Grand Canyon – 300 mil na raftu mezi skalami a kamením

Hnědočervená řeka

Ať už mě probudilo cokoli, déšť to určitě není, protože posledních 36 hodin prší v kuse. Je to spíš rachocení kamenů uvolněných nově vzniklými vodopády. Voda, nashromážděná na pláních Arizony, se do Grand Canyonu hrne ze všech stran a bere s sebou červený pouštní prach i kamení. Nekonečně vysoká a mírně převislá skalní stěna tvoří na svém úpatí relativně suchou a bezpečnou zónu. Kamení mi na hlavu spadnout nemůže, ale rachotivý zvuk klidnému spánku nepomáhá.

Rozednívá se do ubrečeného rána. Modře rozesmátá voda řeky Colorado z předchozího dne je pryč, korytem se valí hutná kaše kakaové barvy.

Peřeje v Grand Canyonu mají specifickou stupnici obtížnosti od 1 do 10. Drtivá většina peřejí, které jsme zatím projeli a které vůbec stály za řeč, spadala do obtížnosti 3–6. Čtyři dny jsme se seznamovali s chováním řeky v peřejích a zvykali si na její zákonitosti, učili se číst vodu a trénovali na blížící se sedmičky a osmičky. A teď to všechno můžeme klidně zapomenout. Řeka se změnila a podle údajů v mapě se při vyšším vodním stavu může obtížnost některých šestek zvýšit i na devítky. Nejznámější peřej Colorada – Lava Falls, je se stupněm 10 i tou nejtěžší. Máme asi 12 dní na to, abychom se to naučili.

Od chvíle, kdy řeka zhnědla, projíždíme peřeje na jistotu. Později si od zkušených „Coloraďáků“ užíváme dost posměchu, že jsme celý Kaňon sjeli „na zbabělce“, po tzv. chicken line. Ale ne vždy… Například peřej „Prezident Harding“ na prezidentovu počest sjíždíme vestoje. Není to moc velká peřej, ale uprostřed se skrývá obrovský balvan – tak výjimečný, že z toho Mařen na kajaku musí eskymovat. Peřeje jsou spíš jednoduché, což je dobře, protože kaňon je tak proměnlivý, že je pořád na co koukat.

Jako by tu nikdy nikdo netábořil

Ani za celou noc se řeka nevyčistí. Od rána valí pěkně z kopce, jedna peřej za druhou. Naše skupina má dva šestimužné rafty s posádkou, dva veslovací cargo rafty – jeden s jídlem, druhý s odpadem, a dva kajakáře.

Pravidla národního parku jsou přísná a na tábořištích nesmí zůstat ani drobeček. Náš únorový termín má výhodu i nevýhodu. Nevýhodou je, že je strašná zima; výhodou, že až do konce února se smí dělat ohně z naplaveného dříví. Od března, kdo chce oheň, musí si vézt dříví s sebou. A tak trávíme večery s kytarami a bendžem u táboráku pod hvězdami divokého západu. Když tedy hvězdy zrovna jsou, protože většinou prší nebo sněží… Popel z táboráků se přisypává do odpadových beden, na tábořišti nesmí zůstat vůbec nic. A tak i produkty našeho metabolismu končí v bednách. Odměnou jsou krásně čisté kempy.

Útěk z divočiny

Nedá se říct, že by pršelo pořád. Často se celé dopoledne vyhříváme na sluníčku a v noci se najednou na obloze rozzáří hvězdy a měsíc. Ale vždy nad ránem se táborem prožene lokální vichřice, strhne kuchyňskou plachtu a na okolních kopcích nechá sněhový poprašek. Celkem vzato, jak míříme k polopoušti a klesá nadmořská výška, očekáváme spíše oteplení. A zatím je každé ráno sněhová čára trochu blíž.

Jediným místem, kde se v Grand Canyonu zachytila civilizace, je Phantom Ranch. Nevím, jestli to někdy byl skutečný ranč, nebo ne, ale dnes je to určitě skutečná hospoda. Člověk může být jak chce přírodní typ, na Phantom Ranchi však musí zastavit každý. Především proto, aby doplnil kanystry s pitnou vodou. Ale jakmile je jednou na břehu, stěží odolá vábení civilizace. Někdo si koupí drahé pivo, předražený burger, sendvič či steak. Jiný koupí raději pohlednici a pošle ji opravdickým pony expresem. Někdo využije příležitosti a zajde posedět na relativně normální záchodové prkýnko. Ale NIKDO by neměl zjišťovat předpověď počasí ve chvíli, kdy s tím nemůže nic dělat. Každým dnem čekáme zlepšení, prostě proto, že hůř už být nemůže. Ale jak ukazuje nejen předpověď z Phantom Ranche, ale i následná skutečnost, dosud jsme měli jen malou představivost.

Dalších pět dní na sobě mám prakticky všechno oblečení. Někdy si do sucháče beru i péřovou vestu… Ze spacáku rovnou do suchého obleku, večer ze sucháče rovnou do spacáku. Teplota vzduchu se dokonce může ze dne na den zdvojnásobit – včera byly dva stupně nad nulou, zatímco dneska už máme čtyři! Na okolních kopcích leží sníh, od huby jde pára a na loďácích v raftech se dělá námraza. Ale když zasvítí sluníčko, dělá právě ten okolní sníh tohle místo tím nejkrásnějším místem na světě.

Dny divokovodní

Jak jsme se prokousali do žulové vrstvy, řeka zdivočela. Kaňon se zužuje, peřeje překonávají větší výškové rozdíly, jsou delší a prudší. A taky je jich víc. Zatáhlo se. Už tak tmavé žulové stěny ještě zčernaly, začíná mrznout, vlny stříkají přes celou loď a k tomu silný ledový protivítr. Tak takhle si představuji vodácké peklo.

Občas zkontroluji raft za námi, až najednou vidím hlavičky ve vodě a raft břichem vzhůru. Tak se to přece stalo. Plavou! Hned brzdíme a snažíme se vyrazit proti proudu na pomoc, ale je to marný boj. Rychle toho necháme, když se v jednom obrovském karfiolu málem převrátíme také. Plaváčkům nezbývá, než se nechat unášet proudem. Trvá dlouho, než k nám dotečou. Postupně je vytahujeme a pak otáčíme naložený raft zpátky.

Den za dnem proplouváme stránky mapového atlasu. V mapě je zakresleno každé místo vhodné k táboření, každá peřej, místa na tzv. scouting – prohlížení peřejí, a červenými tečkami s číselníky každá míle. Takových červených puntíků některý den zdoláme i 30, jindy s bídou třeba jen 10.

Lava Falls

Když nad Grand Canyonem vybouchla sopka Vulcan’s Throne, přehradila vytékající láva Colorado a vytvořila přehradu. Když se voda konečně prokousala skrz a přírodní hráz roztrhala, vytvořila na 180. míli dlouhou a obtížnou peřej Lava Falls, ohodnocenou stupněm 10 za všech okolností. Říká se, že navzdory mohutnosti peřeje trvá její proplutí pouhých 25 vteřin – při podržení ve válci o chlup víc, při vyšším průtoku o chlup míň. A tak s několikadenním předstihem při ranních rozehřívačkách na provozní teplotu trénujeme dvacetivteřinovou hypoxii – zadržení dechu.

Nad Lava Falls dlouho vedeme učené řeči, kudy jet a kudy ne. Čistě abychom zamaskovali, že se nikomu nechce. První jede Matěj s fekálem (vozí především produkty našeho metabolismu) a pak druhý náklaďák s Michalem. Ukazují nám, že to jde. Mařen na kajaku mizí ve vlnách a znovu ho zahlédneme až dole při eskymáku.

I my najíždíme do škvíry mezi obrovským válcem uprostřed řeky a šikmým válcem od břehu možná až moc vpravo. Ale voda si nás sama odkopne doleva, takže do díry mezi válce padáme skoro přesně. Na chvíli se člun měkce zastaví, a pak nás to s velkou razancí vykopne ven. Rychle rovnáme příď vlevo, pryč od šikmých válců do relativní tišiny. Skoro se zdá, že je vyhráno.

Jenže po jednom pulzujícím válci, který nás po krátké bitvě pouští, se loď bez rychlosti a bez energie začíná stáčet k dalšímu válci a pomalu se naklání. Později zjišťujeme, že na stejném místě Mařen dvakrát zvedal. Snažíme se to vyrovnat, ale naložený raft tlačený proudem je silnější. Celé to vypadá jako groteska – člun se pomaličku převrací a vlastně je dost času působit proti náklonu, ale v praxi nedokážeme udělat vůbec nic. Ležím na dně svisle postaveného raftu, zadek už mám ve vodě a cítím neodvratnost převrácení. Padám do vody a čekám důvěrně známé „plesk“, až mi přistane raft na hlavě. Ale to nepřichází. Držím obvodové lano a zvedám hlavu z vody. Než mi další vlna zalije ksicht, letmo zahlédnu barevné hlavičky rozházené kolem a raft důstojně plující v normální poloze, dokonce s Pavlem na palubě.

Skáču zpátky do raftu, lovím, koho mám v dosahu. Pár vteřin ležíme na palubě různě poházení přes sebe, než projedeme nejbližší vlny a do závěru peřeje vpadneme už zase na svých místech. Sláva vám, Láva nám!

Lava party

Málokdy v kaňonu někoho potkáme a když, jsou to jen prchavé okamžiky. Pod Lava Falls natrefujeme na velkou skupinu Američanů oslavujících splutí peřeje ve velkém stylu. Na břehu stojí stoly, lavice, z grilu se čoudí a z repráku huláká muzika. Nu což, každý dle svého. Z výkonu Mařena na kajaku jsou Američani doslova nadšení. Jen se dotkne břehu, vytahují ho i s kajakem ven. „Congratulations! Piješ pivo?“

„Jo, asi jo…“ mžourá zmateně Mařen. Strhnou mu šprajdu, nasypou do kajaku kýbl plechovek s pivem a zase ho – bez špricky – šoupnou na vodu. Mařen chvíli bojuje s rovnováhou, chytneme ho a máme pivo na několik dní. Vítaná změna, my neměli pivo žádné. Američané to zkrátka dělají všechno trochu jinak.

Život v kaňonu se poznenáhlu stává báječně všedním. Spíme pod plachtou, pod převrácenými rafty nebo pod skalními převisy. Vaříme na benzínových vařičích ze zásob, které vezeme s sebou a z vody, kterou nabíráme z kalné řeky nebo z průzračných přítoků. Každý den se posunujeme o kousek dál, vidíme neuvěřitelné přírodní scenerie a prožíváme vodácké eldorádo. Každý večer, když to zima a počasí dovolí, sedíme u ohňů a zpíváme táborákové halekačky, které odrazem od monumentálních skal získávají podmanivé kouzlo. Možná právě kvůli počasí, které klade obrovské nároky na psychiku i soudržnost skupiny, tak rádi pročítáme poznámky prvního průzkumníka, jímž byl v roce 1869 John Wessley Powell s partou vysloužilců z občanské války. Ačkoli jeho situace byla úplně jiná – proplouval naprosto neznámým kaňonem tři měsíce od května do června a netrápily ho mrazy ani lehce povodňový stav řeky. My máme celkem jistotu, jak dlouho bude plavba trvat a že ji spíš přežijeme.

Příběhy psané v peřejích

Powell píše, že po dvou a půl měsících museli vyhodit již naprosto nepoužitelnou špatně zauzenou slaninu. Mouka zplesnivěla, a tak na posledních 14 dní měli už jenom kávu. Kdyby ovšem věděli, že už je to posledních 14 dní. Vlastně by to bylo stejné, jako kdybychom my z Lees Ferry vypluli jen s obrovským pytlem kafe.

Celý kaňon vypráví příběhy. Vysoko ve stráni leží k balvanu řetězem přidělaný opuštěný plechový člun Rosse Wheelera z roku 1914. U peřeje Hance žil kapitán Hance, který lovil, provázel lovce, turisty, prospektory a těžil azbest. Do skály vyryté jméno připomíná, že F. M. Brown hledal, kde by jeho železnice mohla překlenout kaňon. Vyplul 9. června 1889 v 6:25 a pět minut poté se na 12. míli utopil. Jeho jméno do skály vyryl Peter Hansborough (podepsal se), který se utopil o šest dní později a třináct mil dál… A tu železnici nikdy nikdo nepostavil. Peřej, která v roce 1923 dost potrápila geologickou průzkumnou expedici Spojených států, ale překvapivě se tu nikdo neutopil, se zase jmenuje Nazlobená.

Do peřeje na 232. míli zamířila 30. září 1928 zamilovaná dvojice Glen a Bessie. Jejich těla se našla o pět dní později a peřeji se říká Killer Fang – Zabijácký tesák.

Napíchnutý na Tesáku

Právě na tuhle dobře skrytou skálu se namotává i jeden z našich nákladních raftů. Voda splachuje Michala na správnou stranu, a tak může odplavat, jinak by zůstal zmáčknutý pod lodí. Čekáme, dokud působením tlaku vody a kovové konstrukce nepraskne jeden z válců, což pevně napíchnutý člun konečně vysvobozuje. Chytáme jej pod peřejí, obracíme, vykládáme a lepíme. Naštěstí se nikomu nic nestalo a také to nebyl raft s fekálem, a tak je z toho jen další veselá historka Grand Canyonu.

Názvy peřejí pro nás už nejsou jen prázdnými jmény na mapách, která někdo vymyslel pro pobavení či postrašení. Jsou to hmatatelné a personifikované součásti řeky. Na 297 mílích je jich 133, každá má svůj příběh, podle kterého se jmenuje, a k tomu ještě jeden osobní příběh každého z nás. A všechny dohromady dávají v realitě 21. století možná těžko pochopitelné dobrodružství jménem Grand Canyon.