tebe byl vstup do oddílu drsný. Jaký myslíš, že je pro dnešní nováčky?

Myslím si, že je to pro ně pořád stejný. U nás třeba platilo a pořád platí, že když prší, neznamená to změnu programu.

Jak to dnešní „elektronické“ děti zvládají?

Musím říct, že rozdíl v tehdejších a dnešních dětech pozoruju. Ten zásadní asi v tom, že my jsme každé odpoledne hráli vybíjenou na ulici před domem a to ty dnešní děti nedělají. Ulice jsou plné aut, takže to v podstatě nejde a hlavně mají počítače a mobily a sedí u toho. Dnešní děti jsou často méně pohybově rozvinuté, než jsme byli my. Polovina nováčků neudělá kotoul vpřed. Na druhou stranu ale musím říct, že třeba na závodech to zvládají pořád stejně, časy na Sázavském pádle jsou pořád plus minus stejné. Určitě to není takové, jak občas někde čteme nebo slyšíme, že děti za chvíli všechny umřou na obezitu.

Možná úplně největší posun mi ale přijde v tom, že dnešní děti se neumí tolik pro něco nadchnout a bojovat. Snažíme se třeba trénovat na Tři jezy nebo někteří na raftové závody, ale oni na to nechtějí trénovat půl roku, aby si pak zasloužili výsledek, oni by se nejradši třikrát svezli před závodem a to stačí.

Pojďme se ještě vrátit k tvojí skautské kariéře, kde jsi teď na metě nejvyšší.

No teď jsem na metě nejvyšší práce u vodních skautů. (směje se) Ale vážně. Začátek v oddílu už jsem říkal. Potom jsem v roce 1996 jel jako zkušební vedoucí na tábor a od roku 97 jsem se stal řádným vedoucím oddílu. Do roku 1999 jsem si dodělal všechny potřebné zkoušky včetně kapitánských, kterými se lišíme od suchozemských skautů. Oddíl jsem pak nepřetržitě vedl až do roku 2011, kdy jsem pomalu začal vedení předávat.

Okolo Kapitanátu vodních skautů jsem se začal motat poprvé na přelomu tisíciletí, kdy jsem měl funkci šéfa krojové komise vodních skautů. Po dobu tří let jsem co dva měsíce chodil na schůze a poznal jsem, jak funguje ústředí. Potom se mi tam ale něco nelíbilo, tak jsem toho nechal a byl dál jenom vedoucím oddílu.

No a v roce 2014, když končil tehdejší hlavní kapitán, nějak nebyl kandidát, tak jsem do toho šel já. Na sněmu mě zvolili jako jediného kandidáta.

Cedník v akci na vodě při ukázce techniky pádlování (na kormidle Hvězdář) / F: archiv Davida SvobodyCedník v akci na vodě při ukázce techniky pádlování (na kormidle Hvězdář) / F: archiv Davida Svobody

Co pozice hlavního kapitána obnáší?

No v první řadě musím říct, že je to spíš kolektivní práce celého Kapitanátu než jenom moje a že bych bez těch dalších lidí nedokázal vůbec nic.

Kolik vás je?

Je nás celkem šest. Kromě mě je tam zástupkyně, hospodář, organizační a dva výchovní lidé, kteří mají na starosti vzdělávání dospělých i dětí. K tomu je potřeba připočítat lidi v komisích typu lodní komise, kteří řeší pravidla závodů, vzdělávací komise a dalších. Pak jsou krajští kapitáni, kteří koordinují činnost v krajích.

Já osobně chodím za vodní skauty na víkendová zasedání Náčelnictva, která se konají šestkrát za rok – to je takový skautský parlament, pak mám na starost věci reprezentační, lobbing, spolupráci s ostatními svazy a tisíce jiných drobných věcí.

Jaká je tvoje profese a jak se ti s ní daří skloubit Kapitanát?

Teda, doufám, že tohle nebudou číst moji šéfové. (směje se) Pracuju jako vysokoškolský učitel na Univerzitě Karlově v Praze na katedře botaniky a mým oborem jsou lišejníky. Tam vedu takový ten běžný fakultní život. V kombinaci s Kapitanátem to občas zaskřípe, protože některé věci je třeba řešit ihned a to jsem pak v práci do noci. Naposledy jsme třeba řešili s Petrem Ptáčkem připomínkování vyhlášek Ministerstva dopravy a to si nevezmeš na víkend k nastudování, to prostě musíš dělat okamžitě.

Na čem všem na vodě jezdíš a na čem nejraději?

Nejspokojenější jsem na klasické deblkanoi v pozici háčka. Na háčku mě to bavilo snad vždycky. Vzhledem k činnosti s mládeží je to teda už delší dobu tak, že jezdím spíš na zadáku nebo stojím na břehu a snažím se děti trénovat. Zpětně toho trochu lituju, protože jsem se díky tomu vlastně nikdy neposunul nikam dál. Zasekl jsem se na tom učení, všechno jsem věnoval dětem a na svůj rozvoj jsem neměl čas. Zpětně bych to asi dělal trochu jinak.

Cedník při nácviku záchranných technik (brodění) při výcviku vodních skautů / F: archiv Davida SvobodyCedník při nácviku záchranných technik (brodění) při výcviku vodních skautů / F: archiv Davida Svobody

Na jakých řekách tě můžu potkat?

Nejezdím žádné drsné vody, ale takovou tu lepší českou turistiku. Běžně jezdíme na závody ČPV, když je voda, pak Čeňkárnu a podobné.

Dostaneš se na vodu často?

Jo, dostanu. Když to vezmu popořadě, tak teď nám končí vodácká sezona. Přes zimu chodíme trénovat na bazén a na jaře začínáme jezdit hned, jak to jde. První pravidelná voda je přes Velikonoce, kde buď sjíždíme řeky nebo plachtíme, a pak už je Sázavské pádlo a další jarní akce. Prvních 14 dnů v červenci vždycky putovní tábor, v září Tři jezy a tak bych mohl pokračovat. K tomu ještě přičtu tréninky na Štvanici, které máme během schůzek, takže na vodě jsem dostatečně.

Související články...

Nejlepších 5 rozhovorů z posledních čísel časopisu Pádler ke stažení zdarma

ROZHOVOR: Martin Fuksa: Jsem závodník, který jede nejradši všechno. Nenechat nikomu nic!

Štafetový rozhovor - Zdeněk Grossmann

Štafetový rozhovor - Borek Janoušek

Štafetový rozohovor - Pavel "Ešus" Šálek

Řekneš mi nějaké svoje top vodácké zážitky? Něco co ti opravdu utkvělo?

Asi nejlepší výlet, co jsem kdy absolvoval, byl v roce 2010 sjezd řeky Timpton v Jakutské oblasti na Sibiři v Rusku. Ta řeka je vidět i na lepším globusu, jak je veliká. Dá se jet zhruba 600 km, z čehož my jeli okolo 400 a jeli jsme to na katamaránech. Střední část řeky má peřeje až WW IV. To byl úžasný zážitek a taky se mi líbilo, že vše zařizovali kamarádi, takže to pro mě byl takový „výlet s Čedokem.“

Pak mi v hlavě zůstala ukrajinská řeka Prut, kterou jsme jeli v roce 2011. Chytili jsme vynikající vodní stav a jeli 160 km, na kterých je jeden jediný jez, jinak přírodní peřeje. Taky se mi moc líbilo na seakajacích v Kanadě v oblasti Broken Island. Tam jsem určitě nebyl naposledy.

No a pak mi v hlavě zůstal jeden senzační zážitek s dětmi. Moji svěřenci předloni vyhráli závod na Třech jezech, což se jim předtím nepovedlo strašně let. Nejdřív jsem jim to v cíli nevěřil, ale byla to pravda a to mi normálně vyhrkly slzy.

Velikonoční Metuje pod Novým Městem aneb jaro s oddílem / F: archiv Davida SvobodyVelikonoční Metuje pod Novým Městem aneb jaro s oddílem / F: archiv Davida Svobody

A co nějaké zážitky, které bys radši vymazal?

No tak z těch byl rozhodně asi nejhorší Hron v roce 1999, který začal téct po velké bouřce v Banské Bystrici. Voda postupně vylezla až na 3. povodňový stupeň, totální povodeň. U Kalné nad Hronom jsme tábořili nad takovým kamenným stupněm a teď se tam tvořila peřej s velkými vlnami. My jsme nad ní nasedali, kluci na pramici se hádali, kdo bude kormidlovat, a nevšimli si, že je to nabaluje na strom. Pramice se během okamžiku uchlastala a už plavali do té peřeje. Já jel hned za nima, do toho se převrátila ještě jedna loď… Lovil jsem dvě nejmladší děti, ostatní pomáhali, ale dobrou půlhodinu jsem nevěděl, jestli jsou všichni v pořádku. Kromě utopených věcí vše dopadlo dobře, na tu úlevu, když jsem dohledal zbylé kluky na břehu, nikdy nezapomenu.

Kolik máš ulovených bobříků?

To ti takhle neřeknu, protože my nemáme ty známé Foglarovy bobříky, ale máme to sdružené do skautských odborek a tzv. zkoušky Tří orlích per. Ta je určena pro děti ve věku zhruba 13, 14 let a je u nás velice ceněná, protože jí na táboře vždycky získá jenom jeden nebo dva. Mají na to dva pokusy a spočívá to v tom, že musí jeden den mlčet a (u nás) ani neprojevit myšlenku, prostě bejt jako šutr. Občas je s tím docela legrace a už se třeba stalo, že kluci měli problémy na pramici, která s nima šla postupně ke dnu, ale nikdo ani neceknul a mlčky se potopili. Pak je den hladu, a nakonec den úplné samoty, kdy je člověk jen sám se sebou.

Společně jsme se setkali vloni při tvorbě Vodácké příručky. Jak tě napadlo ji udělat a jaká to byla práce?

Myšlenka byla taková, že by vodáci měli vydat vlastní příručku, protože tu poslední nazvanou Vodáci ahoj, vydal v roce 1944 Mirko Vosátka a od té doby se jen párkrát dotiskla. Pak ještě od stejného autora Z deníku kapitána z 1997, ale to už byla vlastně zmodernizovaná ta předešlá.

Na přelomu tisíciletí se začala vymýšlet knížka nová. Různí odborníci začali sepisovat její kapitoly, ale pak to nějak utichlo a vše zůstalo v rukopisech. No a já, když jsem v roce 2014 hledal svůj volební tahák před volbou hlavního kapitána, jsem si řekl, že by bylo dobré tohle dokončit.

Netušil jsem, jaká to bude práce a z pozice hlavního editora jsem se časem stal i jedním z hlavních autorů. V součtu to byly čtyři roky tvrdé práce, přičemž poslední půlrok jsem na tom dělal denně. A konečně vloni v listopadu vznikla 400 stránková bichle, nedovolím si ji nazvat kapesní příručkou.

Jaké jsou ohlasy?

Zatím vesměs pozitivní. Sem tam se někdo ozve s nějakou drobností, ale čistě negativní ohlas jsme zatím žádný neměli.

Rybářská pauza na klidném úseku na Timptonu 2010 v Jakutsku / F: archiv Davida SvobodyRybářská pauza na klidném úseku na Timptonu 2010 v Jakutsku / F: archiv Davida Svobody

Velkým tématem posledních měsíců byl alkohol na vodě. Jaký je tvůj názor na tuhle problematiku?

Mně by se hodně líbilo, kdyby to fungovalo jako v Německu. Něco způsobíš, máš alkohol, tak to taky zaplatíš, včetně svého případného léčení. To je asi jediný, co by opravdu fungovalo. Jestli stanovíš nulu, půl promile nebo něco jiného, je podle mě úplně jedno. My třeba na vodě nepijeme vůbec, ani večer na břehu si pivo nedáme, když jsme na oddílové akci s dětmi, a ničemu to nevadí.

Máš nějaké negativní zkušenosti z našich řek, co se týká alkoholu?

Řešíme to v podstatě pořád. Opilí lidé nám často třeba vjedou mezi děti pod jezem, když někde přetahují pramici, obtěžují holky, když náhodou spíme v kempu. Ale to nejsou žádní vodáci. V poslední době se z vody pro hodně lidí stala příležitost, jak se odreagovat a podle toho to vypadá.

Říkáš náhodou v kempu. Vyhýbáte se na táborech hlavním řekám? Předcházíte nepříjemným setkáním?

Snažíme se o to a taky se snažíme o to, abychom netábořili v kempech. Jsme schopni najít si nějaký menší plac, vysekat si ho, přespat a ráno po nás nezůstane nic než kousek slehlé trávy, ne všude to ale jde.

Jak se díváš na českou vodáckou scénu, když pomineme tyto letní splouvače?

Myslím, že v posledních letech začala velmi dobře fungovat spolupráce mezi jednotlivými svazy a sdruženími a když je třeba se semknout, dokážeme táhnout za jeden provaz. Výborně nám funguje spolupráce s ČSK, jachtaři, SVoČRem, často jednám s Petrem Ptáčkem. Za tohle jsem hodně rád, že se dokážeme sejít a fungovat všichni dohromady.

Táborová klasika, přetahování stále šílenějších jezů - Hron 2015 / F: archiv Davida SvobodyTáborová klasika, přetahování stále šílenějších jezů - Hron 2015 / F: archiv Davida Svobody

Na jak dlouho budeš ještě hlavním kapitánem a co tě ve funkci v nejbližší době čeká?

Teď mám za sebou druhý rok druhého volebního období, které je tříleté a zatím nevím, zda budeme chtít se stávajícím Kapitanátem pokračovat dál. Každopádně bych za ten zbývající rok chtěl ještě stihnout doladit náš systém zkoušek, který je sice dobrý, ale je tam prostor pro vylepšení.

Tak přeju hodně zdaru. A moc díky za povídání.

DAVID SVOBODA (*1979)

Od malička ve vodáckém skautském oddíle, toho času hlavní kapitán vodních skautů v Junáku – českém skautu. Profesí biolog – vysokoškolský učitel na PřF Univerzity Karlovy v Praze zabývající se lišejníky. Nejčastěji ho uvidíte v Praze na Žižkově, kde stále pomáhá u vodáckých oddílů v pražské „Čtyřce“. Také je ke spatření na pomologických sezeních, kde pomáhá určovat staré odrůdy hrušek. Na vodě jezdí zejména v Čechách, nejraději splouvá jarní potoky a říčky v Orlických horách.


14.02.2019, Petr Snížek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ