HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Cyklokajakářská výprava podél břehů Konga a Gabonu

Cyklokajakářská výprava podél břehů Konga a Gabonu

Střední Afrika. Řada z nás ani neví, jaké státy se v tomto regionu nacházejí. Arthur Sniegon se vydal na výpravu podél břehů Konga a Gabonu, jen sám s kolem a nafukovacím kajakem.

Střední Afrika patří obecně mezi méně osídlené regiony kontinentu. Při bližším pohledu na její atlantické pobřeží navíc zjistíte, že břehy Republiky Kongo a Gabonu jsou ještě liduprázdnější než vnitrozemí. Legendární pobřeží Loango je stále hájemstvím divočiny a místem, kde můžete na pláži potkat slony, hrochy, buvoly a tisíce mořských želv. Na sklonku své patnáctiměsíční cyklovýpravy za podporou ochrany slonů jsem si naplánoval překonat dlouhý úsek Loanga a k tomu jsem potřeboval spolehlivého souputníka – nafukovací kajak Helios 2.

Na cesty, stezky a pláže jsem měl kolo, na řeky, laguny a oceán kajak. Zkušenosti z divočiny mi také nechyběly a v přístavním městě Pointe Noire (Kongo) jsem se vybavil množstvím jídla a baterek do foťáků. Jediné, co mi chybělo, byl čas. Datum mého zpátečního letu z nigeriského Lagosu se mi v kalednáři vysmívalo už za tři týdny a já měl před sebou drahný kus neprobádaného terénu.

Na návštěvě u krále

První noc jsem složil hlavu a kolo v nenápadném městečku Diosso, které je však dnešním sídlem Jeho loanžské královské Výsosti. Návštěva přestavovaného paláce tradičního krále bohužel v žádné setkání nevyústila, protože Jeho Veličenstvo bylo zrovna na cestách.

Od místních jsem toho večera alespoň vyzvěděl, jaká je další cesta na sever, a připravil se na hodně písku a bláta. Psychicky. Sílu mi k tomu dodaly dechberoucí výhledy na dva růžovo-oranžové kaňony, které spadají desítky metrů hluboko, zarůstají pomalu pralesem a jsou na horizontu lemovány modrým Atlantikem. Prý v nich také žijí tlupy šimpanzů!

Další perlou konžského pobřeží je dále k severu národní park Concouatti. Tady už jsem musel několikrát nafukovat člun. Poprvé při malém přívozu u vstupu do parku a pak na rozlehlých lagunách v jeho nitru. Tam jsem měl oči na stopkách a vyhlížel vzácného západoafrického kapustňáka, který se tu v utajení pod vodní hladinu vyskytuje. Jedinkrát a velmi letmo jsem měl to štěstí! Concouatti je ale také jedním z mála míst ve Střední Africe, kde je možnost vypouštět zpět do přírody rehabilitované sirotky šimpanzů, kteří padli do rukou pytláků a překupníků, když byly jejich matky zabity na maso.

Tady začalo moje velké dobrodružství. Vybaven zásobou sardinek, manioku a několika hlavními GPS souřadnicemi příštích důležitých bodů jsem se pustil dál na sever směrem ke gabonské hranici. Na následujících asi 600 km jsem člun nafukoval a opětovně vyfouknutý skládal do batohu desetkrát. Jednou i třikrát denně, a vždycky ústy, protože pumpičku jsem odmítnul tahat s sebou.

Na gabonské straně mě nejprve čekala dlouhatánská (90 km) laguna Banyo. Při jedné přestávce jsem přešel pruh pralesa a savany, který mě dělil od oceánu, a stanul na nekonečné pláži. Slunce se ukrývalo v oparu z tříštících se vln a těžkých dešťových mraků. Na obzoru jsem viděl stádo buvolů a o pár kroků dál jsem na pláži poznal staré sloní stopy. Nikde nikdo. Tady se musí člověk spoléhat jen na sebe. To vědomí mě neopouštělo ani na klidné hladině laguny, mohli v ní totiž odpočívat hroši, se kterými není radno laškovat. Zvláště ne na nafukovací loďce s bicyklem na přídi.

Tam, kde laguna ústí do rozbouřeného oceánu, leží městečko Mayumba. Zde jsem přijal pozvání k noclehu od jihoafrického bělocha Wynanda, který v přilehlém parku působí jako ochranář, a navíc má na starosti námořní záležitosti v oblasti. Ukazoval na horizontu moře na obří tanker s tím, že jej včera zastavili a zajali skupinu nigerijských pirátů, kteří tanker unesli a naplňovali jeho útroby dalším lupem.

Wynand mě vybavil radou jak dál postupovat, půjčil mi záchrannou vestu a jednoho dne ráno mi pomohl překonat zuřivý příboj. Další úsek mé výpravy měl proběhnout na volném moři, nadohled od pevniny. Vysoké a mírné vlny, zamračené počasí, příď plná zralých mang. Pádloval jsem podél pobřeží a šikmé vlny mi mírně pomáhaly v pohybu. Den se chýlil ke svému konci a do tmy zbývala slabá hodinka. Přiblížil jsem se k pláži, zapnul na čele kamerku GoPro a snažil se počkat na moment, až budou vlny nižší. Nepodařilo se; jedna z nich můj člun převrátila a já byl ve vodě. Bylo jí však jen po prsa a nakonec jsem člun přeci jen vytáhnul až na pláž. To byl ráj!

Noční překvapení

Kilometry bílého písku na obě strany, v šíři asi třiceti metrů. Na vrcholu pláže naplavené kmeny pralesních stromů a za písečnou bariérou dlouhá laguna nebo řeka sladké, řádně rezavé vody. Sláva, budu si moct nabrat pití na další den! Rychle jsem rozbil tábor, postavil si stan v závětří za ležícím kmenem stromu a jal se rozdělávat oheň.

Noc přišla brzy a já šel spát. Uléhal jsem do stanu, který mi mohl být hrobem. Velké těleso sladké vody mezi pralesem a pláží byla totiž hromadící se laguna, která vytékala z pralesa a působila na pláž stále větším tlakem. Čert spískal, aby se uprostřed noci pláž protrhla a miliony tun vody se začaly v divokém hřmění obrovských peřejí valit do oceánu, který je vítal dvoumetrovými vlnami. Tohle peklo se začalo odehrávat někdy v noci a jen dvacet metrů od mého ležení. Já jsem tu hororovou scénu spatřil až ráno, po klidně prospané noci.

Nesnažil jsem se moc myslet na to, jak blízko jsem byl kruté smrti, a rychle začal balit. Za dvacet minut bylo hotovo a já stál zase s naplněným kajakem na hraně pláže a čekal, až se vlny trochu uklidní. Pár zoufalých pokusů prorazit příboj se setkalo se neúspěchem a já jen ztrácel drahocenné síly. Rychle jsem tedy vyfouknul člun a plánoval pokračovat po pláži. Jenže – byl příliv a pevná část pláže, po které by se dalo jet, byla aktuálně pod vodou. Rozhodl jsem se tedy tlačit. Dalo se to, ale tempem pět set metrů za dvě hodiny… Do tří hodin odpoledne jsem se tímto stylem posunul k severu necelé tři kilometry a byl na pokraji sil. V tu chvíli se však podmínky na pláži změnily a přicházející odliv obnažil písečnou rovinku, po níž jsem se aspoň na sklonku dne prohnal asi patnáct kilometrů na kole a v plné polní.

Jeden z večerů na mé obojživelné pouti jsem se opět nechal vlnami vyvrhnout na pláž a dal si dobrý pozor, abych se neutábořil mezi lagunou a mořem. Po dostavení stanu a rozdělání ohně jsem si všimnul, že jen asi patnáct kroků od stanu leží pokročile rozložená mršina keporkaka. Nevšimnul jsem si jí až do doby, než se na noc utišil vítr a já dýchal mrtvolný puch. Osvobodil jsem se alespoň na pár hodin uprostřed noci, když jsem se s čelovkou vydal hledat na pláži hnízdící mořské želvy. Gabon je jedním z nejvýznamnějších oblastí pro kladení želvích vajec.

Národní park Loango

O pár set kilometrů na sever mě čekal klenot celého pobřeží, národní park Loango. V městě Gamba, kde těží ropu Shell, jsem se spřátelil s vedením parku a ti mi dovolili do něj vstoupit samotnému a zdarma, což tu není obvyklé. První den jsem si vyzkoušel, jaké je to tlačit kolo pětadvacet kilometrů po písečných stezkách, bez jediného šlápnutí do pedálů. Zase jsem měl přetržený řetěz, a tak mě to k tomu ani nesvádělo. Den druhý jsem se pro změnu musel někdy doslova prosekat dalšími asi dvaceti pěti kilometry pralesa. Podle mapy tam měla být cesta… nebyla. Padlé stromy, slony rozmašírované blátivé kaluže a k tomu houfy much tse-tse, které bolestivě koušou.

Druhého dne navečer jsem se tak konečně doplahočil ke břehu pralesní řeky, kde stál opuštěný tábor. Neměl jsem ani sílu na rozdělání ohně, a tak jsem pojedl suché arašídy a zapil je medem. Energie z toho bude!

Následující dva dny opět s pádlem mi ale bohatě vynahradily přežité utrpení. Lesní tok plynul pomalu a vinul se v meandrech. V korunách stromů byly tlupy opic, z dálky se ozývali šimpanzi a tu a tam jsem v rákosině vyplašil buvola nebo antilopu. Na sebevědomí mi moc nepřidávali snad pětimetroví krokodýli, kteří se jen patnáct metrů ode mě sunuli do vody. Prý ale loví jen ryby a na velký zvířata ve vodě (nebo člun) neútočí. Prý. Stejně jako několik hrochů, které jsem během plavby potkal. Zásadně se objevili v tom nejužším místě řeky a chvíli přede mnou se potopili, takže jsem nevěděl, kde jsou. Zabral jsem, seč mi síly stačily, a snažil se od nebezpečí ujet. Vždycky jsem měl štěstí…

Kde jsou ale sloni? Pravda, během své dlouhé africké expedice jsem jich viděl už stovky, ale nevidět pralesního slona v Gabonu by byla věčná škoda. Moje přání se naplnilo poslední den, kdy jsem byl na kajaku, pozdě večer. Vždycky jsem si přál vidět slona tváří v tvář, když plave a já pluju na loďce. Ten den se mi to splnilo! Funění v šáchorovém houští prozradilo mohutného sloního samce s dlouhými kly. Dosud o mně nevěděl, a tak se na okraji porostu věnovat plavání a sbírání šťavnatého papyru. Ani jsem nedýchal a natáčel slona hodujícího jen asi dvanáct metrů přede mnou.

Po chvíli mne asi ucítil a brzo i uviděl. Ve vodě se cítil viditelně ohroženější a frkáním dával najevo, že by byl raději, kdybych tam nebyl. Několik minut jsem tedy pána pralesa obtěžovat natáčením a pak jsem se opět nechal unášet řekou dál. Snad ho budu mít šanci potkat ještě někdy příště. Snad sloni do toho „příště“ nevyhynou. Zatím k tomu mají díky chamtivosti lidí, toužících po slonovině, zdárně nakročeno. Každý den jich v Africe padne pod palbou pytláků přes sto a za deset let, pokud to půjde tímto tempem, už sloni nebudou. Ani v pralesích Gabonu a Konga, ani v savanách Východní a Jižní Afriky. Máme několik let na to, abychom slonům pomohli. Pak už bude pozdě.

Zkušenosti čtenářů

Zyxela

Ahoj,
dost šílená výpravička!!! Něco podobnýho jsem dlouho neviděla. Uznání největší 🙂

jirka

nádhera, je vidět, že to ještě jde a že to stále někdo umí …zažít Dobroduržství s velkým D …bez sponzorů a okázalostí, prostě punk style – zbalit se a vypadnout někam, kam cesty nevedou

Svato

Vdaka za paradny clanok…odvazna vyprava, drzim palce v dalsich vypravach… vela stastia

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: