HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Deník věčné začátečnice – Jdu do akce!

Deník věčné začátečnice – Jdu do akce!

Tak za sebou máme Hamerák. Musím, říct, že z mého pohledu se akce vydařila. Až na ztracený půllitr s červenou mašličkou. Kdyby ho náhodou někdo našel, vůbec bych se nezlobila. Zřejmě to byl ten lump, co mi hodil triko na větev do čtyř metrů. Ale vlastně jsem dopadla ještě moc dobře. Nevím, jak a kdo sundával tu žlutou loď z borovice u parkoviště autobusů. Vůbec jsem mu to nezáviděla. Jestlipak mu ji ti „kamarádi“, kteří tam tu loď pověsili, pomohli zase sundat?

V sobotu dopoledne jsme mrzli na bráně. Nevím proč, ale tentokrát jsem vynechala jägrovo teplé prádlo a bylo to znát. Takže se mi potom ani moc na vodu nechtělo. Jak možná víte z minulého deníku, kaskády mám ráda. Ze břehu. Na kajaku je nedám. Ale ze Dvorečka do Jindřiše je to i pro mě příjemná záležitost, i když i tady jsem bojovala s náklony. Problém byl v tom, že jsme ve Dvorečku čekaly docela dlouho na lodě. Už už nám svitla naděje, že se tomu vyhneme, ale lodě nakonec přijely a my kosmickou rychlostí vklouzly do hydra. A za povzbuzování členů rodiny, včetně několika pusinek od mých dětí a dokonce i od manžela, jsme vyrazily. To ypsilon ve shodě podmětu s přísudkem je správně. Jely jsme dvě ženy – věčné začátečnice. Myslím, že jsme si to docela užily. Možná až na ten závěr. Poprvé v životě jsem někomu odlovila loď. Kamarádka bohužel nezvládla úplně poslední peřej u skály, a jak sama říkala, nemohla se dostat dlouho z lodi. Z mého pohledu to byl oka – mžik. Ale ten pocit dobře znám. Taky mi to vždycky přijde nekonečné.

Čtvrtá kaskáda jak ji možná neznáte

Autobus nám ujel před nosem a k vlaku s lodí přeci jen daleko. Tak jsme u kamínek u hospůdky vydržely dlouhých 40 minut, naložily a vychytrale se i s loděmi nechaly dovézt až do kempu.

Nezbytné nakrmení rodiny, nezbytné mačkání v hospůdce a boj o židle. Nakonec jsem to vzdala a báječně si popovídala u chatičky. No, ne, že bych se do té hospůdky nevrátila. Po křestu pivem za triko (měla jsem na sobě 3 vrstvy oblečení) jsem si ještě i zazpívala a popovídala. Inu, sobotní hospůdka na Hameráku. Díky tímto všem hráčům na cokoliv!

Nedělní ráno bylo náročné, ale odhodlané. Bohužel kamarádka nedopadla vůbec dobře. Ne, že by byla takový flamendr, ale při tom čekání na autobus prostydla a bylo jí mizerně. Všichni ti kamarádi fešáci, kteří by se možná sebe-zapřeli a spodek by se mnou jednou sjeli, už byli na vodě nebo odjeli už v sobotu.

Můj muž to vyjádřil slovy „mám pocit, že co jste se dohodly, že nejdete na vodu, jste obě nějak pookřály“.

Upřímně se mi do mokrého hydra taky moc nechtělo. A tak jsem vodácké náčiní sbalila a vyrazila s dětmi na obhlídku kaskád. Nakonec z toho bylo sbírání hub. Našli jsme jich půl košíku (tedy vlastně spíš plnou brašnu na foťák, čepici a všechny volné ruce). Bohužel se ukázalo, že je jich většina červivá. Ale bavilo nás to. Skoro tak, jako mě ježdění na vodu.

Poté, co jsem se vzpamatovala z relativně náročného víkendu jsem se v úterý začala shánět, jak se dostat na Vavřinec. Světe div se, ale dost jsem se tam těšila. Až do chvíle, kdy mi kamarád napsal, že se díval na nějaká videa a zdá se mu to docela nářez. A víte co? Já blbec se na ně podívala taky. A od té chvíle mě přešel humor. Na Vavřinci jsem byla před několika lety, sjela ho na deblovce i na kajaku. Ale na Bertovi. A to byla taková hodná lodička. Všude mě provezla (no pravda, to zajíždění do vracáku na ní bylo náročnější. Ale otázka je, jestli to bylo lodí).

Pamatovala jsem si zhruba na 3 obtížnější místa a všechna měla charakter „esíčka“. Toušickou kaskádu jsem samozřejmě nepočítala. A když jsem se podívala na ta videa, měla jsem pocit, že celý Vavřinec proplavu s lodí, ale odděleně. Asi je dobré vědět, co vás čeká, ale nic se nesmí přehánět, že?

Brzký odjezd z loděnice mi na náladě nepřidal. Ještě štěstí, že byla dobrá parta a pořád bylo o čem povídat. Autobusek i s panem řidičem fungoval perfektně a tak jsme zanedlouho byli ve Vavřinci. Chvíle otálení a převlékání do hydra. S tím převlékáním jsem se trochu unáhlila a ani nevíte, jak jsem pak záviděla chlapům. Když máte neopren vcelku, na sobě šprajdu a bundu s vestou, není úplně jednoduché odskočit si. Navíc když je kolem širo širé pole.

A pak došlo na nejhorší. Na tom nádherném vrchním meandrujícím úseku jsem se neskutečně trápila. Byl to boj a zachránil mě až kamarád, který mě upozornil, že si mám najíždět tak o 10 metrů do zatáčky dřív. Měla jsem pocit, že si najíždím včas, ale evidentně to tak nebylo. Nakonec mi to krásně najížděl a já se opičila. „Hele, vono to najednou je docela jednoduchý!“

S Míšou na Vavřinci

Dorazili jsme k občerstvení. Protože jsme tam tentokrát byli v neděli a nejeli závod, byl čas i na tyto drobné radosti. Jenže ouha. Žaludek jsem měla na vodě a tak jsem zvolila gulášovou polívku a pivo napůl s taťkou. Polívky jsem snědla sotva půlku a o pivo jsme se dohadovali, kdo ho dopije. To u mě nebývá zvykem. Pořád jsem měla v hlavě ta videa a hlavně to místo: napravo stupeň (trochu žumpa), přejezd doleva a hned esíčkem nad kamenem doprava. Uf. Bojím bojím.

Zkusila jsem, jestli by mě tam nenechali, že si loď odnesu lesem, ale nakonec jsem usoudila, že by to byla pěkná fuška. No ani by mě kamarádi nenechali. Tak jsme vyrazili. Jezík jsme obhlídli už ze břehu, tak to bylo v pohodě. Ještě chvíli klídek a pak už ani nevím, co se dělo. Pádlovala jsem a pádlovala a snažila se dávat pozor na boční proudy. Ráda bych tu peřej popsala, ale přenechám to někomu, kdo to jel s chladnou hlavou a pamatuje si to. Já ne. Tatínek to zhodnotil: „Sjela jsi to dobře. Akorát jsem musel makat, protože jsem tě měl pořád za zády a navíc jsi u toho výskala jako Anežka.“ Anežka je moje sedmiletá neteř.

Musím to výskání ale uvést na pravou míru. Zatímco tatínek to jel s prstem v nose, jiní výskali radostí nad tím, jak je to krásné svezení, já upouštěla páru. Ten stres musel pryč a každé odfouknutí bylo úlevou (správně, byla jsem tak trochu jako parní lokomotiva) a výskání mi vydrželo ještě za peřejí. Asi tak v půlce jsem si to začala alespoň trochu užívat.

Cestou jsem kupodivu zvládla ještě odlovit 2x pádlo a neprásknout se. Pořád jsem čekala to vypečené místo, ale ono nikde. Vzala ho velká voda. Chápete to? Já se bála něčeho, co tam nakonec vůbec nebylo! Při další občerstvovací zastávce jsem už s chutí spucla chleba se sádlem a cibulí a vypila jedno celé pivo. Po pravdě jsem ještě loudila u kamarádů.

Nebudu to prodlužovat. Vavřinec se letos opravdu vyvedl. Díky všem, kteří se postarali o takový zážitek a pořadatelům zvlášť za těch pár branek, které na trase nechali! Dala jsem 3! Bylo nádherné počasí, krásná voda a parádní parta kamarádů. A to je ten důvod, proč to děláme, že?

Zkušenosti čtenářů

Lucka T.

Jako pohlazení na duši, že je na tom někdo podobně jako já 🙂 Nikdy jsem se na kajaku nevypracovala na „bezpečnou“ jízdu v obtížnosti nad WWII (na WWIII jsem se obvykle trápila a nohy se mi klepaly ještě druhý den) a když už se zdálo, že bych tu pomyslnou hranici mohla překročit, zakročil příchod potomstva 😉 Takže za pár let budu muset začít od nuly. A bohužel můj pud sebezáchovy je nyní ještě silnější 🙂

Ešus

Káťo, moc jsi mne potěšila. Psát o tom , že se človíček na vodě bojí není tak obvyklé. Navíc vždycky potěší, že se na ní nebojím jen já, ale i někdo jiný. Ten pocit úlevy znám taky dobře, a i ty střeva v pohybu, to je snad na fejeton a ne na reakci. Já mám neopren jako 100% projímadlo. Dokud je v ruce, tak je vše Ok, ale jak si ho zapnu, tak začne kalup. Bohužel tohle ale se zkušenostmi nemizí, ale zůstává. hodně probátých kilometrů na vodě Ti přeje Ešus.

Lucka T.

Jako pohlazení na duši, že je na tom někdo podobně jako já 🙂 Nikdy jsem se na kajaku nevypracovala na „bezpečnou“ jízdu v obtížnosti nad WWII (na WWIII jsem se obvykle trápila a nohy se mi klepaly ještě druhý den) a když už se zdálo, že bych tu pomyslnou hranici mohla překročit, zakročil příchod potomstva 😉 Takže za pár let budu muset začít od nuly. A bohužel můj pud sebezáchovy je nyní ještě silnější 🙂

Lucka T.

Jako pohlazení na duši, že je na tom někdo podobně jako já 🙂 Nikdy jsem se na kajaku nevypracovala na „bezpečnou“ jízdu v obtížnosti nad WWII (na WWIII jsem se obvykle trápila a nohy se mi klepaly ještě druhý den) a když už se zdálo, že bych tu pomyslnou hranici mohla překročit, zakročil příchod potomstva 😉 Takže za pár let budu muset začít od nuly. A bohužel můj pud sebezáchovy je nyní ještě silnější 🙂

Lucka T.

Jako pohlazení na duši, že je na tom někdo podobně jako já 🙂 Nikdy jsem se na kajaku nevypracovala na „bezpečnou“ jízdu v obtížnosti nad WWII (na WWIII jsem se obvykle trápila a nohy se mi klepaly ještě druhý den) a když už se zdálo, že bych tu pomyslnou hranici mohla překročit, zakročil příchod potomstva 😉 Takže za pár let budu muset začít od nuly. A bohužel můj pud sebezáchovy je nyní ještě silnější 🙂

Lucka T.

Jako pohlazení na duši, že je na tom někdo podobně jako já 🙂 Nikdy jsem se na kajaku nevypracovala na „bezpečnou“ jízdu v obtížnosti nad WWII (na WWIII jsem se obvykle trápila a nohy se mi klepaly ještě druhý den) a když už se zdálo, že bych tu pomyslnou hranici mohla překročit, zakročil příchod potomstva 😉 Takže za pár let budu muset začít od nuly. A bohužel můj pud sebezáchovy je nyní ještě silnější 🙂

Lucka T.

Jako pohlazení na duši, že je na tom někdo podobně jako já 🙂 Nikdy jsem se na kajaku nevypracovala na „bezpečnou“ jízdu v obtížnosti nad WWII (na WWIII jsem se obvykle trápila a nohy se mi klepaly ještě druhý den) a když už se zdálo, že bych tu pomyslnou hranici mohla překročit, zakročil příchod potomstva 😉 Takže za pár let budu muset začít od nuly. A bohužel můj pud sebezáchovy je nyní ještě silnější 🙂

Lucka T.

Jako pohlazení na duši, že je na tom někdo podobně jako já 🙂 Nikdy jsem se na kajaku nevypracovala na „bezpečnou“ jízdu v obtížnosti nad WWII (na WWIII jsem se obvykle trápila a nohy se mi klepaly ještě druhý den) a když už se zdálo, že bych tu pomyslnou hranici mohla překročit, zakročil příchod potomstva 😉 Takže za pár let budu muset začít od nuly. A bohužel můj pud sebezáchovy je nyní ještě silnější 🙂

Lucka T.

Jako pohlazení na duši, že je na tom někdo podobně jako já 🙂 Nikdy jsem se na kajaku nevypracovala na „bezpečnou“ jízdu v obtížnosti nad WWII (na WWIII jsem se obvykle trápila a nohy se mi klepaly ještě druhý den) a když už se zdálo, že bych tu pomyslnou hranici mohla překročit, zakročil příchod potomstva 😉 Takže za pár let budu muset začít od nuly. A bohužel můj pud sebezáchovy je nyní ještě silnější 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: