„Slyšel jsi o tom borcovi, co jel s naším packraftem sám do Kazachstánu?“ dotázal se mě v nějaké mailové komunikaci Robert Kazík a já jsem se jen podivil, protože neslyšel. Poslal mi kontakt a už mi svitlo. Žozé. To je přece ten chlapík, co nám psal článek o polárnicko-vodácké výpravě v Rumunsku. To musím omrknout, bude to stát za to. A stálo. Bohužel se Žozému nechtělo smolit s textem, ale dal mi plné svolení načerpat jakékoliv informace z jeho webu a zpracovat je dle uvážení. Vzhledem k tomu, že se sám vydal na divoké řeky ve střední Asii, ve vodácky málo probádané zemi, jsem to vlastně nemohl odmítnout.
Přípravy
Podle všeho se Žozé nejdřív pokoušel zlákat ještě nějakého parťáka. Těžko říct, zda oslovené ve zvacím mailu odradily věty jako „Jedná se o tvrdou kozlí akci.“ či „Tož kámo posílám zkrácené info o Kazaku, bo jsem už sám, fšeci již postupně odpadli…“ nebo přiložený základní itinerář. Jisté ale je, že se už žádný parťák nenašel.
Žozé tedy vyrazil sám, což nutně přineslo nějaké komplikace, se kterými bylo třeba se vypořádat. Pro případ nehody (zaplavání, ztráta packraftu a s tím spojená ztráta všech věcí) měl ve vestě na nejrůznějších místech poschovávané vybavení pro základní přežití – křesadlo, nůž, GPS, mobil, baterie, mechanický kompas, osobní dokumenty, samozřejmě házečku s nějakým tím „železem“, litrovou PETku s ovsem na jídlo, vodu (voda je dostupná výhradně v hlavních korytech řeky, žádný pramen tam nikde není, pitnou vodu je nutno filtrovat) a ještě další rezervní lano. Pohyboval se totiž v převážně pouštní horské krajině plné bodláků, ve které je průchod velmi náročný, a až 50 km od alespoň nějaké civilizace. Z poznámek v deníčku na webu je zřejmé, že měl Žozé připravený i plán na nouzovou výrobu pádla, kdyby o to svoje přišel. Sólo akce také přinesla tu nepříjemnost, že není možné některé části vybavení, které stačí mít pouze jedenkrát pro více lidí, rozdělit mezi členy skupiny.
Kdo je Josef Kudělka alias Žozé?
Žozé je vodák, tramp a samouk. Nejraději jezdí na Balkán, do Karpat a celkově na jihovýchod Evropy. Nejraději má akce spojené, které kombinují přechod hor a následné splutí řeky. Vše ideálně s plnou polní. Také rád mudruje s místními lidmi na balkánském venkově.
Pro případy náročného přenášení, na které také mnohokrát došlo, měl Žozé část věcí uloženou uvnitř packraftu a část věcí v lodním pytli vezeném na palubě. Jak sám popisuje, vždy přenášel kvůli vysoké hmotnosti nadvakrát (nejprve lodní pytel, potom packraft), aby eliminoval nebezpečí úrazu nebo poškození materiálu, ke kterému by mohlo při pohybu v náročném terénu okolo řek snadno dojít a mohlo by mít fatální následky. V praxi se jako opravdu náročné ukázalo hlavně přetahování přes ostré kameny kolem těžších peřejí. Pěšina podél řek pochopitelně neexistuje, takže se muselo jít napřed na lehko, na průzkum cesty. Několikrát byl Žozé pro nemožnost přenášení nucen přejet s veškerou výbavou na druhý břeh a po něm v přenášce pokračovat.
Termín akce byl záměrně zvolen až pozdě na podzim – 8. až 23. října, kdy už se pomalu blíží zima a v řekách tedy nejsou vysoké letní průtoky, které výrazně přidávají na obtížnosti. Zpětně bylo zhodnoceno, že už byl termín až hodně pozdní a dalo by se klidně vyrazit o trochu dříve (nicméně hranice mezi doznívajícími vysokými letními průtoky a nízkou podzimní vodou je hodně tenká). Noční teploty pod bodem mrazu nejsou na nocování u řek nic moc.
Průběh cesty
Úplným začátkem cesty byl přílet se společností Air Baltic do hlavního města Almaty. Dále už bylo potřeba se spolehnout na místní dopravu maršrutkami, sdílenými taxíky, pronajatými auty a prý se dá přepravovat i stopováním.
Vzhledem k částečnému pobytu v přírodě spal Žozé přibližně třetinu nocí ve stanu, třetinu pod širákem a zbývající třetinu pod střechou.
Poměrně kuriózně řešil Žozé permity ke vstupům do různých oblastí, protože z části jde o pohraniční zónu s Čínou nebo Kyrgyzstánem. Dopředu neměl zařízeno nic. Někde se mu podařilo proklouznout díky místním lidem, kteří jej buď provezli přes kontrolní stanici nebo mu ji pomohli objet (nejdražší byla 15km cesta autem za více než 1 000 Kč + alkohol), jinde stačí ukázat cestovní pas a cesta je volná nebo zaplatit běžný vstupní turistický poplatek. Někde bylo nutno vyplout za tmy a zmizet dříve, než se objeví místní ochranář-policajt, který by zakázal plout dál. Hodně kuriozní pak byl průstup tunelem přehrady Bartogai, který hlídá policie a armáda a který našemu dobrodruhovi ušetřil složité obnášení výbavy přes hory. Jak bývá v podobných zemích zvykem, průstup tunelem pomohl zařídit úplatek.
Co se týká stravy, vaření probíhalo na ohni a na plynu (dřeva je v pouštní krajině k dispozici málo). Nákup plynových kartuší na místě je velmi komplikovaný i v obchodech se sportovními potřebami a navíc je pořídíte pouze v hlavním městě. Žozé měl nákup plynu ověřený a domluvený dopředu, aby se tím nezdržoval. Potravinami jsou dobře zásobené i menší horské vesnice, takže není potřeba vézt s sebou stravu z Česka a ani na místě není třeba kumulovat větší zásoby jídla.
Vzhledem k malé dostupnosti signálu, natož mobilních dat, je třeba mít všechny mapy v off-line podobě nebo v podobě papírové. Dobře se osvědčilo použití klasického kompasu.
Chilik a trek k jezerům Kolsay
První řekou, na kterou se Žozé vypravil, byla řeka Chilik. Jedná se o středně velkou ledovcovou řeku tekoucí dlouhou dobu východním a později severním směrem skrz údolí, které se nachází severně od jezera Issyk-Kul. Přístup k řece patří k těm náročnějším, a i když se nabízí více možností (drahý vrtulník z Alamaty; přístup z Kyrgyzstánu, kde je ale dnes již administrativně náročné dostat se přes hranici a horní kaňony jsou obtížné;…) je v podstatě jedinou schůdnou možností dojet po asfaltové silnici přes několik check pointů do obce Saty, která se nachází nad pátým kaňonem řeky, a odtud si domluvit místní dopravu výš podél řeky, přičemž auto 4×4 se dostane maximálně nad čtvrtý kaňon řeky. Dále je možné použít třeba koně nebo jít pěšky. Nad zmíněným čtvrtým kaňonem Žozé nasedal a po Chiliku splul celkem 90 kilometrů skrz pět z celkových osmi kaňonů.
Horní tok řeky je popisován jako WW IV s místy až WW V, nicméně v září, kdy bývá již nižší voda. I tak si Žozé na řece užil dvě zaplavání a spoustu prohlížení a nejrůznějších způsobů překonávání náročných míst.
Kromě samotné řeky je horská vesnice Saty počátečním bodem pro vyhlášený trek k takzvaným „Perlám Ťan-Šanu“, jak bývají nazývána jezera Kolsay, která jsou hned tři nad sebou. Toto populární a krásné místo bylo také součástí plánu cesty a Žozé dvě z těchto jezer navštívil. Třetí jezero bylo v říjnu již pod sněhem.
Charyn
Další řekou na seznamu byl Charyn, který se od jiných řek v pohoří Ťan-Šan výrazně liší. Jedná se totiž o řeku, která teče po náhorní pouštní plošině a je zaříznutá do velmi hlubokého kaňonu. Žozé splul na Charynu přibližně 80 kilometrů, přičemž nasedal nad kaňonem pojmenovaným Albatros. Dle popisů v ruských kilometrážích je možné nasedat ještě výrazně výš (Majnak roklina – WW VI(X)) a po řece urazit k místu, kde opouští hory, až 150 kilometrů, ale je to logisticky náročné a obtížnost divoké vody se navíc na horním toku značně zvyšuje.
Asi největší zajímavostí na Charynu je průjezd tzv. Dolinou zámků, což je překrásné údolí s množstvím neuvěřitelných skalních útvarů, které bývá po právu nazýváno grand kaňonem Kazachstánu. Mimo Doliny zámků se tu ale najde i spousta pěkné divoké vody, za což jasně hovoří pojmenované peřeje s názvy jako Obrněnec 1, Obrněnec 2, Okno, Tau-Teke nebo třeba Zubní kartáček.
Ili
Třetí řekou byla řeka Ili, která vzniká v Číně soutokem řek Tekesu a Kungesu a svoji 1 140 kilometrů dlouhou pouť zakončí v bezodtokovém jezeře Balchaš. Z celkové délky toku se 815 kilometrů nachází na území Kazachstánu. Na řece je vybudována obrovská přehrada Kapčagaj, od které Žozé startoval.
Ili byla dle popisů a fotografií nenáročnou řekou za odměnu, nicméně absence náročných peřejí byla vyvážena průtokem okolo 500 m3/s, často velmi silným (proti)větrem, rychlostí proudu 7 km/h a také zajímavostmi kolem řeky, kterými byla nejen pestrá krajina, ale třeba i vojenské základny. Celkem Žozé po Ili upádloval okolo 100 kilometrů.
Poslední den cesty využil Žozé na krátký výpad z Almaty do vyšší nadmořské výšky (2 250 m) lanovkou z vesničky Medeo, která se nachází přibližně 25 km od hlavního města. Horní stanice lanovky je výchozím bodem k dalším vlekům vyhlášeného lyžařského areálu Šymbulak.
Závěrem
Snad se mi povedlo v kostce alespoň trochu nastínit toto úžasné sólo dobrodružství, které trvalo necelé tři týdny. Pokud by vás zajímaly dalších podrobnosti, neváhejte navštívit Žozého webové stránky www.kozlak.cz, na kterých najdete spoustu fotek, odkazy na videa, přesné záznamy z GPS i detailní popisy jednotlivých částí cesty do Kazachstánu. A samozřejmě jsou na webových stránkách popsané i mnohé další Žozého výpravy, které určitě také stojí za pozornost.
