Soutěsky řeky Omulevky 2015 — druhá část

Bohužel k takovéto cestě patří i komáři a to byl lidi docela nářez. Chudák Věrka po 3 dnech otekla i v obličeji a občas propadala do hysteráku. Jára ten téměř nesundával svůj včelařský klobouk, no a my ostatní jsme se nechali žrát.

Při minulých cestách mě to ani tak na nervy nešlo, ale letos to byl docela záhul. Asi taky tím, že jsme jeli brzo a že bylo skutečně vedro. Libor, ten vzpominal na své zimní cesty po Sibiři, kdy tahle havěť chcípne, a mladým to zase tolik nevadilo. Ještě že byla ta trocha kořalky. Večery byly bezvadný, u ohně s kytarou, zpívaly se český písničky, Aljona zase ty svý krásný ruský balady – no a tak nám běžely dny.

V kaňonu

Další šňůra kaňonů byla opět výživnější, tam se nacházel i úsek kde se utopil v roce 2009 ruský guide třech Němcử. U vchodu do kaňonu je pamětní tabule, připevnil ji tam v roce 2013 jeden z nich. Poprvé Omulevku nedokončili, až v roce 2013 se jim to podařilo. Našel si mě na internetu a prosil, abych se podíval, jestli tam ta deska stále je.

Ten skok sám o sobě těžký není, zrada je v tom, že po prvním skoku přijde dost velká vlna, která hází ke skále. Katamarán by projet měl, jenže při našem stavu vody nebyla druhá vlna, a místo ní čouhající kámen, který zatarasil průjezd. Za nižšího stavu jsme však mohli přistát těsně nad skokem a katamarány pomoci házeček prohodit do vracáku a tam zase nasednout.

Skupina ruského fotografa Karpuchina tohle místo přenášela celý den, protože museli přenést celý kaňon horem a to byl bratru tak kilometr lesem se spoustou komárů. To bych teda radši riskoval a jel.

Následoval další krásný ůsek, který končil „Stráží Omulevky”, což jsou vysoké skalní komíny trčící přímo z řeky – moc hezký, fotogenický motiv. Tady jsme si prošli neuvěřitelný čistý potok v bočním ůdoli.

Tady se nám začala objevovat zvířata. Brzy jsme uviděli prvního medvěda! Spal u klády na břehu a jak uslyšel naše hlasy, uplně zblblej se rozeběhl směrem k vodě, a když uviděl náš katamarán, lekl se té obludy, obratil se a mazal nahoru do kopce. Medvěda jsme viděli ještě dvakrát, ale ne tak zblizka. Párkrát jsme viděli soby – vždy běželi před námi v řece, vypadalo to moc krásně – pak jednou losa a jednou dva vlky.

Byl jsem překvapený, kolik kytek tam bylo a jak to vše kvetlo a jak to v lese vonělo. Opravdu nádhera. Z alpských protěží tam byly občas úplné koberce, taky na březích řeky bylo spousta pažitky a v lese pak rostlo jakýsi keř, jehož vonave listy jsme dávali do čaje. No a pak borůvky, trocha brusinek, na ty bobule myslim bylo jeste trochu brzo.

Co se týká ryb, jedli jsme je buď pečené na klacku, ale to jsou spíš vyuzené a trvá to dost dlouho, nebo pečene v alobalu na horkém popelu. Mistr kuchař byl Dalibor. Nebo Aljona uvařila uchu, t.j. rybí polévku, nebo naložila syrovou rybu do soli, což mně chutnalo asi nejmíň. Ač většina z nás moc ryby nejí, tak nám všem chutnaly.

Cestovní pojištění

Cestovat bez cestovního pojištění, se nevyplácí.Nezapomeňte si před svojí cestou sjednat cestovní pojištění UNIQA do zahraničí, nebo České republiky. Připojistit lze i nebezpečné sporty, úraz a storno cesty.Více informací o výhodném cestovním pojištění naleznete na www.uniqa.cz.

Čerstvý chleba z jednoduché pece

Uplynuly pomalu tři týdny, když jsme projeli druhý horský masiv – Čerskij, kde bylo pár exponovaných mist. Dojeli jsme k soutoku s řekou Ojmčikčan kde už hory končí. Na soutoku jsme zůstali dva a půl dne s tím, že budeme lovit ryby. Pak ale začalo pršet a stoupala voda. Pak začal být problém s pitnou vodou. Prvni den odpočinku to byla havaj, Luboš s Petrou postavili z kamenů pec, 2 hodiny pec se vytápěla, pak se vymetla, Péťa mezitím zadědělala chleba, vykynutý se dal na alobalu do pece, šutrákem se to uzavřelo a za 2 hodiny byl zázrak hotový – naprosto bezvadný, vypečný chleba.

Pršelo dal, v řece začaly plavat kmeny, křoví a voda nabrala kvalitu, že byste si v ní nohy neumyli. Pekly se lívance, bramborové placky, tam mléčně kalná voda nebyla vidět. Pít kalný čaj se nám dost příčilo.

Motor naskočil

Následující den už bylo hezky, Jasočná se rozšířila, ale stále tekla (6 km/hod). Měli jsme před sebou ještě 140 km do cíle, tak přišla řada na motor, který s sebou Seyčci vezli. Spojili jsme pomocí dvou kmenů oba katamarány na asi 9ti metrové plavidlo. Na záď k dalšímu přidanému kmenu se připevnil motor, nalil do něj benzín, který jsme vezli a zázrak techniky nás pomalu unášel směrem k Zyrjance. Bylo zase teplo, svitilo sluníčko, vody bylo pořád hodně, ale byla špinavá a kalná.

23. den jsme se poprvé setkali s lidmi. Na tábořiště se na nás přišli podívat a popovídat si dva Jakuti. Přinesli nám dárek – ryby, které nám za velké vody nebraly. Na náš dotaz, zda je možné ve vesnici Nalemnoje, první vesnici na naší cestě, je možné nakoupit pivo nebo nějaký alkohol, nám řekli, že Jaktům je alkohol zakázaný, ale že mládež se dokáže k alkoholu dostat.

A co příště?

Po 4 dnech plavby po Jasočné jsme dopluli do Zyrjanky, přístavu na soutoku Jasočné a Kolymy. z nedalekých uhelných dolů se loděma rozváží uhlí po celém toku Kolymy do osad a vesnic. Aljona měla štěstí, kontakt v Zyrjance ji vyšel a ona, den po našem odletu, vyjela uhelnou lodí proti proudu Kolymy k teplému domovu. Pokud vím, stačila ale ještě jeden výlet, protože jí Všemohouci poslal do cesty partu kamarádů, co jeli na řeku Jama v magadanské oblasti. Měla všechny vodácké věci i kytaru s sebou, tak jen někde nakoupila proviant a nalodila se na bajdarky (nafukovací lodě) někde u silnice Jakutsk – Magadan na zmíněnou řeku Jama.

Přestože jsem řekl, že určitě do té krajiny plné komárů už ani nepáchnu, koukám na mapu pohoří jižně od Bajkalu, Sajany ….nebo Suntar Hayata, to jsou hory, kde vzniká řeka Judoma … a ta vám teče asi 500 km skoro až k městečku Ochotsk!!! Kozácká výprava tam jela už v roce 1637, měla ztráty na životech asi 80%.