HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak jsme nedojeli do Řecka

Jak jsme nedojeli do Řecka

Vše začalo normálním tempem a normálním způsobem, jako celá léta před touto vydářenou akcí. Plánování, dohadování, posléze booking aut, shánění vleku a placení trajektu Ancona – Patras. Trajekt nás měl tentokrát dovézt k nejjižnější a pro nás dosud, po vodácké stránce neznámé destinaci – Peloponés.

Zájezd začal 30. 4. odjezdem od loděnice Konstruktiva, přes Mnichov, Brenner a dale směrem do Ancony. A ejhle, asi 5 kilometru před Modenou vzaly události zcela jiný, nečekaný spád. Bylo asi 9 hodin ráno, naše 3 auta ( Ford Transit) i s vleky hezky ujížděla v rychlosti 100 – 110 km/hod a posádky se už těšily na příjezd do Ancony a následující odpočinek na trajektu.

V raním oparu první auto zpozorovalo zadní světla kolony aut, která se vytvářela na příjezdu k nějaké dálniční křižovatce a po krátké poznámce – „krucinalfagot, zase nějaká zácpa, bude zase zdrženi” – zastavilo a řidič se ptal po tatrance. Tím řidičem jsem byl já,(autor článku) a vím, že nejlepší je na nervy je buď bonbón, nebo nějaká sušenka. „Mám zapnout maják “ byla následující otázka, ale kamarád Pepánek povídá , “no snad ani ne, vždyť už stojíme”. A skutečně už i druhé auto dojelo a stálo. Jenže v tom momentě rána jak z děla a já s hrůzou viděl, jak nás předjíždí náš vlek i s loděma.

Následovala řada slov a výroků, které nebudu citovat a už jsme se hrnuli i v připravených svítících vestách (!Ještě že jsme je měli!) ven z auta. Na první pohled nám došlo, že zájezd skončil, aniž by vlastně začal. Třetí auto i přes intenzivní brzdění už zastavit nedokázalo, narazilo do vleku druhého auta a nejen, že zdemoloval celý zadek druhého auta, ale zároveň je postrčil tak vehementně, že vrazilo do vleku našeho, a ten se urval a vyjel bokem na dálnici. Zkrátka výsledek byl: pouze jedno auto a jeden vlek byl schopný jízdy.

A teď to začalo. Ze všeho nejdříve se zavolali karabiniéry, celkem rychle byl sepsán protokol. Šlo to rychle, protože kromě našich tří aut se do nehody nedostal nikdo a průběh nehody byl celkem jasný. I s minimální znalostí italštiny se dalo všemu porozumět a domluvit. Policie zavolala odtahovku a ta nás a všechny nabourané komponenty odtáhla asi 4 kilometry do místního kempu. Za pouhých 1100 euro!!! Opravdu, mám pocit, že majitelé odtahovek nouzí netrpí, ale co se dá v takové situaci dělat? Nic.

V kempu začal druhý díl záchranné činnosti. Tonda Junek začal obvolávat, majitele půjčovny aut – ten chudák byl shodou okolností také na vodáckém zájezdu –, pojišťovny, a začal asi dvou denní maraton telefonického dohadování, jak vše řešit. Pojistka, odtah, obstarání náhradních vozů… Kromě toho se musel VELMI urgentně řešit problém zrušení trajektu. Je velmi dobré mít s sebou telefonní číslo agentury, kde se booking provádí, hm, to jsme ale neměli. Ale celkem rychle jsme ho získali telefonicky v kancelářích řecké rejdařské společnosti v Ancone. Musím Řeky pochválit. Byli jak v kancelářích společnosti provozující trajekty, tak pak posléze v agentuře, kde jsme bookovali, velice přátelští, ochotní a plni porozumění pro naši situaci. Pro zajímavost: po asi dvou týdnech mám od nich došlo vyúčtování. Refundace plavenky za tři auta a tři vleky pro oba směry byla 100 procent. Cena pro 23 osob pro zpáteční plavbu byla taky proplacena na 100 procent Pro plavbu tam – rušná asi 3 hodiny před odjezdem trajektu – nám agentura vrátila 50 procent, což bylo od nich opravdu vstřícné, mohli se na nás klidně vykašlat.

Byli jsme v Itálii a začali řešit co s načatou dovolenou, vždyť teprve začínala, že. V dálce byly vidět Apeniny, bylo teplo a červené víno nalilo účastníkům do žil optimismus. A tak se rozhodlo, že Tonda Junek dohodne s pojišťovnami odtah a eventuální poslání náhradních aut tak, abychom mohli v Itálii zůstat aspoň týden. Část lidi se šla podívat do Modeny do muzea Ferrari, další část vyrazila na průzkum do Apenin, na asi 40 km vzdálenou řeku Secchia a nakonec třetí část zůstala v kempu s cílem opravit/zprovoznit/ zkrášlit a vůbec zhodnotit auto číslo dvě. Auto číslo 3 mělo zničené přední sklo. No a večer 1. máje jsme se zase v kempu sešli, museum Ferrari bylo shledáno vynikajícím.

Které auto si vyberete?Podívali jsme se i k panu šéfovi

“Automechanická “ skupina dokázala vyklepat blatník, nahradit světla, srovnat kryt motoru a hlavně černou plastikovou celtou zakrýt zadní zdemolované dveře tak výborně, že se začalo I uvažovat o možné jízdě tohoto auta do Čech. No, Toník nám to ale rychle vymluvil. Ostatně zpáteční transport už byl dohodnut na 8. 05, jak pro 2 tranzity, tak i pro 2 vleky, takže nebylo co řešit.

Řeka Secchia vodu měla, spodní tok byl ale shledán nevhodným – děsná síla jezů a pod nimi totálně suché úseky. Ale horní tok mezi obcemi Gatta – Cerredolo představoval hezký 12 ti kilometrový úsek. Čistá voda, hravá WW II, pěkné hory a zelená příroda kolem dokola. Dokonce je tam síla krásných tábořišť a to nám obzvláště trhalo srdce. Nemohli jsme se z našeho kempu v Modeně hnout a věděli jsme, že se z něj až do toho 8. května nehneme. Škoda, krajina v Apeninách je spolu s vesničkami zdaleka hezčí a romantičtější než průmyslová rovina u Modeny. U mostu u Cerredolo jsme potkali KUKLAbus s vodáky z Hradce. Byli na nás moc hodní, dali nám napít kořalky, uronili slzu nad naším osudem, dali nám napít znova a vůbec bych tam plakal, než by byla ta lahev prázdná. Krom toho nám ale dali svoji – jimi připravenou kilometráž apeninských řek a ten nám opravdu děsně pomohl. Moc a moc jim za to dodatečně děkujeme. Za tu kilometráž i slivovici.

No a tim začal náš redukovaný vodácký program. Asi tak 18 lidi jelo vždycky na vodu a těch zbylých šest šlo do Modeny, nebo hlídalo v kempu a pozorovalo irské dělníky, co tam lámali pivo. Pracovali na italských dálnicích a jinak dělali dojem, že se chodí každou neděli po kostele rvát na rugbyové zápasy někde u Limericku (záp. Irsko).

Řeka Enza: naprosto nejlepší řeka co jsme v Apeninach jeli. Jednak příjezd na ni trval dost dlouho – byl za to ale krasný, protože jsme jeli přes hory. Až k naloďovacímu místu, mostu u obce Selvanizza. Vody bylo dost, jelo se bez kontaktu s kamenama. Hned po startu začíná soutěskovitý úsek, je to hezká WW III, která pak končí menším kataraktem, asi to bude WW IV, za naší vody spíš ale lehká čtyřka. Po 13 – 14ti kilometrech úsek končí u mostu silnice vedoucí do Vetto. Na dalších asi 15 ti kilometrech se řeka rozšiřuje a teče peřejkami WW II do Ciano di Elza.

Dalšími řekami byla Scoltenna (jeden z pramenných zdrojů řeky Panaro) a Panaro. Plavbu Scoltenny jsme začali u mostu k vesničkám Olina a Acquarina. Jedná se o hezký asi 12ti kilometrový dvojkový úsek krásnou apeninskou přírodou. Údolí je hluboké, osamělé, voda byla a tak jsme krásně ujížděli až k soutoku s pravobočním přítokem Leo – a odsud se řeka už jmenuje [b]Panaro[/b]. V kilometráží DKV se popisuje jako průměrná řeka, ale mně osobně se líbila. Měla dost vody, hezké dvojkové peřeje, obtížnosti něco jak německý Ammer. Svítilo nám sluníčko, chladná voda chladila pivo, zkrátka pohodové odpoledne. Určitě lepší než sedět v kempu a pozorovat Iry.

Na druhý pramenný tok Panara – říčka Leo nás trochu překvapila. Tady padla kosa na kámen. Vody bylo tak tak, spiš málo. Sjížděná štreka Fananao – soutok se Scoltennou bylo spíš 9ti kilometrové martyrium – pro baraky teda určitě. Hned po startu je docela výživné místečko, pěkný skok do pravotočivé zatáčky a pak asi 50 metrů zablokovaného úseku, Doporučuji prohlédnout, zda je vody dost, nebo jestli to není zablokované nějakým kmenem. Leo snad nemusí být špatný potok, ale rozhodně to chce vodu. Jestliže si na soutoku se Scoltennou řeknete „Nóó, plasty by to jet mohly” – tak se připravte na to, že to zas taková zábava nebude.

Co nás čeká?Projeli bez ztráty kytičky

Ale i Leo skončí, zleva přiteče Scoltenna a zase se jede po tom pěkném Panaru, co ho německý DKV tak znehodnotil.

Máme to za sebou

Ještě byl udělán optický průzkum Parmy…..ale ta už vodu neměla a tak sjeta nebyla.

No, tak moc jsme toho za těch 6 dnů nesjeli, ale díky bohu aspoň za to. Parta byla výborná, těch pár řek nakonec taky, počasí a víno skvělé a tak jsme se vlastně podívali do Apenin, kam bychom se asi stěží někdy vypravovali. Takže, jsme se dohodli, že když se ve zdraví dožijeme příštího roku, tak nás ten Pelopones a ty nádherný řeky v Řecku neminou.

Aby nám nebylo líto, že jsme se nesvezli trajektem do Řecka, sešli jsme se ještě v Pečkách na Dětském dnu. Tonda nám nakoupil ouzo a retsinu, nasedli jsme na Matyldu, pirátskou loď, kterou postavil Pečáci pro malé i velké…

Smutno nám nebylo

Zkušenosti čtenářů

Vláďa Weigner

Dobře jsi to, Jene, sepsal. Teď hlavně nezahyň na Dálném Východě v zemi velkého bratra, aby jsi mohl sepsat i výlet do Řecka napřesrok – snad dojedeme a doplujeme dále. Pokud by nechcípal motor jako na rybníku v Pečkách, a pokud by opět byl dostatek retsiny a ouza, tak bychom se mohli na Pelopones přeplavit na tom pirátském člunu. Když na něčem podobném dokáží plout až z Lybie, tak bychom to přes Jadran taky dokázali.
A propos – Ať žije Kájin ! Všechno nejlepší k dnešnímu jubileu !

Jára

za přípravu i zvládnutí náhradního programu. Taky hlavně Tondovi a Vydře, Slonovi a ostatním mechanikům za opravu auta. Dík tomu jsme si ten týden opravdu užili. Jinak bych se do Apenin nikdy nepodíval, překvapilo nás, kolik je tam krásných nepprávem opomíjených řek.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: