Low Water Expedition Sath-awa

Řeka Sath-awa, ve slovanských jazycích obvykle přepisovaná jako Sázava, protéká před ústím do Wulth-awy (domorodci ji zapisují jako Vltavu), teče tajemným, hluboko zaříznutým údolím, kterému se říká Malý Divoký Západ. Ve starých dřevěných srubech tu žijí kovbojové, desperáti a dokonce prý i indiáni, kteří si podobně jako za časů soudce Roye Beana vysvětlují zákon po svém. Před nájezdy vodáků si vymezují a vstup zakazují na trochu rozlehlejší pozemky, než jim přísluší a vodáci to na oplátku respektují méně, než by měli. Po tříměsíčním období sucha, kdy do tohoto údolí nezavítala snad jediná loď, nedošlo k žádné přestřelce a o lidech z údolí nepronikla na veřejnost jediná zpráva, bylo rozhodnuto vydat se průzkum.

Sehnat loď bylo takřka nemožné. Až po dlouhém vyjednávání jsme získali lodě od půjčovny Sázava-Tour, a to pouze když výslovně uvedeme, že lodě jsou k dispozici výhradně pro výzkumné účely, což tímto činíme. Že se jedná o cestu nanejvýš riskantní a nebezpečnou je zřejmé z toho, že žádná půjčovna sem v uplnulých devadesáti dnech neposlala jedinou loď, a to ani za vidinou zisku. Že lodě budou s největší pravděpodobností ztraceny se dalo soudit i z toho, že žádná pojišťovna nebyla ochotna výpravu do těchto končin pojistit.

Stav v Nespekách hlásil 31 cm, což ale nemá žádný význam, když se voda nevysvětlitelně ztrácí a zase objevuje – úkaz, s nímž si dosud nevědí rady ani zkušení detektivové Vodoprávního úřadu. Nemá proto smysl se cpát zbytečně nahoru a za výchozí bod volíme Žampach – pod Troníčkem už není žádná hydrolelektrárna, která by snižovala stav vody spolehlivěji než sálavé letní slunce.

Řeknu vám, je to zvláštní pocit, proplétat se mezi spoustou drobného kamení a koukat na veliké balvany, které normálně tak tak vykukují nad hladinu. Je zvláštní mít hlavu ve výšce, kde obvykle proplouvají kýly našich lodí.

Sath-awa je teď za sucha úplně jiná řeka. Těžké to není. Nedá se říct, že by voda měla nějaký zvláštní tah, ale ani na chvíli nesmíme polevit v pozornosti. Kličkovaná mezi kameny. Až v poslední chvíli se ukáže, kudy se dá projet. Často se to neukáže vůbec, protože dokud nebudou kanoe ohebné, proplést se nedá.

Dávno jsme si zvykli volit nejmenší zlo. Snažit se projet bez dotyku je úplně zbytečné. Kamenné prahy, kde pamětníci hovoří o peřejích, důstojně zdrncáváme. Pádlo používáme nejčastěji po způsobu bidla. Ale právě v místech ztracených peřejí loď často nabere v proudech nevídanou rychlost, aby o to rychleji naletěla na šutr. To se potom ozve tak zlověstné praskání a skřípání, až to příliš důvěrně připomíná zaniklou dobu laminátových lodí. Mimochodem, laminátovou loď bychom brzy nesli v pytli.

„Na pekaře!“ Když není prostor na pádlování, pomůže brzdění nohou o kameny. To umožní zastavit, zacouvat a zkusit to jinudy a lépe. Je trochu smutné, že i při tomto systému sjíždění jsou hydroboty – vysloužilé kecky Marshall od Kennu – mokré tak akorát od ranní rosy. Všechny ostatní cákance pobere postarší membrána. Skrývá se zde ale i nadějné poselství: během celého dne není ani jednou potřeba brodit a přetahovat.

Ačkoli je již začátek října a na výzkumnou výpravu snad příliš pozdě, teplé počasí a mimořádně slunečný víkend nám nahrává do karet. Většina obyvatel Malého Divokého Západu se ještě nepřesunula do svých zimovišť.

Vplouváme mezi stoleté sruby. Všude vládne tísnivé ticho, jen někde teskně hučí rozbruska. Kdysi výstavní pelargonie, neochcávané stovkami vodáků, skomírají na dříve tak výstavních záhoncích. Na všech stranách hmatatelná frustrace, beznaděj, rezignace. Vemte lidem společného nepřítele a do týdne se začnou hádat mezi sebou. Nevěřícné výrazy otrlých zločinců hovoří za vše. Tři měsíce nic podobného neviděli.

Obvykle vzteklí rybáři zádumčivě hledí do vody. Po průjezdu lodí beze slova balí pruty a přikrčeně se přesouvají jinam.

A pak to náhle rupne. „Ahóóój!“ ozývá se ze srubů na obou stranách řeky a jako tam-tamy zní po proudu mnohem rychleji, než my můžeme plout: „Už jedou!!! Už jedou!!!“ Po třech měsících se na Sázavu vrací život a vodáci tam, kam patří. Dřívější nápisy „Vstup zakázán“ jsou vyměněny za „Vítejte“, cedule „Zde není WC!“ za „Přijďte pobejt“. Osada Toronto nás div vítá hudbou a někdo běží do hospody pro Nedvěda, aby zahrál „na kameni kánoj“.

Je to jako vracet se domů. Až na to sucho pod kýlem.
„Hele, ty tam! Proč biješ toho háčka?’“
„Odmítá hlásit šutry!“

Za doprovodu písně „Pikovický blues“ seskáčeme Poslední Peřej, pak se prosmýkneme úžinou pod Pikovickou jehlou a za chvíli nás Malý Divoký Západ propouští.

Podjíždíme betonovou lávku, na které visí cynický nápis „konec výletu“ a pak pokračujeme dál. Za nic na světě bychom dnes nevyměnili úsek Sath-awy do Dawle na soutok s Wulth-awou. „Zaplať pámbů… že jsme konečně na voleji!“

foto: Šťovík a Sázava Tour