HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Na kánoi Veverčí stezkou v srdci jezerní oblasti Finska

Na kánoi Veverčí stezkou v srdci jezerní oblasti Finska

Když vám někdo řekne, že absolvoval Veverčí stezku, budete pravděpodobně očekávat nějaký zajímavý trek nebo delší pěší výlet, možná s návštěvou rozhledny umístěné na stromě.

Protože večer jsem vytuhla dřív, než jsem stihla nastudovat trasu, pustila jsem se do toho při dlabání snídaně. Tu tvořily – jaké překvapení – těstoviny.

Občas bylo nutné prodírat se rákosím při hledání správného směru / F: Lea Vargovčíková
Občas bylo nutné prodírat se rákosím při hledání správného směru / F: Lea Vargovčíková

Vlny jako kráva

Po sbalení nám už nic nebránilo pokračovat do ústí řeky, kde jsme se rázem ocitli na jezeře Hattulainen. Fičel na něm ostrý severák. Vítr si jednak pohrával na hladině s naší kánojkou, jako by to byla jen dětská hračka, jednak zvedal vlny jako kráva. No dobře, jako kráva nebyly, ale takových 30 cm určitě dosahovaly. A ty už měly dostatečnou sílu k převrácení naší loďky. Prostě najednou podmínky spíš jako na moři, určené pro mořský kajak, a naprosto nevhodné pro otevřenou kánoi.

Převážně podmáčený terén kolem břehů umožňoval zastávky jan sporadicky / F: Lea Vargovčíková
Převážně podmáčený terén kolem břehů umožňoval zastávky jan sporadicky / F: Lea Vargovčíková

Občas by bylo lepší, kdybys neudělala vůbec nic

Poslední úseky jezera se nám slaný pot z čela dostával do očí a štípal „jak cyp“. Každé vložení pádla do vody znamenalo přetahování se s vodním živlem doslova ze všech sil. Úzká zátoka s ústím řeky Rasakanjoki nám tak přišla jako balzám. Rázem utichl vítr i vlny a my se vnořili do prudce tekoucího proudu plného kamenů. Tady jsem klasicky hlásila překážky před lodí a Luboš křičel povely „reverz, zaber, přitáhni!“. Dokud je křičel, šlo to, horší bylo, když vyžadoval jejich aktivní samostatné provádění, protože v téhle rychle tekoucí řece se očekávalo mé vyhodnocení situace a vzápětí správná reakce. Rychlost toku jsme odhadli na 6 km/hod., což znamenalo, že jsem se musela ke čtení řeky a směřování kánojky postavit statečně jako chlap. Výsledkem pak někdy bylo, že jsem loď zavedla do hustého porostu poblíž břehu. Tam jsme se nejdřív zaklínili na šutrech a zamotali ve větvích, pak nás rychle tekoucí řeka vyrvala a vrbičky důkladně očesaly naši kánojku, takže jsme přišli o všechny neupevněné věci, jako třeba o reflexní pásky a nějaké další drobnosti. Luboš to okomentoval, že někdy by vyšlo líp, kdybych neudělala vůbec nic. Přitom to byla jen a jen jeho vina. Pročpak všechno důsledně neupevnil gumicuky? Navíc v těch vrbičkách, kam nás to díky mé invenci zaneslo, bylo opravdu kouzelně.

Jak jsem Lubošovi umožnila řídit loď pozadu

Opustili jsme řeku Rasakanjoki a změnou kurzu o téměř 180 ° východním směrem přes úzký záliv jezera Pieni-Mäntynen jsme se ocitli v ústí řeky Tikanjoki. Luboš se sice pokusil protestovat, protože se mu nezdál azimut, já nás ale podle mapy navigovala bez zaváhání. Tok řeky Tikanjoki si v ničem nezadal s řekou Rasakanjoki. Zase koryto plné šutrů a spousta technických úseků. Ty se poznaly hlavně díky tomu, že najednou jsme s kánojkou uvízli na šutru, který tam předtím nebyl a zčistajasna se zjevil v zakřivení časoprostoru. Umožnila jsem tak Lubošovi udržovat si jeho nedávno vytvořenou schopnost naskočit do lodi poté, co ji ze zaklínění uvolní a ta je unášena proudem v širou dál. Z nějakého důvodu ale můj dobře míněný počin neocenil.

Plácek k postavení stanu většinou stačil tak pro jeden, maximálně dva stany / F: Lea Vargovčíková
Plácek k postavení stanu většinou stačil tak pro jeden, maximálně dva stany / F: Lea Vargovčíková

Jak jsme hledali průjezd do řeky

Proud se najednou zklidnil a před námi se zjevil most, což značilo konec říčního úseku a začátek jezera Kaislanen. Na jezeře se brutálně zhoršilo počasí. Nebe se zatáhlo do jednolitě šedé barvy, slunce zmizelo za mraky, zvedl se vítr a ve vzduchu byl cítit déšť.

Jezero Kaislanen jsme obezřetně přepádlovali po jeho severním okraji, perouce se u toho s větrem a vlnami. Ty měly velikost asi tak poloviční krávy, takže proti jezeru Hattulainen vlastně pohoda. I tak jsme měli dost velké problémy udržet jak stabilitu lodi, tak směr jízdy. Ty asi dva kilometry nám trvaly nekonečně dlouho, plácali jsme se tam ve vodě zarostlé rákosím několik hodin. Hledání průjezdu do řeky Pyöniönjoki bylo i s mapou na očích poměrně obtížné. Azimut jsem sice znala, ale orientujte se v zarostlých mokřadech! S kompasem v ruce jsme se prodírali rákosím, brčály, vrbičkami a mně přišla na mysl pohádka o Rákosníčkovi, zejména úsek „Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet…“.

Součást tábořišť na trase jsou ohniště a dřevník s nařezaným dřívím  / F: Lea Vargovčíková
Součást tábořišť na trase jsou ohniště a dřevník s nařezaným dřívím / F: Lea Vargovčíková

Jak jsem Lubošovi splnila jeho největší expediční sen

Na našem putování měl Luboš sny dva. Cestovatelský, který se týkal kompletního vybalení a znovunabalení lodi přímo v akci, což se mu poštěstilo při nucených přenášeních kánojky na nesjízdných úsecích hned třikrát.

Druhý sen byl odlišný. Expediční. Týkal se toho, jaké je zažít „to“ poprvé. Neustále o „tom“ mluvil, zároveň se na „to“ těšil i se „toho“ obával. Kýžené „to“ doposud nenastávalo, až nyní ideální konstelace podmínek umožňovala ono „to“ zakusit. Přičinila jsem se o „to“ já při jedné ze zastávek, kdy jsem nutně musela za potřebou a vyžádala si zastavení u břehu neumožňujícího vhodné přiražení lodi. Napřed jsem si vzala pádlo, abych provedla správné změření, zda „to“ v terénu vůbec půjde provést, pak jsem přehodila nohu přes bort lodi… a najednou „to“ bylo tady. Mohu zodpovědně říct, že pocity při „tom“ jsou vlhké, ba přímo mokré. Luboš nijak nadšeně nevypadal, a než mě stihl seřvat, výrazným zvednutím obočí jsem mu ukázala, že pořád svírám v ruce pádlo. Můj drahý manžel tedy aspoň pevně stiskl rty, ale nenadával. Vysvětlila jsem mu, že jsem nás fakt nesvrhla do řeky naschvál, byť se mu to tak jevilo, že jsem mu prostě chtěla dopřát ten pocit, jaké to je poprvé se cvaknout. No a co, prostě jsem si blbě naměřila hloubku vody u břehu pádlem, a tudíž jsem nás při vystupování převrátila. Aspoň Luboš vidí, jakým přínosem je pro expedici přítomnost ženské, chlap by mu výlet takhle nezpestřil. Nebo by aspoň opravdu došlápl tam, kde si hloubku měřil pádlem, a ne jako já, pako jedno, o dvacet centimetrů vedle, kde bylo dno podstatně níž. A vůbec, nemá právo frflat, vždyť celou dobu mluvil o tom, jak chce začít pocit „prvního cvaknutí se“.

Klid a opuštěnost. Během sedmi dnů jsme potkali dva lidi / F: Lea Vargovčíková
Klid a opuštěnost. Během sedmi dnů jsme potkali dva lidi / F: Lea Vargovčíková

Bouře, jak má být

S doznívající bouřkou jsme z řeky Pyöniönjoki vpluli na jezero Halmejärvi. Ode dneška jsme měli velký respekt před jezery, na nichž mohou rázem vzniknout podmínky jako na moři. Tohle se ale jevilo docela nevinně. Alespoň mně tedy jo: klidná voda, snesitelný vítr, zanedbatelné vlny… Ne tak Lubošovi, ten byl ve střehu. Ujeli jsme pár desítek metrů, když náhle zavelel k otočení a dosažení nejbližší pevniny, jímž se stal bezejmenný ostrov kousek od ústí řeky Pyöniönjoki. Jak na tohle přišel, nechápu, mně se obloha jevila pořád stejně. Jak se ukázalo, měl pravdu on.

Uprostřed trasy se nachází kemp Oravanpesät / F: Lea Vargovčíková
Uprostřed trasy se nachází kemp Oravanpesät / F: Lea Vargovčíková

Jak jsme byli zmrzlí až do morku kostí

Po třech hodinách čekání, až se bouře vyřádí, jsme do panujícího deště vyrazili. Déšť jako takový nám nevadil, potřebovali jsme, aby se zklidnily blesky a vítr. I tak ale vlny dosahovaly velikosti dvou krav, tedy 60 cm, a házely s námi jak s krabičkou od sirek. Naštěstí byl Luboš zkušený zadák a kormidelník v jedné osobě a bezpečně nás přes rozbouřené jezero Halmejärvi převezl, i když jsme chvílemi nebyli daleko od převrácení. A to jsem v tom prosím byla nevinně, vždyť jsem uprostřed hladiny fakt neměla potřebu! Potřebu chtít čurat ani fotit. Místo toho jsem měla jinou potřebu. Zahřát se! Zima mi byla strašná a tentokrát se mnou Luboš plně souhlasil. I jemu, i když měl dlouhé neoprenové triko, bylo zima. Zima, která nám lezla do morku kostí. Měla jsem strach, že když prudce udeřím rukou, transformovanou na led, rozpadne se na úlomky jako rozbitá tabule skla.

Okousané stromy od bobrů / F: Lea Vargovčíková
Okousané stromy od bobrů / F: Lea Vargovčíková

Jaká je to úleva, svléct si mokrý neopren

Konečně. Konečně jsme dosáhli tábořiště Partala. Jevilo se nám to jako zatím nejhorší tábořiště na trase, přesto nám přišlo mnohem lepší než nic. Každopádně se tu nacházel rovný plácek k postavení stanu, škoda že přímo u silnice, dále tady byla polorozbořená pec, dřevník se zásobou dřeva a kadibudka. Co jiného bychom si vlastně mohli přát? Přece teplo a sucho.

Aktivní Luboš se hned vrhl na pec, kterou pomocí dostupných cihel přebudoval na účinný krb. Postavili jsme stan, vyzkoušeli WC a uvařili na plynu expediční stravu. Na peci by to trvalo neskutečně dlouho, užívali jsme ji tedy jenom na prohřátí našich promrzlých tělesných schránek. Rovnalo se to nirváně. Podobnou slast jsme zažili asi před hodinou, kdy jsme ze sebe servali mokrý neopren. Úlevný to pocit! Mokré hydro, z něhož kapala voda, jsme pověsili na provizorně zbudované šňůry z gumicuků, které jsme natáhli mezi stromy.

díky absencituristů jsme společné fotky páchali pomocí stativu a dálkové spouště / F: Lea Vargovčíková
díky absencituristů jsme společné fotky páchali pomocí stativu a dálkové spouště / F: Lea Vargovčíková

Další asi čtyři hodiny Luboš spacák poctivě sušil, aby ho konečně dostal do fáze nikoliv suché, nýbrž dostatečné na spaní v něm za cenu přiměřeného přísunu fernetu. Než jsem zalezla do svého spacáku, navrhl mi manžel výměnu spacáků, a to několikrát. Já to s díky musela odmítnout s ohledem na fakt, že Luboš zabírá v prostoru větší místo, tudíž jeho spacák je pro mě strašně široký a on by se do mého jednoduše nevešel.

Uvedený úryvek popisuje pouhý jeden den strávený na Veverčí stezce. Pravda, byl to jeden z těch náročnějších dnů, ale i ty ostatní byly moc zajímavé. Pokud vás putování po Veverčí stezce zaujalo, můžete se podívat na celý cestopis (157 stran), který je volně ke stažení: modrysip.boszczyk.cz/2016_cestopis_finsko_oravareitti_veverci_stezka_na_kanoi.pdf

Veverčí trasa je systém vodních cest mezi osadami Juva a Sulkava v délce 57 km v srdci jezerní oblasti Finska a vede po umělých kanálech, jezerech, potocích a řekách.

Za vhodnou dobu ke splutí se udává květen – červen.

Dopravní dostupnost: letecky Praha – Helsinky, odtud autobusem do ABC Juva. Tam je obchodní komplex s možností dokoupení proviantu, kemp leží 2 km odtud. Konec je v osadě Sulkava, odkud je spojení autobusem do Savonlinny a dál do Helsinek.

Po cestě jsou tak v 6 – 10km intervalech zbudována tábořiště vybavená ohniště s roštem, někdy je k dispozici i zastřešené nebo zpola otevřené sezení u ohně, kadibudka, dřevník. Uprostřed trasy je umístěný kemp Oravanpesät.

Lea Vargovčíková píše společně s manželem Lubošem blog o cestách na sever s podtitulem: „stránky dvou tundrosexuálů, kteří mají rádi soby, focení, kolo, a zejména severskou tundru a tajgu“. Na sever se každý rok vracejí, v minulém životě prý nejspíše byli Sámové a pásli soby. Víc už na blogu www.sileni-sobi.estranky.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: