Řeka Hanbury – poslední tajemství kanadské Arktidy

Severozápadní průjezd je zmapován a je jen otázkou času, kdo jím projede první. Kanada a Aljaška se stávají Mekkou pro hledače štěstí v podobě zlatého kovu a většina území je mapována pro účely registrace záborů půdy těžbou.

Tento proces je pomalý. Cestování je totiž stále omezeno na kánoe v létě a psí spřežení v zimě. I když jsou objevované oblasti zanášeny do map, u některých řek a hor bude trvat léta, než se tam objeví někdo další.

Bílá místa na mapách pevninské Kanady mizí až na rozsáhlou oblast mezi Hudsonovým zálivem a Velkým Otročím jezerem, které od sebe dělí 1200 km vzdušnou čarou. Oblast tak nedostupnou, tak vzdálenou, a tak chladnou a nehostinnou, že ji ještě nikdy nenavštívil jediný bílý člověk. I mezi Indiány a Eskymáky o ní dokonce kolují jen pověsti: „Někteří silní a odvážní muži se tam jednou za mnoho let vypraví, ale málokdo se vrací. Země je pohltí.“

To se má ale v roce 1899 změnit. Mladý Angličan David Hanbury se na tři roky trvající cestě vydává se psím spřežením z jižní části Kanady podél osad obchodníků s kožešinami až do zálivu Chesterfield v Hudsonově zálivu, kde přezimuje u Eskymáků. Na sklonku jara dalšího roku se v jediné kánoi s dvěma eskymáckými průvodci vydávají na cestu na východ do naprostého neznáma. Jako první běloch objevuje kulturu „Eskymáků – lovců karibů“, kteří už po několik set let neznají moře a živí se jen lovem sobů ve vnitrozemí.

Trojice pádluje přes 500 km dlouhou soustavu jezer a následně proti proudu řeky Thelon (Rybí řeka) hluboko do vnitrozemí. Ve chvíli, kdy dosáhnou bodu, kde je k nejbližším lidem na východ i západ přes 600 km neobydleného území, vydávají se proti proudu největšího bezejmenného přítoku řeky Thelon.

Zima přichází

Léto se chýlí ke konci a pokud muže zastihne zima, nemají dostatek vybavení na to, aby ji přežili. Výprava překonává proti proudu dlouhé kaňony, prudké peřeje a bloudí komplikovanou soustavou jezer na horním toku ve snaze nalézt kontinentální předěl na východ. To se jim podaří a soustavou dalších jezer přerušovaných kaskádovými peřejemi postupují tentokrát po proudu k Arktickému oceánu.

Zima se každým dnem blíží a muži proto riskují sjíždění všech peřejí. Peřeje se však v jednom místě mění ve vodopády a muži ztrácí loď se všemi sbírkami, zbraněmi i záznamy. Sami jen tak tak vyváznou z divokých kaskád řeky Lockhart. Postupují dál jen v mokrých cárech, které jim zbyly z šatů. Téměř zázrakem loď znovu najdou, ale musí se ještě probíjet soustavou malých jezer, miniaturních toků a severským pralesem k Otročímu jezeru. Zde všichni přezimují v osadě lovců kožešin a další rok se Hanbury vrací domů.

Později, během následné průzkumné geologické expedice financované kanadskou vládou, byla ona bezejmenná řeka přejmenována na Hanbury River. Hanbury byl první, kdo objevil tuto cestu, aby vyzkoušel sám sebe a já ho tak považuji za novodobého průkopníka expedic pro „radost ze sportu a cestování“, jak se i jmenuje kniha, kterou o své cestě napsal.

Proč jsme tam jeli?

Řeka Hanbury se postupem času propadá do zapomnění, protože nenabízí moderní dobrodružství v divoké vodě, a navíc je nákladné se sem dostat. Začíná dlouhou soustavou nepřehledných jezer, následuje klidná voda, jež je zakončena řadou kaňonů a peřejí s divokou vodou, které je nutno obcházet. Poslední výprava sjela během dvou týdnů asi 200 km dlouhý úsek Hanbury od jezer k soutoku v roce 2007. Eskymáci a Indiáni navíc zmizeli do civilizace – bližších osad a měst a samotná řeka se tak stala ještě opuštěnější než v Hanburyho dobách. Proto mě lákala.

Smyslem cesty sem se stává zažít pocit z jednoho z nejodlehlejších míst na kontinentu v nekonečné tundře plné divokých zvířat. Před lety jsme s mým kamarádem Johnem z Anglie chtěli podniknout přejezd řeky Hanbury od Otročího jezera, ale příliš zamrzlá jezera v červnu nám tento podnik znemožnila. O pár let později mi zvoní telefon. John volá: „Co takhle sjet Hanbury proti proudu řeky jako její objevitel? Když to dokázal on, my to taky zvládneme.“ Ten nápad mi přijde šílený. Avšak John řekne argument, jehož logiku nedokáži zpochybnit: „Vždyť je to stejné jako po proudu, jen pomalejší.“

Abychom nemuseli cestovat přes zimu, necháme se vysadit letadlem na řece Thelon, splujeme asi 100 km k soutoku s Hanbury a pak budeme putovat proti proudu přes kontinentální předěl zpět k Otročímu jezeru. Tím zredukujeme tři roky Hanburyho na asi šest týdnů našich.

Vyrážíme

18. června nás odváží letadlo 600 km do vnitrozemí na východ od Otročího jezera, odkud pramení řeka Thelon. Po velmi tuhé zimě je v řece stále ještě víc ledu než vody. Letadlo přistává na lyžích na zaledněném jezeře a kanoistickou výpravu zahajujeme několikakilometrovým vlečením saní po ledu. U kraje jezera je pruh vody a my, vybaveni suchými obleky, se skrz něj brodíme na břeh.

Sestavujeme skládací kánoi a příští den se doslova prokousáváme ledovou tříští podél břehu jezera k výtoku do řeky Thelon. Občas musíme do vody a protlačovat kánoi ledovou tříští. Práce je to na celý den a teprve první 4 km za námi. Hned v prvním táboře nás pozoruje veliký grizzly. Je to zvláštní pohled na medvěda na zadních uprostřed pustiny. Je to skutečný král této země.

Další den dosahujeme řeky Thelon. I zde je hodně zablokovaného ledu a my jen pomalinku proplouváme kolem až dva metry tlustých ker. Při manévrování vyskakuji na jednu kru, ale padám bez suchého obleku do vody. Okamžitě si musím vše mokré svléknout a nahý se s drkotáním zubů na ledové kře převlékám do suchých věcí.

Asi po týdnu nás čeká neprostupný Thelon Canyon – sekce 400 m širokých a 3 km dlouhých peřejí. Zde musíme poprvé přenášet úsek dlouhý asi 2 km. Zbytek peřejí se snažíme proplout v kánoi, ale v jednu chvíli nezvládám ve velmi rychlé vodě navigaci a loď naráží na hladkou skálu tak, že po ní vyjede asi metr, pak se špička stočí proti proudu a následně sjedeme zpět do vody. Jen se štěstím jsme se nepřevrátili. Srážka rozedřela předek naší textilní skládací kánoe a večer musíme lepit.

Soutok s Hanbury

Konečně jsme dosáhli řeky Hanbury, odkud vede cesta jen proti proudu. Řeka je na soutoku příjemně tichá. Pokud bychom po proudu řeky Thelon pokračovali dál, bude nám trvat měsíc se dostat do 900 km vzdálené osady uprostřed pustiny, kterou obývá pouhých 200 lidí.

Stejný čas máme vyměřený na východ – asi 500 km k Otročímu jezeru k chatě našeho kamaráda, také vzdálené od dalšího města přes 300 km. To jsou naše nejbližší civilizační body. Těžko si představit odlehlejší místo.

Jsme sami uprostřed pustiny, odkázáni jen na sebe. Máme hezký tábor a při vaření večeře mám zvláštní pocit, že mě někdo pozoruje. A opravdu. Asi šest metrů od nás sedí veliký stepní bílý vlk. Kožich se mu vlní ve větru, ale zvíře se ani nehne. Pak se pomalu narovnám a vlk obchází náš tábor zvědavě a ve střehu, ale neskrývá se. Tady jsme my ZOO a zvířata nás pozorují. Pro všechna zvířata na této cestě jsme téměř jistě první lidské bytosti, která v životě spatřila.

Po jednom dni pádlování proti proudu dosahujeme asi 20 m vysokých vodopádů Helen Falls. Řeka se zde zúžila jen na 100 m. Další přenášení. Zde je mezi balvany plechovka se záznamy všech výprav od roku 1962. Stále se vejdou do jednoho sešitu. Jsem první Čech v seznamu a ze záznamů je také zřejmé, že po více než 100 letech je to vůbec první opakování Hanbury proti proudu.

Helen Falls, Ford Canyon, Dickson Canyon, McDonald Falls, Caribou Rapids, Grove Rapids, Canyon Rapids jsou jména jen těch větších peřejí a vodopádů, kolem nichž musíme veškeré vybavení i s lodí přenášet. Následují dost hustě za sebou, takže nošení se stane naším denním chlebem po mnoho dnů. Nejhorší je Dickson Canyon s portáží přes 4 km. Znamená to jít třikrát tam s bagáží kolem 40 kg a dvakrát zpátky v hrbolatém terénu. Těchto 20 km nám trvá den a půl.

Řeka je plná ryb a naše dřina je odměňována téměř každý den obrovským pstruhem. V úsecích mezi peřejemi a vodopády, kde je řeka klidnější, se snažíme jen metr od břehu freneticky pádlovat, odrážet se a využívat sebemenšího protiproudu k postupu vpřed. Pět kilometrů denně považujeme za fantastický průměr. Dostáváme se do úžasné kondice.

Po přenášení kolem poslední peřeje je řeka klidná, ale natolik rychlá, že nelze pádlovat proti proudu, tak musíme brodit. V ledové vodě každý z nás táhne loď asi pět minut, a pak se střídáme. Pokud svítí slunce, nemůžeme při této taktice úplně prochladnout. Za deště bychom museli čekat. Jsme zvyklí na zimu, ale nesmíme dopustit, aby nám vychladl střed těla.

Valící se ledy

V jednom místě se na nás začnou valit řekou kry. Je jich čím dál víc. Přirazíme kánoi do zátoky a snažíme se odrážet kusy ledu, aby nám loď nepoškodily. Z jezera nad námi se odlomil systém těchto ker do proudu a musíme čekat, až všechny proplují. Tiché divadlo trvá asi hodinu. Poté vjedeme do jezera asi 20 km širokého, ze tří čtvrtin pokrytého rozbitým ledem. Je červenec a my jsme zajatci v ledovém království. Snažíme se proklouznout po levém břehu, ale nánosy ker nás zastavují. Musíme čekat, až se otočí vítr. Ze zkušenosti víme, že i slabý vítr dokáže nenápadně, ale relativně rychle pohnout masami rozbitého ledu.

A skutečně, druhý den máme štěstí, vánek se neznatelně otočil a během dvou hodin se při okraji tvoří kanál volné vody. Nad jezerem přenášíme ještě jednu peřej a dostáváme se do překrásného úseku řeky, kde lze pádlovat proti proudu. Jsme také na nejsevernějším bodě cesty.

Slunce nám do poloviny července nezapadá, jen se slabě dotkne obzoru a odráží se od horizontu jako míč. Bohužel nám velmi fouká do tváří severozápadní vítr, a to několik dní. První větrný den vzdáváme už v polovině. Rozhodujeme se jít spát a vstát v jednu hodinu v noci a pádlovat v nočních hodinách, kdy se vítr utišuje.

To bude rutina několika dalších dní. Začíná nás tlačit čas ztracený množstvím přenášení na dolním toku. Překvapuje nás, že noci jsou nyní velmi studené. Minimálně -10 °C. Pádlování se sluncem na horizontu je magické. Jediný zvuk vydávají pádla, která těžknou pomalu se nabalujícím ledem.

Ráno kolem šesté si vždy děláme přestávku a většinou pod dozorem orlů rybaříme. Vděčně vítáme teplo darované od slunce výše nad obzorem. Chodíme spát v poledne a před uložením do stanu děláme krátké výlety do okolí. Nejvíce vidíme vlků a pižmoňů. Jen několik karibů.

Na jezerech a rozvodí

Po několika nočních jízdách se dostáváme do soustavy jezer, odkud Hanbury vytéká. Již žádný protiproud a také jezera jsou prostá ledu. Nicméně vítr je velmi silný a na jeden den nás dokonce zcela uvězní na jakési křižovatce čtyř jezer pod nezvykle vysokým skalním útvarem. To bude také jediný odpočinkový den za celou výpravu. Za pomoci map pádlujeme skrz bludiště jezer a je mi naprostou záhadou, jak mohl Hanbury najít průstup k vodnímu systému do Otročího jezera. Všechna jezera, a je jich mnoho, vypadají stejně a jsou propojená malými toky jako v labyrintu. Muselo to trvat týdny najít tudy cestu. My máme jednoduchou mapu, ze které víme, kudy kterým jezerem plout. Mezi nimi jsou vždy krátké průtoky vody, které musíme usilovně propádlovat.

Konečně přirážíme ke břehu menšího jezera, kde je postaven malý skalní mužík. Spatřit po měsíci výtvor lidské ruky je silný emotivní zážitek. V této člověkem nedotčené zemi působí těch pár kamenů na sobě jako poselství z úplně jiného světa. Přenášíme pouhých 200 m po balvanité rovině a nemůžeme věřit, že tento krátký úsek je přesně kontinentální předěl mezi Atlantikem a Arktickým oceánem. Jsme na nejvyšším bodě výpravy. Je to jako bychom stáli na vrcholu obrovské hory. Celý kontinent máme u nohou. Všechna voda na západ od nás teče do jiného oceánu než voda na východě.

A navíc, konečně je to pravda. Po více než 100 letech jsme jako první zopakovali Hanburyho výpravu proti proudu. Máme výjimečné privilegium poznání, jak se taková výprava mohla uskutečnit a s jakou námahou byla realizována. Jsme na sebe hrdí a večer oslavujeme velikým pstruhem. Upřímně řečeno, bez čerstvých ryb si nedovedu představit, kde bychom brali tu nadlidskou sílu.

Čeká nás 200 km po jezeře Artillery a soustavou jezer přes tzv. Pikes Portage – systém stezek na přenášení, kudy se Indiáni v létě vydávali od Otročího jezera do tundry na lov karibů.

Po 41 dnech přistáváme s deseti sáčky čaje a půl kilem špaget u kamaráda na chatě u Otročího jezera. Odtud nás dalších zbývajících 300 km do civilizace vezme malé letadlo.

Celkem jsme ujeli 650 km, z toho plných 23 km jsme přenášeli veškeré vybavení kolem nesjízdných částí řeky. Nespatřili jsme jediného člověka. Zato jsme viděli vlky, pižmoně, kariby, medvědy, orly a jestřáby a jednu z nejmagičtějších a nejopuštěnějších krajin na zemi.