Druhá vodácká cesta na Island

Zatímco tehdy vyšel trajekt a letadlo na stejné peníze, dnes je třídenní plavba trajektem svým způsobem luxus. Bonusem je pak ale vybavení, které si lodí můžete přivézt. Tehdy jsme se mohli po celém Islandu prohánět ve starých škodovkách a každému to bylo jedno. Mohli jsme tábořit prakticky kdekoli. Dnes už jsme na vnitrozemské pisty museli mít třeba stejně staré, ale terénní vozy 4×4. Návštěvníci jsou tlačeni do nocování v kempech, přestože rozdíl mezi spaním zadarmo na louce a v kempu je právě v těch dvou tisících islandských korun – služby a komfort poskytují obě lokality, až na výjimky, stejné. Přibylo turistů, přibylo regulací, zákazů, policistů a s tím i konfliktů. Naštěstí ještě úplně nezmizela svébytná atmosféra Islandu formovaná ledovci a psím počasím.

Naše Norðurá

Když teče nějaká řeka na východě Islandu, tak je Austari – Východní, a když na západě, tak je Vestari – Západní. Pokud teče z ledovce, je Ledovcová – Jökulsá. Laxá – Losová, když se hemží lososy, a bílá pěna peřejí a vodopádů dá řece jméno Bílá – Hvítá. Ta naše se jmenovala Norðurá, protože tekla na severu.

Názvy islandských řek jsou výstižné a většinou střízlivě popisné. Kromě jiného to znamená, že jich může být stejného jména na Islandu hned několik.

Na nejasné informace je lepší nespoléhat

Původně jsme Norðuru jet nechtěli, neměli jsme o její existenci ani ponětí. Prohlížel jsem ji ze zvědavosti jen tak mimochodem při jízdě autem.

Teče skoro pořád na dohled od silnice, pěkně z kopce, a ačkoli v názvu nemá přídomek Ledovcová, zcela určitě podle barvy a množství vody ledovcový původ má. Naším cílem jsou řeky Austari-Jökulsá a Vestari-Jökulsá (Východní a Západní Ledovcová řeka). Na obou se komerčně raftuje, jedna má být lehká a druhá o trochu těžší a obě se na celkem pustém Islandu stékají nedaleko městečka Varmahlíð. Jenomže „městečko“ na Islandu znamená asi tolik, že je tu silniční křižovatka, benzínová pumpa a bankomat.

V blízké raftové základně najdeme mládence nepálsko-tatarského původu. Na jasné a stručné otázky odpovídá otázkou, nejednoznačně a složitě. Můžeme vyvodit asi tolik, že na nástupním místě jsou nějaké potíže s průchodem přes pozemek. Výstupní místo nepozná, pokud tam nestojí auto. Obtížná místa na řece nejsou a trochu i jsou. Na mapě řeku najít neumí a když mu ji najdu já, začne ji popisovat od ústí k prameni. Nepochybně je vynikajícím rafťákem – profesionálem: třikrát za den ho posadí do raftu, naloží „jitrnice“, pošlou po proudu a po dvou nebo třech hodinách si ho na určeném místě zase vyloví. Kdo by se staral, jestli je to řeka Východní, Západní, Zambezi nebo Niagára!

Rozhodneme se spolehnout se na sebe.

Norðurá pro nás začíná v místě, kde přitéká z širokého bočního údolí k silnici č.1. V těch místech stojí starý silniční most z původní islandské okružní silnice, která už se nepoužívá. Některé publikace uvádějí, že se po staré silnici dá dojet k nádherné soutěsce Kotágil (pravostranný přítok Norðury), ale naše pěší sekce ověřila, že nedá. Kousek za mostem mizí asfalt a zanedlouho poté i cesta.

Pod mostem je přes celou řeku velkolepý stupeň s velkým vývarem a bez jasné proudnice. První výzvu Norðury statečně a se zdvořilým poděkováním obnášíme a nasedáme až pod ní.

Ačkoli je červenec, na břehu leží různě velká sněhová pole, zatímco souvislá sněhová čára vede asi o 150 metrů výš. Nebe je šedé, od hor fouká ledový vítr a z mraků střídavě probleskne sluníčko nebo se spustí ledový lijavec. Komu se na Islandu nelíbí aktuální počasí, musí vydržet aspoň 10 minut. Pak bude ještě hůř.

Norðura je středně vodnatá řeka v údolí s plochým dnem. Proud meandruje v oblázkových náplavách, v nekonečné řadě navazujících peřejí a střídá menší, větší a ještě větší vlny.

Do každé zákruty nahlížíme s obavami. Zbytečně, vždycky lehce proplujeme. Nemusíme nic složitě vymýšlet. Stačí se vyhnout největším vlnám nebo občas zastavit na vylití, když se největší vlny zlomí do lodě. A vůbec nikoho nepotkáváme. Možná jsou tu také potíže s průchodem přes pozemky, ale protože Islanďanů je málo, není nikdo, kdo by nám to řekl.

Jediné obtížné místo na řece

Jen jednou se Norðura náhle zúží. Z jedné strany řeku svírá čedičová skála a proudnici blokují obrovské odlomené kusy. Diskutujeme, ukazujeme, předvídáme. Nakonec to obejdeme. Jediné obtížné místo na celé řece, a my ho přetáhneme… Jsme turistická výprava a máme pouze turistické cíle a ambice. Naší prioritou je nerozbít si držku, a to se nám celkem vzato daří. Za chvíli dotečeme k dalšímu silničnímu mostu, který jsme si vybrali jako cíl. Kousek za ním se už řeka vlévá do mohutnější řeky Héraðsvötn a po dalších 40 kilometrech končí v moři.

Našli jsme si ji, prohlédli a sjeli. Klidně by se mohla jmenovat Fyndið – Zábavná.

Nástrahy Komářího jezera

Jezero Mývatn je rozlohou obrovská, mělká vodní plocha, vzniklá zahrazením řeky tekoucí lávou. Sopečná aktivita je všudypřítomná jak v bezprostředním okolí jezera – pseudokrátery, sopouchy, lávové věže, tak i ve vzdálených horách – kaldera Krafla s geotermální elektrárnou či lávový park Dimmuborgir.

Mývatn se překládá jako Komáří jezero, to ale není přesné. Slovo „mý“ znamená proslulé krvežíznivé muchničky. Protože jezero je mělké (málokde hloubka překročí metr), je obrovskou líhní hmyzu, na kterém participují ryby a na nich zase ptáci.

Jako vodáci turisté nejsme vázáni povinností vyhledávat pouze toky s obtížností WW. Za jedné slunečné noci autem objíždíme celé jezero, usuzujeme, že na přepádlování je skutečně příliš rozlehlé, a vybíráme si místo vhodné k lodní túře. Vyhýbáme se městečku Reykjahlíð (na islandské poměry skutečné metropoli, poněvadž kromě obvyklých informací, benzínky a bankomatu je zde i kostel, autoservis a pošta) a kvůli případným potížím s pozemkovým vlastnictvím zavrhujeme i naloďování v blízkosti farem a penzionů.

Vylučovací metodou se ocitáme v oblasti přírodního parku Höfði.

Vyplouváme ze široké zátoky a brzy se dostáváme do úzkých průlivů, kde se v dávných geologických dobách (v islandském měřítku to znamená asi před 2000 lety, ale stalo se to i v roce 1729 a může k tomu kdykoli dojít znovu) střetla žhavá láva s vodou. Rychle ztuhlý lávový proud a následná eroze vymodelovala řadu skalnatých věží a sloupů, které je snadné považovat za zříceninu hradu nebo ruiny rozlehlé usedlosti – ostatně odtud jméno Höfði. Až při pohledu zblízka ztrácí útvary geometrickou přesnost, oči přestane šálit zdánlivá pravidelnost okenních otvorů a teprve v bezprostřední blízkosti je poznat, že jde o čistě přírodní výtvor, v němž chce lidská fantazie snad podvědomě vidět stavbu a nechá se napálit.

Za hodinu a půl vidíme vše, co se dalo. Nic zajímavějšího, co by Höfði překonalo, v dosahu našich pádel neleží.

Plavba končí malou mrzutostí v podobě domorodého muže. Nekompromisně oznamuje, že volá policii, protože na Mývatnu se pádlovat nesmí. Argumentuje tím, že naše lodě nejsou dezinfikované a nečistoty zavlečené z jiných vodních toků ohrožují mikroorganismy a jakési červy žijící v bahně Mývatnu, na nichž je závislý celý ekosystém jezera. Nevím, nejsem biolog. Ale na Mývatnu vidíme kotvit motorové čluny, vodou se brodí rybáři a jezero je lovištěm mnoha tažných ptáků, kteří si před vstupem do vody nejspíš pařáty také nedezinfikují.

Informaci o takovém zákazu se mi dodnes nepodařilo nikde potvrdit. Dotyčný muž nebyl uniformovanou ani úředně oficiální osobou, ani se neprokázal žádným odznakem či průkazem – pro nás možná dobře. Policii nakonec nezavolal. Přesto nemůžu tuto plavbu, jakkoli byla nádherná, s čistým svědomím doporučovat.

Ytri-Rangá, večerníček mezi lávou

Na rozdíl od jiných islandských řek nemám ani zdání, co znamená název Ytri-Rangá, zato jsem ji znal z první cesty na Island. Ukázal nám ji tehdy Islanďan Svanur a já si ji pamatoval jako zajímavou, rychlou, obtížnější, ale bezpečnou říčku na úpatí sopky Hekla. Tehdejší místo na táboření, neboť na Islandu je za určitých podmínek stále ještě možné volně kempovat, nacházím snadno. Hekla, jejíž lávové proudy výrazně formují podobu říčního koryta, za dobu mé nepřítomnosti neexplodovala, a tak se můžeme vydat na řeku i pozdě večer. Ostatně, jinou možnost nemáme. Naše výprava se chýlí ke konci, času ubývá a na následující den je kromě výstupu na Heklu v plánu i vichřice…

Až po deváté hodině večer dofukujeme lodě a vyrážíme. Jsme po celodenním cestování přes islandské vnitrozemí utahaní, hladoví, je zima a nízká oblačnost navozuje trochu úzkostný dojem soumraku, ačkoli opravdová tma má přijít nejdřív za měsíc.

Zpočátku je řeka širší a línější, než si pamatuji. Záludná je zde nečitelnost a přitom členitost řeky. Pod vodou číhají lávové prahy porostlé lišejníkem. Loď se na nich bez varování měkce zasekne a ohne. Příď i záď jsou nad hlubokou vodou a střed visí na lávě. Zpočátku složitě vylézáme a lodě přetahujeme – ze strachu, abychom nafukovačky neprotrhli o ostrou lávu. S narůstajícím spádem řeky, rychlostí proudu a četností prahů jsme stále troufalejší a brzy využíváme setrvačnosti a otrle rveme lodě přes. Charakteristickým rysem Ytri-Rangy jsou peřeje formované do esovitých zákrut. Řeka se zúží, vměstná mezi vyšší skalnaté břehy a na krátké vzdálenosti překoná za mocného burácení poměrně velký výškový rozdíl.

Oblačnost klesá níž, až se z ní stane obyčejná mlha. Moc rádi bychom občas zastavili a obtížnější úsek prohlédli, ale viditelnost je mizerná.

Ani to nevadí. Vím, že na řece není nic vyloženě nebezpečného, vodopád nás překvapit nemůže. Ale jak si řeku pamatuji, pod každým těžším místem měl být klidnější bazén – a tyto bazény tak nějak postrádám. Ytri-Rangá teče furt, jen je to někdy těžší a jindy lehčí. Čas od času se nějaká loď převrátí a jednou dokonce všechny najednou, jedna kánoe za druhou o stejnou skálu. A tak všichni plaveme v průzračně modré vodě, dokud nás to nevyplaví na břeh, na nějaký skrytý balvan nebo podvodní práh.

Info o řekách

Norðurá: Varmahlíð – Skagafjörður, severozápadní region; délka plavby 13 km, převýšení 150 m, doba 3 h, obtížnost WW II–III, ubytování v kempu Varmahlíð (500 ISK/os)

Ytri-Rangá: RangárÞing, jižní region; 10 km, 130 m, 2 h, WW III, táboření na divoko

Mývatn – Höfði: Reykjahlíð, severovýchodní region; délka asi 5 km, 90 min, ZWA, ubytování v kempu Reykjahlíð (2000 ISK/os)

Ještě jsme se ani neoklepali a už je před námi další kaskáda, tentokrát vysoká, mohutná, rozbitá. Poprvé máme čas si to prohlédnout – a poprvé také aspoň zčásti přetahujeme. Byli bychom to moc rádi táhli ještě dál, ale s loděmi se po břehu nedá projít a kdybychom je zkusili poslat, nejspíš bychom je už nikdy nechytili.

Závěrečná krátká soutěska už je jen třešničkou na dortu pro otrlé. Nájezd se nedá zkazit, celá řeka proskakuje mezi dvěma skalami sotva na šířku kánoe a pak se na vysokých vlnách řítí pod most, kde je konec ve velkém vracáku. Dobře to dopadlo, hurá, bylo to bezva… Vždyť i já už skoro začínal pochybovat, že tahle večerní jízda byl dobrý nápad. Začínala další bílá, sychravá, větrná a deštivá islandská noc. Právě téměř nekonečné denní světlo vyvažuje negativa psího počasí Islandu. Mohli jsme jet teď nebo vůbec. Protože do rána samozřejmě začala ta vichřice.