Do Severního moře v průlivu Skagerrak na západní pobřeží Švédska se rozhodně nevydáváme poprvé. Tentokrát jsme zvolili oblast ostrova Orust. Je to ostrov tak velký a tak blízký pevnině, že se tu dá najít trasa na pádlování téměř za každého počasí.
Je zářivé švédské ráno a kemp, kde jsme odpočívali po dlouhé cestě, se zvolna probouzí. Balíme věci a jídlo na 3 dny a chystáme se začít naši výpravu jižním směrem, protože jihozápadní vítr má v dalších dnech výrazně zesílit. Letošní léto je prý samý vítr a bouřky. Tak to aspoň tvrdili němečtí seakajakářští důchodci, kteří tady v kempu jsou už celý měsíc a na moře jezdí ve svých karbonových kajacích každý den.
Mělkou lagunou míříme na otevřeném moře a za chvíli už se radujeme na vlnách. Máme nové mapy, a v labyrintu ostrovů a ostrůvku kolem se tedy orientujeme o něco lépe než dříve. Ale za chvíli už stejně musíme koukat na GPS. Při takovém větru a vlnách není zrovna snadné najít příjemné místo na svačinu. Ostrovy jsou hladké a strmé a jen málokterý má alespoň částečně krytou zátoku vhodnou k přistání. Jednu takovou najdeme a podle trusu všude kolem je vidět, že se tu ráda schovává i spousta vodního ptactva.
Posvačíme a pak už celé odpoledne jen skáčeme přes krásné vlny proti větru. Jak se přiblíží večer, doskáčeme až do půvabného průlivu Mollösund. Už se těšíme na náš první nocleh, který by měl být jen kousek za ním. Ale vítr a odraz šikmých paprsků slunce nad obzorem náš směr zamotaly natolik, že po hodině a půl pádlování v nepříjemných bočních vlnách kolem osmé večer vezmeme zavděk prvním ostrovem s kamenitou zátokou a malou šikmou loučkou pro stany. Hlavně, že tu budeme schovaní před větrem.
Že se předpověď ohledně větru vyplňuje, nám bylo jasné už večer, když jsme z tábořiště pozorovali pěnu stříkající vysoko na mys naproti. Ráno byly všechny plachetnice pěkně schované za ostrovem v přístavu, na moři ani lodička a přímo v našem směru boží dopuštění. Dnes tedy budeme prozkoumávat tenhle krásný a vřesem zarostlý ostrov. Naštěstí je dost velký a dost zajímavý, takže den uběhne jako nic.
Další ráno je to o něco lepší. Podaří se nám přepádlovat až na začátek Stigfjordu, kde se dá schovat, a pak už svištíme zpátky po vlnách a opouštíme odkrytou turbulentní pasáž Kråkesundu. Protáhneme se kolem majáku do pobřežního pásu ostrovů, kde už jsou vlny zase pro potěšení. Rychle nás nesou na sever. Tentokrát svoji polohu víme poměrně přesně, a tak jsme nepropásli odbočku západně na Vallerö. Je to plochý, ale nádherný ostrov. Za velkého větru by to vhodné místo nebylo, ale vítr se navečer zklidnil, a tak táboříme na jeho písčitém břehu a večer hrajeme na kytary. Taky odháníme krávy a drzé racky, kteří žerou knedlíky a klidně odnesou i celý pytlík chipsů.
Risholmen – námořní hřbitov z bitvy o Skagerrak
Bitva o Skagerrak, největší námořní střetnutí 1. světové války mezi Německem a Británií, proběhla 31. 5. až 1. 6. 1916. Zapojeno do ní bylo více než 250 námořních vojenských lodí, z nichž 25 bylo potopeno. V bitvě padlo kolem 9 000 námořníků obou stran. Jejich těla byla vyplavena po celém pobřeží Skagerraku.
Německo se potýkalo od začátku války s námořní obchodní blokádou a doufalo ve zničení dostatečného množství britského loďstva, aby blokádu prolomilo. Po bitvě obě strany vyhlásily vítězství, i když žádná z nich nedosáhla svého cíle. Žádná větší bitva už se ale v Severním moři neuskutečnila a Německo přešlo k neomezené ponorkové válce.
Na hřbitově leželo 6 německých a 7 britských námořníků, ale dnes už je hřbitov jen symbolický. Ostatky byly v 60. letech převezeny do zemí, ze kterých námořníci pochází.
Ráno je opět nádherné, vzduch jiskří, vítr polevil a zůstaly po něm jen drobné vlnky přímo ve směru, kterým chceme jet. Nádhera. Za chvíli jsme v kempu. Zajdeme do auta pro další zásoby, dáme kafe a pivko a brzy pokračujeme dál na sever. Je klidné a slunečné odpoledne, přistáváme tedy dříve, než jsme plánovali, na ostrově na dohled od přístaviště Gullholmen. Plaveme v chladné vodě, vyhříváme se na kamenech a prozkoumáváme ostrov. Je tady kromě úžasných výhledů i působivý námořní hřbitov z bitvy o Skagerrak, největší námořní bitvy 1. světové války.
Další den opět fičí vítr. Protáhneme kajaky bahnem plným mušlí a místo obeplouvání nechvalně známe pasáže Islandbergu na vnější straně pobřeží volíme vnitřní cestu úzkým kanálem do Gullmarn fjordu. Ne, že by kanálem nefoukalo, ale nejsou tu tak rozbité vlny a je tu spousta hezkých míst na koukání i na zastávku. Kanál totiž lemují typické švédské chatičky. Jsou tu i mola, loďky, dřevěné terasy, záhadně podepřené boudy na lodě, tajemné odbočky a zátoky zarostlé rákosím a spousta urostlých borovic, olší a bříz. Cestu kanálem musíte pečlivě vybírat kvůli mělčinám, ale když náhodou uvíznete v rostlinách a blátě, můžete si aspoň nasbírat slávky k večeři přímo z kajaku.
Projíždíme pod vysokým mostem a před námi se otevírá Gullmarn fjord, jediný „správný“ švédský fjord s mělkým ústím a hlubokou vodou uvnitř. Táboříme kousek od Fiskebäckskilu s výhledem na čilý lodní provoz a panoráma města Lysekil. Přistáváme navečer, kdy je už i toto hojně navštěvované místo prázdné. Dokonce je tu ohniště, takže hned využíváme této vzácné příležitosti a rozděláme oheň.
Mys, na kterém Lysekil leží, se musí obeplout, tady se žádná možnost pro vnitřní cestu nenabízí. Ve velkých zadních vlnách, nepřetržitém provozu všech možných lodí a s přihlížejícími skupinami turistů vysoko na skalách kolem to není příliš pozitivní zážitek. Zadýchaní odpočíváme za větrem v přístavu a debatujeme, jestli jet ještě dál. Pobřeží je tu stále dost odkryté a ne moc zajímavé, tak se rozhodneme vrátit do fjordu a zkusit najít hospodu s mořskýma potvorama naproti ve Fiskebäckskilu.
Tentokrát se nejnepříjemnější části mysu vyhneme kanálem, kterého jsme si z druhé strany nevšimli. Proti větru se jede líp i přes fjord, a když dojíždíme do Fiskebäckskilu, vítr odfoukne mraky a udělá další nádherné odpoledne.
Vyhodíme odpadky, což v tomhle lázeňském nóbl městečku není žádná sranda, a utíkáme do hospody, protože ve 3 hodiny odpoledne s obědem končí (aspoň to říkal Google). A měl pravdu, stihneme to akorát. Za odměnu máme pivo a šťourání masa z humřích klepet. Cestou zpátky k lodím teprve můžeme obdivovat zahrady plné růží, hortenzií a dalších, pro Švédsko ne zrovna typických, květin. Asi jim to moře tady dělá dobře.
Vnitřní cestou až do jezera Vänern
Kromě toho, že se dají cesty vnitřními průlivy a kanály použít v případě špatných podmínek přímo na pobřeží, je tu i možnost dojet po nich z moře až na trasu Dalslandkanot maratónu, jednoho z největších kanoistických a kajakářských maratónů ve Skandinávii, a dál do jezera Vänern, největšího jezera ve Švédsku.
Stačí začít na moři v Iddefjordu, hraničním fjordu mezi Norskem a Švédskem, a pokračovat po trase Haldenvassdraget přes město Halden, otteidským a dále dalslandským kanálem, který ústí do jezera Vänern. Takže pokud máte pár týdnů volných…
Známou trasou kolem pobřeží pokračujeme ke kanálu, kudy jsme přijeli, do fjordu a na nocleh vybereme zase jiné místo při jeho ústí, schované před sílícím větrem. Máme poslední večer „v divočině“ dá-li se to tak nazvat, když odtud vidíme chatky na pobřeží. Ostrov je zarostlý vřesem a vysokou trávou, zrající jeřabiny připomínají, že podzim se blíží. V noci na pláži za odlivu objevujeme, jak úžasně světélkuje „úhoří tráva“, když se s ní pohne, a na měkkém travnatém břehu se spí skoro jako v peřině.
Ráno je vítr ještě o něco silnější, ale slunko stále svítí, tak šup do kanálu. Jedeme proti větru, přesto si dovolíme trochu propátrat odbočky a udělat objížďky, protože je to tu opravdu krásné. Na svačinu zastavíme dokonce v opravdické lese. Po třech hodinách vyjedeme z kanálu na otevřené moře a kolem města Ellös už projíždíme s mírně zaťatými zuby. Přestože fouká jako prase, potkáváme tu na moři statečného (nebo spíše trochu bláznivého) paddleboardistu. Snad to přežil a dostal se zpátky na břeh.
Vzhledem k času a podmínkám se rozhodujeme uvěřit ještě jednou nové mapě a zvolit vnitřní trasu. Tentokrát to ale vypadá bledě. Pádla už kilometr naráží na dno a víří bahno a most vyznačený na mapě stále není vidět. Když už se zdá, že je vše ztraceno, objeví se násep a v něm roura. Jsme ochotni i přenášet, jen abychom nemuseli jet další 3 hodiny okolo, ale naštěstí to stačí jen pořádně rozpádlovat. Vítr tlačí vodu skrz rouru silným proudem proti nám a uvnitř se pádlovat nedá. Projeli jsme, zanadávali, zasmáli jsme se a teď už nám zbývá jen těch posledních 5 kilometrů do kempu.
Přijíždíme vysušení jako tresky z větru a ostrého slunce. Když máme navečer konečně zabaleno a lodě nachystané na ranní cestu, vypijeme pár piv a čajů a zapadneme do spacáků úplně hotoví.
Ráno je mlhavé, ale sluníčko se brzy objevuje a za vysokánským bílým mostem u Uddevaly už svítí naplno. Přejedeme přes most na jih a žulové ostrovy zarostlé vřesem, šplouchavé moře, nárazy jihozápadního větru i na vlnách tančící sluneční paprsky krátkého švédského léta už se přehrávají jen v našich vzpomínkách.
Cestou trajektem do Rostocku potkáme obrovskou flotilu plachetnic. Všechny plují na sever do Švédska. A my bychom se nejradši vydali s nimi. Zpátky na Skagerrak.
