VÕHANDUMARATON a Türi – Tori kiirlaskumine – dvojice estonských vodáckých maratonů

VÕHANDUMARATON a Türi – Tori kiirlaskumine – dvojice estonských vodáckých maratonů

Změna je život, jak se říká. Každoročně koncem zimy jezdíme pádlovat do Indonésie, většinou na Sumatru. Protože vloni jsme tuto možnost museli vynechat kvůli zranění Pašíka, máme náhradu, a to absolutní protiklad. Místo tepla pojedeme na sever. Vodácké maratony v Estonsku. To by mělo zaručit, že nebudeme padat vedrem, a zima se dá překonat vhodným oblečením a usilovným pádlováním. Dát si dva poměrně dlouhé maratony o dvou po sobě jdoucích víkendech určitě prověří připravenost nás, kteří máme juniorská léta již dávno za sebou. Přihlásili jsme se na maraton Türi – Tori (78 km) 13. dubna (jedou se i tratě 47 km a 104 km) a po týdnu, 20. dubna, na 100 km dlouhý a pro nás už trochu tradiční Võhandumaraton, který jsme s Pašíkem absolvovali již desetkrát.

Türi – Tori kiirlaskumine

Závod po proudu řeky (jak zní český překlad) se koná za jarní velké vody na řece Pärnu a je určen pro sportovce i hobby vodáky na kajacích, kánoích, raftech a všech ostatních plavidlech poháněných silou svalů. Tak zní pozvánka pořadatele.

Dohoda byla jasná. Já s Pašíkem pojedu na C2 Türi – Tori a na Võhandu mě vystřídá na C2 Tomáš Kasal, s kterým Pašík trénuje v Olomouci, a já pojedu na K1. Na oba tyto maratony se nám podařilo nalákat tradiční soupeře a kamarády. Na K1 Honzu Bělka, Michaela Kaplana a Andrease Altendorfera z Rakouska.

Türi – Tori jsem s Pašíkem absolvoval na C2 v roce 2017 a dojeli jsme do cíle jako celkově druhá loď. Tenkrát byla opravdu zima, na startu -2 °C, a věřili jsme, že se to nebude již nikdy opakovat.

Intervalový start závodu v Kurgja.
Intervalový start závodu v Kurgja.

V Česku letos začalo předčasné jaro s teplotami pomalu letními. Po příjezdu jsme se přesvědčili, že zima ještě nekončí, alespoň tady na severu. Ubytování v penziónu Klaara-Manni nedaleko od cíle je skvělé a letos tady navíc bude závěrečné vyhlašování a večeře.

Po dlouhé cestě se nás pět odpoledne setkává v penzionu. Hned druhý den ráno je naordinován trénink a pro nováčky poznávání části řeky Pärnu (cca 15 km). Vedro určitě není, trochu fouká, i sluníčko se občas ukáže. Pašík si musí vyzkoušet novou plovací vestu s prostorem na camelbag na zádech. Řeší tím nový způsob pití, protože loňská havárie na kole mu znemožňuje nasávat pití z lahví upevněných na palubě. Zkouška se opravdu „povedla“. Nízký železný mostek, který známe, je brzy po startu. Já se v pohodě předkloním a projíždím. Následuje rána a stojíme. Pašík se zaklonil, camelbag mu nedovolil se pořádně položit na palubu a hlavou se snažil s tím mostkem pohnout. Ran schytává docela hodně, ale „prej to nic není“, a tak pádlujeme dál.

S Pašíkem na Tripperovi v jedné z mnoha menších peřejí.
S Pašíkem na Tripperovi v jedné z mnoha menších peřejí.

Ještě jsme se jeli podívat na další problematická a zajímavá místa. Řeka je rychle tekoucí s občasnými peřejemi a několika rozvalenými jezy. Jediné místo, z kterého jsme měli opravdu obavy, je jez s propustí a velikým válcem, který při našem posledním startu pokořil řadu závodníků. Tentokrát nás ale zklamal. Celé vodní dílo je opraveno a průjezd je naprosto v pohodě, jen malé vlny, takže se není čeho bát. EU se svými financemi už dorazila i daleko na sever.

Vybavila se mi vzpomínka na toto místo z prvního startu v roce 2017. Při prohlídce jsme propust s obrovským válcem vyhodnotili tak, že toto místo raději přeneseme, než abychom v té zimě pádlovali mokří. Ráno na startu -2°C. Před námi několik minut startuje estonská dvojice C2 MIX Kahu – Kahu na Tripperovi. Pádlujeme opravdu rychle, abychom je co nejdříve předjeli. Stále je nemáme na dohled a přijíždíme k problematickému jezu. Pašík nekompromisně velí, jedeme. Ve válci mizím, voda mi jde přes hlavu, ale pokračujeme dál. MIX stále nikde. Dojíždíme do cíle po 78 km jako celkově druhá loď v čase 6:56:30. Až doma z fotografií jsme se dozvěděli, že se stíhaný MIX zvrhl a vyplaval na první peřeji. Ve vracáku jsem si jich nevšiml, jak mě Pašík hnal, a že je neviděl on, je pochopitelné.

Na tomto maratonu se startuje intervalově, ze břehu. Na autě je upevněn monitor, kde se zobrazují jména závodníků a čas startu. Je ponuré zamračené časné ráno. Mlha pomalu ustupuje, ale slunce dnes nebude. Přesto se to na louce hemží vodáky. Je tady i řada našich známých z maratonů a podle čepic vidíme, kolik jich bylo i na KVM. Potěšitelné je i početné zastoupení kánoí C2 Tripper, které se vyrábí u nás. Na sever se jich prodalo již hodně. Jak říká Pašík, jsem dobrý marketingový nástroj. Když mě po dojezdu vidí, prý pochopí, že to, jak dobře jedeme, nemůže být ve mně, ale v lodi, a hned je další objednávka.

Náš věčný spoupeř Honza Bělka během závodu.
Náš věčný spoupeř Honza Bělka během závodu.

Řeka na startu je úzká a meandruje v krajině. Z vody by byl start nemožný. Takový start má nevýhodu, kontrola pořadí během závodu není možná. Je to pádlování v chladném počasí s nepříjemným protivětrem. Pytlíky na pádlo jsem nenasadil, snad se brzy zahřeji. Čepice to ale bude jistit. Po startu postupně předjíždíme lodě, které startovaly před námi. Na trati je jen jeden povinný přeběh u jezu, který by se z našeho pohledu dal jet. V minulých ročnících se jel, ale místo, kde jsme ho před lety jeli, zahradila kláda. Je tady i jediná možnost občerstvení, kterou mám zakázáno využít. Najíždíme na travnatý břeh a situace se mění. Kdybychom jez jeli, byl bych mokrý já. Tady Pašík tradičně při vystupování spadl do vody. Alespoň poznal, jaké to je pádlovat celý mokrý. Pravdou ale je, že při závodě to člověk neřeší.

Estonští závodníci, kteří nám účast na jejich maratonech oplácejí na KVM a Budějovice – Praha.
Estonští závodníci, kteří nám účast na jejich maratonech oplácejí na KVM a Budějovice – Praha.

Závod z našeho pohledu dopadl dobře. Andreas byl nejlepší, ale Honza i Michael utrpěli první letošní porážku, přestože od 40. kilometru mě začalo hodně zlobit rameno, kupodivu ne to operované. Neodvážil jsem se postěžovat si Pašíkovi a dělal jsem zdravého. Jen intervaly přehazování z pravé strany jsem zkracoval. Pašík s rozbitou hlavou, já mrzák na pravou ruku, přesto pro nás závod dopad úspěšně. Výsledky a více o závodu si můžete dohledat na www.tyritori.ee.

V cíli se do nás ihned dala obrovská zima. Na stan, ve kterém se topilo, jsem přišel, až když jsme se s drkotajícími zuby dokázali nasunout do suchého oblečení. Snad mi Pašík logistickou chybu odpustil.

Ubytování kousek od cíle závodu, to je také velká výhra. Po sauně, kam se většina závodníku vrhla po dojetí, už bylo dobře. Večeře, diplomy, medaile a drobné ceny závodníci dostávají postupně, jak dojíždějí. Někteří závodníci dojíždějí hodně pozdě. Docela je obdivuji, jak dlouho vydrží v té zimě pádlovat.

Foto z vyhlašování. Pašík nechěl před diváky.
Foto z vyhlašování. Pašík nechěl před diváky.

Jak hodnotit tento maraton pro případné zájemce? Je určitě zajímavý a neopakovatelný. Takovou řeku u nás nemáme. Jezdí se brzy z jara, vlastně na tajícím sněhu. V létě je to s vodou určitě horší. Poklidná severská příroda má své kouzlo. Krajina je málo obydlená, pole, louky, lesy, klid všude kolem. Kdo stále hledá něco nového, určitě tento závod stojí za poznání.

VÕHANDUMARATON

Loučíme se s řekou Pärnu a přesouváme se na východ Estonska. Jedeme přes známé město Tartu. Nedávno se v okolí běžel 63 km dlouhý lyžařský Tartu Maraton. Je docela zima, a tak k tomu lyžování je určitě blíže než ke kanoistice.

Cílem je naše tradiční ubytování, které jsme pojmenovali Sauna haus. Název vznikl jednoduše, protože když si v kamnech zatopíme, současně vytápíme i saunu. Topí se dřevem, které je tady připravené. Je to pár kilometrů od městečka Voru, kde bude start maratonu na jezeře Tamula. Na řeku Võhandu to máme pár metrů, a tak první projetí po řece je tradičně z tohoto místa.

Prohlížíme peřej Viira během tréninkové jízdy.
Prohlížíme peřej Viira během tréninkové jízdy.

Během týdne za námi přijíždějí další závodníci, které jsme na tento maraton pozvali, nejen od nás, ale i ze Slovenska a Rakouska. Program následujících dní je projet některé části řeky a ukázat důležitá místa, hlavně těm, kteří pojedou poprvé. Počasí je velmi chladné a na závod je předpověď nepovzbudivá. Má být pod nulou a snad i zasněží. Moje rameno postupně přestává bolet, a tak věřím, že budu startovat. Mám půjčený úplně nový kajak Bora. Jen mám obavy, abych ho Pašíkovi někde neškrábl. On mi věří, vždyť to tady musím znát dobře…

Pašík je na tom hůře. Rozbitá hlava není problém, ale pád na roh sedačky mu trochu pochroumal žebra, a tak vše vyřešil telefonát od Tomáše, s kterým měl jet na C2, že je nemocný a že nepřijede. Je to škoda, jsme tady vždy spolu. Tím pádem se dostávám do čela počtu startů na tomto maratonu. Bude to po jedenácté.

Neuvěřitelný počet lodí na startovním jezeře Võhandumaratonu.
Neuvěřitelný počet lodí na startovním jezeře Võhandumaratonu.

V pátek odpoledne jedeme vyzvednout startovní čísla. Setkávám se s ředitelem závodu. Hillar Irves se svým týmem se zasloužil o popularizaci tohoto závodu, kde každoročně přibývá počet startujících nejrůznějších kategorií. Letos má být na startu 1 300 lodí! Jsou tady výborní kajakáři i kanoisté, ale řada startujících závodí se svým já, protože si chtějí dokázat, že to zvládnou. My se samozřejmě snažíme o co nejlepší umístění, ale také závodíme mezi sebou. Výkon se pak přetřásá celý rok.

Start v 7:00 nás nutí velmi brzy vstávat. Předpověď počasí se vyplnila. Mrzne a poletuje sníh. Pravá vodácká atmosféra. Prostě kanoistika je královna zimních sportů. Jezero naštěstí není zamrzlé, jak bylo při našich prvních dvou účastech. Nalézám do kajaku v plné zimní výbavě. Čepice, pytlíky na pádlo, nepromokavá bunda. Letos se poprvé startuje po vlnách. Dle výsledků z minulých ročníků máme všichni vlnu ELITE, která je označena na startovním čísle.

Těsně před startem na jezeře.
Těsně před startem na jezeře.

V dalším povídání se pokusím popsat trať z pohledu závodníka. Je to intenzivní pádlování, dle vodního stavu kolem 10 hodin. Limit pro dojetí je ale 24 hodin, takže někteří přijedou do cíle pozdě v noci.

Start se na rozdíl od minulých ročníků povedl přesně a nekonečný had lodí se vydává na okružní plavbu kolem jezera (cca 4 km), a pak se již v rozestupech vjíždí do řeky. Je to skvělý nápad, protože početné startovní pole se rychle roztrhá. Na startu se řadím hodně dopředu. Vlnobití krátce po startu nemám rád. Řadím se na kraj závodního pole a najdu si přiměřeně jedoucí loď K2, s kterou se na vlně dostanu až do řeky. Tady je startovní pole již hodně natažené a je prostor na předjíždění. Předjíždějí se hlavně rafty, kterým je odpuštěno kolečko okolo jezera. Přesto je obdivuji, když si uvědomím, co mají před sebou.

Mám ve vestě foťák, a tak na kajaku mohu svobodně fotit. Na C2 s Pašíkem to je velký problém. Moje focení přímo nenávidí, ale když přijedeme domů, nezapomene připomenout: „Choroši, pošli fotky.“ Pádluje se mi dobře, ani jedno rameno nezlobí, a tak jsem spokojený.

Během závodu opravdu není teplo.
Během závodu opravdu není teplo.

Raftů ubývá a už je možné se soustředit jen na pádlování a na řeku. Po 31 km přijíždím k prvnímu přeběhu, který se jmenuje Paidra. Vpravo je starý mlýn s trochu pobořeným jezem. Na místě výstupu vlevo je málo místa a o to více diváků. Najíždí se špičkou na břeh a chtě nechtě vystupuje do vody. S lodí se jde (nebo běží) za povzbuzování diváků asi 300 m. Nasedání je již v pohodě a následujících 10 km k druhému přeběhu do Leevi je řeka rychle tekoucí. Rozestupy mezi závodníky jsou již značné. V Leevi se vystupuje bez problémů a přes silnici kolem první občerstvovací stanice, kterou míjím, již jen dolů z kopce k vodě.

Nasedání je tady horší, málo místa, kameny. Mám novou loď a nemohu si dovolit ji poškrábat. Řeka je zajímavá, teče, ale je nutné pozorně číst vodu, protože je tady řada schovaných kamenů. Následuje několik peřejnatých stupňů, které dle fotografií dokáží prověřit řadu závodníků. Dokonce Andreas Altendorfer, výborný a zkušený kajakář z Rakouska, který je tady s námi, se v cíli přiznal, že plaval 2x.

Přijíždím na přeběh Paidra.
Přijíždím na přeběh Paidra.

Viira je krásné místo s několika dřevěnými domy a bývalým jezem, kde průjezd mnohým činí problém. Je to i místo, kde se točí na video průjezd závodníků, a každý si potom doma může stáhnout pěkný video diplom i s touto peřejí. Jede se vpravo a následuje zatáčka doprava. Těsně pod tímto již zrušeným jezem je na obou březích vidět, jak ti, které některá z vln pokořila, vylévají loď. Kupodivu se to stává i dobrým závodníkům, ale omlouvá je to, že mají vratší lodě a nemají zkušenosti z divoké vody.

Süvahavva – předposlední sjízdný starý jez není složitý, je to delší peřej, stejně jako poslední. Najíždí se z levé strany. Jsme v krásné oblasti, která je od roku 1963 chráněnou přírodní památkou. Řeka si razí cestu pískovcovými skalami. Po výjezdu z této oblasti se tok uklidňuje a je tady řada „zkratek“ mezi rákosím. Dnes už to všichni znají, a tak se málokomu stane, že by si trať prodloužil. Nejsou tady peřeje, ale o to více řeka kličkuje – ostré zatáčky, padlé stromy, zkrátka pádlování není nudné.

I na Tripperovi se dá vyplavat.
I na Tripperovi se dá vyplavat.

76. km, elektrárna Leevaku. Vlevo pěkné molo na vystoupení a další občerstvovací stanice. Po překonání silnice je pohodlné nastoupení. Po dalších 15 km následuje poslední přeběh v městečku Räpina s početnou kulisou diváků. Dá se sem zajet autem, a tak se každoročně po závodě jedeme podívat na další závodníky, kterým zde do cíle zbývá ještě 9 km.

Řeka je širší a na březích sedí řada rybářů. Už není tak zajímavá a hezká. Potkávám i několik motorových člunů. Blížím se k ruským hranicím a pravidelně tady fouká. Je to asi zásluhou velikého Pskovského jezera, kde se vítr může po hladině rozeběhnout. Jezerem probíhá státní hranice.

Již vidím poslední most a cílovou bránu s časomírou. Tak jsem to pod deset hodin nestihl, můj čas je 10:04:40 a tím končím celkově jako 93. loď a 31. K1, což je na důchodce ještě obhájitelné.

Občerstvení po dojezdu a celý servis v cíli mají pořadatelé skvěle zvládnutý.
Občerstvení po dojezdu a celý servis v cíli mají pořadatelé skvěle zvládnutý.

Najíždí se na břeh a přímo se vchází do velikého stanu. Každý, kdo dojede, dostane na krk opravdu krásnou a originální medaili. Každého také vítá neúnavný komentátor. Když slyšíme „Tšehhi Vbariik“, víme, že dojel někdo od nás. Následuje vyfocení před tapetou závodu s lodí a unavenou tváří na věčnou památku.

Cílové foto. Boru jsem ani neškrábl.

Jdu si do auta pro věci. Hned se do mě dává obrovská zima, a tak s drkotajícími zuby odcházím do stanu se saunou. Ještě tady není plno, postupně se dávám do pohody. Pak občerstvení, povídání o zážitcích. Za pár hodin by se mohlo jet znovu.

Fotografie ze závodu a výsledky jsou na www.vohandumaraton.ee a letos jsou fotky opravdu neopakovatelné. Řada závodníků má rampouchy na kšiltech čepic, kloboucích, na vlasech, ve vousech. I přes tu velikou zimu si řada z nich neodpustí nedobrovolnou koupel. I při prohlížení fotek je mi z toho zima. Opakem je Lukáš Horák jedoucí s Oldou Daškem na K2, kterého fotograf při přeběhu vyfotil, jak běží bos.

Naše Míňa Preislerová jela Võhandu poprvé a vyhrála.
Naše Míňa Preislerová jela Võhandu poprvé a vyhrála.

Řeka, atmosféra i skvěle zvládnuté pořádání tohoto závodu nás nutí se sem každoročně vracet. Podařilo se nám „nalákat“ již hodně velmi dobrých závodníků. Hillar je překvapen, že pokaždé někdo z ČR celkově vyhraje nebo je alespoň na bedně. Letos jsem přesvědčil již zmíněné kluky od nás (Lukáš Horák a Olda Dašek – Sokol Hradec Králové na K2), že to je závod právě pro ně. Vše jsme jim zajistili, a tak přijeli a nezklamali. Skončili o pouhé 3 vteřiny druzí za vítěznými Francouzi, což je na 100 km dlouhém závodě opravdu hodně těsné. Vyprávěli, že s „Frantíky“ ujeli dalším lodím a ve vedení se střídali. V jednom z posledních peřejnatých míst se vedoucím Francouzům podařilo zvrhnout a uplavalo jim pádlo. Kluci ho vylovili, dovezli jim ho a za „odměnu“ ve finiši o ten kousek prohráli. V kategorii K1 ženy potom naše Míňa Preislerová brala zlato!

A na úplný závěr ještě trocha statistiky. V roce 2024 odstartovalo 1 178 lodí a dojelo 1 032, což je 88 %. Závodu se zúčastnili závodníci z 29 zemí. Potěšením je, že nás z ČR je každoročně víc a víc. Přidáte se letos taky? Võhandu se jede 19. dubna 2025.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: