Na mořském kajaku podél pobřeží Andamanského moře

Před cestou

Kratší trasy bylo relativně snadné plánovat v neobydlených lokalitách bez infrastruktury, ale při delší plavbě se dostanu i do míst se spoustou turistických hotelů a resortů. I tak chci jet stejně jako na předchozích výletech expedičním způsobem, maximálně se vyhýbat civilizaci, spát na prázdných plážích a vézt si v kajaku veškeré vybavení a zásoby.

Pitná voda je naprosto zásadní, cestou ji moc často doplnit nejde a musím jí vézt přes 20 l, jídlo se mi zatím nejvíc osvědčilo sušené, které si chystám sám v průběhu několika týdnů před akcí. Mezitím si procházím satelitní a námořní mapy, tabulky přílivu, sleduju vývoj počasí.

Konečně to vypadá, že nastává správný čas vyrazit.

Vyplouvám!

Pokouším se zabalit jenom to nejnutnější vybavení, které s rezervou naložím do kajaku, ale i tak mám dva celkem velké nepromokavé vaky. Společně s lodí a pádly je v Ranongu nakládám do místního autobusu z přestavěného náklaďáku a odpoledne jsem na pláži Hat Bang Ben, která je v podstatě první snadno přístupná pláž v severní části Andamanského pobřeží a kde jsem končil a začínal některé ze svých předchozích výletů.

Nafouknu loď, vyzkouším rozložení vybavení v kajaku, připevním kokpit, připravím pádla, naplním vaky pitnou vodou. Ráno vstávám v půl páté ještě za tmy, rychle uvařím, dobalím a odnáším veškeré vybavení z bungalovu k pláži, jedna cesta je zhruba 200 m a jdu ji několikrát.

Rozcvičku mám za sebou, ukládám vše do lodi a můžu vyplout.

Moře je brzo ráno klidné, je bezvětří a jede se velmi dobře. Ale už před devátou hodinou začíná být velké horko, zesiluje vítr, který v průběhu dne několikrát mění směr a zvedá mírné vlny.

Mangrove a přílivové proudy

Thajské pobřeží Andamanského moře se při mé cestě od severu na jih znatelně proměňuje. Jeho severní část v provincii Ranong a na severu provincie Phang-Nga je převážně bez zástavby a jenom s velmi řídkým osídlením v podobě malých rybářských vesnic usazených dál od moře.

Je to oblast hustých mangrovových lesů a jimi se vinoucích toků, které formují a tvarují zdejší členité pobřeží, stejně jako členitost pobřeží formuje tyto lesy. Voda z hor dál ve vnitrozemí sem při své cestě protéká mnoha rameny řek a říček, jež s sebou přinášejí naplaveniny, které mořské a přílivové proudy dál přemisťují a tvoří z nich maličké i rozsáhlé ostrovy, protáhlé písečné kosy a skryté podmořské mělčiny.

Nevhodné načasování podle doby přílivu a odlivu může znamenat, že místo několika desítek minut snadného pádlování vás bude čekat několik hodin úmorné dřiny proti proudu a objíždění skrytých mělčin, které se za odlivu vynoří a zahradí vám cestu.

V poslední části pobřeží chráněného ostrůvky a porostem mangrove mi tentokrát načasování vyšlo dobře a odliv mě jako rychlá řeka vytáhne úzkým průlivem mezi pevninou a ostrovem Ko Kho Khao směrem k otevřenému moři.

Krátká zastávka ve vsi Ban Nam Khem na doplnění vody a krátký odpočinek. Odliv téměř vrcholí a slábnoucí proud řeky na styku s mořskou vodou valící se v opačném směru tvoří krátké, ostré vlny připomínající peřeje. Vyhýbám se několika písečným mělčinám a jsem na otevřeném moři.

Nekonečné pláže a přistání v příboji

Před sebou mám další, naprosto jinou část cesty podél otevřeného pobřeží lemovaného nekonečně dlouhými plážemi, které jsou většinou prázdné. Několik místních vesnic leží ukrytých dál od moře, na několika místech hlavně dál na jihu ale budu míjet dlouhé řady turistických resortů. Tento typ pobřeží vyžaduje ještě další dovednosti – přistání a odjezd na kajaku v příboji. Už jsem tady opakovaně bez kajaku byl a vím, jak prudký zdejší příboj může být. A právě to byl důvod, proč jsem měl z tohoto úseku obavy.

Něco jiného je trénovat přistání v příboji v ideálních podmínkách, a něco naprosto jiného potom je být v situacích, kdy si až tak nemůžete vybrat, kde a kdy budete v příboji dorážejícím na svažité pláže přistávat… Navíc sami s plně naloženým kajakem.

Uvítání bylo nakonec příjemné, první odpoledne bylo moře naprosto klidné a přistání na strmé pláži proběhlo hladce. Noc je tichá, začíná se projevovat únava a usínám během několika vteřin.

Brzo ráno se probouzím s pohledem na hladké moře, slunce leží zatím velmi nízko a řada stromů lemujících břeh vrhá stín několik desítek metrů daleko na mořskou hladinu.

Další přistání a odjezdy ze zdejších pláží proběhly taky naprosto bez problémů. Úsek, ze kterého jsem měl před cestou docela strach, mám za sebou a je mi jasné, že tentokrát jsem měl opravdu štěstí na počasí. Do dalšího výletu mám ale rozhodně co trénovat.

Přes zátoku Ao Phang-Nga do Krabi

Je brzy odpoledne a měl bych ještě dost času ujet několik dalších kilometrů, ale opět mě zastavuje odliv, který se jako prudká řeka valí mezi pevninou a severním břehem Phuketu. Je to mohutná masa vody ze zátoky Phang-Nga hrnoucí se do průlivu úzkého jenom několik desítek metrů, se kterou nemá cenu se prát.

Proti proudu jedu několik hodin i následující ráno, navíc se změnilo počasí a musím pádlovat proti sílícímu větru. V zátoce Ao Phang-Nga jsem byl na kajaku už několikrát a v podstatě pokaždé byly podmínky hodně podobné – silný nárazový východní vítr, který zvedá ostré, nepříjemné vlny.

A stejné to je teď, kdy musím přejet několik relativně dlouhých úseků. Mezi ostrovy Ko Yao Noi a Ko Yao Yai se k protivětru přidá i přílivový protiproud. Krátká zastávka v laguně ostrůvku Ko Hong, kde se před davy turistů můžu schovat v porostu mangrove, a potom dál v protivětru přes otevřené moře až na pevninu u Krabi. Dnešních víc než 36 km v takových podmínkách je docela znát.

Krátká zastávka na pláži Hat Tham Phra Nang přeplněné výletníky a čeká mě široká zátoka Ao Krabi, úsek dlouhý 12 km přes otevřené moře, který působí jako skutečný předěl za turistickým světem. Hluk výletních lodí za mnou slábne a před sebou mám mlžný opar, který zcela zahaluje nízkou a plochou oblast pláže Hat Yao a na obzoru tak není po několik dlouhých kilometrů vidět téměř žádný záchytný bod. Uvědomuju si, že jsem si neuložil souřadnice… Konečně si tedy naostro vyzkouším navigaci podle azimutu.

Odlivové mělčiny

Na pláži Hat Yao končí přes 90 km dlouhý úsek východojihovýchodním směrem a pokračuje cesta víc na jih kolem řídce osídlených ostrůvků a pevniny lemované plochými mělčinami, které za odlivu vystoupí v šířce až několika desítek metrů nad hladinu.

Stejně jako posledních několik dní vstávám lehce po čtvrté, brzy po východu slunce mě čeká naprosto klidná hladina a pádlování takhle brzy ráno je velmi příjemné. Teplota je sice mnohem nižší než přes den, ale „ranní chlad“ je opravdu hodně relativní pojem, vzduch se na 30°C ohřeje už kolem sedmé hodiny.

Celkem rychle projíždím kolem západního pobřeží ostrůvku Ko Siboya a dál na jih podél ostrova Ko Pu a Ko Jum, okolo je několik dalších menších ostrůvků. Není vidět žádná zástavba a zatím jsem nepotkal ani jednu rybářskou loď, od rána je naprosté bezvětří, blíží se poledne a začíná být stále větší horko.

Za ústím mangrovové říčky zastavuju na pláži u malého resortu, který je sice zcela bez turistů, ale po mnoha hodinách to je první známka civilizace. Jediné místní zaměstnankyně se ptám na sprchu. Stojím pod hadicí, na hlavu si pouštím horkou vodu vyhřátou z nádrže umístěné na slunci, je mi špatně a začínají se mi třást nohy. Odcházím zpátky do kuchyně a chci požádat o studenou vodu na pití. Podaří se mi vyslovit jednu slabiku. Zkouším to znovu a dost mě začíná děsit, že se ani na další pokusy nedostanu přes dvě slabiky.

Když si sedám na zem a pořád se mi nedaří ze sebe dostat celou větu, paní to zřejmě dojde a rychle mi podává láhev ledové vody. Dávám si ji na hlavu, za krk, na čelo. A znovu. Pořád dokola a pak láhev naráz vypiju. Hned mám v ruce další ledovou láhev a paní mě posílá ven na dřevěnou terasu, kde je aspoň trochu vánek. Asi po čtvrt hodině zjišťuju, že už jsem zase schopen souvisle přemýšlet. A uvědomuju si, že to tentokrát dopadlo hodně dobře a hypertermie snad nebyla až tak závažná.

Něco podobného se mi zatím nestalo a ani jsem si nemyslel, že se to stát může. Při bezvětří je fajn, že nebývají vlny, ale zároveň je mnohem větší horko. Navíc jsem zanedbal pravidelné namáčení oblečení a klobouku.

Pohoštění v mangrove a proti větru přes otevřené moře

Před sebou mám poslední dva velké ostrovy a potom dlouhý úsek otevřeného moře s několika menšími ostrovy poblíž pevniny a malými ostrůvky dál v moři. Po několika minutách v širokém průlivu mezi ostrovem Ko Lanta Noi a pevninou se kvůli prudkému protivětru otáčím a pokračuju dál na jih a do úzkého průlivu vedoucího mangrovem mezi ostrovy Ko Lanta Noi a Ko Lanta Yai.

Tentokrát nechci průběžné ochlazování zanedbat a ještě v přístavu za městečkem Ban Sala Dan se celý pořádně polévám vodou. Těsně za posledním domkem za přístavem začíná hustý porost mangrove, který lemuje oba břehy zužujícího se průlivu.

V zátočině na mě z plovoucí restaurace na pontonech volá několik mužů: „Pojď za náma, zrovna máme oběd. Mávali jsme na tebe cestou, viděl jsi nás?“

Viděl, pozvání rád přijímám a na oplátku za skutečnou hostinu odpovídám na spoustu dotazů. Ano, jedu až z provincie Ranong, jedu sám, na kajaku, opravdu spím na prázdných plážích a opravdu na kajaku žádný motor nemám.

Poslední úsek v ještě užším mangrovovém průlivu a na mělkém otevřeném moři mě vítá celkem svěží vítr. Tohle je další z několika úseků, kde prázdné ostrovy ani prázdné pláže v podstatě vůbec nejsou. Jako další zastávku jsem si naplánoval maličký ostrov s jednoduchým resortem, kde mě nechají si mezi stromy zavěsit hamaku.

Vítr se oproti předchozím dnům trochu utišil, ale i tak mě jeho síla po vyjetí ze závětří docela překvapuje, pevnina je východojihovýchodním směrem vzdušnou čarou 18 km, cestou nejsou žádné další ostrůvky. Zatím nejdelší trasa, kterou jsem přes otevřené moře pádloval. Přál jsem si na ni trochu lepší počasí.

Asi 5 km od břehu se stáčím víc na jih a po 20 km proti větru a vlnám na otevřeném moři si na prázdné pláži dělám první a opravdu zaslouženou zastávku. Vítr se utišil a mořská hladina je naprosto klidná.

Dál pokračuju na jih a po pár minutách se vítr opět zvedá, tentokrát jde z jihu, tedy opět proti mně.

Takhle to bylo i v několika posledních letech, kdy místo stabilního větru z jednoho směru a většinou jenom v určitou část dne se směr větru v průběhu dne výrazně měnil třeba třikrát. Zajímavé na tomhle výletě je, že vítr stíhá měnit směr tak, aby byl pořád proti mně.

Delfíni!

Zatímco některé části pobřeží mají po mnoho kilometrů hodně podobný ráz, je pobřeží provincie Trang dost pestré. I tady jsou dlouhé úseky pobřeží a některých ostrovů lemované porostem mangrove protkaného klikatícími se toky. Odlehlé široké písčité pláže lemují skalnaté mysy tvořené strmými útesy, často s hlubokými jeskyněmi. Na některé pláže navazují široké ploché mělčiny, zatímco jinde písek klesá strmě do hloubky a v různé vzdálenosti od pobřeží je spousta ostrovů a ostrůvků různých tvarů a velikostí.

Větší ostrovy této oblasti jsem na kajaku navštívil při jednom z předchozích výletů. Tentokrát je tedy míjím a od pláže Hat Yao chci jet přímo na jih ke skupince malých ostrůvků.

Když se blížím k mělčinám u severovýchodního pobřeží ostrova Ko Libong, vynoří se pár desítek metrů přede mnou tři delfíni, po chvíli další dva o kousek vedle a pak další a další. Jsou tady na lovu, pohybují se zhruba v kruhu a na hraní moc času nemají, ale i tak se k nim můžu přiblížit relativně blízko. Další skupinku delfínů jsem viděl ještě před příjezdem do dnešního cíle. Bylo to moje první setkání na kajaku s delfíny a viděl jsem je dokonce dvakrát.

Z malého ostrůvku tvořeného strmou vysokou skálou a maličkou pláží mě čeká 14 km přes otevřené moře na ostrov Ko Sukon a podél širokých mělčin u jeho jižního břehu dál na pevninu, kterou za odlivu lemují blátivé mělčiny široké i přes sto metrů.

Skalní chrám a říše opic

Hlavní a fantastickou zajímavostí neobydleného ostrova Ko Khao Yai poblíž přístavního městečka Pak Bara, který je součástí UNESCO, je skalní útvar Prasat Hin Pun Yot. Šedá skalní masa na severním cípu ostrova je větrem, deštěm a mořem vyerodovaná do útvarů připomínajících natěsno naskládané věže, mezi kterými je v úrovni mořské hladiny několik otvorů dostatečně velkých, aby se jimi dalo proplout na kajaku. Tato skalní brána mě dovedla do okrouhlé laguny ze všech stran sevřené dalšími svislými skalními útvary. Z jedné strany laguny vede skalní tunel ven na otevřené moře, z druhé strany potom úzká soutěska vedoucí do malé skalnaté zátočiny.

Jsem tu hodně brzo ráno a tedy úplně sám, a mám tak spoustu času si jednotlivými průchody a soutěskami projíždět tam a zpátky a sledovat, jak sluneční světlo celou lagunu postupně proměňuje.

Před cestou jsem si na nocleh vybral malou pláž na sousedním, taky pustém ostrůvku, kde bych měl být úplně sám a kde by měl být naprostý klid. Ale nakonec to bylo celé jinak. Když přijíždím na vyhlédnutou odlehlou pláž, kotví tam čtyři lodě. Během zhruba 20 minut tři odjedou, ale hned přijedou další. A takhle to pokračuje pořád dál a úplně poslední loď odveze turisty až po čtvrté hodině. Je už sice pozdě, ale konečně budu mít pláž jenom pro sebe.

A zase to je celé úplně jinak.

S makaky jsem se setkal na mnoha místech pobřeží, a zatímco ti skutečně divocí, žijící v odlehlých oblastech, jsou neškodné plaché opičky, makakové, kteří se s setkávají s lidmi, jsou zlodějské bestie.

Průvodci vozí pro místní turisty jako občerstvení melouny, které následně nechají „pro zvířátka“ na různých místech u pláže. V tomhle případě je těmi zvířátky nezvladatelná tlupa neskutečně drzých makaků, kteří se s nějakými melounovými slupkami nespokojí, a začíná je zajímat moje vybavení. Jedny odeženu, ale hned musím odhánět další přicházející z druhé strany, znovu, znovu a znovu, několik hodin bez přestávky. A zatímco v mnoha jiných oblastech chodí makakové po setmění spát a bývá od nich pokoj až do úsvitu, tady mají hodně posunutou večerku. Místo poklidného odpočinku na pustém ostrově mám postaráno o takovou zábavu, až se mi zlomil prak…

Na jihu

Veškeré vybavení musím mít na dosah, po ruce kamínky a klacek, bez praku to je přeci jenom horší. Zabalit a postupně vše odnosit směrem k moři, po krátkých úsecích tak, abych měl všechno pořád na dohled a v případě opičího útoku mohl rychle doběhnout. Jeden, druhý, třetí úsek a jsem konečně na písku, ukládám věci do kajaku, tentokrát se opicím nic zničit ani ukrást nepodařilo, ale stálo mě to dost úsilí.

Na ostrůvky v jižní části pobřeží jsem se opravdu moc těšil, hlavně po dlouhém úseku širokých mělčin jižně od ostrova Ko Libong. Jsou tady nádherná místa, často ještě skutečně nedotčená, s čistým mořem kolem. Ale nepočítal jsem s tím, jak několik jedinců rodu Macaca dokáže celý zážitek nasměrovat úplně jinam.

Vzdušnou čarou lehce přes 9 km na jihozápad mě čeká další, poslední plánovaná zastávka, ostrov Ko Tarutao. Byl jsem tady před mnoha lety a od té doby jsem se chtěl vrátit. Jak jsem si tedy poslední zastávku na tomto úžasném ostrově nakonec užil?

I tady jsou makakové…

Odtud mě čekalo ještě 26 km zpátky na pevninu do přístavu Pak Bara, cíle plavby.

Statistika

Loď: nafukovací kajak Gumotex Seawave
Pádla: TNP Wolferine, TNP Pyxis
Nejsevernější místo: pláž Hat Bang Ben, provincie Ranong
Nejjižnější místo: Ko Tarutao, provincie Satun
Celková ujetá vzdálenost: 552 km
Dní na moři: 22
Nejdelší denní vzdálenost: 36,2 km
Nejdelší vzdálenost přes otevřené moře: 21 km
Vítr v zádech: celkem asi 3 hodiny
Protivítr: skoro pořád
Vybavení a zásoby: cca 38 kg
Pitná voda: 27 l

Během výletu mi přestal fungovat vařič a při obraně před opicemi jsem zlomil prak, ale veškeré ostatní vybavení fungovalo bezvadně. Hlavně nafukovací kajak, který byl po celou dobu vystavený prudkému tropickému slunci, extrémnímu UV a mořské vodě, pádla, solární panely, filtr na vodu, hamaka, další vybavení na vaření, nepromokavé lodní vaky a dokonce se nic nestalo ani s foťákem.

Dopádloval jsem sám na nafukovacím kajaku z provincie Ranong na severu thajského pobřeží Andamanského moře až na ostrov Ko Tarutao v provincii Satun na jihu, celkem to během 22 dní na vodě bylo 552 km. Byl to fantastický výlet.

Takže… Kam příště?