Jan Šťovíček

Léto bylo tento rok intenzivní, ale krátké. Závody na Čeňkárně byly zrušeny, oficiálně pro nedostatek vody, ale spíš pro nadbytek sněhu. Ale voda jako voda. Předpovědím počasí se nemá věřit ze zásady. Třeba zasvítí sluníčko, všechen ten sníh roztaje a poteče nádherná voda. A kdyby ne… ty běžky, které jsem před čtrnácti dny definitivně uložil na léto, vážu na střechu hned vedle kajaku. Holt, léto bylo intenzivní, ale krátké.

Stejně jako jsem toho hodně zažil na jezu „u Papouščí skály“, jsem toho hodně zažil taky v okolí Dívčího kamene. To první místo už má svůj osud zpečetěný a nad tím druhým se před pár měsíci začaly stahovat černé mraky. Snad to s Dívčákem dopadne lépe než s Papouškem.

Málokde se dnes najde tak dlouhá řeka, aby bylo možné skoro 20 dní jen tak proplouvat panenskou divočinou s minimálním dosahem civilizace. Právě taková je řeka Colorado, když protéká Grand Canyonem. Začátek úseku je u ocelového Navajo Bridge a bývalého přívozu Lees Ferry, konec u bývalého Pearceůva přívozu na vzdutí Hooverovy přehrady. A mezitím 470 km skal a kamení s jedinou lávkou pro pěší a koně – a jedna hospoda. Jakmile vyplujete, není cesty zpátky (mimo opravdu kritické situace). Navíc to musíte stihnout dřív, než vám dojdou zásoby… nebo vyprší povolení.

Nedá se říct, že by vodák byl tichým tvorem. V peřejích ječí hrůzou, musí přehlušit hukot jezu, večer aby byl vůbec slyšet, překřikuje hospodu, zpívá, až se hory zelenají, a do toho na sebe ještě občas furt řvou háčkové s kormidelníky. Vodák tedy tichým tvorem rozhodně není a ani být nemůže. Vodák totiž hlasitým projevem po způsobu domorodých tamtamů komunikuje s okolím.

Ať chceme nebo ne, letní vícedenní splouvání řek znamená především táboření. Nezáleží na tom, jestli jedeme na raftu, na kánoi, na kajaku nebo na voru. Není důležité, kolik jezů za den sjedeme nebo nesjedeme, kolik piv přitom vypijeme, jestli ujedeme 10 kilometrů nebo 50.

První cesta na Island v roce 2004 byla báječná, velkolepá a vydařená. Trvalo půl druhého desetiletí, než jsem se odhodlal vydat na Island znovu.

Dávno jsou pryč časy, kdy vodáci museli jídlo na celou plavbu nakoupit v místě startu a složitě vezli proviant k řece, kde ho naložili do lodí. Kdyby to neudělali, hrozilo vyhladovění buď jim, nebo obyvatelstvu v okolních vesnicích, jimž vodáci vykoupili už tak špatně zásobenou prodejnu potravin.

Možností, jak sjíždět řeky, je celá řada. Každému vyhovuje jiný styl a také každá řeka, co jich na světě je, vyžaduje jiný přístup, jiné zkušenosti a jiné vybavení, které vodák musí respektovat.

Celkem vzato jezy na řekách nejsou pro vodáky nic prospěšného. Ale když už tam jsou, musí je vodák přijmout a snažit se využít co nejvíc ve svůj prospěch – musí si přece někde brousit své vodácké drápy!

Tuhle základní otázku si položí každý, kdo jede prvně na vodu. Odpověď skoro určitě nedostane, ale nejspíš ji najde sám. Protože podruhé už se nikdy nezeptá.