Co děláš ozvalo se mi s telefonu. Jedu na běžky zněla moje odpověď. Na běžky se vykašli a pojeď na Petřín, je tam závod ve snowkajakingu pravil kamarád Skýn. Odložil jsem běžeckou výbavu a řekl ženě, že vyrazím. Nikam nepojedeš odpověděla. Uvědom si, kolik vážíš a kolik ti je. Navíc minulý rok skončilo několik závodníků v nemocnici na šití. Křičela na mě! Rozhodl jsem se ukázat, kdo je doma pánem. Sbalil jsem loď, pádlo, synka a jeho boby, vše naložil do auta a vyrazil.
Vzhledem k tomu, že jsem dorazil trochu dřív, bylo místo srazu ještě prázdné. Nevadí, řekl jsem si, alespoň si dám tréninkovou jízdu. Přivázal jsem loď na řemen a vyvláčel jí za občasné poznámky anglicky a rusky mluvících turistů, české milenecké páry se asi scházejí po hospodách, až k Nebozízku. Tady jsem položil loď na zem a začal do ní nastupovat. Nejdřív jsem málem udělal břehuláka na sněhu. Sníh klouzal jak prase a já se v pohorkách nemohl do kajaku vejít. Po několika marných pokusech (loď mi málem prázdná odjela dolů) jsem dal kajak na lavičku, sundal boty, nacpal se do lodi. Poté jsem řekl synkovi ať jede za mnou a skokem za lavičky jsem za velkého ohlasu přihlížejících turistů zahájil svoji jízdu.
PS: Jsem snad i rád, protože tak, jako při tom letu jsem se na lodi už dlouho nebál. Kdekoli na vodě je možné nějak cestu ovlivnit. Při jízdě na hladkém, umrzlém sněhu ne! Poučení pro mě je, že bobování i sáňkování je životu nebezpečné. Člověk má sedět v hospodě a nikam se nehnat.
PSS: Žena už se mnou pomalu začíná mluvit.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Je vidět, že jsi ještě mlád, když se snažíš marnými pokusy odpovědět na výše položenou otázku ve svůj prospěch. Já jsem letitými boji vycvičen rezignovaně přijal fakt, že se v tomto případě jednoznačně jedná o druhou půli naší dvojice. Proto patřím do kategorie můžů, kterým příroda nadělila na podporu jejich snažení proti druhé straně dva syny. Abychom společně mohli provádět takové krávoviny, jako ty 🙂
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Závodní trať petřínské kostky vede záměrně až v posledním úseku vrchu Petřína, kde lze při troše štěstí jet rovně dolů (ne vždy) a hlavně zde existuje slušný dojezd do roviny. Důvodem k tomu je historická zkušenost z prvosjezdu v roce 1997. Po pečlivém pěším rozkoumání Petřína od shora dolů jsme nejvyšší možný bod startu stanovili na Nebozízek odtud už by to snad šlo… „přežít“. Start od rozhledny je naprosto vyloučený (disponovali jsme tehdy pouze laminátovými loděmi K1, C1 a C2). Pocity prvosjezdařů (byl jsem úplně první, protože v C2 na háku), jak jsem právě zjistil, jsou srovnatelné se zkušenostmi současnými a podobné měl jistě i Gagarin nebo Armostrong na Měsíci. Svištěli jsme rovně dolů podél křoví, tehdy tam byly čtyři příčné valy a od té doby jsem tam nebyl. Zastavit bylo možné až na divném plácku u kontejneru na biologický odpad a jediná cesta odtud vedla odvodňovacím korýtkem podle cesty až k místu současného startu. Jsem rád, že 13 let ve vývoji lodí a vodáků (my tenkrát uměli prdlajs jak na vodě tak na sněhu) neudělalo sjezd Petřína o nic jednodušší. Troufám si však tvrdit, že závodní trať Kostky je i v lodi výrazně bezpečnější, než bezuzdné sáňkování. Letos poprvé došlo ke zranění (nic proti manželce, ale nemohlo jít o Kostku) a pimpulu si v lodi taktéž ještě nikdo neurazil…
Kostce Zdar a Petřínské Zvlášť!
Nebýt nezodpovědných otců, synkové by neměli nač vzpomínat a manželky proč nadávat. Ikdyž… důvod pro to druhé se najde vždy :-)))
Naštěstí vše dobře dopadlo a o zajímavou zkušenost víc, u pivka se určitě hodí.
Zážitky nemusí být nutně příjemné zato…
Takže můžeš vklidu vyřídit manželce, že má doma v tomto směru úplně „normálního“ chlapa.
Nejnovější články
Je dobojováno. Závody v Českém Vrbném rozhodly o složení reprezentace v raftingu pro rok 2025
Junior Xrace Brandýs je také zrušen
Vodácké akce na Moravici a Chrudimce se ruší
Zajímavé vybavení
Altra Lone Peak 8
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Salomon XA Pro 3D GTX
Jistota na každém kroku.
Salomon XA Pro 3D GTX
Jistota na každém kroku.
Altra Lone Peak 8
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Kalendář akcí
Dračí lodě o cenu primátora města Mostu
Křest knihy: Monika Klemšová – Na paddleboardu za snem
ICF Světový pohár ve vodním slalomu #5 La Seu D’Urgell
Půlnoční drak
Zamykání Ostravice (od Šance)
Vodácký bazar
Kanoe OC1
BARAKA
ZET CROSS
PALAVA