Po napoleonských válkách se britská admiralita začíná zaměřovat na teoreticky rychlejší propojení s Indií než kolem jižních cípů Afriky a Ameriky. Kapitán Ross v roce 1819 proplouvá severně kolem Baffinova ostrova, kde neobvykle daleko na severozápadě pluje, proti očekávání, na volném moři prostém ledu. Přes protesty podřízených se za skvělých podmínek obrací a bezpečně vrací do Anglie. Další expedice po vodě se dostane dál až za 10 let…
Jak to bylo s britskou expedicí
Ve stejný rok vyráží do Kanady, do ústí řeky Svatého Vavřince, tzv. První pozemní arktická britská expedice vedená admirálem Franklinem.
Těžko si dnes dovedeme představit takovou cestu. Po dosažení řeky v dnešní oblasti Toronta přestupují cestovatelé do velkých kánoí, které je převáží několik tisíc kilometrů přes oblast Velkých jezer až k jezeru Winnipeg a dále proti proudu různých řek až k dnešnímu Edmontonu. Zde je asi 20 km dlouhá portáž přivede k řece Athabasca a tentokrát po proudu se muži plaví dalších 2 000 km na sever do Velkého Otročího jezera. Tady se nachází poslední obchodní stanice Společnosti Hudsonova zálivu, která přesně touto cestou dopravuje kožešiny bohatým snobům v Londýně. Jen tato etapa trvá výpravám dva roky.
Franklin si byl mlhavě vědom obtíží na cestě, a proto pro jistotu nenajal houževnaté skotské námořníky, ale ještě větší tvrďáky z Orknejských ostrovů, kteří dobré počasí na moři neznají. Když tito severním Atlantikem otřelí muži po první zimě v Kanadě začali chápat podmínky a dokázali porozumět plánu expedice, obrátili se zpět a Franklin musel najmout místní francouzské voyageurs – chlapy, kteří se živili pádlováním těžkých kánoí naplněných kožešinami. Považovali se za absolutní elitu tvrdých dříčů, kteří dokáží něco, co nikdo jiný.
Ze severu Velkého Otročího jezera výprava pokračovala proti proudu řeky Yellowknife. Zde už pomáhali Franklinovi místní indiáni vedení vůdcem Akaitchem. Mladý náčelník pomáhal bělochům živit se lovem v lesích blízko hranice lesa.
A jen asi 20 km od hranice lesa, na malém hřebínku krytém asi 5 m vysokými stromy, bylo postaveno několik srubů s výhledem na peřeje valící se z jezera Winter. Místo bylo pojmenováno Fort Enterprise a s hrdostí bylo zakresleno do map jako nejsevernější britská osada.
Franklinův plán byl postavit pro 22 mužů přes zimu dvě velké pramice a v květnu dalšího roku je přetáhnout po sněhu do 100 km vzdáleného jezera Point. To se po 150 km vylévá do 600 km dlouhé řeky Coppermine, která svižně teče až do Arktického oceánu. Expedice měla za úkol zmapovat ústí řeky a také pobřeží Arktického oceánu co nejvíce na východ.
Franklinův plán vyšel a expedice skutečně zmapovala plánované území. Zpět se vracela z mysu příznačně pojmenovaného Turnagain Point. Zatékající lodě se v bouřlivých vlnách rozpadly a 22 mužů čelilo výzvě přejít bez potravy stovky kilometrů pusté tundry zpět do Fort Enterprise, než začne zima.
Putování pěšky tundrou je asi nejhorší možný způsob cestování. Je nutno se neustále vyhýbat vodním tokům a jezerům, což pochod činí naprosto nekonečným. Pokud jsou teploty nad bodem mrazu, není kam uniknout před útočícími komáry. Samotný návrat těchto mužů je bohatě popsán v literatuře. Jedenáct z nich nedošlo zpět, většina pomřela hlady v závěrečné části cesty podél říčky Starvation River. Drama se neobešlo bez bojů o život, kanibalismu i popravy šíleného člena výpravy.
Když předvoj prvních mužů, více mrtvý než živý, dorazil do tábora, našel ho navzdory Akaitchovu slibu prázdný. Později se ukázalo, že když byl Akaitchovi představen plán expedice, ze slušnosti slíbil zásobit Fort Enterprise, ale nevěřil ani okamžik, že by mohl někdo takový podnik přežít.
V zoufalství vyrazili dva muži na východ, kde byla slušná loviště, a skutečně tam náčelníka a jeho muže na lovu našli. Akaitcho se zvládl postarat o polomrtvou skupinu, a ještě téže zimy vyrazili její členové na téměř roční cestu zpět do Anglie. Celkem tříletá cesta tak skončila jen relativním úspěchem. Ano, severozápadní průjezd je ve střední části amerického kontinentu v létě průjezdný, ale byl to jen začátek jeho objevování, které trvalo desítky let a teprve v roce 1906 Amundsen skutečně touto cestou proplul.
No a teď se do toho pustili dva Češi
Naší ambicí je podniknout cestu z Fort Enterprise do Arktického oceánu. Největším logistickým oříškem, kterému čelil už Franklin, je vůbec se na řeku Coppermine dostat.
V Yellowknife, hlavním městě Severozápadních teritorií, nás na letišti vítá kamarád Tony. Odtud už se všude dostaneme jenom letadlem. Hned začátek nákupů se moc nedaří, nejsou boty a můj parťák Pavel si musí koupit holiny o dvě čísla větší. Bude s tím zápasit celou cestu při přenášení věcí. Nakupujeme zásoby jídla a za dva dny odlétáme přes 200 km přímo na sever k indiánské vesnici Wekweti ležící uprostřed nízkých severských lesů.
Auto nás převáží rovnou k řece Snare tekoucí asi kilometr od vesnice. Kempujeme na pláži, na které je veliká cedule s nápisem BEACH. A opravdu, v polovině července už bude pomalu tekoucí řeka natolik prohřátá, že bude na povrchu u mělkého kraje vhodná na koupání. Na pár sekund do ní lze skočit už dnes, začátkem července. Led tu přitom roztál asi před dvěma týdny. To je magie arktického léta, je přívětivé, ale krátké.
Navštívíme místní komunitu, kde se bubnuje a hrají jedinou, ale zato velmi populární hru, které se říká Handgames. Dvě skupiny proti sobě se pohybují v rytmu bubínků a pokřikování a hádají se, ve které zavřené ruce drží hráč jedné skupiny kámen. Neobejde se to bez křičených komentářů, povzbuzování a rytmického pohupování. Tady nejsme ve 21. století, ale zpátky v Akaitchových časech.
Na písečné pláži dáváme dohromady naši skládací loď. Navštěvuje nás zvědavý indián.
„Kam se chystáte na léto?“
„Proti proudu řeky, chceme přejít předěl na Point Lake a pak do Kugluktuku u Arktického oceánu.“
„Ale to je výprava na celé léto, vždyť je to 800 km daleko! Vy jste asi z National Geographic a natáčíte film?“
„Ne, my chceme jet ve stopách Franklina po Coppermine River, nechceš jet s námi?“ škádlím ho.
„Já se raději podívám na National Geographic doma na televizi,“ odmítavě a naprosto neindiánsky kroutí hlavou a přeje nám hodně štěstí.
Vyplouváme
První den pádlujeme po široké řece proti téměř neznatelnému proudu. Další den ujedeme dalších 30 km a tady se nám do cesty začíná stavět skutečná řeka. Proti nám teče rychlá voda mezi ostrovy a asi 200 m výše proti proudu jsou dlouhé peřeje. Tam určitě budeme muset přenášet! Připadá mi, že se přes těch 200 m k peřejím můžeme dostat usilovným pádlováním proti proudu a ušetřit si tak část přenášení. Ale ouha! Podcenil jsem protiproud. Při jednom manévru kánoe nabrala vepředu vodu a naklonila se tak, že vypadáváme do vody o teplotě kolem 10°C. Kánoe má předek ve vodě, ale naše přivázané vybavení ji drží nad vodou.
Děkuji za každý kousek výtlaku plovací vesty. V holinách, kalhotách a svetru si plavání bez ní nedovedu představit. Necháváme se unášet proudem asi 300 m přes zátoku ke břehu. Převlékáme se do suchých šatů a klepeme se zimou, ale teplé slunce nás trochu ohřívá a máme štěstí, nejsou tu komáři. Je něco pod 15 °C a na pořádné zahřátí rozděláváme oheň.
Chlad nás probudil, vylijeme vodu z kánoe, opět pádlujeme kolem zrádného místa, a nakonec proti proudu trochu koníčkujeme. Před námi je portáž. Dlouhých 1 200 m podél peřejí vytékajících z jezera Winter. Natřikrát se 30kg batohy, to je s návraty celkem 6 km. Nejhorší je závěrečný přenos lodi, kdy oba balancujeme na drnech a kamenech a v závěru se prodíráme skrz větve stromů.
O půlnoci shazujeme loď k ostatním báglům u mělké bahnité zátočinky. Je tu jen vysoká tráva a křoviska, tedy ráj komárů, a žádné místo na stan. Asi 100 m před námi je dlouhý ostrov, který je více kamenitý než travnatý. Spása! Ještě naházíme věci do kánoe a přepádlujeme k němu.
Smrtelně unaveni stavíme stany. Pavla okamžitě slyším chrápat, snad ani nestihl pořádně zatáhnout zip u spacáku. Je po jedné hodině v noci a je krásné světlo polárního slunce nízko nad obzorem. Ještě rozprostírám navlhlé papírové mapy na dno kánoe a zatěžuji je malými kamínky, aby přes noc uschly. Cítím se stále nabitý energií a nechce se mi vůbec spát, ale náhle mi nohy bez varování vypoví službu a já ležím na zemi a nemůžu vstát. Tělo se nezávisle na mé vůli rozhodlo zrelaxovat a já tu ležím na boku po 17 hodinách dřiny a směji se nahlas své bezmocnosti.
Po pár minutách mi trochu otrne, ale nejsem schopen se postavit, tak se po čtyřech doplazím do stanu a okamžitě usínám.
Ve Fort Enterprise
Ráno vstáváme po desáté, když slunce začne nesnesitelně opékat naše těla uvnitř stanů. Vracíme se zpět na pevninu a jdeme si prohlédnout blízký asi 20 m vysoký kopec zarostlý asi 7metrovými smrčky. Úžasné, toto je bájné Franklinovo místo Fort Enterprise!
Po srubech tu po 200 letech nezbylo vůbec nic. Je fascinující, že místo lze snadno nalézt podle dobové skici z pohledu od peřejí. Je to krásné, tiché místo, kde výprava strávila dvě předlouhé zimy. S úctou a v tichosti toto mystické prostředí opouštíme.
Přejíždíme pár kilometrů po jezeře Winter a přistáváme na pravém břehu říčky, která do jezera přitéká ze severu. Jmenuje se Winter River. Více než 30 km před námi na severu je několik kilometrů široké jezero Big Lake, z něhož tato říčka vytéká.
Asi v polovině cesty k Big Lake se tok na mapě kroutí jako malý meandrující potok přerušený jen několika malými jezírky. Nemáme tušení, zda tyto úseky vůbec mají nějakou vodu. A to je právě nádhera objevné výpravy. Vůbec netušíme, zda po dnech dřiny proti proudu nakonec nebudeme muset otočit a pádlovat zpět do Wekweti. Nebo jestli budeme muset nelidsky přenášet mnoho a mnoho kilometrů neprůchodného toku proti proudu. Modlíme se k indiánským duchům, aby tam nějaká voda byla.
Nakonec nám překonání těch 30 km k Big Lake bude trvat týden. Občas se dá loď táhnout proti proudu v ledové vodě. Občas koníčkujeme. A mnohokrát přenášíme peřeje. V jednom místě hodně znervózním. Přistaneme na pravém břehu, vyložíme věci a po 2 metrech narazím na 30 cm vysoký medvědí trus. Hodně čerstvý.
Vypaluji rachejtli a s pokřikováním velmi opatrně nakráčím do hustých porostů, kde nevidím na metr daleko. To je nejhorší terén, tady lze na odpočívajícího medvěda klidně šlápnout. V tzv. willows – asi 2,5 m vysokých křoviskách – se nachází nejkvalitnější pětihvězdičkové severské B&B – Bears and Bugs (medvědi a hmyz). Po portáži s tlukoucím srdcem pokládáme batohy na zem.
Náš denní postup neměříme na vzdálenost, ale na výškové metry, které odečítáme z GPS. Dneska jsme o 10 m výš, super! Jako bychom zdolali další výškový tábor na Everest.
Marně rybařím, a to někdy v opravdu pěkných peřejích. Pavel trochu škádlivě mručí. „Si sliboval skvělý ryby a nic.“ Opravdu, celou dobu na cestě nevidíme ptáka, rybu, natož větší zvíře. Jako jediní zástupci živých tvorů, nepočítaje komáry, si tu připadáme být jakoby omylem.
Po třech dnech usilovného postupu vplouváme do asi 20 m širokého meandrovitého toku, který skoro neproudí. Vypadá to slibně. Pomalu, tiše a nenápadně zdoláváme snadné metry jen teoretického protiproudu.
„Jen takhle vydrž,“ šeptám si. Bohužel to nevydrží víc než pár kilometrů. Před námi je asi stometrové jezírko, které musíme překonat.
Je to hluboká voda přes 2 m vystlaná polem téměř dvoumetrových balvanů číhajících těsně pod hladinou. Pomocí pádel to skoro nejde. Navíc musíme hodně kličkovat, protože vrcholy balvanů jsou opravdu blízko sebe. O těch 100 m bojujeme přes hodinu. Na druhé straně jsme úplně vyčerpáni.
A přichází další šok, není tu žádná řeka. Jen trochu vody mezi kameny a k Big Lake je to stále přes 10 km. Vyndáváme věci z lodi a chystáme se poprvé na dlouhé přenášení. Vůbec nevíme, zda je nějaká voda před námi, a mě děsí představa, že bychom museli přenášet celých 10 km. To by byl projekt na týden.
Odevzdaně si nakládáme každý asi 40 kg a vyrážíme kolem hypotetického toku, kde je jen občas trocha vody mezi velkými kameny. Po asi 600 m vidíme krásnou plochou skálu uprostřed mělké tekoucí vody. Odtud budeme moci určitě alespoň koníčkovat. Jak málo stačí ke štěstí! Táboříme a jsme nadšeni.
V noci se spustí liják a trvá i další den. Odpočíváme a děláme si výborné palačinky.
Další dny projíždíme různě velkými jezery s krátkými úseky rychlého proudu, které se nám daří koníčkovat.
Na nejvyšším bodě výpravy
Až konečně přichází jezero Big Lake! Plujeme kolem pravého břehu na nejzazší severovýchodní konec s malou zátokou. Na východ od nás jsou skály a pozvolný svah. To je náš Everest ve výšce 254 m n.m. Jeden z nejvyšších bodů celých Teritorií. Přes tento kopeček musíme přenést všechny naše věci do asi 2 km vzdáleného jezera Starvation.
Při večeři vidíme konečně živého tvora. Na vzdálenost asi 100 m si nás prohlíží velký bílý vlk.
Další den portážujeme natřikrát přes nejvyšší bod širokého okolí. Je to vlastně začátek vlastní cesty na sever. Z vrcholu kopce asi 200 m nad oběma hladinami jezer je nádherný rozhled. Veškerá voda na jih od nás teče do Velkého Otročího jezera, na sever od nás do Arktického oceánu. Jsme na předělu, který působí jako hradba mezi dvěma světy. Dva týdny jsme se doslova plahočili do kopce a bojovali o každý výškový metr. Odtud už jedeme jen z kopce.
Druhý den po celodenní portáži přeplouváme několik kilometrů dlouhé Starvation Lake a nocujeme na zlatavé písečné pláži na jeho severním konci. Za ostrohem z jezera vytéká říčka Starvation River směrem na severovýchod. Tudy vede naše další cesta.
Po pár stech metrech z jezera se řeka mění asi na 50 m vysoké kaskády. Přenášíme asi 300 m a v dalších dvou dnech se probojováváme po proudu řeky k jezeru Point. Už od jezera Winter nevidíme žádné stromy, ale břehy jsou zarostlé asi třímetrovými křovisky. Vody je v řece často příliš málo na splutí. V takových místech „koníčkujeme“ po proudu takovým způsobem, že první se prodírá křovisky a táhne loď, která se občas zachytává v příbřežním porostu. Druhý se snaží loď udržet, když se uvolní a naklání. Oba neustále přehazujeme přes křoviska koníčkovací lana, která se zaplétají do větví. Křoviska jsou domovem komářích hejn, a ta nám zuřivě bzučí nad hlavami. Postup by byl nemožný bez našich protikomářích košil, kdy máme celou hlavu chráněnou jemnou kapucí a síťovinou.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Nekráčíme, spíš se motáme po ohnutých větvích a neustále hledáme rovnováhu. Občas se řeka trochu rozšíří a v proudu můžeme plout pár stovek metrů. Tak se prodíráme celý den a po asi 10 km kempujeme na pravém břehu řeky v komářím ráji u podmáčených trav. V oblacích hmyzu si ani nemůžeme vychutnat rudý kotouč slunce nízko nad obzorem. Vyčerpáni uléháme ihned po jídle ke spánku.
Tudy se vracel zpět zbytek Franklinovy výpravy v naprostém vyčerpání, omdlévající hladem a zimou k Fort Enterprise na konci podzimu. Přemítám nad dost pravděpodobnou myšlenkou, že jsme asi první po 200 letech, kdo tímto malým meandrujícím údolím neznatelné krátké říčky se zlověstným jménem prochází. Starvation River totiž v překladu znamená „řeka hladovění“. Normální člověk nemá vůbec žádný důvod tyto podmínky zakoušet. Je to neuvěřitelná představa být někde, kam vstoupila lidská noha jen jednou, a to ještě před tolika lety. Opuštěnost je tu taková, že si připadáme, že jsme sami v celém vesmíru.
V pokračování vyprávění za týden už brzy dosáhneme řeky Coppermine a vypravíme se dále na sever.
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
