Bolívie sousedí mimo jiné s Peru, Chile a Argentinou, což jsou vyhlášené ráje pro milovníky divoké vody. V této zemi, kde naleznete rozlehlé pláně, vysoké hory i deštný prales, se nachází spousta řek, které postupně objevuje rozrůstající se lokální raftařská a kajakářská komunita. V únoru roku 2023 se do malého bolivijského městečka Villa Tunari vypravila mezinárodní skupinka ve složení Fabian Alejandro Bonano, Marinus Bauer, Philipp Michel a David Sodomka, aby se pustila do objevování divokých řek v národním parku Carrasco.
Pralesní oáza – Fabian
Ideálním místem, kde začít vodácké dobrodružství, je Villa Tunari. S řekou Espiritu Santo na jedné a San Mateo na druhé straně je to jakýsi malý ostrov uprostřed džungle. Ostrov ležící na silnici mezi dvěma největšími bolivijskými městy Santa Cruz de la Sierra a Cochabamba. Když jsem do této oblasti v roce 2019 cestoval poprvé, nevěděl jsem o ní zhola nic. Tehdy jsem tu přijel udělat workshop pro Mezinárodní raftovou federaci, při kterém jsme trénovali raft guidy a safety kajakáře s mým kamarádem Ale Cruzem. Právě on úplnou náhodou objevil tohle místo obklopené řekami, na kterých fungují dvě malinké raftové společnosti. Oba nás zajímalo, jak se do těchto končin rafting dostal, a dopátrali jsme se k bolivijsko-americkému muži jménem Lucho, který se sem na konci devadesátých let přestěhoval i s veškerým vybavením pro rafting.
Už při první návštěvě jsem byl uchvácen zdejšími pulzujícími trhy, skvělým jídlem a pitím a také množstvím řek v okolí. Podruhé jsem se sem vypravil v únoru 2022 s partou kamarádů v naději, že bychom mohli sjet horní úseky na řekách Espiritu Santo a San Mateo, případně i jejich zdrojnice. Nakonec se nám podařilo vytvořit prvosjezdy na řekách San Jose, Campo Azul a na několika úsecích řeky Bolivar. K tomu jsme si sjeli již známé úseky na Campo Via, Cristal Mayu a raftové sekce na řekách Espiritu Santo a Sillar. Zdejší řeky nabídly rozmanité vodácké terény od big water přes boudler gardens až po vodopády s úžasnou džunglí všude okolo.
Pro tuto výpravu jsem měl v hledáčku další řeky, a sice v národním parku Carrasco, do kterého jsme chtěli už dříve, ale nedokázali jsme získat potřebná povolení.
Řeka Chimoré – Phil
Poté, co jsme strávili několik dnů pádlováním na již známých řekách Bolivar, Campo Via a Cristal Mayu, přišel konečně čas na multiday řeku Chimoré. V plánu byla celodenní cesta na nasedací místo a potom dva dny na řece. Měl jsem v plánu tu celodenní cestu prospat, a tak jsem rád přijal pozvání od zdejších raft guidů na diskotéku zvanou „Comadres“ (dámský večer), kde jsem to pořádně rozbalil. Ráno nebylo Davidovi dobře, ale souhlasil, že se na cestu vydáme. Později se udělalo špatně i Marinusovi. Protože cesta byla o dost horší, než jsem čekal, moc jsem se nevyspal. Když jsme dorazili ke správě národního parku v Cochabambě, bylo mi už stejně špatně jako klukům.
Permity se nám ale podařilo získat a mohli jsme se vydat dál. Čekalo nás několik hodin cesty do malého městečka vysoko v horách, kde jsme přesedali do off-road auta, odkud jsme to měli tři hodiny cesty po opravdu špatných cestách. Několikrát jsme brodili potoky, několikrát jsme uvařili brzdy, až jsme hodně pozdě večer dorazili do cíle – malé vesnice ležící na přítoku řeky Chimoré. Ani jsme si pořádně neužili vřelé přivítání místních lidí a šli jsme spát.
Po čtrnácti hodinách spánku jsme se probudili docela svěží. Dali jsme si snídani, zabalili lodě a před vyplutím jsme si ještě procvičili nouzovou opravu nad otevřeným ohněm, protože se nám podařilo palubu jedné lodě proseknout mačetou. Místní lidé a náš průvodce Gino nám zamávali a my jsem se vydali do prvních peřejí. Nejdřív nás čekalo zhruba 7 km po přítoku, a pak jsme se vlili do Chimoré. Přítok tekl v otevřeném údolí a mimo několika pohoupání na vlnách nás na něm nečekaly žádné záludnosti.
Velmi brzy jsme dosáhli soutoku a průtok pod našimi naloženými loděmi se výrazně zvýšil. Po nějaké době se objevila první větší peřej a charakter toku se začal měnit na velké boulder gardens, ale všechno šlo hladce. Byli jsme odhodlaní dorazit až k místu zvanému Nesjetý kaňon, což se nám také podařilo. Při pohledu do první peřeje kaňonu jsme usoudili, že bude lepší nechat je na zítra. Ano, byla tam lajna a ano, šlo by to, ale riziko, že se někomu lajna nepovede a skončí v obřím válci, bylo veliké. Navíc by bylo potřeba rozestavět záchranu, protože ve spodní části peřeje byla velká podemletá skála. Vytáhli jsme mačety a začali čistit místo pro zavěšení hamak a vybudování tábořiště. Doufali jsme, že by nám do zítra mohla trochu opadnout voda. Na oblázkové pláži jsme si uvařili jídlo a do noci jsme pozorovali úžasnou hru světel, kterou nám připravila hejna světlušek.
Druhý den jsme přetraverzovali řeku a začali s pořádným průzkumem. Ukázalo se, že u druhého břehu je taky lajna, ale že by byla nějak lehčí, to se říct nedalo. Začal jsem přenášet a kluci ještě chvíli rozmýšleli. Nakonec se ke mně ale přidali a obnesli jsme to všichni.
Další peřej byla tvořena obřím válcem téměř přes celou řeku s vcelku snadnou lajnou u levého břehu. Třetí peřej byla pěkná a docela v pohodě a my jsme se trochu zasnili, že by podobně mohl vypadat i zbytek kaňonu. Ale brzy jsme dorazili k další peřeji a bylo po snění. Podívali jsme se na obří bubláky a víry a hned jsme začali brát lodě na ramena. Podle satelitních snímků měla zbývat už jen jedna peřej, která byla navíc tvořená jen velkými vlnami. Po vyplutí z kaňonu se řeka rychle změnila na úplně klidnou a brzy jsme byli na vysedacím místě, kde nás už čekal Gino.
San Jose Uno: bolivijská Ötztaler Ache – Marinus
Nocovali jsme přímo u řeky a doufali jsme, že budeme nasedat hned brzy ráno. Jenomže po probuzení nás řeka překvapila šedivou vodou valící se širokým štěrkovým korytem a opravdu vysokým vodním stavem. To nikomu na náladě nepřidalo. Nakonec jsem se ale nasnídali, zabalili si, vyfotili se s přihlížejícími domorodci a nasedli.
Během chvíle jsme už byli mimo civilizaci. Ohlédnul jsem se a uvědomil si, jak rychle tahle WW III teče a kolik by nám asi zabralo času vrátit se, kdybychom zjistili, že to nepůjde. Řeka se brzy začala zařezávat do nádherného kaňonu a obtížnost začala stoupat. Najednou se střídaly peřeje okolo WW IV ve stylu boulder garden a katarakty, které vyžadovaly prohlížení. Charakter vody mi připomínal střední Ötz (Mezimostí) za letních průtoků, ale okolí mi tuhle řeku nepřipomínalo vůbec. Připadal jsem si trochu jako ve snu a užíval si skvělou řeku klikatící se jihoamerickou džunglí, střídající se malé kaňony a otevřenější pasáže.
Zanedlouho se řeka otevřela, peřeje začaly zmírňovat a já jsem skoro přehlédl ostrou pravotočivou zatáčku s obřími kameny vlevo. David zastavil vlevo a vyrazil prohlížet. Já jsem byl přesvědčený, že můžu přetraverzovat doprava, ale nebylo to tak snadné, jak to vypadalo, a já se rázem ocitl v peřeji plné velkých válců. Hned ten první byl větší, než jsem očekával, ale podařilo se mi ho boofnout. Druhý mě odsadil doleva, a když jsem otevřel oči viděl jsem, že vracák, do kterého jsem měl namířeno, nedám. Sice jsem to zkusil, ale… Místo vracáku mě čekal pád bokem do dalšího válce. Z něj jsem se naštěstí dokázal dostat a pak už jsem dojel k pravému břehu. Ostatní mě naštěstí nenásledovali. Ukázalo se, že peřej bude nutné přenést. Zbytek skupiny si vynesl lodě 50 m proti proudu, aby mohli bezpečně přejet na pravý břeh, a já jsem mezitím hledal vhodnou cestu pro přenášení. Pohled do peřeje byl děsivý – obrovský spád a spousta sifonů.
Po přenášce jsme si pomalu razili cestu dál skrz strmé peřeje a často jsme museli vysedat a prohlížet. Některé peřeje jsme jeli, některé bylo nutné přenášet. Za nějaký čas byl vidět čerstvý sesuv půdy z pravé strany, který částečně přehrazoval řeku. Polovina vody sesuv obtékala a druhá se cedila mezi obrovskými kameny. Vyhodnotili jsme, že velký zabalák na začátku peřeje by někoho mohl stáhnout do ošklivého sifoniště, a zvolili jsme raději náročné přenášení mezi obrovskými balvany.
Když jsme konečně dorazili na soutok s blankytně modrou řekou Bandasul, objali jsme se a zalil nás pocit velké úlevy, že to máme za sebou. Připadalo nám, jako bychom za jeden den projeli celé údolí Ötzu od horních zdrojnic až po soutok s Innem. Brzy jsme zastavili, připravili místo na tábor a uvařili si velkou večeři. Potom jsme na písečné pláži rozdělali oheň a povídali jsme si o expedicích, které jsme zažili.
Ráno nám připadalo skoro neuvěřitelné, že nasedáme na pohodovou WW II–III. Mimo několika míst, kde se evidentně vyráběl kokain a která jsme v co největší tichosti minuli, jsme nepotkali jedinou známku civilizace. Do řeky se během dne sbíraly menší i větší přítoky a ani nám nepřišlo, že se průtok od rána skoro zdvojnásobil. Na soutoku s řekou San Jose Dos jsme se chvíli koukali proti proudu. Ze satelitních snímků a odhadů spádu jsme usuzovali, že by na ní mohlo být něco podobného jako Wellerbrücke, ale to tam necháme pro někoho jiného. Soutokem se nám průtok pod loděmi opět zdvojnásobil a my jsme se dostali až do řeky Espiritu Santo, kde jsme si ještě užili raftovací sekci WW IV, která prověřila naše unavené svaly. Byli jsme moc rádi, že už vidíme vysedací most a Gina.
Řeka Ivirizú – Fabian
Ani si pořádně nemůžeme užít všechnu tu nádhernou faunu, kterou okolní džungle nabízí. Jsme plně koncentrovaní na řeku, která je tady pěkně z kopce a hodně kontinuální s obtížností okolo WW III–IV. Pořád se díváme před sebe, abychom včas mohli reagovat na to, co se objeví za další zatáčkou nebo horizontem.
Naplánovali jsme si 87 km řeky Ivirizú na dva dny. Nejprve jsme museli projet hluboký kaňon se strmými stěnami, do něhož padal nespočet malých přítoků a i několik moc pěkných vodopádů. Když se kaňon začal otevírat, našli jsme vhodný přítok a zakempovali na písečné pláži. Sotva jsme začali jíst večeři, připlížili se k nám z džungle tři muži tak tiše, že to skoro vypadalo, jako by se na pláži objevili nějakým kouzlem. První muž zvedl ruku na pozdrav, druhý držel v ruce mačetu a třetí pytel s nažloutlými lístky koky. S kamarády jsme si vyměnili pohledy, na chvíli se nám zvedl tep, ale zase rychle opadl, protože muži nás jen pozvali na večeři do vesnice. Slušně jsme odmítli, vyfotili jsme se s nimi a oni zase zmizeli v džungli.
Krátce po půlnoci začalo pršet a déšť stále zesiloval. Za další půl hodiny už byla z deště poctivá bouře a oblohu osvětloval jeden blesk za druhým. Voda se mi po provázku z hamaky řinula přímo do obličeje. Stáhl jsem si kapuci od bundy a dělal, že žádná bouřka není, jenže to úplně nešlo. Řeka začala brzy stoupat a zaplavovat pláž. V pět hodin ráno jsme uslyšeli silné rány – byl to nedaleký potůček, který se tak rozvodnil, že se jím kutálely i velké balvany. Raději jsem vstal, rychle si zabalil všechny věci, oblékl se do vodáckého a čekal u kajaku. Naštěstí okolo půl deváté déšť ustal a dokonce začalo prosvítat slunce. V klidu jsem se nasnídali a sušili věci.
Řeka mělo o dost víc vody než předchozí den a my jsem se rozhodli počkat, abychom zjistili, zda a jak rychle bude voda opadat, než se budeme rozhodovat o dalším postupu. Okolo jedné hodiny bylo jasné, že voda klesá, takže jsme nasedli, i když vody v řece bylo pořád o dost víc než předchozí den. Jeli jsme velmi opatrně a prohlíželi i tam, kde to nebylo úplně nutné. Pomalu ale jistě jsme postupovali po proudu a zhruba po dvou hodinách jsme se dostali k nejnáročnějšímu místu na řece – asi 4 metry vysokému skoku následovanému několika náročnými peřejemi. Tady nebyla jiná možnost než přenáška. Ta byla sice krátká, jen asi 250 metrů, ale zabrala nám skoro dvě hodiny, protože jsem se museli prosekávat hustou vegetací ve velmi příkrém terénu.
Odtud už zbývalo jen několik kilometrů k soutoku s řekou Bandiola, které už neměly být tak náročné, ale i přes to jsme postupovali nadmíru opatrně. Některé peřeje byly krátké, ale s válci velikosti autobusu, jiné zase delší s válci a vlnami nejrůznějších velikostí a tvarů. Neuvěřitelně pestrá divoká voda. Na soutoku s Bandiolou jsem se pokochali poctivými pětkovými peřejemi, které byly hned nad soutokem, a s výrazným nárustem průtoku pod loděmi jsme se vydali dál.
Bylo pět hodin odpoledne a my chtěli dojet až na vysedací místo, na které to ale bylo ještě nějakých 30 km a do tmy nám zbývalo asi dvě a půl hodiny. Více než polovina úseku obsahovala vodnaté peřeje okolo WW IV, ale všechno šlo jet na oči, a tak jsme ve čtvrt na osm dorazili k vysedacímu místu, kde nás očekával Gino.
Shodli jsme se, že tahle řeka byla jedna z nejhezčích, na které jsme kdy byli.
Vamos a Bolivia – Fabian
Oblast okolo Villa Tunari a národního parku Carrasco jsem začal objevovat, protože leží v relativní blízkosti mého argentinského bydliště. A přirostla mi k srdci stejně rychle, jako dokážou stoupat zdejší řeky po deštích. Jsem moc vděčný za všechny, kdo mi otevřeli své domovy a ukázali mi toto úžasné místo. Doufám, že i vy si někdy najdete do Bolívie cestu. Vamos a Bolivia!
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!
Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!
