Jiří "Choroš" Hron

Změna je život, jak se říká. Každoročně koncem zimy jezdíme pádlovat do Indonésie, většinou na Sumatru. Protože vloni jsme tuto možnost museli vynechat kvůli zranění Pašíka, máme náhradu, a to absolutní protiklad. Místo tepla pojedeme na sever. Vodácké maratony v Estonsku. To by mělo zaručit, že nebudeme padat vedrem, a zima se dá překonat vhodným oblečením a usilovným pádlováním. Dát si dva poměrně dlouhé maratony o dvou po sobě jdoucích víkendech určitě prověří připravenost nás, kteří máme juniorská léta již dávno za sebou. Přihlásili jsme se na maraton Türi – Tori (78 km) 13. dubna (jedou se i tratě 47 km a 104 km) a po týdnu, 20. dubna, na 100 km dlouhý a pro nás už trochu tradiční Võhandumaraton, který jsme s Pašíkem absolvovali již desetkrát.

V roce 1959 se dokončovala na Vltavě lipenská přehrada, jejíž vzniklé jezero o rozloze 48,7 km2 a délce 42 km je stále největší u nás. Dalo se tušit, že tato stavba určitě bude mít velký vliv na rozvoj vodních sportů. Dnes, když se mezi vyznavači divoké vody řekne Lipno, každý ví, o čem je řeč. Je to vodácký svátek.

Jezero Toba je největší a nejhlubší zatopený sopečný kráter na světě. Jeho délka dosahuje 100 km, šířka 30 km, hloubka až 529 metrů a rozloha 1 264 km2. Největším ostrovem jezera je Samosir s rozlohou 530 km2, který je spojen s pobřežím mostem přes úzký průplav a je centrem kmene Bataků, kteří nezapomínají na svoji lidožroutskou minulost. Jezero Toba se nachází na severní Sumatře v nadmořské výšce 910 metrů. Tolik dostupné informace.

Jsem na řeckém ostrově Rhodos. Dostihla mě povinná rodinná dovolená, která se odkládala tři roky. Večer mi volá Radka, Pašíkova manželka. Mám ti vyřídit, že Zdena nemůže jet Budějovice – Praha. Měli jsme startovat na C2, já již po páté. Pašík měl být pasován na železného Budmana za deset účastí v tomto obnoveném závodě, takže motivaci k účasti jsme měli oba.

V dobách, kdy ještě nebyl jediný umělý slalomový kanál, se zraky milovníků divoké vody upíraly na přírodní tratě. Cestovat do zahraničí byl velký problém, na závody v kapitalistické cizině každoročně vycestovalo jen několik vybraných jedinců. Trénink nebo vodní turistika v alpských zemích byly pro většinu vodáků jen snem.

V dnešní době díky Googlu a dalším službám najdete každou vesnici, každé místo na mapě. Ale po pravdě, název Karaburun jsem slyšel poprvé. Hned jsem si toto místo vyhledal. Když jsem dostal nabídku zúčastnit se expedičního seakayakového průzkumu oblasti, dlouho jsem neváhal. Miluji takové výzvy. Doma to oznamuji co nejpozději. Proč poslouchat otázky, kam zase jedu, proč to dělám a jestli mi to je zapotřebí. Ano, je, potřebuji to k životu. Navíc – letos jsem strávil jako každý rok v létě více než dva týdny na severu úplně sám, s kolem a kajakem. Proto jet s partou koncem srpna na moře bude příjemná změna. Léto je potřeba si užít.

Tento článek píšu jako pozvánku na jeden z nejkrásnějších vodáckých maratonů v Evropě. Vzhledem k tomu, že jsem jich absolvoval hodně, myslím si, že mohu porovnávat.

Co má společného kanoistika s během na lyžích? Hodně. Když vodákům zamrznou řeky, všude se válí hromady sněhu, tak přeci nemohou být bez vody. Sníh je jen jiné skupenství, a tak běžky jsou ideální náhradou.

Během závodění ve slalomu i sjezdu jsem zažil řadu situací, které byly někdy k smíchu, jindy k zamyšlení. To samozřejmě mohou prožít i vodáci jezdící takzvaně pro radost. V 70. a 80. letech minulého století se většinou pouštěli do souboje s divokou vodou lidé, kteří chtěli svoji výkonnost měřit, takže museli závodit.

Indonésie, jak se píše v mnoha prospektech a propagačních letácích, je návyková. Ano, je to pravda, kterou s Pašíkem už několik let potvrzujeme. Každoročně na přelomu února a března, kdy u nás není počasí pro vodáky to pravé, odlétáme do této země.