Vzpomínání na Špindlerův Mlýn

V Československu, to jsme ještě byli „velkou“ zemí, byl, co se divoké vody týče, poměrně pestrý výběr. Na zajímavé úseky řek se čekalo, až budou tát sněhy nebo hodně zaprší – Kamenice, Čeňkova Pila, Stvořidla a na Slovensku hlavně Belá, to se dalo absolvovat každoročně. Velkým vodáckým svátkem bylo, když se otevřela stavidla přehrad – Labe pod Špindlerovým Mlýnem a Lipno.

To jsou ale samostatné kapitoly. Záleží na mnoha okolnostech. Největším zádrhelem jsou opravy těchto vodních děl nebo „škůdci“ v podobě takzvaných ochránců přírody. Pak je i na několik let pro vodáky řečiště pod přehradou suché. Sám jsem zažil dlouhá období, kdy se do koryt těchto úseků řeky voda nepouštěla.

Dnes zavzpomínám na Labe pod Špindlerovým Mlýnem. Co se týče slalomu, tak se nejdříve jezdilo na horní trati – u Michlova Mlýna, a sjezd končil před obávanými místy. Trať to byla i na dnešní poměry pěkná, zajímavá, a pokud se pouštěla voda, sešli se tady nejlepší slalomáři z Československa. Z tratě u „Michláku“ mám pěknou vzpomínku. Ve spodní části závodu jsem se zvrhl a po eskymáku v cíli zjistil, že mám prasklou helmu a trochu natržené ucho. To by nebylo nic tak zvláštního, ale po několika letech jsem tuto přilbu prodal i s vestou v jugoslávském, nyní slovinském, Tacenu, kam jsme odcestovali na slalomový závod z rakouského Loferu, kde jsme se zúčastnili Evropského poháru. To bylo v roce 1976. Místní vodáci byli tenkrát vděční za jakýkoliv materiál. V té době to měli možná ještě horší než my u nás a toto vybavení se u nich nedalo běžně koupit. My si nové vybavení koupili v Rakousku. Helma, vesta a dokonce neoprenová špricdeka! Kdo tohle měl, byl „pan závodník“.

Postupem času se slalomy přesunuly do studeného kolena na pověstnou Labskou soutěsku. Tyto závody měly cíl až za „Esíčkem“. Takže to byl poměrně dlouhý boj s divokou vodou. Vidina řady dramatických situací vždy do tohoto místa přilákala početnou diváckou kulisu. Pro nás závodníky to byla velká výzva a hlavně neznámá. Tady se trénovat nedalo. Studená voda a počasí skoro vždy nahrávalo tomu, že se vodní slalom snad přesune mezi zimní sporty.

Ohlédneme se do historie. V roce 1967 se na Labi konalo MS ve sjezdu. Trať dlouhá čtyři kilometry končila před studeným kolenem, na tu dobu to bylo velmi obtížné. Jeden ze svých titulů mistra světa si z této tratě odvezl Petr Sodomka.

V roce 1995 se zde konalo ME juniorů ve sjezdu. Zde začala čtvrtým místem svoji skvělou kariéru Míša Strnadová Mrůzková.

Několik let jsme měli štěstí a závody ve Špindlu se konaly. Slalom se přesunul na Soutěsku a sjezd se jezdil od přehrady až do Herlíkovic. To bylo vlastně to nejlepší, co rok přinesl a na co se každý těšil. Vzpomínám, jak jeden rok stavitel trati Milan Svoboda postavil branku proti vodě pod „Esíčkem“ vpravo. Rozvinula se velká diskuse o tom, zda je branka jetelná napřímo. Jedním z členů předjízdy byl Franta Klika na C1 (zanedlouho emigroval do Ameriky). No a Franta to zajel a bylo rozhodnuto. Podobná diskuse byla i na Kamenici, kdy se jel slalom na Tobogánu. Stavitel trati postavil hned na úvod v Tobogánu branku „R“. Ta se musela povinně jet pozadu. A také to šlo. Těmito těžkými a diskutovanými tratěmi se ale zvýšila úroveň vodního slalomu u nás.

Na Špindlerovské trati nebyla o dramatické situace nikdy nouze. Například špatný nájezd do soutěsky katapultoval loď i s jezdcem vysoko na skálu. Řada eskymáků a plaveb. To je to, co se divákům líbí. Chtějí vidět „krev“ a v soutěsce byla vždy jistota, že nějaká bude.

Sjezd v té době nebyl samostatnou disciplínou. Většina slalomářů, kteří běžně závodili v sobotu, v neděli nastupovala na závod ve sjezdu. Startovalo se hned pod přehradou, kde je pěkný bazén s klidnou vodou. Na startu každý prožívá takový zvláštní pocit. Ta nervozita ale opadne okamžitě po posledním pípnutí startovacího zařízení. Hned po startu byla vysoká „šoupačka“ z jezu a pak už jen dlouhý boj s divokou vodou až nad jez do Herlíkovic. To byl hodně dlouhý sjezd, který se už bohužel nejezdí.

Na svůj první sjezdový závod dnes vzpomínám s úsměvem. Slalom se jel ještě u „Michláku“, takže jak vypadá řeka s vodou na Soutěsce a dál, jsem nevěděl. Po závodě jsme se vydali po silnici na prohlídku tratě. Jenže než jsme došli k exponovaným místům, vodu zavřeli. Rozhodli jsme se, že bez vody nemá smysl to prohlížet a vrátili jsme se.

Ráno na startu jsem byl hodně nervózní, takový ten stav, že jdu do něčeho, co vůbec neznám. Ale jako vždy to trvalo jen do prvního závodního záběru. Pak už se člověk musí věnovat nastalé situaci a dobře vyhodnocovat nájezdy do vln a válců. Chladná voda a první spršky do obličeje každého dokonale probudí.

Honza Záveský, který se mnou absolvoval neúspěšnou prohlídku tratě, závod nejel, a tak mi slíbil, že na mě před Soutěskou bude ze silnice křičet, jak mám jet. Dobře jsem věděl, že Soutěsku a Esíčko musím jet těsně vlevo. Ale jak to bude vypadat v reálu, jsem netušil.

Po dlouhé rovině se blížím k místu, které rozhoduje o žití a nežití. Tady jsem řeku nikdy neviděl, jen z jedoucího auta, odkud moc vidět není. Tep se mi zvyšuje, Soutěska se blíží. Ze silnice slyším řev: „Jeď doprava, doprava!“ V duchu si říkám – kouká na mě proti proudu a plete si strany. Držím se těsně podle navigace vlevo, tak abych v Soutěsce neměl problém. Všichni mi radili, že ji musím jet co nejvíce vlevo. Přichází ostrá zatáčka doprava a už to začíná. Větší vlny, skáču přes veliké kameny, rána za ránou. Voda je ale chytrá a dostává mě na klidnější a hlubší vodu. V duchu si říkám – bylo to hodně ran, ale mám tu Soutěsku za sebou. V relativně klidné vodě přejíždím na střed řeky.

Přemítá mi v hlavě, proč jsou ti diváci tak daleko, když před sebou vidím na levém břehu početný dav lidí. Vždyť na tu Soutěsku musí špatně vidět. A zase slyším silný skoro ochraptělý hlas: „Jeď doleva, doleva!“ Proč na mě řve, když mám Soutěsku za sebou a Esíčko je ještě daleko?! Během chvilky vše pochopím. Ještě znovu slyším: „Doleva, doleva!“ Ale už je pozdě.

Středem řeky se řítím do veliké díry, která se přede mnou objevila na poslední chvíli. Tak tohle je ta pravá Soutěska. Nájezd už nejde napravit. Ta veliká díra mě pohltila, ale asi nade mnou stál anděl strážný, když jsem to i s naprosto špatným nájezdem přežil s hlavou nahoře. To byl adrenalin. Když jsem po čase viděl fotky, jak lodě šplhaly po skále, jakou sílu má voda, že dokáže vymrštit loď i s člověkem tak vysoko, musím uznat, že jsem měl skutečně kliku. Soutěskou to ale nekončí. Esíčko, vlny a válce za ním. Řada těžkých průjezdů až do cíle v Herlíkovicích. Nebylo málo těch, kteří projeli obávané pasáže a skončili nedaleko od cíle. Zejména v kategorii kajakářek se stávalo, že jich dojíždělo hodně málo, o to cennější byl získaný počet bodů do celostátního žebříčku.

Ještě jeden příběh právě z místa nedaleko cíle. V závodě jede Elen Kaliská, která později získala dvě zlaté olympijské medaile, ale už za Slovensko, a z dálky je vidět její hluboký ponor. Kajak má plný vody. Jeden válec, ani není moc velký, si ji díky tomu podá, Elen se v něm zvrhává, vystupuje, vodu má asi po pás a snaží se táhnout kajak ke břehu. Jeden „galantní“ divák jí chce pomoci. Elen ho mlátí pádlem po rukách, které se natahují do vody, aby jí pomohly těžkou loď vytáhnout, a křičí: „Nechaj ma!“ Ví, že kdyby jí pomohl, bude diskvalifikována a celý závod je ztracený. Zvládla to sama, po vylití vody nasedla a do cíle dojela. Každý, kdo absolvoval tento dlouhý sjezd, byl vítězem. Sám nad sebou, nad divokou chladnou vodou. A kdo to nezažil, ten to nepochopí.

A ještě krátká vzpomínka závěrem. Moji rodiče nebyli žádní sportovci a o to, jak a kde závodím, se moc nezajímali. Trochu mě to mrzelo, ale takový je život. Jedinkrát se na mě přijeli podívat na závody, a to na slalom, který se jel na Soutěsce. Matka mi po první jízdě řekla, že na takový hazard se dlouho dívat nechce a otec toho využil a řekl: „Tak už jsi ho viděla, tak můžeme jet domů.“

Voda v Labi pod Špindlerovým Mlýnem, to byl, je a snad i nadále bude velký svátek pro všechny, co divokou vodu milují.