V minulém týdnu jsem vám popsal své putování po Visle od Smolice za Osvětimí až po Varšavu a dnes začneme prohlídkou polského hlavního města. Budeme pokračovat přes Płock, Włocławek a Toruň až k Baltskému moři a na chvíli se zastavíme i v krásném baltském přístavu Gdaňsk, kde jsem svoji vodáckou anabázi ukončil.
Varšava
Když jsem v sobotu ráno vyplul na vodu, bylo zataženo. Po několika kilometrech jsem dojel nafukovací kajak připomínající tvarem a barvou vosu. Třicátník Michał Janik z Czechowic-Dziedzic nedaleko Bílsko-Bělé na něm hodlal splout celou Vislu. Začal před dvěma týdny na Beraní hoře, kde Visla pramení, ale kolem pramenů Bílé a Černé Viselky chodil pěšky a jezdil na kole, protože to jinak nejde. Jeho „vosa“ váží 18 kilo, obal dvě a pumpa další dvě kila. Člověk se pronese, ale je logisticky nezávislý.
Na obzoru se objevuje most a varšavský „skyline“ vystupující z mlhy. Před polednem doplouváme za deště a silného protivětru do přístavu na 512. km. Tam se loučíme panákem slivovice – Michał ve Varšavě přespí u kamarádů a já se vydám na pár hodin do města a pak popluju dál. Nejpozději 11. července musím doplout k moři.
Vyrazil jsem do centra po levém břehu řeky kolem sochy varšavské sirény. Pověst vypráví, že ji v dávných dobách, kdy na místě dnešní Varšavy stála pouze malá rybářská vesnička, chytili do sítě tři rybáři a chtěli ji prodat na královský hrad, protože krásně zpívala. Ona však nejmladšího z nich – Stanisława – uplakala, aby ji pustil zpět do Visly, a odplula s ním do moře. Ostatním dvěma rybářům z vody sdělila, že se vrátí, až bude Varšava prosperujícím městem, aby ochránila její obyvatele před nebezpečím. Proto je socha sirény vyzbrojena mečem a štítem.
Jdu dál ke královskému hradu a na rynek v centru starého města. Na Zámeckém náměstí je vystaveno několik zničených ruských tanků z ukrajinského bojiště a spousty fotek z šílené Putinovy války. Všude kolem vlají polské a ukrajinské vlajky.
Abychom plně pochopili symboliku výstavy, musíme se vrátit o sto let zpátky. V srpnu 1920 se nedaleko Varšavy odehrál „Zázrak na Visle“ (Cud nad Wisłą) či „Varšavská bitva“ (Bitwa warszawska), rozhodující střet sovětsko-polské války. Polská vojska v ní rozdrtila západní uskupení Rudé armády útočící na Varšavu, a zničila tak sen ruských bolševiků o spojení s německými, maďarskými a francouzskými komunisty a ovládnutí Evropy. Rudá armáda přistoupila na příměří a sovětské Rusko uzavřelo v roce 1921 s Polskem Rižský mír, díky němuž byly polské hranice posunuty na východ a součástí meziválečného Polska se stala část západní Ukrajiny a západního Běloruska, a nakonec i Vilnius. Nyní je tedy v centru Varšavy opět bojová technika, naštěstí jen jako součást morbidní výstavy.
Prezidentský palác je přikrytý plachtou, protože se opravuje. Polská akademie věd, Varšavská univerzita a památník Solidarity stojí naštěstí na svém místě nezahaleny a v plné kráse.
Cestou zpět ke kajaku mě zastavili dva policajti – s plátěnou taškou plnou jídla a se třemi plastovými lahvemi s vodou jsem jim asi připadal jako bezdomovec mířící pod nejbližší most, aby tam přenocoval. Než mě propustili, zapsali si údaje z občanky a někam zatelefonovali.
Vyplouvám ve velkých vlnách a silném protivětru a po několika kilometrech přijíždím na mělčinu se spoustou obnažených balvanů, kterou jsem pracovně nazval „kamenolom“. Tuto nečekanou nástrahu jsem nakonec zvládl suchou nohou – nemusel jsem z kajaku vystoupit – a po pěti minutách jsem zaplul zpátky do hlavního proudu. Za vesnicí Łomianki Dolne jsem si na písčitém ostrově postavil svůj promáčený, smrdutý stan a doufal, že puch do rána vyvane.
Polární záře v Płocku
Visla se rozlévá do šířky, ale je v ní málo vody a navíc tu chybí pravidelné označení kilometrů. Zastavuju ve Wyszogródu, kde jsem potkal několik seakajakářů. Dal jsem si candáta a k tomu dvě piva kasztelan bez pěny a jakékoli chuti, ale pitný režim je pitný režim. Z Wyszogródu jedu asi 10–11 km přímo proti zapadajícímu slunci. Nevidím proud a orientuju se pouze podle sporadických bójek (vlevo zelená, vpravo červená) různých tvarů – od prázdných kanystrů natřených příslušnou barvou přes sofistikovanější kužely až po blikající monstra. Stan jsem si postavil sice na ostrově v rezervaci Reserwat Kępa Antonińska, ale na louce plné kravinců. Tajně jsem doufal, že krávy nechodí v noci na procházku a nebudou mě chtít navštívit.
Ráno jsem vyrazil do asi 30 km vzdáleného Płocku, kde jsem měl domluvenou schůzku s Emilií Schmidtovou, organizátorkou každoročního festivalu Polární záře, což je obdoba Arktického festivalu, který pro změnu pořádám každý rok v Česku nebo v některé severské zemi já. V 11 hodin jsem přistál u mola místního veslařského klubu a s Emilií jsme si měli opravdu o čem povídat.
Plock mi připadá jako větší okresní město, jeho centrum na 100 000 obyvatel uváděných na Wikipedii fakt nevypadá. V každém případě v něm mají hezkou katedrálu z 12. století, dobudovanou o 400 let později po zničujícím požáru. Na stropech i vnitřních zdech jsou barevné fresky a před budovou samozřejmě nemůže chybět socha Jana Pavla II.
Odpoledne jsem vyplul směrem k moři, ale za dvě hodiny se zvedl protivítr a vypadalo to na bouřku, a tak jsem radši zastavil na místě, kde místní rybáři zřejmě pořádají pikniky – soudě podle nehorázného bordelu všude kolem. Kolem 17. hodiny jsem vyrazil dál s větrem v zádech, s nasazenou šprickou a přivázaným pádlem. Byl to šílený opruz, cesta vůbec neubíhala. Stanovil jsem si za cíl vzdálený ostroh na 656. km na levém břehu a těsně před ním se objevila možnost výstupu z lodi, kterou jsem okamžitě využil, další by se už nemusela opakovat. Je to podobná situace jako na Dąbském jezeře před ústím Odry do Baltského moře – taky se tam kvůli vysokým (dvoumetrovým) vodním rostlinám nedalo vystoupit na břeh. Postavil jsem stan a byl jsem rád.
Nečekaný problém v plavební komoře Włocławek
Włocławská nádrž (Zbiornik Włocławski) je 60 km dlouhá vodní plocha, která vznikla v roce 1970 vybudováním přehradní hráze na Visle u města Włocławku. Jedná se o největší umělé jezero v Polsku. Často na něm fouká silný vítr, a tak jsem vstal už ve 3 ráno a vyplouvám s vycházejícím sluncem. Jede se mi krásně, je skoro bezvětří. Na śluze Włocławek je podezřelý klid; zkouším volat, křičet, řvát, ale všechno snažení je marné – remont śluzy … Na dně hluboké betonové šachty plavební komory jsou svářeči a něco opravují. Všude kolem se válí povodněmi naplavené dříví a vůbec to nevypadá na to, že bych tudy mohl rozumně pokračovat dál. Naštěstí se tu objevili tři místní dělníci, kteří mě i s kajakem převezli náklaďákem na druhou stranu śluzy. Nástup do vody v polovyschlém starém korytu Visly byl dramatický. Půl metru od břehu jsem se začal propadat do bahna, a když jsem v něm byl už skoro po pás, musel mi jeden z chlapíků pomoct. Zpátky na břeh jsem se dostal jen tak, že jsem se převalil přes kajak, kterému stačilo těch pár centimetrů vody na to, aby se udržel na hladině – a tím unesl a zachránil i mě. Prostě hrůza…
Po vyplutí vidím, že Włocławek je dost velké město, opět přes 100 000 obyvatel. Cestou zastavuju na malou svačinku (banán a oplatku) a připlouvám k trajektu u městečka Nieszawa, kde mě vítá místní kajakář Marek. Pozval mě na čaj a třešně k sobě domů, a pak spolu pádlujeme pár kilometrů po proudu. Název městečka Marek přechází úsměvem – prý je to jako hlavní město Polska, ale není to WARszawa, pouze NIEszawa. Loučíme se – Marek se vrací domů, protože se následující den ráno chystá na nedaleký heavymetalový festival.
Spím na písčité pláži kousek před Toruní a před spaním rekapituluju: břehy mezi Włocławkem a Toruní jsou upravené a označené kilometrovníky a je tu spousta vydlážděných či vybetonovaných ploch pro vytahování lodí z vody. Tento úsek Visly se od jejích předchozích částí velmi liší.
Všudypřítomný Mikuláš Koperník
V 9 hodin ráno přistávám mezi spoustou rozbitých flašek u mola v Toruni. Ale jinak je to moc hezké město. V 10 otvírají Dům Mikuláše Koperníka se zajímavou expozicí. Následuje prohlídka pamětihodností včetně radniční věže, ze které se naskýtá spousta krásných pohledů na město z ptačí perspektivy. Při návratu ke kajaku mě oslovil zkušený kajakář Bartek, který už kdeco sjel a bydlí u Basileje. Vyměnili jsme si adresy a jsme v pravidelném kontaktu.
Kolem 14. hodiny vyplouvám v silném protivětru z Toruně dál na sever. Je málo vody, několikrát jsem najel na velké balvany a musel vystoupit z kajaku. Stanovil jsem si cíl dojet na ohyb Visly u Bydhoště, což se mi po strašných peripetiích podařilo až v půl osmé večer. Přejel jsem s mírným drhnutím z vnějšího (levého) břehu na malou písčitou pláž vpravo, kde jsem si postavil stan.
Ve čtvrtek 7. července se probouzím ve 4 hodiny do krásného bezvětří. V 5:30 vyrážím s mírným vánkem v zádech. Každých 15 km stavím na banán a keksy. Parkuju u prázdného mola v maríně historického města Grudziąc na 833. km. V centru mají samozřejmě rynek, kterému opět vévodí socha Mikuláše Koperníka – prý zde poprvé veřejně představil svoji monetární teorii.
K večeru jsem nasedl do kajaku a kolem skladů a sýpek jsem pádloval ještě asi 10 km (dnes mám najeto celkem 73) na hezké místo, kde jsem si postavil stan. Na mnoha budovách, sloupech či reklamních tabulích vidím populární slogan s modrou vlnou a nápisem „Bydlím na Visle“ (Mieszkam nad Wislą).
Konečně v Baltském moři
Vstávám ve 4 hodiny a v 5:30 vyplouvám. Prvních 30 km se raduju z bezvětří, ale vezu mokrý stan, protože v noci pršelo. Pak se počasí změnilo, začalo pršet a rozfoukal se protivítr. A k tomu všemu je v řece opět zoufale málo vody. Náladu mi podstatně zlepšila cedule s nápisem 900 (km), takže jsem celkem spokojený. Stan jsem si postavil na začátku nábřežní promenády města Tczew na levém břehu a vyrazil do centra, které bylo vzdálené asi 15 min chůze. Specialitou místního kraje jsou zřejmě sochy na lavičkách – v Grudziąci to byl Koperník, v Tczewu nějaký místní literát. A navíc Lato, známá postava polského folkloru.
Ráno vyplouvám v 5:45 a po téměř 40 km míjím sloupky s maketou slunce označující ústí Visly do Baltu. Moře je rozběsněné, špičky vln se lámou a fouká silný protivítr. Musím přehodnotit svůj původní plán, že dojedu po moři asi 17 km do Gdaňsku, a vracím se kousek zpět proti proudu. Vystupuju z kajaku a jdu se podívat na pozorovatelnu v ptačí rezervaci, odkud je krásný výhled. Do rezervace se po souši nedá dostat, protože je tam plot. Z pozorovatelny je krásně vidět Gdaňsk a pěnící moře plné vysokých vln.
Nasedám do kajaku a vracím se zpět k trajektu v ústí Visly do moře, ale jedu podél opačného břehu než cestou sem. Vítá mě prudký liják. Proplouvám śluzou v Mrtvé Visle, jednom z ramen vedoucích do Gdaňsku. Vyťukávám telefonní číslo komorníka a starší manželský pár mi hned otvírá stavidla a pouští mě dovnitř. Ptají se mě, odkud jedu, a zapíšou si jméno mého kajaku SILA. Rozdíl hladin ve śluze je pouhých 20 cm a já dost dobře nechápu, proč tu vůbec nějaké stavidlo je. Možná je malý rozdíl hladin způsobený aktuálním přílivem, jinak si to nedovedu vysvětlit. Při výjezdu z vrat této „plavební komůrky“ mě vítá stádo krav, ale taky prudký protivítr a vysoké vlny, což se časem ještě zhoršuje, a tak kolem 16 hodin parkuju u rozbitého mola na levém břehu. Jinde nešlo zastavit, protože břehy lemuje vysoké rákosí, kudy se ven z vody nedá dostat. A když už se někde náhodou objeví místečko, kde by se dalo vystoupit na břeh, okupují ho nepříjemní rybáři. Ušlapal jsem si ve vysoké trávě malou plošku, na které jsem si večer postavil stan.
David z Gdaňsku
Vstávám ve 4 hodiny. Je neděle 10. července – poslední den mé letošní kajakářské výpravy. Balím mokrý stan (uschne doma) a ve čtvrt na šest mířím Mrtvou Vislou do Gdaňsku a jejího ústí do Baltského moře. Kromě občasných větrných poryvů moc nefouká, a tak pádluju do ústí Mrtvé Visly a ještě kus dál do moře. Pak zamířím do centra. Najednou kde se vzal, tu se vzal, jede proti mně žlutý kajak. Pádluje v něm 30letý David, který se hned otáčí a jede dál se mnou. Jeho rodiče prý spluli Vislu třicetkrát. To je teda bomba!
Projíždíme centrem Gdaňsku, vystupujeme na molu a odvážíme kajaky do Davidovy garáže, a pak jdeme k němu domů. Dozvídám se, že David pochází z malé vesničky u Řešova v jižním Polsku, ale vystudoval v Gdaňsku námořní vysokou školu a vyřizuje „papíry“ Polákům, kteří si někde ve světě koupí jachtu a chtějí si ji přivézt domů. Je ženatý s Martou a mají dvouletého syna Gerarda, další dítě je na cestě. Marta je se synem u svých rodičů v jižním Polsku, tak ji nemám tu čest poznat. Ale je to hodně zajímavý manželský pár – mají za sebou přeplutí Tichého oceánu ze západu na východ na dvoumístné plachetnici, na kole projeli Kyrgyzstán a Tádžikistán a v roce 2021 objeli autem celé Turecko. David svoji dobrodružnou povahu zřejmě zdědil po rodičích, kteří právě splouvají na skládacím dvojkajaku Odru a kromě 30 splutí Visly mají za sebou i putování po řekách východního Polska – dopluli od běloruských hranic do Odry a pak pokračovali na Balt.
Vypil jsem na ex studené pivo, které David vylovil z ledničky, a pak jsme vyrazili k nejvyššímu gdaňskému gotickému kostelu Bazylika Mariacka. jednomu z největších cihlových kostelů na světě. Vystoupali jsme na věž, odkud je krásná vyhlídka na město a okolní moře. David mě pozval na oběd do pirohárny u katedrály – dal jsem si piroh s kuřecím masem, s ďábelskou směsí, dva vegetariánské a jeden s jablkem (na sladko). K tomu pšeničné pivo, prostě paráda.
Vracíme se k Davidovi domů a čekáme na moje kamarády z Frýdku-Místku, kteří mě přijedou vyzvednout. Když se konečně objeví, naložíme kajak na střechu auta, všechny věci naházíme dovnitř a kolem půl páté se vydáváme na cestu do Česka. Ve 22:30 už jsem doma, plný neuvěřitelných zážitků z překrásné vodácké výpravy.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Kajakářské přednášky Zdeňka Lyčky (www.zdeneklycka.cz/prednasky/)
Na kajaku z Prahy do Severního moře
/881 kilometrů po stopách lachtana Gastona, královny Dagmar a mnoha dalších/
Přednáška o splutí Labe
Na kajaku z Černého lesa do Černého moře
/2 800 kilometrů po Dunaji přes deset evropských států/
Přednáška o splutí Dunaje od pramene do ústí
Na kajaku ze severní Moravy na Balt
/800 kilometrů po Odře v Česku, Polsku a Německu/
Přednáška o splutí Odry
Na kajaku z Alp do Středozemního moře
/800 kilometrů po Rhôně ve Švýcarsku a ve Francii/
Přednáška o splutí Rhôny (včetně dokumentárního filmu, 11 min)
Na kajaku z Alp do Severního moře
/1 100 kilometrů po Rýnu ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Rakousku, Německu, Francii a Nizozemsku/
Přednáška o splutí Rýna (včetně dokumentárního filmu, 35 min)
Na kajaku ze Slezských Beskyd na Balt
/900 kilometrů po nejdelší polské řece Visle/
Přednáška o splutí Visly (včetně dokumentárního filmu, 13 min)
Na kajaku od pramene Seiny do Paříže
/350 km plavby po posvátné francouzské řece/
Přednáška o splutí Seiny (včetně dokumentárního filmu, 17 min)
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
