Křovím Sánského kanálu

Letos nás stojí v mrazivém ránu na Kotvě sedm a teprve teď se usnášíme na Sánském kanále, kterým nějaký poděbradský Krčín bůhví proč propojil říčku Cidlinu s Mrlinou. Voda tam snad je a bude to určitě brnkačka bez přenášení, protože v tak placaté krajině přece nemůžou být jezy. Cestou nepotkáváme kupodivu ani jedno auto s vlekem ani s loděmi na střeše.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Na jedenáctou, kdy se má ledovou mlhou prodrat sluníčko, čekáme v nádražní hospodě v Nymburku a paní vrchní jsme konzumací samých nealko věcí dost podezřelí. Asi ale zažila leccos, tak jí ani neudiví, že se po zaplacení vracíme do sálu s bágly a převlékáme se do hyder. Michal to nevydrží a musí jí vysvětlit, že jdeme na vodu. Jiný účastník zájezdu dodává, že se někdo doma divil, proč si bereme otevřenky, když jedem na kanál. Je tu s námi i Péťa, který proslul diskuzí s manželkou při odchodu na oslavu k příbuzným: „Tuhle flašku necháš doma!“, třeskl Evin rozkaz. „To víš, že jo…“, pravil Petr, vypil ten rum na ex a postavil láhev na stůl. Nevím jak kdo, ale já tyhle kecy při převlékání v libovolných šatnách prostě miluju, ten chlapský souzvuk duší, tu bezbabí úžasnou atmosféru…, no zná to asi každý.

Jedenáctá rozhodla – dneska slunce nebude. Do líně tekoucí zarostlé strouhy dáváme na vodu v díře zvané Pátek, zatímco jsme si auto odvážně nechali o 6 říčních kiláků dál v Budiměřicích.

No, jak tu plavbu popsat. Boj člověka s přírodou? Prostrkávání kanoí křovím? Úsilí vylízaných bezmozků? Kdo nezažil, fakt neuvěří.

Po hodině nám je sice po těle horko, ale zoufale mrznou ruce, které mokré rukavice neohřejou a neohřejou. Abych mohl aspoň občas zmáčknout spoušť foťáku, musím si ruku ohřát po vyčůrání o vlastní přirození – vřele doporučuju, zážitky máš hned dva.

Po krátké hře na ledoborce vylézáme a začíná meditace, jestli to přece jen nezabalit. Dělení zrna od plev krátce utne Vojta: „No, ten zážitek už máme, jsme asi v půlce, tak to můžeme dojet příští rok!“

Drobná chybička je, že jsme v půlce i silniční, takže já mažu pro auto 3 a půl kilometru do Budiměřic a Michal tutéž vzdálenost do Pátku. Celou cestu přemýšlím, co se asi honí hlavou těm lidem v autech, co nás míjejí. Pohled na magora klusajícího polabskou krajinou ve vodácké výstroji s helmou na hlavě v mrazivém prosinci musí být fakt boží. Ani cyklistika v tomhle termínu nekvete. Potkáváme při čekání na auta jen jednu bajkerku, která jede ke kombajnu řepné kampaně.

Dovětek pro nadšené následovníky: ten překrásný úsek Sánského kanálu měří 6 km, my se prodrali prvních 3,5. Jak praví klasik – zážitek nemusí být nutně krásný, hlavně když je silný.