Je půl třetí ráno středoevropského času. I tady na Floridě už je tmavá noc. Mělké moře Mexického zálivu nám šplouchá o boky přeložených kajaků. Při každém podezřelém zvuku sebou trhneme, protože z aligátorů máme docela strach.
Najednou mezi ostrovem a pobřežním porostem mangrove narazíme na mělčinu. Při hledání průjezdu se lodě jedna po druhé zadrhnou o dno plné kořenů a ostrých mušlí. Nadáváme na odliv, ale musíme z lodí do temné vody. Jen co přetáhneme na hloubku, do kajaků začínají narážet ryby přilákané světlem našich čelovek. A jsou to pořádné rány! Raději zhasneme a jedeme dále podle hvězd, které kupodivu společně se svým odrazem mihotajícím se na hladině dávají dost světla. Nad plochým obzorem mangrovových houštin zvolna vychází měsíc dva dny po úplňku a my konečně po dlouhé cestě vysedáme na ostrově, kde je naše první tábořiště. Táboříme hned za hranicí národního parku Everglades, na začátku oblasti „Deset tisíc ostrovů“.
Z města Everglades City jsme sem projeli přes Indian Key Pass a teď si tady při měsíčku smažíme čerstvé krevety. Normálně by skončily jako návnada na některý z místních 2000 druhů ryb, ale je z nich naše skvělá večeře!
Ráno jsme chudší o tašku sladkostí, zásob na následující dva týdny. Z houští se nám smějí přežraní mývalové a naše dobrodružství v americké divočině může začít.
Pomalu si zvykáme na mělké kalné moře, daleké odlivy odhalující blátivé dno, svěže zelené mangrovy – stromokeře na chůdách, na subtropické slunce a všudypřítomný vítr. Ten odhání alespoň částečně otravný hmyz, na který se zvyknout nedá. Hned po komárech, kteří končí svou noční směnu, když vyleze slunce, začínají kousat „sand fláje“
Šéf výpravy Přema, který na Floridě strávil 10 let, nám naplánoval trasu.
Po dvou hodinách pádlování nás uklidňuje, že dnešek na Cape Romano je už jen 8 mil přejezdu, takže vlastně o nic nejde. Jedna námořní míle odpovídá necelým dvěma kilometrům, máme co dělat, abychom to stihli do tmy.
Jedeme proti větru, proti přílivu a proti slunci. Chcete se napít? Na pět loků počítejte ztrátu asi 100 metrů. Nenamazali jste se? Tak na to rovnou zapomeňte. Stejně by vám jen klouzalo pádlo, známe to z maratónů. Takže roubík do úst, hlavu do alfy a ono to jednou skončí.
No, skončilo. Na Cape Romano je opravdu krásně. Je to dekadentní místo na hraně souše a moře s podivnými futuristickými stavbami, které si moře zvolna přivlastňuje zpět. Nasbíráme naplavené mangrovové dřevo a ten, kdo si sedne po větru, bude jeho zvláštním pachem pěkně vyuzený. Za týden už ale smrdíme všichni stejně.
Ráno sčítáme škody – jsme šíleně spálení od slunce – kdo by to byl v únoru řekl – a navíc slušné puchýře. Po větě: „Florida je o přejezdech,“ se nám daří odhalit Přemovu taktiku a vytváříme hnutí odporu. Na protest vyhlašujeme „rest day“ a původně plánovanou trasu zkracujeme na Brush Island.
Příliv nás tam úžasnou rychlostí zaveze kolem ostrůvků s pelikány a kormorány, a tak už kolem druhé odpoledne pijeme kafe a víno ve stínu mangrove. Sbíráme schránky ostrorepů a rybaříme. I když nic nechytíme, spraví to palačinky s máslem a javorovým sirupem připravené na ohni. Večer se kolem ostrova plácá něco velkého. Že by opravdu aligátor? Ale kdeže… jenom žraloci.
Po dni odpočinku zase pěkně do práce, 12 mil do vnitrozemí po Black Water River. Cestou tam nám pomáhá příliv. Řeka se zužuje, mangrovy se kolem ní uzavírají a najednou jsme v temném a zlověstně tichém zeleném tunelu. Aligátory cítíme všude kolem. Přema tady jednoho macka potkal při minulé výpravě.
Plánovanou zpáteční trasu chceme najít na letošní mapě, ale zjišťujeme, že cesty v mangrovech se pěkně rychle mění. Okruh, který před 5 lety projel Přema, už neexistuje. Musíme tedy stejnou cestou zpět. V přílivu a protivětru pádlujeme až do noci na nehezké, ale nejbližší tábořiště.
Ráno nás tu kromě hejna bílých ibisů a na obzoru kroužících „ospreyů“ zaujme i to, v čem ibisové hledají kořist. Celá pláž je od moře oddělena širokým pruhem jemného hlubokého bahna. Kajaky se v něm táhnou vcelku slušně, ale boty je nutné vyzout. Jinak se zamlasknou a bahno je navždy pohltí.
Dnes obracíme do Everglades. Ještě zastavujeme na White Horse Key, mimořádně krásném ostrově s neuvěřitelně bílým pískem a už skáčeme po vlnách a větru zpět do Indian Key Pass, abychom chytli příliv. Ten nás protahuje na druhou stranu jako nic. Ale i tak Přema otvíračku kanceláře parku nestihne a tábořiště na další týden musíme bukovat až ráno.
Dojedeme do kempu v Chocoloskee. Pěkně se tu naše malinké stany mezi americkými bouráky a ohromnými mobilhausy vyjímají. Parcely jsou malé, kajaky se nevejdou. Nakonec usuzujeme, že je to náš dopravní prostředek a ukládáme je na parkoviště. Sousedům večer zahrajeme něco českých trampských písní a ráno máme za odměnu uvařenou skvělou kávu.
Zima je letos teplá, a tak cesta vnitrozemím nepřipadá v úvahu, komáři by nás utrápili. Budeme skákat po mořských ostrovech. Je tu teď dost plno a musíme se občas vracet ze směru, kterým chceme jet. Tábořiště je totiž nutné nahlásit předem a počty a dny na jednotlivých ostrovech jsou limitované. Vybloudíme příbřežními kanály kolem bílých pelikánů na Turtle Island a jsme zase zpět na moři. Dnes na New Turkey Key. Malinké místečko plné drzých mývalů a velkých mušlí u zátoky, kde se konečně daří rybářům.
Další den nás čeká nejoblíbenější ze zdejších tábořišť – Pavilion Key. Na velkém ostrově, kde si vybereme svou pláž, večer rozděláme oheň a připravíme ulovené mořské pstruhy.
Ráno nás budí voda kapající ze síťky stanu. Ne, neprší. Ale celé moře je v oparu a vlhkost je taková, že voda stéká po všem. Tady nic pořádně neuschne ani ve větru a dneska je horko a nehne se ani lísteček. Vykoupat před snídaní, po snídani a před odjezdem je jediný způsob, jak se dnes ochladit.
Cestou z Mormon Key se snažíme prozkoumat cestu mangrovy do Aligator Bay, abychom aspoň jednoho místního plaza viděli, ale po chvíli v tunelu plném větví, smradlavého bahna, hustých pavučin a hladových komárů se rychle vracíme zpět na moře. Jednotvárné pádlování kolem pobřeží osvěžují zdaleka viditelné palmy a pod nimi je nejjižnější cíl naší cesty, Highland Beach.
Přistáváme a chvíli po tom slunce opulentně zapadá do vln moře. A pak končí všechna sranda. Tak intenzivní komáří nálet, ignorující dokonce i jindy účinný kouř z mangrovového dřeva, se dá vydržet jen chvíli pro snědení večeře. Utíkáme do stanů a připadáme si, jako bychom spali v úlu. Je horko, vlhko a komáři neváhají využít každou příležitost prostrčit sosák síťkou stanu. Ale mořský obzor je tu nádherný, obrovský, bez jediného světýlka.
Ráno nás opouští Přema. Co taky s námi, když už nemáme skoro nic k pití a k jídlu. Tedy něco málo ještě zbývá: rýže, fazole, kukuřice a chilli omáčka – dodnes si z těchto komponent doma vařím specialitu jménem „Rýže Florida“.
Kazí se počasí a předpověď sledují asi i ti, kdo v národním parku Everglades pálí odpad. Tři obrovské sloupy dýmu a známý zápach spáleného polyetylénu nás provázejí celý den cestou zpět na New Turkey Key. Tento ostrov je naše útočiště před slotou, která přijde v noci a vězní nás ve stanech celý další den až do čtyř odpoledne. Pak jako když kouzelným proutkem mávne, modrá obloha, klidný vzduch a fotogenické zbytky šedých mraků. Jedeme na Mormon Key a táboříme na pláži plné mušlí velkých jako konvice na čaj.
Poslední noc máme opět na Pavilionu, jen tentokrát spíme na jeho severní straně, kde není tolik výletníků. Rybaříme, ale pelikánům jde lov vyskakujících ryb mnohem lépe než nám, a tak vaříme večeři ze zbytků – rýže a kukuřice. Večer u ohně otravní mývalové kradou pytel s odpadky tak dlouho, až nakonec pálíme v ohni, co se dá, aby odpad nebyl roztahaný po celém ostrově.
Náš dvoutýdenní výlet se chýlí ke konci. Zelenými kanály míříme s přílivem do Chocoloskee.
Po týdnu bez signálu zapínáme mobily a realita nás knokautuje zprávou o smrti našeho společného kamaráda, věrného veterináře našich mořských výprav.
Moc jsem se těšila, až mu budu vyprávět, jak floridští delfíni loví ryby vlnou, kterou vytvoří, když plují vedle sebe. Jak Milada chytil rybu, která štěkala, a jak skvěle lítají pelikáni.
Nemůžeme tomu uvěřit, ale je to tak. Deset krásných let společných mořských dobrodružství je všechno, co nám život přidělil. Jedeme domů a je nám smutno.
Všechny zásoby, co zbyly – hlavně spousta těstovin a marmelády – necháváme u kajakáře, který nás obdaroval před týdnem. Odjíždíme po Tamiami a kolem silnice se pod tilansiemi visícími ze stromů povalují aligátoři. Stavíme v aligátoří zoo, abychom je prozkoumali zblízka. V Miami se najíme u Toma v karibské čtvrti, zkoukneme defilé 50 Lamborghini, která tu mají sraz, a projedeme večerními davy na Miami Beach.
A pak domů. Bylo to krásné a bylo toho dost.
