První sjezdy na Kamenici

V té době nebyly plastové kajaky na divokou vodu. Jezdilo se na slalomových a sjezdových lodích skleněných, tudíž velmi zranitelných. Takový vodák musel kajak nebo kánoi dokonale ovládat, neboť přejetí nebo náraz do kamene byl problém. Prasklina nebo díra v lodi pak připomínala pádlování v napuštěné vaně, ovšem s hodně studenou vodou. Většinou jsme si kajaky stavěli sami, takže vztah k lodi byl takový rodičovský, báli jsme se každého zranění.

Úprava soutěsky Kamenice

Kamenice je řeka pramenící v Jizerských horách razící si cestu nádherným údolím – v mých očích nejkrásnějším, a to nejen z pohledu vodáka. Mnohokrát jsem její údolí prošel pěšky i projel na kole a vždy bylo nádherné.

Brzy z jara, jakmile začaly tát sněhy a koryto řeky se naplnilo, stěhovalo se do údolí hodně vodáků. V chladných vodách Kamenice jsem se naučil mnohé. Nejdříve jsme závodili na spodních tratích nad Spálovem, ale postupem času se stavěly závodní tratě na všech zajímavých místech této řeky. Připomenu místa, kde všude se závodilo.

Dvě tratě nad sebou, tzv. Spálovské. Tam se pořádaly nejobsazenější veřejné závody. Trať pod Tobogánem. Při kontrolních závodech pro 1. výkonnostní třídu se jelo včetně Tobogánu, slalom se jel i u Návarovského mostu. Na Prádelně se stavěly také tratě pro 1. výkonnostní třídu. Jednou se jel slalom i na Držkovské peřeji. Když si uvědomím, co úsilí stálo postavit trať daleko od silnice. I pro závodníky to nebylo jednoduché, jen tam donést lodě a vše potřebné ke dvěma závodním jízdám. To ale přinášela doba a nadšení pro tento jedinečný sport. Dnes si to nedovedu (a nejsem jistě sám) představit.

Co ale sjezd na Kamenici? Stále ho považuji za nejkrásnější a technicky nejobtížnější. Tím myslím trať Plavy — Jesenný. Co tomu ale předcházelo, než bylo možné na tuto trať pustit závodníky?

Vzpomíná na to Milan Svoboda, jeden z propagátorů a organizátorů závodů na Kamenici.

V roce 1973 byla na jaře mimořádně velká voda a několik z nás opět sjelo Kamenici v úseku z Plavů do Jesenného. Zjistili jsme, že jediné, co v tomto obtížném, ale fantastickém úseku řeky znemožňovalo uskutečnění sjezdového závodu, byla nesjízdná soutěska pod hradem v Návarově.

V rámci přípravy závodů se nám podařil na tehdejší dobu doslova husarský kousek. Honza Uchytil přes svůj oddíl volně zakoupil patřičné množství nějaké trhaviny, sehnal střelce a soutěsku jsme bez jakéhokoliv povolení ještě v zimě roku 1973 prostřelili.

Bylo nám jasné, že kdybychom o to žádali, vzhledem k blízkosti železniční trati by nám to zamítli.

A tak jeden den v období asi tří hodin, kdy na trati nejel žádný vlak, jsme to riskli a soutěsku jsme pomocí trhaviny upravili. Aby na nás nepadlo žádné podezření, ihned po odstřelu jsme odešli a šli se tam podívat teprve následující den.

Na první pohled to vypadalo dobře, jak to bude vypadat s vodou a zda soutěska bude po tomto odstřelu opravdu sjízdná, jsme netušili.

Když jsme si následující rok na jaře prostřelenou soutěsku prohlíželi a o chvíli později jsem do ní vjížděl s Honzou Chytilem na deblu, byla ve mně malá dušička, ale všechno dopadlo dobře a úspěšně jsme ji projeli nejen my, ale i další lodě. Tím vlastně byla, i když prozatím nepřímo, otevřena jedna z našich nejnáročnějších a současně i nejhezčích sjezdových tratí.

První sjezd Plavy – Jesenný

Tento závod byl zařazen do termínové listiny v roce 1976. Byl to hodně diskutovaný závod kvůli své obtížnosti a problematickému zajištění záchrany. Sjezdové lodě, to je jiná liga než slalomky, plasťáky nebo rafty a jiné nafukovačky.

Pamatuji se na to jako dnes. Vzhledem k tomu, že byl vypsán jako Celostátní kontrolní závod pro 1. a 2. výkonnostní třídu, byla startovka slušně zaplněná. V Plavech na startu to bylo trochu jiné. Řada přihlášených si z různých důvodů start rozmyslela.

Milan Svoboda měl velký zájem na tom, aby startovalo hodně lodí. Chodil mezi námi a přesvědčoval: „Nebojte se, záchrana je na exponovaných místech zajištěna.“ Při závodě jsem si ale žádných záchranářů nevšiml. Zato jsem si cestou všiml řady trosečníků, kteří již bez lodi, bez sebevědomí a promočení stáli na břehu nebo kráčeli do cíle. Jelikož jsem startoval mezi posledními, viděl jsem jich dost. To mi na odvaze nepřidávalo. Ale bojoval jsem. Řada průjezdů nebyla optimální a jen jsem cítil, jak laminát dostává zabrat. To bylo cestou ran, ale stále jsem nad živlem vítězil. I když pravda, sucho v lodi také vypadá jinak.

Trať jsem měl ze břehu nastudovanou dobře, prohlédl jsem si všechna exponovaná místa. Přesto pohled z kajaku je poněkud jiný, když se sedí těsně nad hladinou a čas od času do obličeje šplouchne. A taky korigovat nájezdy v té rychlosti je obtížné. Najetá stopa nebyla vždy ideální, a tak po dojetí — patřil jsem mezi málo úspěšných kajakářů, kteří projeli cílem — jsem mohl jen evidovat množství děr a prasklin ve dně kajaku. Pravda, výsledkově jsem skončil třináctý, a to poslední. Ale v mé duši jsem zvítězil, připadal jsem si jako nějaký hrdina. Oprava si vyžádala hodně času, ale zážitek, ten je celoživotní.

Následující roky byl tento sjezd zařazován pravidelně do termínové listiny. Sjezd obtížný a vzrušující, na který některé slabší povahy prostě neměly.

Nevýhodou Kamenice je, že voda teče brzy z jara, a to se nemůže počítat s velkým teplem. Přesto jsme se na ten souboj s divokou vodou těšili.

Sjezdový závod s plným kajakem

Jeden rok před startem jsme seděli v autě a čekali, až přijde náš čas. Venku bylo hnusně, zima, pršelo a i nějaká sněhová vločka se přidala. Kajaky otočené dny nahoru čekaly, až do nich nasednou odhodlaní závodníci.

„Koukej,“ ukazuji na dodávku, která couvá směrem k našim kajakům. „Ten debil je snad přejede!“

Podařilo se, ten debil opravdu jeden kajak přejel. Bohužel, jak jsem zjistil, byl můj. Vyběhl jsem z auta a zjišťoval, jak moc je kajak poškozen. Bylo to k pláči. Ten kajak jsem si stavěl sám. Prasklé slepy, několik prasklin na palubě i dně. Co s tím? Podařilo se mi sehnat izolepu, nic lepšího nikdo neměl. Vzal jsem suché triko a snažil se vysušit bolavá místa, co to šlo. Do startu už mnoho času nezbývalo. Zalepil jsem poškození, jak nejlépe to šlo, a musel doufat, že to vydrží. Vůbec mě nenapadlo závod vzdát.

Několik pípnutí startovacího zařízení a vyrážím do chladných zpěněných vln. Netrvá dlouho a voda si přeci jenom do lodi nachází cestu, což poznávám podle toho, jak začínám mít mokré a studené nohy. Rozptyluje mě to, protože kromě sledování optimální stopy také sleduji stále stoupající vodu uvnitř kajaku. Dokonalost zalepení bohužel nesvědčí o kvalitě izolepy. Po projetí Prádelny mi již občas šplouchne na lýtka. Při průjezdu soutěskou pod Návarovem cítím, jak se množství vody přelévá do špičky. Kajak stále hůře reaguje na snahu měnit směr. Mám pocit, že si jede, kam chce, ať dělám, co dělám.

Blížím se k Tobogánu, poslední nebezpečný úsek. Hlavou mi proběhne, že to bude asi konečná, ale nemůžu to přece vzdát, cíl se blíží. Podaří se mi kajak nasměrovat tak, jak se do Tobogánu má. Průjezd Tobogánem, to je o hlavě. Při nájezdu musí špička směřovat na skálu vlevo. Těsně před ní proud vody odhodí špici do správného směru do druhého skoku. Kdo to psychicky nevydrží, většinou končí vysoko na skále vpravo. To je pak požitek pro fotografy a kameramany. Pro ně určitě mnoho atraktivních momentek, ale pro aktéry boj o zachování důstojnosti. Tobogán nesjíždím poprvé, a tak se snažím o dokonalý nájezd. První stupeň a cítím, jak se mi to množství vody hrne přes nohy do špice. Váha vody vykoná své a v jakési polostojce sjíždím druhý stupeň. Ještěže je tady hloubka. Kajak držím na pádle a po provedení nechtěné piruety se voda ze špičky pomalu začíná rozlévat po celém dně. Kajak se pomalu dostává zpět do vodorovné polohy. Špičku rovnám dolů po proudu a mohu pokračovat. Slalomovou trať pod Tobogánem jsem s maximálním úsilím projel až na klidnou hladinu nad jezem u Papírny, kde byl cíl. Být to o kus dále, tak jsem klesl ke dnu. S pomocí kamarádů jsem vytáhl kajak na břeh. Izolepa, kterou jsem kajak opravil, bohužel zůstala v divokých vodách Kamenice. Výsledek v tomto případě byl druhořadý. Hlavně, že jsem opět dojel!