Jiří "Choroš" Hron

V dobách, kdy ještě nebyl jediný umělý slalomový kanál, se zraky milovníků divoké vody upíraly na přírodní tratě. Cestovat do zahraničí byl velký problém, na závody v kapitalistické cizině každoročně vycestovalo jen několik vybraných jedinců. Trénink nebo vodní turistika v alpských zemích byly pro většinu vodáků jen snem.

V dnešní době díky Googlu a dalším službám najdete každou vesnici, každé místo na mapě. Ale po pravdě, název Karaburun jsem slyšel poprvé. Hned jsem si toto místo vyhledal. Když jsem dostal nabídku zúčastnit se expedičního seakayakového průzkumu oblasti, dlouho jsem neváhal. Miluji takové výzvy. Doma to oznamuji co nejpozději. Proč poslouchat otázky, kam zase jedu, proč to dělám a jestli mi to je zapotřebí. Ano, je, potřebuji to k životu. Navíc – letos jsem strávil jako každý rok v létě více než dva týdny na severu úplně sám, s kolem a kajakem. Proto jet s partou koncem srpna na moře bude příjemná změna. Léto je potřeba si užít.

Tento článek píšu jako pozvánku na jeden z nejkrásnějších vodáckých maratonů v Evropě. Vzhledem k tomu, že jsem jich absolvoval hodně, myslím si, že mohu porovnávat.

Co má společného kanoistika s během na lyžích? Hodně. Když vodákům zamrznou řeky, všude se válí hromady sněhu, tak přeci nemohou být bez vody. Sníh je jen jiné skupenství, a tak běžky jsou ideální náhradou.

Během závodění ve slalomu i sjezdu jsem zažil řadu situací, které byly někdy k smíchu, jindy k zamyšlení. To samozřejmě mohou prožít i vodáci jezdící takzvaně pro radost. V 70. a 80. letech minulého století se většinou pouštěli do souboje s divokou vodou lidé, kteří chtěli svoji výkonnost měřit, takže museli závodit.

Indonésie, jak se píše v mnoha prospektech a propagačních letácích, je návyková. Ano, je to pravda, kterou s Pašíkem už několik let potvrzujeme. Každoročně na přelomu února a března, kdy u nás není počasí pro vodáky to pravé, odlétáme do této země.

Seakajak, to je vlastně dopravní prostředek, který člověku pomůže dostat se na místa, jež nejsou dostupná jinak než po vodě. Je to pobyt v krásné a mnohdy opuštěné přírodě. Navíc přináší pocit objevování.

Tímto článkem nechci vzpomínat na písničku Voskovce a Wericha, ale určitá analogie tady je.
V tom roce jsme měli jet obhajovat vítězství v kategorii C2 na prestižní 100 km dlouhý maraton do Estonska – Võhandu Maraton. Stále populárnější závod, který by na startu býval přivítal kolem tisíce lodí nejrůznějších kategorií. Že i my, dříve narození, bereme sport vážně, o tom bude moje další vyprávění.

Koronavirus je strašák, který se přímo nebo nepřímo dotkl každého z nás. V zaměstnání, v rodině, ale citelně zasáhl i sportovce. A to nemuseli nemoc zažít na vlastní kůži. Tolik úvodem k mému příběhu.

Před mnoha lety, daleko od nás, žil vysoko v horách obrovský drak. Hory pro něj přestaly být dobrým domovem, a tak se jednoho krásného dne vydal na cestu k moři. Obrovským ocasem mrskal ze strany na stranu tak silně, že nezůstal kámen na kameni.