Cesta na mořském kajaku ze Slezských Beskyd do Baltského moře po nejdelší polské řece Visle mi trvala 17 dní (24. 6.–10. 7. 2022). Pádloval jsem ze Smolice u Osvětimi přes Krakov, Tarnobřeh, Sandoměř, Dęblin, Varšavu, Płock, Włocławek, Toruň, Bydhošť a Grudziąc až do ústí Visly na Baltu. Odtamtud jsem se vydal ramenem Mrtvé Visly do Gdaňsku. Celkem jsem ujel přibližně 900 km.
Visla
Visla (polsky Wisła, německy Weichsel, anglicky Vistula) je nejdelší polská řeka a devátá nejdelší řeka v Evropě; měří 1 047 km. Pramenív nadmořské výšce 1 106 m na západním svahu Beraní hory v těšínských Slezských Beskydech jako Bílá a Černá Viselka a jejích prvních 60 km má charakter horské bystřiny. Dělí se na tři části. Horní tok začíná prameny a končí u města Sandoměř. Střední tok pokračuje přes Varšavu až k soutoku s řekou Narew. Posledních 60 km dolního toku tvoří široká delta. Visla je splavná v délce 940 km od ústí k městu Brzeszcze. Vodní režim je ve značné míře ovlivněný karpatskými přítoky. Rychlé, až desetimetrové vzestupy hladiny často způsobují katastrofální povodně – v poslední době např. v roce 2010 v Krakově, ve Varšavě a hlavně u Płocku.
Původ názvu Visla je neznámý. Ve starověku se o řece hovořilo jako o Vistule. Etymologie poslovanštěné podoby jejího názvu Wisła připouští, že by se mohlo jednat o složeninu ze dvou slov; „wi-“ (wieść = vést) a „sklo“ (praslovanský výraz pro jantar), tj. „vedoucí k jantaru“.
Začátek výpravy
Po prozkoumání pramenů Bílé a Černé Viselky ve Slezských Beskydech, jejichž soutokem Visla vzniká, mi bylo jasné, že ji začnu splouvat až tam, kde v ní bude dost vody. Rozhodl jsem se pro Smolici kousek za Osvětimí, kde řeka dosahuje přibližně šířky Vltavy před soutokem s Berounkou.
V pátek 24. června 2022 odpoledne spouštím kajak z příkrého břehu na vodu a vyrážím směrem na Balt. První přenášení mě čeká hned po 10 km v Łączanech. Původní koryto Visly s meandry je skoro bez vody (jen „po kotníky“), a tak se vydávám kanálem Łąnczany-Skawina vpravo. Proplouvám kolem zařízení na těžbu písku a štěrku a míjím plně naložený kontejner.
Na śluze Borek Szlachecki těsně před soutokem s původním korytem jsem poprosil obsluhu zdymadla, aby mi napustili vanu, což trvalo asi 20 minut, a v 19 hodin jsem proplul na druhou stranu. Kolem 20 hodin jsem si našel na pravém břehu krásné místo na spaní. Nebylo však jednoduché vystoupit z vody, protože břehy jsou v těchto místech hodně vysoké a pokryté silnou vrstvou bahna a tlejících rostlin. Visla tu nepůsobí moc čistým dojmem.
Krakov
Druhý den ráno marně naháním mobilem komorníka na śluze Kościuszko – musel jsem vystoupit z kajaku a domluvit se s ním osobně. V 10 hodin mám plavební komoru za sebou a pokračuju dalších 10 km do centra Krakova, druhého největšího polského města s více než 800 000 obyvateli. Marně se pokouším vytáhnout kajak na břeh – nakonec jsem ho zaparkoval u mola s výletními loděmi a přivázal popruhem k zábradlí.
Wawelský hrad je svým významem srovnatelný s Pražským hradem, protože pro Poláky je po mnoho staletí symbolem státnosti. V místní katedrále se svatyní svatého Stanislava a Václava jsou pochovaní nejen mnozí polští králové v čele s Kazimírem III. Velikým, jedním z nejvýznamnějších středověkých vládců Polska, a kulturní velikáni jako Adam Mickiewicz, ale i bývalý prezident Lech Kaczyński s manželkou. V severní části katedrály je legendární zvon Zikmund, nazvaný po polském králi a litevském velkoknížeti Zikmundovi I. Starém, který svým zvoněním doprovází nejdůležitější církevní a národní svátky a slavnosti. Nad vstupem do katedrály visí dračí kosti, o nichž se říká, že pokud spadnou, zanikne svět. A proč dračí? K tomu se váže následující legenda.
Ve sluji ve Wawelském kopci žil kdysi drak, který požadoval každý týden porci dobytka (anebo krásnou pannu), a výměnou za to nechal město v klidu žít. Král Krak proti němu povolal své dva syny – Lecha a Kraka II. – kteří draka přelstili: mezi dobytkem mu podstrčili ovčí kůži naplněnou sírou. Drak ji hladově sežral, ale dostal neukojitelnou žízeň, a tak dolezl k řece, kde pil a pil, až mu břicho spálené sírou puklo. Lech se však se svým bratrem nechtěl o zásluhy a následně o trůn dělit, a proto ho zabil a z jeho smrti obvinil draka. Poté, co se na bratrovraždu přišlo, byl ze země vyhnán a město bylo na počest nevinného bratra pojmenováno Krakov. Podle jiné pověsti však název města pochází od krákání vran nad dračím tělem. Ať tak či onak, veřejnosti je dnes kus „dračí sluje“ zpřístupněn.
Z dračí sluje jsem vyrazil kolem památníku polských obětí z Katyně a ruských gulagů na Krakovský rynek, kde každou hodinu troubí z věže Mariánského kostela Hejnał Mariacki. Dominantou náměstí je renesanční Sukiennice (původní plátenická tržnice).
Jorge Ñuño Mayer
Po noci strávené bez komářích náletů (jaká krása!) vyplouvám na další cestu. Po dvou hodinách narážím na zaporu (přehradní vrata) a místní komorník mi sděluje, že mě nesplaví, protože je příliš málo vody. Nastupují kolejda a komorník mi otevírá branku, abych se dostal k vodě. Pár desítek metrů se brodím po kotníky a táhnu kajak za sebou. Na soutoku staré řeky a kanálu od śluzy je už vody dost a je tam celkem silný proud.
Zprava přijíždí na kajaku Jorge Ñuño Mayer, po otci Španěl a po matce Němec. S polskou manželkou má dvě děti a mluví polsky. Byl 10 let šéfem celoevropské sítě Caritas v Bruselu a teď bydlí s rodinou v Krefeldu na německém úseku Rýna. Jede do Dęblinu (asi 100 km před Varšavou) navštívit otce své ženy. Dohodli jsme se, že poplujeme pár dní spolu.
V řece se objevila velká peřej, kterou prozkoumáváme předem, ale řečiště je samý kámen. V nejsilnějším proudu vlevo by se snad dala proplout, ale nevíme, kolik ostrých kamenů číhá pod hladinou. Jorge proto sjíždí mírnější částí peřeje vpravo a mizí za zlomem, za kterým ho už ztrácím z dohledu. Vydal jsem se stejnou cestou, ale po prohlídce části peřeje pod zlomem jsem se rozhodl, že kajak radši přetáhnu po břehu – bál jsem se, že ho rozbiju o kameny pod hladinou.
Je krásně a voda pořád hezky teče. Jorge má zabukovaný nocleh v piaristickém klášteře u vesničky Hebdów na levém břehu Visly, a tak mu pomáhám vynést kajak z pláže na hustě zarostlou louku na vysokém kopci, odkud je už klášter vidět. Loučíme se s tím, že si kousek po proudu postavím stan a večer se sejdeme v klášterní restauraci. Dvakrát jsem zkusil vystoupit na břeh, ale přes traviny ve výši člověka se nikam nedalo dojít, a tak jsem pádloval dál. Z vody jsem se dostal až po 22 km u mostu poblíž města Koszyce, postavil si stan na písku a pak se vydal do města, které však bylo hodně daleko. Naštěstí jsem brzy narazil na hospodu provozovanou místní čerpací stanicí. Přespal jsem na 123. kilometru, takže jsem ten den ujel 57 km.
Ráno si píšeme s Jorgem esemesky a posíláme vzkazy přes WhatsApp. Počkal jsem na něj a od 8 hodin už zase pádlujeme spolu. Po 15 km míjíme městečko Opatowiec na soutoku Visly s Dunajcem. Voda je hrozně špinavá, hladina je pokrytá podivnými chuchvalci hnědé barvy, které zřejmě vytékají z městské kanalizace. Jorge po svých upádlovaných 55 km zaparkoval na písčité pláži s tím, že tu přenocuje. Loučíme se mojí slivovicí (bohužel teplou, ale pořád dobrou) a Jorgeovým rumem (který měl naopak krásně vychlazený).
Szczucin a Tarnobřeh
Jedu dál a po 15 km neskutečné výhně zastavuju ve Szczucinu, protože mě zajímá, jak ten chudý příbuzný Štětína vypadá. Je to samozřejmě strašná díra, ale ve Stokrotce (Sedmikrásce) jsem si koupil opalovací krém, sluneční brýle, chleba a banány. Stojí tu vedle sebe i další dva populární polské „koloniály“ pojmenované po drobných živočiších – Żabka a Biedronka (Beruška). V restauraci Havana jsem si dal pizzu. Po návratu ke kajaku jsem se dal do řeči s pětadvacetiletým Piotrem, podle kterého je ve Visle o metr nižší stav vody, než je touto dobou obvyklé.
Jedu ještě asi 12 km (na 205. km), takže mám dnes ujetou šedesátku. Stan jsem si opět postavil na krásné pláži a druhý den ráno jsem vyplul už v 6 hodin (slunce vyšlo ve 4:30). Jede se příjemně, ale je málo vody – uprostřed koryta bývají mělčiny a já musím vždy sledovat vnější oblouk řeky. Konečně vidím aspoň nějaký pozitivní přínos znečištění Visly: chuchvalce, které se na hladině pohybují s proudem, jsou dobře vidět a dá se podle nich plout. Druhým pozitivem je méně intenzivní odraz slunečních paprsků od hladiny. Ale zde všechny výhody končí, řeka je bohužel opravdu neuvěřitelně špinavá.
Kolem osmé hodiny míjím elektrárnu Połaniec se splavem. Místní rybář Robek, který taky jezdí na kajaku, mi sděluje, že ve Visle je málo vody. Prý mu volala spousta známých, že se cestou do Gdaňsku brodí a táhnou lodě po mělčinách. Mám se na co těšit!
Po 46 km zastavuju v padesátitisícovém Tarnobřehu, který však nemá most, pouze přívoz. Začalo pršet a hřmít, ale bouře naštěstí rychle přešla, a tak jsem mohl jet dál. Po 18 km podplouvám most v Sandoměři, která je asi o polovinu menší než Tarnobřeh, ale most má. Po dalších dvou kilometrech a rekordním denním výkonu 66 km stavím stan, tentokrát už za asistence komárů, protože je 21 hodin.
Následující den dopoledne se koupu v třicetistupňové vodě písečných lagun, které mi připomínají jezírka na Islandu. Přestávka v brzkém odpoledni je velmi důležitá, protože na sluneční výhni se nedá strávit celý den. Pádluju ještě přes 20 km (k ceduli s číslem 342), takže jsem ujel rekordních 70 km. Stan jsem si postavil na široké pláži.
Kazimierz Dolny a Góra Kalwaria
Je čtvrtek 30. června. Vstávám brzy a po 18 km (3 hodinách) pádlování přijíždím do Kazimierze Dolnego, sympatického, díky evropským fondům krásně opraveného turistického městečka se spoustou hotýlků a penzionů, restaurací, hospod a krámků se suvenýry. Mají tu hrad a před válkou tu stála i synagoga, kterou navštěvovalo skoro pět tisíc židů. V pijalnie czekulady ochutnávámkoguta, což je typické pečivo ve tvaru kohoutí hlavy, které místní pekárna peče údajně už 300 let. Kogut chutná jako lepší vánočka.
Ve Visle je málo vody, často musím vystoupit z kajaku a přetáhnout ho přes mělčinu. Jedu v největší výhni kolem města Puławy, a pak podplouvám most u Dęblinu. Poslal jsem fotku Jorgemu, protože to je jeho cílová stanice. Začala bouřka, a tak jsem vystoupil na břeh a oblékl si nepromokavou bundu.
Zakotvil jsem u Staszówa asi 80 km před Varšavou (na 408. km, tím pádem jsem ujel 66 km). Stan jsem si postavil na široké písčité pláži už za komáří asistence, protože nastal soumrak. Naštěstí se rozfoukal vítr, který je trochu rozehnal.
V pátek 1. července vstávám ve 4:45. Svítí slunce, ale pofukuje. Kolem desáté hodiny míjím elektrárnu Kozienice (427. km). V Jorgeho německém vodáckém průvodci, který jsem si ofotil mobilem, však zapomněli napsat, že je za ní výživná propust s vlnami jako na Rýnu. Všechny věci včetně pádla jsem pro jistotu přivázal k lodi, na hlavu si připevnil akční kameru a propust sjel. Pak následovalo mnoho hodin trápení s přejížděním z mělčin do hluboké vody, „tuleňováním“ (posunem kupředu odrážením oběma rukama ode dna) a fyzickým přetahováním kajaku. K večeru se vydávám do městečka Góra Kalwaria, ve kterém samozřejmě nechybí kostel se sochou Jana Pavla II. Do centra je to asi půl hodiny. Kolem 21. hodiny jsem se vrátil k řece a na pláži pod mostem si postavil stan. Společnost mi dělali čtyři místní rybáři, kteří tam celou noc chytali ryby. K ránu se přihnala průtrž mračen, takže mi úplně promokl stan.
Za týden se můžete těšit na pokračování plavby mezi Varašavou a Baltským mořem.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Kajakářské fotografické výstavy Zdeňka Lyčky (www.zdeneklycka.cz/vystavy/)
LABE – DUNAJ – ODRA / Řeky tří moří
Putovní výstava nejzajímavějších fotografií ze splutí Labe, Dunaje a Odry vznikla z trilogie vodáckých cestopisů Z. Lyčky vydaných nakladatelstvím Argo: Na kajaku z Prahy do Severního moře (2015), Na kajaku z Černého lesa do Černého moře (2017) a Na kajaku ze severní Moravy na Balt (2019).
Na kajaku z Černého lesa do Černého moře
/2 800 km po Dunaji v deseti evropských zemích/
Putovní výstava nejzajímavějších fotografií ze stejnojmenné knihy Na kajaku z Černého lesa do Černého moře (Argo, 2017).
Na kajaku z Alp do Středozemního moře
/800 km po Rhôně ve Švýcarsku a ve Francii/
Putovní výstava nejzajímavějších fotografií z první části dvojknihy Z. Lyčky Na kajaku z Alp do Středozemního a Severního moře (vlastním nákladem, 2022).
Na kajaku z Alp do Severního moře
/1 100 km po Rýnu v šesti evropských zemích/
Putovní výstava nejzajímavějších fotografií z druhé části dvojknihy Z. Lyčky Na kajaku z Alp do Středozemního a Severního moře (vlastním nákladem, 2022).
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
