Jak to bylo na spodním Canobinu (událost z 26.4. 2014)

První chyba, časovej press pro takovej podnik není dobrej! Je to říčka, kde chceš mít na splutí pod zadkem ne víc jak 3 kubánce. Když jsme nasedali, zdálo se to být cajk, ale postupně po několika přítocích řeka hodně nastoupala a v závěru tam mohlo být tak kolem 10. A to je už mooooc. Celou dobu to bylo skvělé svezení v nádherném kaňonu, dropy, slajdy, průjezdy mezi stěnami v pohádkovém kaňonu, až do toho kritického místa, kde se to naprosto uzavře mezi nedostupné stěny a zúží na cca 3 metry. Pak následuje kilometr nejtěžšího závěrečného úseku. Začíná to dropem cca 3,5 m vysokým s šikmou roládou ženoucí proud pod skálu a vařákem pod ním, pak následují peřeje a někde sifon, před kterým se prej za větší vody jen s těží dá utéct a končí to vodopádem, nad kterým za vyšší vody nevystoupíš. Nás to zastavilo na tom prvním dropu… naštěstí!

Chvíli jsme prohlíželi z dálky, nedá se tam nad to vylézt, takže není vidět co je pod tím. Moc se nám do toho nechtělo, ale dostat se odtud je hoooodně těžké a v tu chvíli jsme ani nevěděli, jestli vůbec možné. Vcelku jsme tam přešlapovali a čas běžel a tak mé rozhodnutí bylo, že to zkusím dát a dám znamení, jak to tam vypadá. Byl jsem v první dvojce a los padl na mě, že jedu první, tak jsem to tam poslal. Nájezd nebyl nic moc, přes dva válce, které člověka mírně rozhodí a zpomalí. Když jsem byl na hraně, už jsem věděl, že jsem v p*deli. Sežralo mě to a chvíli propralo, pak jsem vyzvedal, ale hodilo mě to na skálu. Snažil jsem se z toho vyjet, ale cucalo mě to zpět. U té skály navíc na pořádným propěněným karfiólu se to nedalo nijak urvat, pořád jsem jen vyrovnával, abych nešel hlavou dolů a nedobrovolně couval zpátky do toho marastu, až si mě to podalo znovu. Bojoval jsem, co mi stačil dech, nechtěl jsem ven, páč jsem věděl, že jakmile vylezu, je to jen na osudu, co se mnou bude a věděl jsem, že za mnou nikdo nepůjde a nemají mi ani jak hodit házečku, páč jsou daleko a ani na mě nevidí.

Došel mi kyslík a tak jsem vydupal. Moc jsem si tím nepomohl, páč ten propěněnej vařák nedovolil vestě, aby mě nesla a tak jsem byl pořád pod vodou. Dal jsem si pár kol a stihl se jen jeden trošičku nadechnout. Pak mě to poslalo pod tu skálu, naštěstí nohama napřed a tak jsem se z posledních sil odrazil a to mě zachránilo. Vyneslo mě to ven a proud po pár metrech navalil na balvan uprostřed řeky. Chvíli jsem se jen tak přidržoval, aby mě to nestrhlo dál, páč jsem neměl sílu na něj vylézt a když jsem se rozdejchal, pomalu se na něj vyplazil a děkoval všem svatejm, že jsem z toho venku. Kajak i pádlo se tam pořád mlely a po několika minutách je to vyplivlo. Plavali kolem mě, ale já nemohl nic dělat, kdybych po nich sáhl, byl bych tam znovu a dál plavat se mi fakt nechtělo.

Začal jsem pískat na píšťalu, aby kluci věděli, že jsem přežil. Oni na to koukali tak z 50 m, blíž se dostat nedalo, tedy ne bez lezecké vložky. Dle jejich slov ta nemohoucnost v nich vyvolala dost blbý pocity, to chápu, koukat na parťáka jak se topí asi není nic moc. Když jsem tam spadnul, hned pochopili, že je to průser a Vytoun začal šplhat do stráně ve snaze někam doběhnout pro pomoc. Vcelku rychle se mu to i podařilo a tak za chvíli nad námi kroužil vrtulník a za ním posléze začali po březích lézt záchranáři na lanech, ale to jsme už měli vše pod kontrolou. Matty je dobrej lezec a prokázal se jako kreativec v krizovkách. Na dvou házečkách začal šplhat po skále a dostal se ke mně blíž. Tak 20 m ode mě našel ve skále oka, na kterých se zajistil a mrsknul po mě házečku. Bohužel to byla krátká mrcha a tak musel znovu vylézt zpět a převázat se na tu krátkou a pak mi hodil tu delší. Navázal jsem se na vestu a jako spiderman z komiksu skočil z toho balvanu na protější stěnu ve snaze se zachytit a neskončit znovu ve vodě.

Podařilo se mi to a tak jsem začal po kouskách lézt nahoru a pak traverzovat po skále k Matějovi. Vcelku brutus, páč všechno bylo mokrý a slizký a taky jsem neměl moc sil, ale adrenalin dělá zázraky Po chvíli oboustranného úsilí se mi podařilo se k němu dostat a tak jsme oba vylezli do relativního bezpečí až ke klukům. Hned jsme začali realizovat výstup. Lodě jsme na házečkách tahali tři délky po skalách a prudkém svahu, než se daly do kopce nést. Pak jsme stoupali ještě pár desítek metrů v pekelném svahu na stezku vedoucí dolů do městečka, kde se končí. Všude byli záchranáři a ujišťovali se, že jsme všichni OK. Z jejich strany to byla parádně odvedená práce, byli rychlí, vybavený a bezvadně organizovaní. Prej šli na jistotu, páč v tom místě jim už zemřeli 4 lidi, takže věděli jak a co je třeba.

Co mě překvapilo, že nic nechtěli, jen sepsat protokol o realizované záchranné akci. S kajakem a pádlem jsem se v duchu rozloučil, ale nemrzelo mě to, páč jsem byl šťastnej, že jsem z toho vyvázl živej.

Poučení z toho plyne… Nejezdi nikam, co neznáš, když to nemůžeš pořádně prohlédnout a zajistit. Do těžkých podniků se nepouštěj v časovém pressu. Hlídej stav i v průběhu jízdy, kor v soutěskách, kde se to náhle uzavře a zúží. Dobrá výbava, třeba i na provizorní lezení se hodí, kor v kaňonech. Prima je, že kajak se nakonec zachránil, jeden slušnej němčour ho po pár dnech, když voda opadla, našel a dal to na 4-paddlers a tam to vyčmuchal Jelen a domluvil mi předání, takže vše dobře dopadlo a v duchu rčení „Co tě nezabije, to tě posílí“ zůstává jen cenná zkušenost a tak to má být!

text a foto: Tom Ulrych