Seakajak

Tři důležité věci je dobré zvládat při lezení na Orlíku. První je vlastní pádlování, druhá jsou základy lezení a tou třetí je potápění na nádech, když vám nějaký materiál upadne do vody. Takže jsme tyto tři dovednosti vloni spojili a provedli několik prvovýstupů přímo z lodí na skály, které jsou normálně 10 metrů pod vodou. Další opakování můžou být pochopitelně dost náročná!

Náš „jižní rok“ jsme plánovali pádlovat v řeckém souostroví Sporady, ale jsou asi zakleté, takže jsme se tam zase nedostali. Našeho řidiče nepustili z práce, a tak nezbývalo než vykoumat jinou destinaci – nejlépe o něco bližší. A v Chorvatsku se něco neprojetého vždycky najde…

Prázdniny se blíží, sedím u mapy a přemýšlím, kam pojedeme pádlovat. Na jih ne, tam bude nával. Takže sever.

Je horko, na sytě modrém nebi se líně povalují husté bílé mraky a je téměř bezvětří. Monzun už o sobě dává vědět čím dál častěji a nedá se odhadnout, kdy deště doprovázené prudkým větrem vypuknou naplno. Nejvyšší čas vyrazit na poslední delší výlet na kajaku v sezoně.
Jak se brzy ukáže, je to spíš už trochu za hranou…

Na horách jsou ještě zbytky sněhu, které živí Jizeru, a tak to z hor pěkně teče. Co takhle to na „síčku“ natáhnout až na soutok s Labem do Mělníka?

V roce 2020 jsem si poprvé vyzkoušel plavbu po velké vodní ploše. Plul jsem po Odře z Kostřína do Baltu.

Seakajak, to je vlastně dopravní prostředek, který člověku pomůže dostat se na místa, jež nejsou dostupná jinak než po vodě. Je to pobyt v krásné a mnohdy opuštěné přírodě. Navíc přináší pocit objevování.

„Za chvíli tam budeme,“ říkám taxíkářovi a na navigaci sleduju vyhlédnutou odbočku k moři. Silnice se tady stáčí hodně blízko k pláži a doufám, že budeme moct zajet co nejblíž. Povedlo se, řidič statečně projel po písečné cestě mezi porostem.

Tak ještě vloni došlo na dokončení tuzemské expedice z Pěkné do Hřenska. Tam, kde jsem v říjnu skončil, tam jsem 1. prosince začal. Přesně na tom stejném mole kousek od mostu Inteligence. Celkem se mi podařilo urazit přes 460 km a pomyslně tak spojit jih naší krásné země s jejím severem, Šumavu s horou Říp a dopádlovat do nejníže položeného místa v Česku. „Takže to vlastně bylo celé z kopce!?“

Původním plánem, který nás přitáhl na divoký jižní výběžek Istrie Kamenjak, byla návštěva souostroví Brijuni.

Když jsem se v mládí s určitou nevolí musel učit, stejně jako moji vrstevníci, rusky, ani ve snu by mě nenapadlo, že mě to do těchto končin někdy potáhne…

Co se mi při slově VO306 vybaví? Prvně si vzpomenu na úsloví, které jsem si řekl každé ráno, když jsem sedal do lodi: „Tak jdeme na to!“. Během výpravy jsem se přepnul do expedičního módu a navodil si divočinu i na české řece. Každý den jsem se snažil dopádlovat co nejdál tak, abych do tmy zakempoval. Samozřejmě, že pro lidstvo jsem nevykonal vůbec nic, ale sobě jsem si nadělil outdoorovou akci roku! Úžasné byly první kilometry z Pěkné, noční Lipno, spaní na ostrovech nebo 8 km dlouhé přetahování Čerťáků… Ale popořadě. Než budou dojmy, tak nějaké pojmy.

Na pobřeží Levantské riviéry, v Janovském zálivu, leží početné památky světového dědictví UNESCO, z nichž mnohé se nejlépe obdivují přímo z moře, ideálně z kajaku poháněného vlastními silami.

Když jsme po jedné z plaveb na Seychelách uvázali katamarán u mola v marině Eden, zdálo se, že naše dvoutýdenní dobrodružství je u konce. Den před odletem domů mi ale bylo líto balit nafukovací kajak Seawave, který se v seychelských vodách tolik osvědčil. A tak jsem vymyslel poslední a trochu neobvyklý výlet – obepluji marínu Eden, největší marínu v indickém oceánu, a k tomu prozkoumám přilehlé mangrovy s volavkami.

V únoru se naše sedmičlenná seakajakářská skupina vypravila za sluníčkem na Floridu do národního parku Everglades, aby zde strávila 14 dní pádlováním a poznáváním místní přírody. Po dlouhé cestě autem, vlakem a letadlem jsme přistáli na letišti v Miami.