Kolumbie – potoky i obří řeky v džungli i na poušti

Kolumbie – potoky i obří řeky v džungli i na poušti

Kolumbie je země, do které se, ať chcete, nebo ne, zamilujete v moment, kdy vylezete z letištní haly. Tropický vzduch, usměvaví lidé, nikdo vám nenutí taxík, kafe za 5 Kč.

Dnes každý Kolumbii „zná“ zejména díky seriálu Narcos. Na jednu stranu není tento seriál obrazem současné Kolumbie, na stranu druhou vám příběhy absolutně totožné s těmi seriálovými budou lokálové vyprávět při popíjení pivečka u kašny uprostřed náměstí každé vesnice. Největším rizikem návštěvy Kolumbie je, že se sem budete chtít vracet každý rok. Já tu byl už čtyřikrát a jsem si jist, že sem poletím ještě mnohokrát znovu.

Nákupy jsou nejlepší na trzích. Místní lidí jsou milí a stále v dobré náladě.
Nákupy jsou nejlepší na trzích. Místní lidí jsou milí a stále v dobré náladě.

Oproti sousednímu Ekvádoru, který je turisticky velice oblíbený, má pro mě Kolumbie opravdu krásného jihoamerického ducha, kterého naleznete například v Peru. A k tomu všemu jsou zde naprosto fantastické řeky, takže se už nebudu vykecávat o kolumbijské atmosféře a rovnou se vrhneme na pádlování. Ihned na uvítanou se mi dostalo jedné z perliček – řeky, která teče v podstatě „za barákem“.

Cocorna

Horní úsek Cocorny je neuvěřitelná bouldergarden sjezdovka. S Maelem nasedáme na hlavní silnici tahu Medellín – Bogotá, prohlížíme úvodní pasáž a pak už se zhruba čtyři hodiny řítíme neuvěřitelným tempem z kopce. Hnědá voda se po silných deštích dere mezi kulatými balvany. Na první pohled naprosto chaotická řeka, ale jakmile se uklidním a trochu zorientuji, je to parádní non-stop intenzivní jízda. Úvodní den na vodě nemůže být lepší!

Na vysedačce si dávám pivo, svojí lámanou španělštinou prohodím pár slov s věčně usměvavými lokály, kteří nevytáhnou paty z domu bez mačety u opasku. Na talíř dostávám bohatě jednoduchého, ale chutného jídla v podobě rýže, fazolí, salátu a kusu masa. Nikam se nespěchá, jen tak sedím ve stínu, pozoruji děcka hrající si v bahně po včerejší bouři a je mi krásně.

Nasedací a vysedací místo Cocorny je do půl hodiny od Luisina hostelu, takže můžete řeku v klidu točit každý den.

Horní úsek Cocorny je neuvěřitelná bouldergarden sjezdovka.
Horní úsek Cocorny je neuvěřitelná bouldergarden sjezdovka.

Melcocho – Samaná

V početné skupince se z Cocorny vydáváme na cestu na nasedací místo řeky Melcocho. Jde spíše o potok, který je v oblasti velice oblíbený pro svoji nezvykle čistou vodu. Místní se k jedné jeho soutěsce jezdí koupat a užívat si krásné přírody.

Nasedáme na potok, který je úplně zarostlý džunglí a má průtok asi pět kubíků. Naprostý koncert toho, co příroda dokáže. Úvodní kochací pasáže se rychle mění v divokou vodu. Řeka se výrazně sklápí a zařezává více do skal. Čisté dropy střídají velmi zablokované pasáže. Hodně prohlížíme a co se mě týče, z kochání se džunglí přecházím k soustředění se na divokou vodu. I když Melcocho není tak úplně typ řeky pro mě, užívám si ji maximálně.

Pavel Srbecký na creeku Melcocho.
Pavel Srbecký na creeku Melcocho.

Z hlediska focení je pro mě Melcocho celkem náročné. Svítí ostré slunce a džungle většinou naprosto pohlcuje celou řeku, střídají se zde velice ostré stíny s ostrým světlem. Prodírám se okolní džunglí s mačetou a snažím se najít vždy to nejlepší místo, odkud bude možné zachytit veškerý tento chaos. Pohyb na takto malé řece jednoznačně ztěžuje fakt, že jedeme s naloženými loděmi s věcmi na několik dní. Po pěti kilometrech zablokovaného malého potoka se mi tak trochu uleví, když se ocitneme na soutoku s řekou Santo Domingo. Průtok se asi zdesetinásobí, konečně cítím dostatek vody na pádle a nárazy lodě o kameny úplně mizí.

Úsek řeky Santo Domingo také teče překrásnou džunglí a je kombinací skalnatých útvarů a mnoha read and run peřejí. Po Melcocho je to relax a já se opět přepínám do módu pozorování pestrobarevné džungle. Dokonce konečně spatřím tukana, což není až tak časté.

Po pár hodinách doplouváme k soutoku s řekou Verde. Následuje klidnější úsek až k soutoku s řekou Calderas, kde je parádní kempovací místo v dostatečné vzdálenosti nad řekou. Pravidlo č. 1 pro spaní v džungli totiž zní: i když se místo zdá v bezpečné vzdálenosti nad řekou, představte si 100x větší průtok, jelikož takto může řeka během pár hodin snadno nastoupat, a pak se rozhodněte, jestli je místo opravdu vhodné pro postavení plachty s hamakou. Osobně, i když spím na velice bezpečném místě vysoko nad řekou, vždy si v džungli kajak se vším kajakářským vybavením uvnitř a zavřený nasazenou šprajdou přivazuji k pořádnému stromu. Sám už jsem zažil, že řeka přes noc nastoupala o téměř deset metrů a na řece Calderas v minulosti takto zahynul kajakář, který se zřejmě nedokázal rychle vymotat ze spacáku.

Klidnější část na řece Santo Domingo.
Klidnější část na řece Santo Domingo.

Následující den soutokem vzniká řeka Samaná. Mé osobní preference jsou – čím více vody, tím lépe. Každopádně řeka je stále zábavná i za malého průtoku, kdy je krásně zbarvena sytě tmavě zelenou barvou. Jakmile voda zežloutne či dokonce zhnědne, o větší dávku zábavy je postaráno.

Samanu jsem jel mnohokrát a za všemožných vodních stavů. Vždy, jakmile minu most hlavní silnice Medellín – Bogotá, nechávám se unášet pod první peřejí klidným proudem a užívám si, jak tato krásná velká řeka mizí do džungle. Vždy také kontroluji, že mám pod sedačkou v kajaku mačetu, bez které bych do džungle nikdy nejel. Je to vždy speciální a krásný moment a vlastně i takový můj rituál.

Úsek Samany od silničního mostu dlouhý 31 km není extrémní kajaking. Je zde jedna opravdu velká peřej, která se dá obnést. Jste však hluboko v džungli a korytem řeky se valí až několik stovek kubíků. Po několika hodinách parádního pádlování za vysokého vodního stavu táboříme na levém břehu. Dostatečně vysoko nad vodní hladinou a kousek od malého přítoku natahujeme hamaky a plachtu. Večer trávíme chlazením se v malé tůňce v přítoku, jelikož v nízko položené džungli je i v noci jako v prádelně. Kolem 30 °C a 100% vlhkost.

Michal Kuthan a Mael Nguyen v obřích peřejích řeky Samaná.
Michal Kuthan a Mael Nguyen v obřích peřejích řeky Samaná.

Následující den dojedeme ke klasickému vysedání, pod kterým následuje ještě pět kilometrů kaňonu, který je to nejtěžší, co Samaná může nabídnout. V tomto místě je vyústění elektrárny, která do řeky naprosto absurdně vypouští vodu z jiného údolí. Znamená to odhadem plus 150 kubíků.

Soutěska je v kolmých stěnách, je v ní pět peřejí a ta závěrečná je opravdu velká. Miluji velké řeky a s velkou chutí se vrhám do první peřeje, kde jsou naprosto gigantické vlny. Myslím, že jsem tak velké vlny nezažil ani na Indu. S širokým úsměvem si užívám každý záběr na téhle překrásné řece. Pokud by člověk nezastavil, sjel by těch pět kilometrů zhruba za 20 minut. Neuvěřitelný fofr! Zastavuji před zmíněnou poslední peřejí – ve vracáku 50 m nad vstupem do peřeje. Není možné ji prohlédnout.

Říkám klukům, že bych rád udělal fotku zpod peřeje, takže pojedu sám, ať mi dají pár minut. Hoši jsou zaskočeni a nevěřícně na mě zírají s dotazem, zdali jsem si jistý. Miluji ten pocit, když se cítím komfortně na velkých řekách. Je to asi to nejkrásnější, co při kajakingu pociťuji. Léta strávená pádlováním v Indii, Nepálu, Pákistánu se zúročují. Peřej sjedu parádně, zastavuji na prvním možném místě, vylézám na skálu a čekám s foťákem na kluky. Ideálně bych chtěl být tak o 100 m výše proti proudu, ale za tohoto vodního stavu tam není kde zastavit. Spokojuji se s tímto flekem, který dobře zachycuje krajinu, jen samotná peřej nevypadá tak obtížně, jak ve skutečnosti je.

Michal a Dan v obřích peřejích řeky Samaná.
Michal a Dan v obřích peřejích řeky Samaná.

Michal najíždí peřej jako první. Na druhé balící se vlně vyletí jako raketa do vesmíru, ale do nesprávného bublajícího rozhraní, bojuje hlavou dolů – nahoru – dolů – nahoru. Naštěstí je to silný mladík a Samanu na sílu přepere. Dan má krásně čistou lajnu a jen pozoruje, jak Michal zápasí. Nakonec se všichni s širokými úsměvy a radostí setkáváme ve vracáku pod peřejí. Pod soutěskou u mostu lze skončit, ale my pokračujeme dalších 30 km bez peřejí až k soutoku s obrovskou řekou Magdalena.

Na soutoku s Magdalenou na nás čeká Luisa. Nasedáme do našeho mini autíčka a pomalu se řítíme směr San Gil. Řekl bych, že nejnebezpečnější činností v Kolumbii je řízení v noci na hlavním tahu, kde se pohybují náklaďáky a autobusy neuvěřitelnou rychlostí a rozhodně je nezajímají malá auta. Předjíždění před horizontem a před zatáčkou je naprosto běžné a po celonoční šichtě za volantem jsem psychicky vyčerpaný. Přijde mi, že řidiči velkých vozidel zde hrají soutěž v nejšílenějších manévrech na silnici. Naštěstí se dostáváme nad ránem zdraví a v jednom kuse do San Gilu.

San Gil

Oproti oblasti Antioquia – kolem Medellínu, která je naprostou džunglí, je oblast San Gilu extrémně suchá. Vegetace se zde vyskytuje zřídka, v nižších polohách řek se de facto neobjevuje. Hluboké kaňony řek jsou horskou pouští s běžnými denními rozdíly teplot přes 20 °C den – noc.

Toto město má pro mě fantastického kolumbijského ducha. V centru je jako v každém kolumbijském městě krásně zelená plaza s kašnou obklopená bary a restauracemi s jídlem za pár korun. Každé ráno chodíme na snídani na market, já se na celodenní pádlování posiluji klasickým Tamales – hovězí maso v kukuřičné kaši vařené v páře v bambusovém listu – horkou čokoládou a mixem ovocných džusů z všemožných tropických plodů.

Několik videí z pádlování na řekách Kolumbie hledejte na YouTube kanálu Dana Prince.
A doporučujeme i video od Michala Kuthana.

Suárez

Kdyby tato řeka byla v Chile, Norsku nebo v USA, bude rozhodně patřit k nejznámějším „stout“ řekám na světě. Bohužel (nebo naštěstí) se skrývá v srdci „okresu“ Santander v severovýchodní Kolumbii a to, kolik kajakářů ji z města Barbosa až k soutoku s řekou Chicamocha sjelo, lze zřejmě stále spočítat na prstech u rukou. Jako všechny řeky v Kolumbii je závislá na deštích a v době, kdy se kolem suchého San Gilu prohánějí bouřky, má Suarez vody až až. Nasedáme na řeku ve městě Barbosa. K soutoku s Chicamocha je to 120 km nesmírně náročného kontinuálního pádlování WW V.

Úvodní pasáž je nejstrmější – prudké slajdy vedoucí do bouldergarden pasáží lemovaných deštným pralesem.

Michal Kuthan a Daniel Princ si užívají nekonečné peřeje Suárezu.
Michal Kuthan a Daniel Princ si užívají nekonečné peřeje Suárezu.

Po 30 km a několika přítocích se charakter mění na kontinuální dvoudenní kayaking charakteru North Fork of Payette – hodně vody, hodně z kopce, hodně dlouhé peřeje. Po zklidnění následuje půlden pohody WW II a na závěr po přítoku Fonce přichází na řadu famózní big water úsek dlouhý 40 km až k soutoku s Chicamochou. Tento úsek jedeme několikrát. Začíná raftovací pasáží, kterou bych označil jako nejtěžší rafting, co jsem kdy viděl – 40 km non-stop big water pádlování. Za vysokého vodního stavu následují až tři kilometry dlouhé peřeje WW IV, kde by plavání bylo fatální. Jezdíme tento úsek za vyššího a vyššího stavu a já jen přemýšlím, jak rozkřiknout do světa, jak skvělý kajaking na téhle řece je. Z fotek by se zdálo, že se jedná o Stikine nebo Indus, ale je to Suárez v Kolumbii.

Chicamocha

Jeden z nejrozlehlejších kaňonů světa, jehož hloubka dosahuje k úctyhodným dvěma kilometrům, nabízí fantastické výhledy. Za vyššího vodního stavu se jedná o velice příjemný kajaking WW III–IV. Doporučuji strávit jednu noc v kaňonu plném kaktusů. Čím více se blížíte k soutoku se Suárezem, tím je kaňon uzavřenější a posledních pět kilometrů si připadáte jako v Grand Canyonu na Coloradu.

Michal Kuthan, Dan Princ, řeka Chicamocha a neuvěřitelná okolní krajina.
Michal Kuthan, Dan Princ, řeka Chicamocha a neuvěřitelná okolní krajina.

Mogoticos

Pokud máte chuť na evropštější styl pádlování, Mogoticos je ideální volba. Navíc v momentě, kdy mají všechny okolní toky příliš vody, Mogoticos má obvykle optimum. Potok dlouhý 20 km má spád zhruba 500 m a obrovské kameny rozsypané v džungli po celém úseku zaručují hromadu práce na celý den. Za celý úsek zastavuji asi tak 150x. I když to není můj oblíbený charakter řeky, Mogoticos je parádní mix džungle, netradičního kamení a velmi strmého pádlování.

Strmé slajdy na říčce Mogoticos.
Strmé slajdy na říčce Mogoticos.

Fonce

Prý řeka, ze které skončíte v nemocnici, jelikož je znečištěná odpady ze San Gilu. Před šesti lety ji sjela skupinka Američanů s popisem, že se jedná o „stout kayaking“ v „shampoo river“. To mě rozhodně nezastavilo a se začínajícími dešti se za ideálního nižšího stavu vydáváme na průzkum úseku, který startuje přímo ve městě a končí v Suárezu. Jsem hodně překvapený, jak úžasná řeka Fonce je – 15 km non-stop WW IV+(V) bez přenášení.

Jakub Drnec a Pavel Srbecký v bludišti řeky Fonce.
Jakub Drnec a Pavel Srbecký v bludišti řeky Fonce.

Je říjen, když píšu tento článek, a i když plán na zimu už mám, nejraději bych se do Kolumbie teleportoval okamžitě. Miluji Chile a Futaleufú, ale stejně tak i Kolumbii.

Pár praktických rad

– letadlem s Turkish Airlines do Bogotá nebo Medellín, kajak vezmou za 80 EUR – doporučuji vzít svůj kajak, půjčení je v Kolumbii obtížné, navíc mají jen staré lodě
– období opravdu vysoké vody: říjen–prosinec / duben–červen
– cena klasického oběda – 3 USD; cena piva – 1 USD
– cena za noc v pěkném hostelu – 10 USD
– doprava s kajakem: delší přesuny možné řešit autobusem (nutno vyjednávat s řidičem o ceně, obvykle polovina normální jízdenky; osmihodinová jízda autobusem stojí 10–20 USD dle kvality a pohodlnosti)
– nejlepší kontakt v Kolumbii www.expeditioncolombia.com

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: