HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Hledáte háčka na vodu? Zkuste rádio!

Hledáte háčka na vodu? Zkuste rádio!

Psáno pro potěchu vodáků, ale i pro pobavení nevodáků. O tom, kterak vodák může doplnit posádku nejen do lodi, ale i do života…

Malá večerka z kočárkárny v paneláku, ve které jsem si v 90. letech minulého století přivydělával na své neskromné cestovatelské sny. Čas takto staticky strávený jsem si zpestřoval poslechem jedné rozhlasové stanice. Zvlášť vždy ve čtvrtek večer jsem se náramně bavil při jejich radiové seznamce, neboť muži měli minimálně maturitu a výčet jejich koníčků obsahoval hlavně sport, zahradu a děti. Ženy byly štíhlé a hledaly pohledné nekuřáky, abstinenty a domácí kutily, jež mají rádi děti. Celý národ najednou ignoroval pivo, fotbal a ryby.

Byl jsem v té době zrovna bez „háčka“*, což pro vodáka nemusí být zas až taková katastrofa (někdy právě naopak). Můj bývalý háček odplul jako „au pair“ do Anglie, a tak se tady přímo nabízel způsob, jak přijít k novému, navíc to vysílání trochu uvést do reality.

Vytočil jsem tedy jednoho čtvrtečního večera to několikrát za večer opakované číslo a po přihlášení moderátora říkám:

„Ahoj, já jsem Roman a sháním háčka na vodu, protože původní mně odplaval do Anglie.“

„No, to je senzační, ale řekl bys něco více o sobě?“

„Tak nejdřív bych chtěl upozornit ty, co shánějí pohledné domácí kutily, ať nevolají, byla by to ztráta času. Já jsem totiž hrozně línej, nejradši ležim na gauči a čtu. Taky rád vařim, protože hrozně ž… jím…, jo a ještě chodim do hospody a občas jezdim na tu vodu.“

Háček Eva / F: Ivan Sochor

Na druhém konci nastalo hrobové ticho… Zkoprnělý moderátor se ještě zmohl k poslední otázce:

„A v jakém věkovém rozmezí si asi tak toho háčka představuješ?“

Řekl jsem: „Od osmnácti do třiceti dvou.“ Horní hranici jsem vždy uváděl o rok nižší, než bylo mně.

Následovalo zopakování informací a spojení a už jen: „Díky, ahoj.“

Háček mi zdobí loď na Vltavě / F: Ivan Sochor

Telefon zaklapl, aby se téměř vzápětí rozdrnčel a volala první zájemkyně. A pak hned druhá… a třetí… Zavřel jsem v deset večerku a za neustávajícího zvonění telefonu se přemístil do bytu o patro výš, kde telefon pokračoval ve své nekonečné písni až do půlnoci, kdy jsem ho nekompromisně vytrhl ze zdi, a tím se spasil.

Zajímavé na tom je, že volaly postupně všechny ženy, co sháněly ty nekuřáky a domácí kutily a vždy si až nakonec nechaly informaci, že mají děti. A tím byla konverzace prakticky vyčerpána. V té době jsem byl ještě skálopevně přesvědčen, že děti na vodu prostě nepatří. K tomuto závěru jsem dospěl po častém hlídání bráchy, poté jeho kluka a dalších mimin známých… a dlouho poté i svých tří kluků, jimiž jsem nakonec taky přispěl do obnovy fondu naší rasy.

Ráno jsem šel docela normálně do práce. Když jsem se v poledne vrátil, zapojil jsem odpojený telefon a než jsem si stačil připravit krmi, opět zvonil. Zvedl jsem ho tedy a na druhé straně se ozvalo vysokým zpěvným hlasem:

„Ahoj, já jsem Jana a poslouchala jsem tě včera v rádiu a líbilo se mi to.“

„A proč tedy voláš až dneska?“

„No, protože jsem si včera říkala, že to bude hroznej mazec, tak s tím počkám až do dneska.“

„A dobřes udělala!!“ Povídám na oplátku já a tak nějak vím, že tady je konečná v mém hledání, neboť ona praktikuje přesně moji doktrínu o tom, že: „Když chcete někde vyžrat to nejlepší, můžete tam klidně přijít jako poslední, protože ti, co se tam ženou opřekot před vámi, to nejlepší zaručeně přehlédnou.“

Ploučnice i s porculánem / F: Ivan Sochor

Často se mě lidi ptají, jak mohu mít tak pestrý život, když jsem v podstatě pomalej a línej a já říkám: „Lidi se ženou kupředu a nekoukaj napravo ani nalevo a já jdu za nima a seberu, co nechali napravo a nalevo.“ Asi se divíte, proč se tímhle chlubím, ale konkurence se v tomhle směru nebojím. Tohle se prostě nenaučíte. Tak se musíte narodit. A i těch pár jedinců, jež se tak narodí, se to snaží zarputile změnit. Chodí dokonce k různým psychologům a podobně, aby nakonec zjistili, že se snaží zničit dar.

A Jana se rozpovídala: „…a jsem katolička a mám pětky.“

No, to jsou zásadní informace!! A né to, co furt tlachaj v rádiu o maturitě a tak…

„Maturitu mám samozřejmě taky. A dělám sestru ve Vinohradský.“

Tam jsme si dali i první sraz. Přišla mi otevřít sestra, že mnohý pacient jí ošetřovaný, by už z nemocnice nechtěl ani domů. Mně naopak hrozilo, že se ze mě pacient stane, tlak mi vyletěl minimálně na dvě stě na tři sta: Měla skutečně pětky!! Informaci o náboženské příslušnosti jsem nekomentoval. Přece svoboda vyznání… A navíc vlnité blond vlasy až do pasu a modrý oči… Dělala ale na porodním a pacientky tyto přednosti těžko ocenily, tak zbyla prostě pro mě.

„Ve středu mám jen do dvou,“ zazněla mezi řečí další konstruktivní informace.

„Tak to je super, vemu Transita a pojedeme na Slapy.“

„Cože, Tranzita?!“

Nedobrovolná koupel ve Vltavě / F: Ivan Sochor

Skutečně, ve středu odpoledne jsme již ujížděli po štěchovické výpadovce mým starým „čumákovým“ Fordem transitem. To vozidlo bylo samo o sobě, jako u mě vždy, jakýmsi protestem proti masovému automobilovému mazlíčkovství. Otlučená, orezlá a popsaná karoserie, hlučný dieselový motor, zato v nákladovém prostoru za třemi sedadly v řadě a plechovou přepážkou, byl vždy natažen koberec, připraven spacák a kytara. Navíc z kovové zahrádky, natrvalo přirezlé ke střeše, se daly výborně trhat třešně.

Během cesty mě ještě Jana stačila „sestřelit“ od volantu. To když jsem v Měchenicích, řekněme trochu „odvážněji“ předjížděl, že jsme se tak tak zařadili před protijedoucím autobusem.

„Tak buďto tady vystupuju, a nebo pojedu já!“ Prohlásila rezolutně po této bravurní akci. Pro mnohé jistě velký útok na ego, pro mě však ne.

Vždy jsem si v duchu přál holku, která bude jezdit na motorce, autem, bude zpívat a hrát a nebude se bát napít. Uvařit si umím, jak už jsem říkal, vyprat taky a uklízení a žehlení nepovažuji za životně důležité. A když nejde o život… Od takovéto, logicky, zase nemůžete očekávat nějakou moc „rozněžnělost“.

„Tak tedy jeď,“ říkám v klidu, jen co po pár metrech zastavím u kraje a v duchu tuším, že mi to za chvíli ráda vrátí. Počínala si však prakticky profesionálně, sedadlo posunula co nejvíc dopředu, aby vůbec dosáhla na pedály a téměř rozpažila na velikém volantu, neboť tento „skvost“ ještě neměl posilovač řízení. Vzápětí zbořila všechny mýty o blondýnách: rozjela se napoprvé a plynule, bezpečně a s přehledem jsme za slabé půlhodiny dospěli na Ždáň.

Vltava / F: Ivan Sochor

Zde jsem půjčil na hodinu „Vydru“, laminátovou kánoi, abych si ji vyzkoušel v lodi. Seděla v ní jak přišitá, loď neměla takové to zvláštní „chvění“, jak mívá s některými lidmi, a pak vám nezbude, než celou dobu jenom hlídat, abyste se „necvakli“. Lidé se prostě dělí na ty, s nimiž loď chvění nemá a na ty, s nimiž má. A je to navíc neměnná situace a mnozí z těch, s nimiž chvění má, by dokonce strašně rádi jezdili na vodu a mnozí i jezdí!… Upřímně lituji je i jejich blízké.

S mým novým háčkem, jak už od teď mohu Janu nazývat, loď chvění rozhodně neměla a navíc ji to v ní moc slušelo. A já jsem si zase v duchu začal říkat, jako už mnohdy předtím: „čím jsem si to zasloužil.“

Hned další sobotu jsme vyrazili s mým „Vikingem I.“, že si dáme „na férovku“ hned napoprvé Týnec–Pikovice. Tento kultovní úsek jsem dlouho považoval za, řekněme, nejexponovanější na českých řekách. Viking I., stará spravovaná laminátka typu „Lužnice“, zcela nevhodná na peřeje, neb se strašně zalévala, ale jinak nedostižná na „volejích“. České řeky, jak známo, skýtají především voleje (stojatá voda), proto nesla své jméno hrdě často v čele téměř každé výpravy.

Ostrá příď Vikinga I. rozčísla čočkovou polévku Sázavy u kempu v Týnci, aby se vzápětí stočila doprava a vyjela nad hranu týnecké šlajsny. Zde se loď, zhruba ve třech čtvrtinách své délky, hned jak převážila moji váhu na hraně jezu z dřevěného hranolu, zhoupla špicí dolů, aby hned nato prolétla jak šíp šlajsnou a doleva se stáčejícím proudem pod ní. Jana se nestačila ani leknout, zato si všimla množství vody, jež loď nabrala.

„Co to bylo?“

„To byl jez. Týnečák.“

„Cože, tady byl jez!!! A jakto žes mi to neřek??!“

„No, to koneckonců jako háček máš hlásit přeci ty.“ A odvolávám se na množství instrukcí, jež dostala ještě na Slapech.

„A bude ještě ňákej?“

„Hafo.“

„Tak to já budu vejskat!“

Opřeli jsme se chutě do pádel a prolétli víceméně bravurně celou část až do Žampachu. Samozřejmě, nevýskala ani před jedním jezem. Zato, když byl u řeky pěknej barák s kytkama, pes nebo kočka, tak to jó.

„Tady, Jani, pojedem buď uplně vpravo, nebo uplně vlevo, prostředek by byl přímou cestou do říše Aegirovy.“ Povídám na voleji před žampašskou šlajsnou.

„Tady je zase jez?“

„Poslední.“

„To je škoda, tamto bylo pěkný. A to už bude jen samej ten… volej??“

„Ne, uvidíš, ještě to bude hezký. My ale teď pojedem radši vpravo, vlevo je pak dole šutr a to bychom museli přitahovat, dělat náklon a takové ty voloviny…“ A zamířím přídí Vikinga I. neomylně k pravé koze** šlajsny, samozřejmě ,,bez koukání“, neboť to tu mám nejmíň třicetkrát projetý.

Vltava / F: Ivan Sochor

Strom, položený šikmo přes proud pod šlajsnou je však zrada. Navíc proud kolem jeho kmene si nás nekompromisně stáčí doleva, přímo na ten balvan, před kterým mizí pod hladinou. Tady vycítím poslední šanci: „Jani přitáhni!!“ A vzápětí mocně zabírám a nakláním loď napravo. Jana krásně zanoří pádlo napravo, dál od lodi, to se však hned zachytí svým oplechovaným, roztřepeným koncem o ponořený strom, aby ji ve vteřině vyškublo z lodi, jako když na podzim uklízíte Jiřiny. Nepustila se pádla a v mžiku zmizela nenávratně za lodí. Mě mezitím proud tlačí dnem lodi na ten kámen. Snažím se to zarputile vyrovnávat vysedáváním až na levý bort lodi, ale kdeže! Za okamžik už splývám proudem za převrácenou lodí. Říše Aegirova a Njordova*** si nás dokonale rozebírá. Jana, věrna plně mé instrukci, že nikdy nesmí pustit pádlo, ho neustále třímá v rukách a padá s ním do vln, když jí zběsilý proud podráží nohy. Jedinou radou, kterou jsem jí zapomněl dát, bylo, že se nesmí v proudu snažit postavit a na to teď těžce doplácí.

Vltava / F: Ivan Sochor

Já mezitím doplynu s převrhnutou lodí na konec asi stometrové kamenné navigace, za kterou se tvoří tišina. Tam loď stočím, dotáhnu k druhé straně navigace a zhruba vyliju. Pak ji ledabyle vytáhnu kus na kameny, abych zjistil, co je s Janou. Ta, zmítána proudem, těžce dosedla, až to plesklo, obkročmo na poslední kámen v tom proudu na úrovni konce navigace. Seděla tam, s odevzdaným výrazem, pádlo na klíně a s mokrými, dozadu staženými vlasy, jež končily až ve vodě a s připláclým mokrým tričkem, které dokonale vyrýsovalo její tvary. Vybavila se mi při tom severská bohyně Idunn, jež svými jablky udržovala neustálou mladost bohům ve Valhalle****. Tato to však dovedla i bez jablek. Chtěl jsem tam takto ještě chvíli spočinout a pozorovat ji, ale musel jsem jí přece zachránit!! Překonal jsem tedy naštěstí proud k jejímu kameni a uchopil ji i s pádlem do náručí. Zpět, obtěžkán ještě její vahou, jsem překonal proud daleko lépe. Nutno dodat, že z mého náručí se jí nechtělo, ba naopak jsme pokračovali v hezkém objetí.

„Vidíš Jani, neříkal jsem, že to ještě bude hezký.“

Dál to popisovat nebudu, je to přece vodácký příběh a ne červená knihovna, ne! Jedině snad to, že jsme se nakonec zadívali do žlutooranžového zapadajícího slunce, jež na vlnkách řeky vytvořilo stříbřitě-zlaté odlesky. Kdo se smál nakonec nejvíce, byla pravděpodobně naše loď. Ta, ledabyle pohozena, využila situace, sklouzla z kamenů a nepozorovaně si odplula v dál… Tam, uprostřed stříbřitých vln, jsme ji taky po chvíli zpozorovali. Co naplat. Museli jsme zpět přes proud (rád jsem si to zopakoval, byl to přece začátek) a dále kus naší plavby absolvovat potupně pěšky po Posázavské stezce.

Po čase jsem se dozvěděl, že toto (rozuměj zachránění z toho proudu) byl klíčový okamžik k tomu, aby se mnou sdílela dalších patnáct let v dobrém i zlém.

P.S.: To se jen tak říká, se mnou je přece jenom „dobré“.

*háček – ten, co sedí v kanoi vepředu. Zpravidla mladé děvče, které nejenže náležitě ,,dekoruje“ špici lodě, ale zároveň usilovně pádluje a dělá zadákovi (zpravidla neurvalé, vousaté stvoření na zádi lodi), co mu na očích vidí…

**koza šlajsny – betonový okraj propusti pro voroplavbu v jezu. Oblíbené místo holek, jež se zde opalují nahoře bez a k vodákům se tváří netečně…

***Aegir, Njord – severští bohové moře a hlubin. Zde vodáci často skončí, pokud předtím sledují ,,Divy na koze“.

****Valhall – nebeský chrám a sídlo severských bohů a hrdinů v boji.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: