Česky této nejdelší řece ve Francii neřekneme jinak než Loára (psáno Loira). Její celková délka je 1 013 km. U nás je také známá tím, že se v jejím okolí nachází řada nádherných zámků a měst. Když jsme se dozvěděli o tom, že Marek Šplíchal jel na paddleboardu jeden z nejdelších vodáckých závodů na světě nazvaný Loire 725, byla to výzva pro Pašíka, aby začal shánět informace. No a kdo jiný by s ním tuto bláznivou akci mohl (a vlastně musel) absolvovat, než jeho „vodicí pes“. V podstatě mi to přikázal.
Máme za sebou neuvěřitelných 725 km za 4 a ½ dne. Pro podobné „blázny“ jako jsme my jsme se rozhodli podat svědectví a podělit se o své zkušenosti s tímto závodem. Startovali jsme na C2 Tripper. Je to výpověď, kterou jsme vzájemně nekonzultovali, o to je zajímavější.
Zděněk Herzán zvaný Pašík a jeho bezprostřední výpověď po návratu domů
Jsem plný bolavých zážitků z maratonu Loire725 a rád se o ně podělím nejen s případnými následovníky, protože zatím vše nasvědčuje tomu, že v termínu 8.–14. června proběhne i ročník 2025.
Před nějakým časem jsme si s Chorošem přečetli článek na webu Pádlera, kde Marek Šplíchal vylíčil své zážitky z účasti na tomto maratonu, kde startoval na paddleboardu (kategorie SUP 1). Snažil jsem se získat více informací a přemýšlel o účasti. Ročník 2024 byl nejprve organizátory zrušen pro menší počet přihlášených, ale po nátlaku již přihlášených zájemců byl nakonec vyhlášen neoficiální „OFF“ ročník. A to byla naše šance.
Závod je svou délkou a formátem hodně nezvyklý. Trasa dlouhá 725 km s sebou nese nároky na přípravu itineráře, koordinaci se zcela nezbytným supportem a psychické naladění. Absolvování trasy závodu je limitováno sedmi dny, kdy každý den může každá posádka využít pro pádlování čas mezi 6. a 22. hodinou. Každá loď obdrží „GPS tracker“, který umožní online sledování a měření času v aplikaci Race map. Čas se v 6 hodin ráno zapne a běží až do 22 hodin (s malou tolerancí). V mezičase musí účastníci zastavit a držet noční přestávku. Prostě ať děláte, co chcete, běží vám čas po dobu 16 hodin denně a je jen na vás, zda ho co nejvíce využijete.
Nově nabytá zkušenost mi potvrdila, že je velmi těžké sednout každé ráno znovu do lodě a dalších 16 hodin poměrně intenzivně pádlovat. V „noční přestávce“ musíte stihnout spoustu úkolů – postavit a složit stan, uvařit a sníst jídlo, nachystat pití a jídlo na další den atd. Takže reálně na spaní zbyde tak 5 hodin. Dost se to po několika dnech projeví rostoucí únavou. Mně se chtělo při pádlování spát a bylo náročné se vzepřít mikrospánku.
S Chorošem jsme absolvovali trasu závodu cca ve shodě s itinerářem a najeli jsme podle našeho GPS měření 722 km (naměřil Choroš) až 725 km (naměřil můj Garmin). Je zřejmé, že jsme špatně (asi z lenosti Choroše) využívali čas určený k pádlování. Končili jsme o trochu dřív a většinou jsme ani nestíhali odstartovat ráno včas. Takže náš čas byl nakonec cca 69,5 hod (4 x 16 hodin + zbytek času v poslední den s dojezdem do cíle).
Tady jsou údaje z Chorošovy GPS:
1. Den, 164,9 km, 13:20 h
2. Den, 161,5 km, 14:27 h
3. Den, 169,0 km, 15:24 h
4. Den, 160,7 km, 14:15 h
5. Den, 66,4 km, 5:41 h
Podle stopek jsme strávili na trase závodu skutečný čas 63:07 hodiny, což opět ukazuje na naší „špatnou morálku“. V každém případě je jasné, že ten, kdo dokáže využít beze zbytku denní pádlovací limit 16 hodin, může zajet skutečně vynikající čas.
Na trase závodu je spousta peřejek a přenášení a někdy je těžké jet „na oči“. Kdo zná trasu, má tedy velikou výhodu. Když víte, že za mostem s 15 oblouky je peřejka, ale nevíte, kudy vede ten správný průjezd, musíte být docela ostražití, a ne vždy to pomůže. Cestou je i několik středně dlouhých přenášení (mimo jiné jezy pro pět atomových elektráren), při kterých často dlouho hledáte místo, kde opustit řeku.
My jsme se snažili jet pravidelným tempem s frekvencí 63-65 záběrů/min a zhruba jednou za 4-5 hodin jsme zastavili na krátké protažení těla. V průměru jsme pádlovali tempem 12-13 km/h, takže při započtení přestávek a přenášení jsme reálně trať absolvovali průměrnou rychlostí 11,4 km/h. Loira měla letos pěkný stav vody, což nám dost pomohlo.
Posledních 80 km řeky před cílem je přílivová zóna a je důležité načasovat příjezd tak, aby se využilo odlivu. Je rozdíl jet s odlivem rychlostí 13 km/h, nebo proti přílivu 6 km/h.
Cíl závodu je v místě, kde se Loira vlévá do moře, u majáku v Paimboeuf, kousek za městem Nantes.
Významný faktor ovlivňující závod je dobrá mapová příprava, dobrá kooperace se support teamem, počasí, zvládnutá lodní motorová doprava (od 500 km do cíle) a narůstající únava. Pokud by člověk chtěl skutečně porazit jinou posádku stejné úrovně, je nejvíce rozhodujícím faktorem koordinace se support teamem. Tím závodník ušetří síly a prodlouží čas na odpočinek.
Choroš určitě připraví sadu fotek mnoha mostů, zámků a elektráren. Abych ho přemluvil k účasti, musel jsem totiž slíbit, že na tomto maratonu je focení mostů povoleno. Nečekal jsem ale, že moji benevolenci zneužije a pokusí se fotit náš finiš 200 m před cílem. Dá rozum, že nejde finišovat a zároveň fotit.
Loira z pohledu „vodicího psa“
Jelikož jsem z domu zvyklý poslouchat, jakmile mi Pašík oznámil svůj plán, neodvážil jsem se odmlouvat. Jako bezprostřední trénink jsem musel absolvovat závod Pádluj o 106, to abych si prý zvykal. Pašík zařídil, že s námi na Loiru pojede Jarda od něho z práce, který bude plnit úlohu doprovodného vozidla. Bez toho tento závod nejde absolvovat. Pašík po večerech poctivě tvořil itinerář, zaznamenal všechny mosty, města a jiné důležité orientační body. I když nerad, slíbil mi, že budu moci omezeně fotografovat. Dalším českým účastníkem byl na K1 Bora Honza Bělka, náš kamarád a soupeř skoro na každém vodáckém maratonu.
Pašík nám poslal zpracovaný itinerář s tím, abychom po večerech studovali trasu a její nástrahy. Protože jsem zkušený a v tomto hlavně líný, nechával jsem tomu čas. Vím, jak podobná snaha dopadla v Anglii – po několika přebězích jsem stejně nevěděl, kde právě jsme. Aby podobná situace nenastala, na každé lodi budeme mít navigaci Garmin s nahranou trasou, ale ne dle podkladů od pořadatele. S tím si dal opět Pašík práci. Byl jsem několikrát kárán, že se tomu málo věnuji a trasu nestuduji. Následně jsem při pádlování zjistil, že to dopadlo úplně stejně jako v té Anglii.
Přijíždíme do Roanne, města ležícího na síti plavebních kanálů, kterým také protéká řeka Loira. Odpoledne přijíždí pořadatel s řadou beden. Na co ty bedny jsou, jsme pochopili zanedlouho při setkání se stejně „postiženými“ jedinci u příležitosti zahájení závodu. V jedněch přepravkách byly skleničky, v dalších šampaňské – holt jsme ve Francii.
Den 1.
Start je v 6 hodin. Nasedáme do lodí a netradičně se startuje proti proudu, vzhledem k tomu, že řeka tady rychle teče. Po startovním výstřelu se všichni otáčí a závod je zahájen. Po několika kilometrech přichází těžká peřej, na kterou jsme byli upozorněni. Právem. Peřej totiž hned na úvod pokořila řadu závodníků, my jsme to naštěstí ustáli. Řeka má dost vody, a tak se pádluje pěkně. Honza nám trochu ujel, ale stále ho máme na dohled. Víme, že náš čas přijde.
Tělo mi funguje, a tak si pádlování užívám. Při této etapě je jen jeden přeběh kolem jezu v Saint-Leger-des-Vignes. Vystupujeme na břeh. Honzovi už jsme ujeli o značný kus. Čekáme na něho. Bylo by dobré tady skončit, ale Pašík nekompromisně velí, že jedeme dál. Kde budeme končit, je tedy na Jardovi, který musí najít vhodné místo pro stanování.
Máme za sebou 164,9 km, a 13,2 h pádlování, a to není málo. Hodinky mi ukázaly průměrnou rychlost i s přeběhy 12,4 km/h. Stavím stan a připravuji něco k jídlu. Za sebe mohu říci, že jsem měl z této etapy strach, aby se moje tělo nezačalo bránit. Měl jsem letos trochu problém s ramenem. Kupodivu je vše v pohodě, mám z toho radost a cítím se dobře. To o sobě netvrdí Honza a oznamuje nám, že končí. Obnovilo se mu zranění ramene, takže i přes moje přemlouvání posiluje doprovodný tým.
Loire 725
Jedná se o jeden z nejdelších vodáckých závodů na světě a nejdelší vodácký závod v Evropě. Trasa závodu vede z Roanne do Paimboeuf a je dlouhá 725 km. Závod je vypsán pro kategorie K1, K2, C1, C2, outrigger OC 1 a OC2, outrigger V1 a V2, SUP solo a SUP tandem. První ročník závodu proběhl v roce 2022, druhý v roce 2024 a zatím vše nasvědčuje tomu, že třetí ročník by se měl uskutečnit 8.–14. června 2025.
Pro další informace navštivte www.loire725.com nebo profily na sociálních sítích @loire725.
Den 2.
Budíček v 5 hodin je krutý. Máme co dělat, abychom vše stihli do 6:00, kdy je dovoleno vystartovat. Noc byla krátká, ale nedá se nic dělat, musíme do práce. Začínají se množit vesnice a města, je na co koukat. Také se objevuje první atomová elektrárna. Začíná nám fungovat Garmin s navolenou tratí. Včera ho Pašík nedokázal uvést do provozu. Došlo na má slova, neboť kudy teče řeka, poznám, ale když se před námi objeví most s množstvím oblouků, kudy jet mi Garmin nenapoví. Dělím mosty na staré a nové. S novými není problém, ale pod starými nebo těšně za nimi bývá peřej nebo propust, a to je mnohdy překvapení. Přichází jeden takový most s mnoha oblouky – tak kudy? Je to na mně a naštěstí vidím člověka, který na nás mává. Je to první oblouk vlevo a tady je jediný, i když úzký průjezd. Po mnoha kilometrech další podobný most a na něm dvě malé postavičky. Jarda s Honzou nás navádějí kudy projet. To je fajn. Objevuje se přede mnou dlouhá mohutná peřej s velkými vlnami. Pašík to musí mít na pravou ruku, na levou se bojí. Není co řešit a bez předchozího prohlédnutí se vrháme do vln. Zvládáme to dobře a už jenom potřebujeme trochu zahnout doprava, kam se stáčí řeka.
„Pašíku, doprava.“
„Co mám dělat? ozývá se zezadu.
Není čas, to nedáváme, a tak se jako turisté na Paraplíčku nabalujeme na malý ostrůvek v řece. Okamžitě jsme pod vodou. Pašík má problém vylézt z lodě. Silný proud nás stočil tak, že se musíme hrabat proti němu. Nastává boj s řekou, snažíme se loď uvolnit, což se po chvíli daří. Vody je, jak se říká, po prsa dospělého strážníka. Protlačíme loď plnou vody mezi dalšími ostrůvky, až jsme na volné řece. Tady přichází ke slovu elektrické čerpadlo, které odčerpá většinu vody. Zbytek vyléváme. Nejsmutnější na tom je, že tento amatérský kousek předvádíme jako hodně zábavné divadlo pro náš doprovodný tým. Honza, budiž mu to připsáno k dobru, se připravoval, že nám připlave na pomoc. Řeka je už hodně široká a proud docela silný. Zvládli jsme to ale sami. Pašíka omlouvá, že nevidí, co se před námi děje, a na pokyn včas nezareagoval. Loď vydržela a po osvěžení můžeme s větším nasazením pokračovat dál. Tato drobná chyba a následné divadélko pro diváky nás stála 17 minut. Je nevýhodou, že obtížná místa nejdou předem prohlédnout.
Místo na stanování vybrali kluci pěkné a postavili nám dokonce stan. Máme za sebou 326,4 km. Dnes průměr jen 11,2 km/h. Kupodivu se stále cítím dobře, žádná větší únava. To je výhoda stáří, jak říká Pašík, na vše rychle zapomenu.
Den 3.
Předpověď počasí se vyplnila. Leje, je bouřka, hromy a blesky rozhodně na pohodě nepřidají. Navíc fouká nepříjemný vítr. Přesto jsme krátce po šesté na vodě a v duchu se modlím, aby do nás neuhodil blesk. Hned jsme promočení. Teplo vypadá jinak. Po více než hodině se temné nebe začíná protrhávat. Etapa by se dala nazvat jako atomová. Za celou cestu jsme minuli pět jaderných elektráren. U nich je problém, že je tam vždy jez, který se musí přenášet, ale ani z našeho itineráře nevyčteme, na které straně, takže hledáme. Tím ztrácíme docela dost času.
Cestou je řada měst, které známe i u nás. Orleans, Blois, Amboise, Tours. V jejich okolí je spousta krásných zámků, ale na prohlídku není čas. Průjezd velkým městem Orleans, z kterého jsem měl obavy, proběhl bez problémů, dokonce nebylo žádné přenášení. Když přichází doba, kdy budeme muset řešit, kam dojedeme, čeká na nás v jednom místě doprovodný tým. Oznamují nám, že zajistili ubytování pod střechou. Budou čekat a odchytí nás, hlavně to nesmíme přejet.
Podařilo se, nakládáme loď na auto a jedeme pár kilometrů. Ubytování jako ve snu. Připadal jsem si jak na zámku. Starý dům, ale uvnitř nádhera. Citlivě upravené. Teplá sprcha, kluci nám připravili jídlo a jdeme spát do peřin. Byla to nejdelší etapa, ujeli jsme 169 km. Celkem máme za sebou 495,4 km. Řeka již neteče tak rychle, takže průměr klesl na 11,0 km/h.
Den 4.
Nekompromisní budíček zvoní zase v 5 hodin. Něco málo k jídlu a odjíždíme k řece. Ještě chvilku musíme počkat, můžeme startovat až v 6:00.
Jsme kousek za městem Tours a vjíždíme do ptačí rezervace. Řeka je již hodně široká a je tady řada ramen. Hledání optimální cesty je složitější. Je to na mně, Garmin nám opět nejde, ale tady by byl asi k ničemu. Přesto se mi daří najít výhodnou cestu. Dojíždíme jednoho kajakáře, který nám tak trochu napovídá kudy jet. Je to poslední dlouhá etapa. Snahou je se dostat co nejdál, neboť zítra chceme využít odlivu, který zasahuje až 80 km proti proudu řeky. Pádlovat proti přílivu by bylo nepříjemné a pomalé.
Dnes kupodivu Pašík prosí o zastávky, aby se mohl protáhnout. Bolí ho sedací část. Já mám radost, že jsem v pohodě a tělo si na zátěž pěkně zvyklo. Kluci nám dokonce připravili jídlo na rychlé občerstvení během dne. Hodíme do sebe několik lžic a pokračujeme dál. Co se jídla a pití týče, Pašík má na každou etapu několik litrů pití a jede na energetické gely. Mně stačí 1,5 litru pití a sním nějakou tyčku nebo sušenku. Dokonce jsem viděl jak kajakář, kterého jsme předjížděli, ukusuje bagetu, a tak jsem to také zkoušel.
V podvečer dojíždíme poslední dlouhou etapu. Kluky vidím už z dáli, a tak nehrozí, že bychom je minuli, to by totiž byl velký problém. Stan stojí, jídlo připravené – tak by to na podobných akcích mělo být. Jsou tady s námi domácí kanoisté na outriggeru (kánoe s plovákem), kde se v pádlování střídají. Jeden pádluje, druhý jede autem. To je také jedna z možností, jak tento závod absolvovat. Máme za sebou 656,4 km. Dnešní průměrná rychlost byla 11,3 km/h.
Den 5.
Dnes už to je do cíle jenom kousek. Řeka je široká a cítíme, že jedeme s odlivem. Je tady už i provoz velkých lodí a různých lodních autobusů. Musíme dávat pozor na vlny, které vytvářejí. Projíždíme Nantes, což je přístavní město s množstvím mostů. Ty se mi nelíbí a navíc je pošmourný den. Pašík ovšem nedává znát radost, že je nefotím. Předjíždí nás kolega na outriggeru. Je velmi rychlý, ale vidím, kudy jede. Předpokládám, že to tady zná.
Víme, že cíl je u majáku v Paimboeuf na levém břehu. Konečně ho vidím, a tak vytahuji foťák, abych měl zdokumentováno, jak dojíždíme. To ale Pašík nedává. Nahromaděné odříkání, kdy mi před závodem povolil fotit, se v něm uvolnilo. Pěkně od plic mi nadává. „Choroši, to nemyslíš vážně, my finišujeme a ty si klidně chceš fotit!“ Do cíle dojíždíme sami, nikým neohrožováni, tak jakýpak finiš. Na pláži nás vítá Alain Morvan – ten, který za uspořádání tohoto ročníku může, naši Jarda s Honzou, fotograf závodu a další. Máme to za sebou. Průměrnou rychlost ovlivnil odliv, takže pěkných 11,7 km/h.
