HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Deník věčné začátečnice – Jak jsem (ne)jela Labe

Deník věčné začátečnice – Jak jsem (ne)jela Labe

Sezóna je v plném proudu a já najednou zjistila, že další díl deníku zahálí bez povšimnutí v počítači. Tak to rychle doháním a posílám vám malé jarní ohlédnutí.

Cože? Já a Labe. Nikdy! Těšila jsem se na Otavu. Z Prahy už v pátek večer, hospůdka, v sobotu parádní voda (říkala jsem si, že jestli bude, tak jí nebude moc), večer hospůdka a kytary a v neděli zase príma voda. To vše v zázemí bytelné stavby bez nutnosti ranního mrazíku prožitého ve stanu. Zase budu s kamarády a užiju si to plnými doušky.

Tak trochu jsem tušila, že to nemusí vyjít. Dávala jsem tomu tak 50 na 50, ale pořád se utěšovala, že to klapne. Část party ovšem už předem hlásila, že jedou na Labe. Vzhledem k tomu, že je jednou za dva roky, není se čemu divit. I když občas mám pocit, že Čeňkárna na tom není o nic lépe.

Počasí vyšlo nádherně a já si pádlování moc užívala

A v úterý to přišlo. Vidina víkendu na vodě se rozplynula jako dým. A co teď? Děti u babičky, manžel smířený s opuštěností (vlastně se moc smutně netvářil) a najednou víkend strávený na zahradě. Ne, že by to byla taková katastrofa. Zahrada mi nevadí, ale voda prostě vede. Hlavně poslední dobou.

Další alternativou byla nedělní výprava na ferraty. Ne na nějaké alpské a velké. Ale na ty menší u nás a v sousedství. Když mi kamarád ve středu napsal, že má ferratovou výbavu, věděla jsem, že o príma zážitek nepřijdu. Ale co se sobotou? Chvíli to vypadalo, že si sjedu alespoň Sázavu. Ale z nějakého důvodu mi to nepřišlo dost dobré. To bych ovšem nesměla mít takového taťku, jako mám. Neustále mě lákal na Labe. Historky z něj slyším téměř při každém večírku a tak nebylo divu, že jsem vzdorovala. Sice mě ujišťoval, že spodní úsek pod Vrchlabím je v pohodě, ale věřte mu. Já nevěřila.

Jez u Dolní Branné

A protože máme dobu, kdy o informace není nouze, mrkla jsem se na internet. Videí z Labe tam bylo dost a věřte, že mě to neuklidnilo. Nakonec jsem ale klukům napsala, jestli je vůbec šance si sjet spodek, protože ti se těší hlavně na úsek pod přehradou a spodek, ten je pro ně samozřejmě nezajímavý. A odpověď byla jednoduchá. POJEĎ.

Nevím, čím to bylo, ale ty dvě zbývající noci už jsem toho moc nenaspala. Nakonec se nás dalo dohromady 5 lodí. Tři singly, jedna baraka a já – osamělý kajakář. V sobotu ráno jsme vyrazili z loděnice a já se prostě jen vezla. A zase poslouchala historky z Labe, Kamenice a dalších českých i evropských řek. Na náladě mi to nepřidalo. Na druhou stranu svítilo sluníčko a vypadalo to na krásný den.

A to jsem ještě netušila, že to bude naprosto úžasný den. Dole pod Vrchlabím jsme byli opuštěni skupinou A (proč zrovna my byli B?) a poté, co jsme převezli auta, jsme netrpělivě čekali na vodu. Někde se nám zatoulala, protože přijela až kolem dvanácté. Ovšem nastalý ruch všech dalších turistů napověděl, že je čas.

Nevím, jak ostatní, ale já měla sevřené půlky a knedlík v krku. Ale všude vládla dobrá nálada a tak jsme vyrazili. Sotva jsme se pohoupali na prvních vlnkách, rozhostil se nám na tváři velikánský úsměv. Ale pořád v nás byla dušička. Tak trochu jsme číhali, co nás čeká. Sice jsme nastudovali kilometráž a měli instrukce ohledně jezů, ale jinak tam prý nic není. No věřte kamarádům…

Jez v PodhůříJez u Klášterské Lhoty, zvaný Velbloud

První jez a prohlížení. Nakonec se pozměněná osádka baraky rozhodla, že to dají. Obdivovala jsem je za jejich krásné odhodlání a nutno říct, že to dali na pohodu. Druhý jez a přenášení všech lodí. Vypadal dosti záludně a myslím, že to bylo velmi moudré rozhodnutí. Skalní prahy. Najednou se řeka trochu sklopila a vlny byly nějaké větší. Občas nějaký menší váleček. Většinou se daly objet, nebo napálit napřímo. Vrcholem mé odvahy (i když nechtěné) bylo, když jsem zaparkovala ve vracáku a čekala na ostatní. Zaparkovali kousek pode mnou a já se slovy JEDÉÉÉM vyrazila. Než se oni přidali, já si to mastila někam, kam jsem údajně úplně zahučela. Ale prý jsem jim to najela pěkně. Tak zase něco poprvé. Cesta na vlnách příjemně ubíhala a my věděli, že ještě jeden jez a pak už jen dojezd. Za chvíli se objevil za zatáčkou. VELBLOUD.

Jez u Klášterské Lhoty, zvaný VelbloudPři druhé jízdě jsme Velblouda jeli rovnou

Tak jsme se na něj šli podívat. Přišlo mi, že je vysoký jako třípatrový dům a hupík číslo dvě ve mně nevzbuzoval příliš důvěry. Voda pod ním ale volně odtékala, byl tam prostor, žádné další překážky a pod jezem se dalo zastavit. A když to někteří jezdili ve dvanácti? Chvíli jsme jez pozorovali z lávky. Posádka baraky zahlásila – my jedem. A zůstali jsme tam singlíři a já. Co vám budu povídat. Byla jsem z nich nejzbabělejší, a kdyby to nesjeli, tak to asi vzdám. Ale najednou mi zmizeli a za nedlouho odhodlaně najížděli.

Baraka v pohodě, singl číslo jedna naprosto v klidu a po mé gestikulaci z lávky, že vše je OK, POJĎ DO TOHO, singl číslo dvě padá přes hrb a skáče. Dopadá, následuje lehké vylehnutí a široký úsměv. A já tam sama na lávce. Co teď?! Pořád ještě si říkám, že asi budu za zbabělce, ale jak postupuji pořád výš a výš proti proudu, představa, že tu loď tahám takovou dálku, byla dost nelíbivá. A to jsem navíc potkala pána, který zřejmě na svého zadáka křičel něco ve smyslu, že ho vůbec neposlouchá, a že když to pojede, tak se utopí.

A tak jsme se na sebe poslední dva ztracenci z party podívali a sedli do lodí. Asi znáte ten pocit, když najedete na hranu vysokého jezu a začnete poněkud bezmocně klouzat vstříc hloubce a zpěněné vodě. Trochu mi to ťáplo na záď. A to byla ta správná chvíle využít trénink z bazénu. Vylehnutí na zádi, záběr a šup. Byla jsem venku. I poslední loď to zvládla na jedničku. K autům jsme dojeli bez větších zádrhelů, všichni pyšní, že jsme to dali. Báječná sváča naší starostlivé kamarádky a trochu váhavé rozhodnutí, že jedeme ještě jednou.

Podruhé jsme si to vyloženě užívali. Sluníčko ještě pořád svítilo, vody malinko přibylo a válečky byly malinko jedovatější. Ale všechno jsme to zvládli. Dohodli jsme se, že Velblouda jedeme rovnou. Trochu se mi kamarádi moji drazí smáli, když jsem si nandávala nosátko už 200 metrů nad jezem. Ale pak přiznali, že se stejně zase trochu bojí. Jela jsem bohužel až předposlední, takže neviděla jednoho bojového a radostného eskymáka. Dle slov kamarádky to bylo lepší, než kdyby to dala načisto. Docela jí věřím. Já byla ráno smířená s tím, že uskutečním několik pokusů o bojového eskymáka a snad alespoň nějaký vyjde. Podruhé mě to vyplivlo, ani jsem nevěděla jak. Po odlovení poslední lodi jsme dojeli k našemu cíli. A zase přišel ten nejlepší pocit. Když už jste v suchém a máte to za sebou.

Nejela jsem to Labe, o kterém všichni mluví. Jela jsem ale krásné Labe. Asi zatím jednu z nejkrásnějších vod, na které jsem se ocitla. A věřte mi – stálo to za to. (Jen ty bezesné noci jsem si mohla ušetřit).

foto: Marek Hořejší, Radek Schwarz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: