Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Přece když je na středu plánovaný celostátní volno, tak nezačnu hloupě pršet už v pondělí, abych se v úterý úplně vydojil a do středy neudržel pořádnou vodu v korytech řek, na který se ta vodácká pakáž třese už od neděle…
Samozřejmě máme jako „celoroční“ vodáci radost, když venku začne pršet. S první kapkou ještě ne, ta nás asi nechá v klidu, ale s přibývající intenzitou srážek se už začíná projevovat lehká nervozita. Mozek se pomalu převlíká do hydra. Tělo ještě zůstává jakž takž v klidu, jen občas nám zamne rukama. Začínáme podvědomě ale zcela automaticky řešit, kde to poteče a jak se tam dostaneme, abysme u toho nechyběli. Máte-li v pracovním kolektivu nějaké vodáky můžete na nich celkem zřetelně pozorovat prudký pokles pracovní morálky, který se projevuje častým brouzdáním po internetových stránkách s vodními stavy, neustálým telefonováním stejně postiženým kamarádům, zmateným přecházením po místnosti a v zimních měsících navíc vymýváním termosky na čaj s rumem.
Nejlepčí pak je když převtělený Rob McKenna jede s vámi na „dovolenou“ a neví o své odlišnosti. Jen by mne zajímalo, jestli se může jak to jen nazvat – prostě převtělovat vícekrát teda do více najednou žijících lidí. Odpoví mi někdo prosím?
Mimochodem – nesnáším hnusný počasí.