Kolumbie je země, do které se, ať chcete, nebo ne, zamilujete v moment, kdy vylezete z letištní haly. Tropický vzduch, usměvaví lidé, nikdo vám nenutí taxík, kafe za 5 Kč.
Dnes každý Kolumbii „zná“ zejména díky seriálu Narcos. Na jednu stranu není tento seriál obrazem současné Kolumbie, na stranu druhou vám příběhy absolutně totožné s těmi seriálovými budou lokálové vyprávět při popíjení pivečka u kašny uprostřed náměstí každé vesnice. Největším rizikem návštěvy Kolumbie je, že se sem budete chtít vracet každý rok. Já tu byl už čtyřikrát a jsem si jist, že sem poletím ještě mnohokrát znovu.
Oproti sousednímu Ekvádoru, který je turisticky velice oblíbený, má pro mě Kolumbie opravdu krásného jihoamerického ducha, kterého naleznete například v Peru. A k tomu všemu jsou zde naprosto fantastické řeky, takže se už nebudu vykecávat o kolumbijské atmosféře a rovnou se vrhneme na pádlování. Ihned na uvítanou se mi dostalo jedné z perliček – řeky, která teče v podstatě „za barákem“.
Cocorna
Horní úsek Cocorny je neuvěřitelná bouldergarden sjezdovka. S Maelem nasedáme na hlavní silnici tahu Medellín – Bogotá, prohlížíme úvodní pasáž a pak už se zhruba čtyři hodiny řítíme neuvěřitelným tempem z kopce. Hnědá voda se po silných deštích dere mezi kulatými balvany. Na první pohled naprosto chaotická řeka, ale jakmile se uklidním a trochu zorientuji, je to parádní non-stop intenzivní jízda. Úvodní den na vodě nemůže být lepší!
Na vysedačce si dávám pivo, svojí lámanou španělštinou prohodím pár slov s věčně usměvavými lokály, kteří nevytáhnou paty z domu bez mačety u opasku. Na talíř dostávám bohatě jednoduchého, ale chutného jídla v podobě rýže, fazolí, salátu a kusu masa. Nikam se nespěchá, jen tak sedím ve stínu, pozoruji děcka hrající si v bahně po včerejší bouři a je mi krásně.
Nasedací a vysedací místo Cocorny je do půl hodiny od Luisina hostelu, takže můžete řeku v klidu točit každý den.
Melcocho – Samaná
V početné skupince se z Cocorny vydáváme na cestu na nasedací místo řeky Melcocho. Jde spíše o potok, který je v oblasti velice oblíbený pro svoji nezvykle čistou vodu. Místní se k jedné jeho soutěsce jezdí koupat a užívat si krásné přírody.
Nasedáme na potok, který je úplně zarostlý džunglí a má průtok asi pět kubíků. Naprostý koncert toho, co příroda dokáže. Úvodní kochací pasáže se rychle mění v divokou vodu. Řeka se výrazně sklápí a zařezává více do skal. Čisté dropy střídají velmi zablokované pasáže. Hodně prohlížíme a co se mě týče, z kochání se džunglí přecházím k soustředění se na divokou vodu. I když Melcocho není tak úplně typ řeky pro mě, užívám si ji maximálně.
Z hlediska focení je pro mě Melcocho celkem náročné. Svítí ostré slunce a džungle většinou naprosto pohlcuje celou řeku, střídají se zde velice ostré stíny s ostrým světlem. Prodírám se okolní džunglí s mačetou a snažím se najít vždy to nejlepší místo, odkud bude možné zachytit veškerý tento chaos. Pohyb na takto malé řece jednoznačně ztěžuje fakt, že jedeme s naloženými loděmi s věcmi na několik dní. Po pěti kilometrech zablokovaného malého potoka se mi tak trochu uleví, když se ocitneme na soutoku s řekou Santo Domingo. Průtok se asi zdesetinásobí, konečně cítím dostatek vody na pádle a nárazy lodě o kameny úplně mizí.
Úsek řeky Santo Domingo také teče překrásnou džunglí a je kombinací skalnatých útvarů a mnoha read and run peřejí. Po Melcocho je to relax a já se opět přepínám do módu pozorování pestrobarevné džungle. Dokonce konečně spatřím tukana, což není až tak časté.
Po pár hodinách doplouváme k soutoku s řekou Verde. Následuje klidnější úsek až k soutoku s řekou Calderas, kde je parádní kempovací místo v dostatečné vzdálenosti nad řekou. Pravidlo č. 1 pro spaní v džungli totiž zní: i když se místo zdá v bezpečné vzdálenosti nad řekou, představte si 100x větší průtok, jelikož takto může řeka během pár hodin snadno nastoupat, a pak se rozhodněte, jestli je místo opravdu vhodné pro postavení plachty s hamakou. Osobně, i když spím na velice bezpečném místě vysoko nad řekou, vždy si v džungli kajak se vším kajakářským vybavením uvnitř a zavřený nasazenou šprajdou přivazuji k pořádnému stromu. Sám už jsem zažil, že řeka přes noc nastoupala o téměř deset metrů a na řece Calderas v minulosti takto zahynul kajakář, který se zřejmě nedokázal rychle vymotat ze spacáku.
Následující den soutokem vzniká řeka Samaná. Mé osobní preference jsou – čím více vody, tím lépe. Každopádně řeka je stále zábavná i za malého průtoku, kdy je krásně zbarvena sytě tmavě zelenou barvou. Jakmile voda zežloutne či dokonce zhnědne, o větší dávku zábavy je postaráno.
Samanu jsem jel mnohokrát a za všemožných vodních stavů. Vždy, jakmile minu most hlavní silnice Medellín – Bogotá, nechávám se unášet pod první peřejí klidným proudem a užívám si, jak tato krásná velká řeka mizí do džungle. Vždy také kontroluji, že mám pod sedačkou v kajaku mačetu, bez které bych do džungle nikdy nejel. Je to vždy speciální a krásný moment a vlastně i takový můj rituál.
Úsek Samany od silničního mostu dlouhý 31 km není extrémní kajaking. Je zde jedna opravdu velká peřej, která se dá obnést. Jste však hluboko v džungli a korytem řeky se valí až několik stovek kubíků. Po několika hodinách parádního pádlování za vysokého vodního stavu táboříme na levém břehu. Dostatečně vysoko nad vodní hladinou a kousek od malého přítoku natahujeme hamaky a plachtu. Večer trávíme chlazením se v malé tůňce v přítoku, jelikož v nízko položené džungli je i v noci jako v prádelně. Kolem 30 °C a 100% vlhkost.
Následující den dojedeme ke klasickému vysedání, pod kterým následuje ještě pět kilometrů kaňonu, který je to nejtěžší, co Samaná může nabídnout. V tomto místě je vyústění elektrárny, která do řeky naprosto absurdně vypouští vodu z jiného údolí. Znamená to odhadem plus 150 kubíků.
Soutěska je v kolmých stěnách, je v ní pět peřejí a ta závěrečná je opravdu velká. Miluji velké řeky a s velkou chutí se vrhám do první peřeje, kde jsou naprosto gigantické vlny. Myslím, že jsem tak velké vlny nezažil ani na Indu. S širokým úsměvem si užívám každý záběr na téhle překrásné řece. Pokud by člověk nezastavil, sjel by těch pět kilometrů zhruba za 20 minut. Neuvěřitelný fofr! Zastavuji před zmíněnou poslední peřejí – ve vracáku 50 m nad vstupem do peřeje. Není možné ji prohlédnout.
Říkám klukům, že bych rád udělal fotku zpod peřeje, takže pojedu sám, ať mi dají pár minut. Hoši jsou zaskočeni a nevěřícně na mě zírají s dotazem, zdali jsem si jistý. Miluji ten pocit, když se cítím komfortně na velkých řekách. Je to asi to nejkrásnější, co při kajakingu pociťuji. Léta strávená pádlováním v Indii, Nepálu, Pákistánu se zúročují. Peřej sjedu parádně, zastavuji na prvním možném místě, vylézám na skálu a čekám s foťákem na kluky. Ideálně bych chtěl být tak o 100 m výše proti proudu, ale za tohoto vodního stavu tam není kde zastavit. Spokojuji se s tímto flekem, který dobře zachycuje krajinu, jen samotná peřej nevypadá tak obtížně, jak ve skutečnosti je.
Michal najíždí peřej jako první. Na druhé balící se vlně vyletí jako raketa do vesmíru, ale do nesprávného bublajícího rozhraní, bojuje hlavou dolů – nahoru – dolů – nahoru. Naštěstí je to silný mladík a Samanu na sílu přepere. Dan má krásně čistou lajnu a jen pozoruje, jak Michal zápasí. Nakonec se všichni s širokými úsměvy a radostí setkáváme ve vracáku pod peřejí. Pod soutěskou u mostu lze skončit, ale my pokračujeme dalších 30 km bez peřejí až k soutoku s obrovskou řekou Magdalena.
Na soutoku s Magdalenou na nás čeká Luisa. Nasedáme do našeho mini autíčka a pomalu se řítíme směr San Gil. Řekl bych, že nejnebezpečnější činností v Kolumbii je řízení v noci na hlavním tahu, kde se pohybují náklaďáky a autobusy neuvěřitelnou rychlostí a rozhodně je nezajímají malá auta. Předjíždění před horizontem a před zatáčkou je naprosto běžné a po celonoční šichtě za volantem jsem psychicky vyčerpaný. Přijde mi, že řidiči velkých vozidel zde hrají soutěž v nejšílenějších manévrech na silnici. Naštěstí se dostáváme nad ránem zdraví a v jednom kuse do San Gilu.
