O pořádání závodů ve „středověku“ vodního slalomu

Do oddílu vodního slalomu Slavia VŠ Praha (dnes USK Praha) jsem byl přijat roku 1960. Hned na začátku bych chtěl vysvětlit, proč došlo ke změně názvu Slavia VŠ Praha, na který jsme byli hrdí a měli jsme i svůj znak. Do roku 1948 byl v Praze registrován sportovní klub Slavia Praha, který byl po Vítězném únoru přejmenován na Dynamo Praha. Po sametové revoluci byla tato sportovní organizace přejmenována zpět na Slavie VŠ Praha, ale protože to bylo matoucí, došlo ke změně na USK Praha (Univerzitní sportovní klub).

Ovšem vraťme se ještě do období, kdy Slavie VŠ Praha začínala, protože to byl i začátek oddílu vodního slalomu. Ten byl založen z podnětu Zdeňka Matějovského, bronzového medailisty z Tacenu v roce 1955, současně se založením této vysokoškolské tělovýchovné jednoty dva roky před otevřením loděnice na břehu Čertovky. Tělovýchovná jednota Slavia VŠ Praha, jak již z názvu vyplývá, byla určena především pro sportování studentů vysokých škol nebo absolventů těchto škol. Nejinak tomu bylo i v oddíle vodního slalomu. Oddíl se v těchto počátcích skládal převážně z aktivních sportovců, z nichž řada měla již medaile z mistrovství světa. Tito nejen, že vlastníma rukama provedli veškeré práce pro zprovoznění pronajatých prostor při ústí Čertovky do Vltavy na loděnici, ale od začátku také pořádali každoročně několik závodů nejen na Čertovce, ale také na dalších místech.

Nejen ve vodním slalomu, ale i ve většině dalších sportů to pochopitelně byla doba ryzího amaterismu. Vše se tvořilo a vznikalo díky celé řadě dobrovolníků pracujících bez jakékoli odměny. Často vše organizovali sami aktivní závodníci. Profesionální pracovníci (a to ani trenéři) v oddílech neexistovali. Když jsem si po přijetí do Slavie VŠ Praha šel na ústředí jednoty vyzvednout členský průkaz, měla celá Slavie VŠ Praha jen tři profesionální pracovníky – tajemníka TJ pana Jana Holoubka, pokladní/účetní a sekretářku, kteří seděli ve třech místnostech v Libušině ulici v Praze pod Vyšehradem.

Doba hledání místa pro loděnici v Praze a jeho následné přestavby pro potřeby slalomářů byla i dobou hledání míst vhodných pro trénink a závody na divoké vodě. Mělo jít o vhodný vodní terén, dopravně dostupný a v ideálním případě s možností regulace průtoku, což je možné jen pod přehradami (Lipno, Špindlerův Mlýn, atd.). Takovýchto míst našli členové oddílu Slavia VŠ Praha několik a každoročně tak pořádali i pár závodů mimo Čertovku.

Asi nejznámějším závodem byl závod na Labi pod Špindlerovým Mlýnem. Místo vhodné pro slalom „objevil“ Zdeněk Matějovský a jeho přičiněním se zde první závody pořádaly již v roce 1956. Start slalomu byl kousek nad silničním mostem, kde přechází silnice z pravého na levý břeh Labe, a cíl tratě byl kousek pod Michlovým Mlýnem. Sjezd začínal pod přehradní hrází a končil nad Labskou soutěskou v místě zvaném Na Kukačce. Labská soutěska (někdy také nazývaná Studené koleno) byla do té doby pokládaná za nesjízdnou a byla samozřejmě velkou výzvou, která nemohla být nepřijata. A tak již v roce 1960 několik členů oddílu slalomu Slavia VŠ Praha získalo povolení a provedlo odstřel v nejužším místě tak, aby byl umožněn prvosjezd. Toho se následně zúčastnili i další členové oddílu, kteří se na zprůjezdnění soutěsky podíleli. Kromě Zdeňka Matějovského to byli Zdeněk Košťál (stříbro na MS Ženeva 1959 slalom 3xF1, stříbro na MS Drážďany 1961 slalom 3xF1, a zlato na MS Drážďany 1961 sjezd F1) a C2 ve složení Milan Kný a Milan Horyna (stříbor na MS 1959 Ženeva slalom 3xC2, bronz na MS 1963 sjezd C2).

Na Labi pod Špindlem bylo v roce 1967 uspořádáno 5. mistrovství světa ve sjezdu na divoké vodě s cílem nad soutěskou. Na tomto mistrovství světa naši reprezentanti získali 6 medailí, z toho 3 zlaté (Sodomka C1, Deil-Fifka C2 a hlídka C1 Sodomka, Vočka, Kumpfmuler).

Po mistrovství však byla zahájena rekonstrukce silnice mezi Vrchlabím a Špindlerovým Mlýnem a vzhledem k tomu, že i přehrada pod Špindlerovým Mlýnem procházela opravami a nemohla zadržovat vodu a regulovat průtok řečištěm, nebylo možné pořádat závody po dlouhých 8 let. Po ukončení stavby silnice se ukázalo, že rozšíření silnice v některých místech zasáhlo i břehy Labe, a bohužel se to nejvíce dotklo právě levého břehu u Michlova Mlýna, kde zmizely všechny „vraťáky“. Nezbylo než začít hledat nové vhodné místo, což zde nebylo jednoduché.

Samozřejmě znovu došlo na otázku přenesení slalomové trati na úsek s průjezdem soutěskou. Pamatoval jsem si, že ještě v době před rekonstrukcí silnice, kdy náš oddíl pořádal závody u Michlova mlýna, byl proveden další odstřel soutěsky s cílem částečného rozšíření nejužšího místa a zavalení hluboké jámy v dolní části soutěsky. A tak došlo k dalšímu průjezdu skupiny lodí soutěskou. Bohužel jsem si účastníky tohoto průjezdu soutěskou nezapamatoval. V paměti se mi vybavuje, že se této akce snad zúčastnili kromě dalších i Olaf Jirásek a Karel Knap.

Na jaře roku 1976 jsme se za jarní vody sešli u soutěsky také já s kajakářem Jirkou Košťálem a rovněž ji projeli. A hned v tomto roce zde byl pořádán první slalomový závod. K dalším místům, kde náš oddíl pořádal závody – Troja, Kamenice a Jizera, se vrátím někdy později. Teď zpět k vlastní organizaci závodů ve vodním slalomu. V čem se lišila od dnešních soutěží?

Jak jsem už uvedl, v této době vše teprve vznikalo a doba byla zcela jiná. Velký rozdíl oproti současnosti byl například v místech konání tréninku a konání soutěží. Za první umělý kanál vůbec je pokládána slalomová trať v Augsburgu vybudovaná pro soutěže ve vodním slalomu při OH 1972 v Mnichově. Do té doby byl jak trénink, tak závody pouze na přírodní vodě a často byla možnost využití vybraných míst závislá na přirozených průtocích vody. Hranice republiky byly uzavřené a výjezd z Československa do západních zemí byl možný jen na zvláštní povolení, tzv. výjezdní doložku, bez které nebylo možné jet ani na mistrovství světa, i když jste třeba byli v kvalifikaci nejlepší.

Dalším rozdílem byla doba, kterou bylo možné věnovat sportu. Tehdy byla i sobota pracovním dnem a každý buď navštěvoval školu, nebo musel být zaměstnán, o čemž musel mít potvrzení v občanském průkazu. Na ulici to běžně kontrolovali příslušníci Veřejné bezpečnosti. A v případě, že toto potvrzení někdo neměl, bylo s ním zacházeno jako s příživníkem, což byl trestný čin. Ve většině zaměstnání měly mladší generace dovolenou pouze 2 týdny v roce.

Než si shrneme rozdíly v dnešních a tehdejších pravidlech, dovolím si ještě pár slov o dostupné technice potřebné pro činnost rozhodčích. V popisované době ještě neexistovaly nejen žádné stolní počítače, ale ani nejjednodušší kalkulačky. Počtáři vše museli počítat ručně. A i pro složité výpočty bylo k dispozici nanejvýš logaritmické pravítko. Přenos obrazu byl ještě v oblasti sci-fi. A ani s telefony to nebylo o moc lepší, protože ani pevná linka nebyla ještě běžnou záležitostí. Velkým úspěchem byla možnost užívání vyřazených armádních telefonů (na kličku), kterými se propojoval start a cíl. Přesnost měření jen díky této inovaci vzrostla o řád.

Obdobně to bylo i s měřením času. Největším úspěchem bylo, když se podařilo pro měření zajistit dvouručičkové stopky s možností měřit mezičasy. Start pak probíhal v intervalu předem stanoveném a odečítaném před zahájením prvního startu ze synchronizovaných stopek. Případná změna času startu byla zapsána na kartě předávané počtářům společně s kartami brankových a cílových rozhodčích. Tyto karty většinou pro 10 lodí byly sběrači donášeny do počtárny, kde byly zpracovány. Výsledky se přepisovaly buď přes „modráky“ na kopírovací papíry (šikovná písařka proklepla až 6 kopií), nebo když se podařilo vypůjčit ormig, na speciální papír. I na něj se muselo psát trochu silněji, aby se pak na zadní straně vytlačené písmo potřelo lihem, který uvolnil barvivo, a to se po přitlačení na kancelářský papír otisklo. Tímto způsobem bylo možné vytvořit tak 10-15 kopií. Poslední přepis výsledkové listiny, aby ji bylo možné rozeslat do oddílů účastníků závodů, byla folie pro cyklostyl. Na folii se psalo na psacím stroji bez vložené barvící pásky, a to tak, aby jednotlivá písmena prosekla blánu. Ta se pak nainstalovala do cyklostylu a otáčením klikou se mohlo vytisknout tak asi 100 kopií. Tato zařízení však byla pod silnou kontrolou, a i již použité folie bylo nutné vracet, aby nedošlo k „zneužití pro tisk letáků“. Místnosti s cyklostylem bylo možné poznat na první pohled. Měly mříže přes dveře a zámek s řetězem.