Divoká voda

Tentokrát vyrážíme opět s českou legendou a největším znalcem Korsiky, Doktorem. Kuřete nepočítám, protože ten je v tomto oboru něco jako Wayne Gretzky. Z Čech vyrážíme v mrazivé chumelenici a o to větší je překvapení, když nás na ostrově vítá teplé počasí a plná koryta řek.

Val Sesia je jedno z nejkrásnějších údolí v Itálii. Při jízdě po strmých horských silnicích přes krásné vesničky s kamennými kostely zastrčenými pod Monte Rosou, druhou nejvyšší horou Evropy, zahlédnete první záblesky peřejí na řece Sesii a pochopíte, proč by se Valsesii mělo říkat „údolí řek“. Pro zkušené i středně pokročilé vodáky nabízí Valsesia všechno. Od úseků řeky Sesia naplněných balvany až po hlubší kaňony a slidy jejích přítoků, jako jsou Gronda a Sorba. Těžko budete hledat lepší místo, kde byste mohli posouvat své limity nebo ladit techniku a ještě si při tom dát šálek perfektní kávy.

Během závodění ve slalomu i sjezdu jsem zažil řadu situací, které byly někdy k smíchu, jindy k zamyšlení. To samozřejmě mohou prožít i vodáci jezdící takzvaně pro radost. V 70. a 80. letech minulého století se většinou pouštěli do souboje s divokou vodou lidé, kteří chtěli svoji výkonnost měřit, takže museli závodit.

Po relativně klidném létě (2020, pozn. red.) se suvenýr z Číny začal opět probouzet, a tak jsem přestal o své účasti na prodlouženém víkendu na Innu a jeho přítocích váhat. Co kdyby to byla letos poslední voda? Navíc mě Petr uklidnil informací, že jedou děti.

Na prkně jezdím už dost let a sjel jsem, kde se co dalo. Dost často i to, co jsem si myslel, že nejde. Proto jsem pozvánku na výlet do Chile přijal s nadšením a jasným plánem: „Vezmu si paddleboard i kajak a budu to střídat podle nálady. Pokud je ta slavná Futaleufú dostatečně hluboká, tak není, co by se mi stalo, a pokusím se to alespoň proplavat.“ … no, ještěže jsem s sebou ten kajak měl.

V létě 2020 Olaf Obsommer a Jens Klatt vyrazili na další část projektu Bike2Boat, tentokrát přes Alpy. Doprovod jim udělali Adrian Mattern a Bren Orton. Upřímně, cestovat 800 km z Německa do Itálie a Rakouska v sedle kola s vybavením o hmotnosti asi 80 kilogramů není pro každého. Ale někdy je dobré užít si trochu utrpení, odpočinout si od pádlování a připomenout si, jaké radosti může přinést cesta samotná.

Před pár lety mi kamarád Bob Daffe řekl, že se diví, proč jsme ještě nejeli na řeku Alsek, když už máme na Yukonu a Aljašce projeto celkem hodně. Řekl, že ji považuje za asi nejkrásnější řeku Yukonu. Pak se zamyslel a se vztyčeným prstem dodal: „Když se povede počasí!“ No a protože jsme od přírody klikaři, počásko se povedlo a můžu říct, že Bob nekecal – je to nádhera od samotnýho začátku až do konce.

Gilgit-Baltistán – severní část Pákistánu. Křižovatka třech nejvyšších pohoří světa – Karákóram, Himálaj a Hindúkuš. Toto je zároveň místo, kde se legendární Indus steče s řekou Gilgit. Veškeré ostatní pákistánské řeky jsou dnes schovány ve stínu věhlasného Rondu kaňonu řeky Indus. Pakliže však nemáte cíle naprosto nejvyšší nebo se potřebujete před monstrózními peřejemi Indu rozpádlovat, rozhodně má tato oblast co nabídnout.

Organizátorská četa se v kempu roudnických kanoistů sjíždí už od středy, ve čtvrtek večer už je v téměř plné síle a všichni si pochvalují, že si můžou po práci na přípravách užívat kanál v podobě v jaké jsme ho asi ještě neviděli. V Labi teklo tak málo vody, takže měl kanál dost neobvyklý spád…

Že by Island připadal v úvahu jako podzimní destinace, to mě fakt nenapadlo. Pozvání mého kamaráda, který tam v té době bydlel, a příslib, že nám dohodí levná auta, odstartoval přípravy na akci, která by se v budoucnu už nemusela uskutečnit. Obvolal jsem staré známé, přihodil jednu novou tvář a začal Lindu psychicky připravovat na bandu pěti chlapů – kromě mě ještě Samuraje, Fíka, Pepy a Vytouna.

Články o klimatických změnách a definitivních koncích světa do 50 let na nás vyskakují z každého rohu. O tom, co je pravda a co ne, ať si každý udělá názor sám. Je ovšem pravdou, že poslední července nebyly v klasické destinaci – Norsku, na vodu zrovna ideální. Právě proto jsme se rozhodli v tomto termínu vyrazit na Island – ostrov v Atlantském oceánu s celoročně vysokými srážkami, největšími ledovci v Evropě a hlavně spoustou skvělých i neobjevených řek.

Glomåga si razí cestu nejkrásnějším údolím, které jsem kdy v Evropě navštívil. Vodu řeka sbírá ze dvou obrovských ledovců národního parku Saltfjellet–Svartisen. Výprava za polární kruh s cílem splutí řeky Glomåga, která se začíná právě mezi těmito dvěma ledovci stejných jmen, by měla být v hledáčku každého kajakáře, který prahne po opravdovém dobrodružství.

To si tak vyrazíte na klidnou rodinnou dovolenou s Cirkusem Larse Heletága a pak jste za největšího cirkusáka vy. Čistě náhodou zastavíte v Rakousku u nějaké boudy u silnice, kde prodávají lodě a dokonce vám (protože kupodivu není víkend) půjčí na dobré slovo tu úžasnou novou loď co v Čechách není, a ještě chvíli nebude.

Kajmana znám od doby, co jsem začal v Praze studovat vysokou školu. Nabízel mi tehdy, abych s ním na léto odjel na řeku Payette do USA. Odmítl jsem, on letěl. Těžko říct, co by se stalo, kdybych letěl taky, ale Kajmanovi to pořádně změnilo život a od té doby je prakticky pořád na cestách s kajakem a někdy ještě s lyžemi. Absolvoval mnoho expedic, pořídil spousty fotek a teď si našel čas povědět nám o tom.

Po 30 hodinách cesty přistávám v Santiagu de Chile a začíná 35denní kayak trip, na který jsem se dlouho těšil. Na letišti mě vyzvedává kamarád José Soto. Uzívaně se ptám, co máme v plánu. Odpoví, že za dvě hodinky nasedáme na Maipo. Nervózně odvětím, že prvně potřebuji kafe a smiřuji se s dnešní nakládačkou. Stejně jsem se chtěl po cestě trochu „ošplouchnout“.