HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Daniel Stach – Voda učí pokoře, můžeš mít nos nahoru, ale na vodě ti to dlouho nevydrží

ROZHOVOR: Daniel Stach – Voda učí pokoře, můžeš mít nos nahoru, ale na vodě ti to dlouho nevydrží

Kdo z vodácké veřejnosti by jméno Dana Stacha neznal. Bývalý český reprezentant ve vodním slalomu od vody nikdy neodešel a vedle práce pro vědeckou redakci České televize, komentování různorodých sportovních akcí pod hlavičkou MaD speakers, dlouhých běhů i jiných sportovních aktivit a oddaným drbáním kocoura Pana Rozárky si i dnes najde chvíli času na trénink s kamarády v pražské Troji.

Ahoj Dane, jako junior jsi byl v české reprezentaci ve vodním slalomu. Jak a kdo nebo co Tě k vodě přivedlo?

První jezdila moje starší ségra, já začal chviličku po ní. Úplný začátek jsme oba měli v Sušici na Otavě, kam jeden náš kamarád Honza Týmal přivezl kajaky. Se ségrou nás to bavilo, nejdřív začala jezdit ona a já se přidal, když jsem přestal hrál fotbal – teda, když jsem prozřel.

Kolik Ti bylo, když jsi prozřel?

11. Začínal jsem v červnu a rovnou jsem mohl začít i závodit. Hned jsem jel do Benátek, tam vyjel 51 bodů a jel jsem na MR do Sušice, což byl první a doufám i poslední závod, ve kterém jsem vykrysil. Hned nahoře, na jediné vlně, která tam byla. Najel jsem do jezu a vykrysil, protože jsem neuměl eskymáka, toho jsem se naučil až v zimě.

Rozhovor vyšel také ve vodáckém časopisu Pádler 4/2019. Více informací o časopisu lze zjistit a předplatné lze snadno sjednat přes náš eshop.

Jak dlouho jsi jezdil?

Jezdím pořád. Loni jsem si koupil novou loď a s mým kolegou komentátorem Mírou Lencem jsme začali zase pořádně pádlovat. Do 18 jsem byl v Budějcích a jezdil jsem hodně. Trénovali jsme s Mírou a Lukášem Stránským pod Kubou Prüherem, hrozně nás to bavilo a rád na to vzpomínám.

Když jsem se dostal na vysokou, jezdil jsem míň a míň a začal jsem se z Budějc přesouvat do Troje. Ale mě ta voda pořád baví a chyběla mi, tak jsem začal zase jezdit. Někdy trénuji víc, jsem třeba i pětkrát do týdne na vodě, ale teď chci běžet maraton, takže momentálně trénuji na maraton.

Jedním z mých nejoblíbenějších vodáckých terénů je Lipno, mám rád těžkou vodu
Jedním z mých nejoblíbenějších vodáckých terénů je Lipno, mám rád těžkou vodu

Kde bereš tolik energie?

Dneska jsem vstával v 05:25, odběhl si svejch 14 kilometrů, šel do práce a jel na konferenci o tom, jak se dají využít mitochondrie v boji s nádorovým bujením. Pak jsem studoval materiály k alternativnímu úložišti jaderného odpadu a k transplantovaný děloze, kdy se podařilo porodit první dítě. Aaa… je to fajn, mě to baví! (smích)

No a až přijdu domů, budu muset drbat našeho kocoura Pana Rozárku, to je jasný. Bude čekat u dveří, lehne si na záda a budu ho muset drbat.

Ale závodit už jsi přestal?

Letos jsem závod nestihl, loni jsem jel dva slalomový a jeden v kajak krosu. To bylo takový zvláštní. (smích) Bylo to v Budějcích, takže jsem tam pomáhal s organizací. S klukama jsme stavěli rampu a když jsme ji dostavěli, ptám se: „Na co vlastně stavíme rampu?“ – „Závod v kajak krosu, nechceš jet taky?“ – „Hele, já nemám loď ani šprajdu a od 15 jsem neseděl na plasťáku.“ – „Nevadí, všechno ti půjčíme.“ Tak jsem si půjčil šprajdu a plasťáka a dopoledne závodil nahoře ve slalomu a odpoledne v kajak krosu. Hezky mi to sedlo a prošel jsem prvním, druhým i třetím kolem a nakonec to klaplo i ve finále. Chudáci plasťáci byli trochu naštvaný. (smích) Ve finále jsem seděl na rampě mezi kríkařema a přišel můj kamarád, co mě do toho uvrtal, a říká jim: „Hele kluci, prosim vás, sejměte už toho slalomáře…“ (smích)

Takže na příští rok zase něco plánuješ?

Já doufám. Chtěl bych vyjet třídu a kdyby byl NKZ na Lipně, chci tam závodit. Lipno je podle mě úplně nejhezčí voda v republice. A letos se nám s Mírou po strašný době podařilo, že jsme si to stihli i sjet. Jeli jsme dolů na Prokopa a pak už jsme museli zase na vyhlášení, ale bylo to super. Uvědomil jsem si tam, že toho Prokopa jsem jel před 20 lety poprvé.

A kromě Lipna, máš oblíbenej vodáckej terén?

Jsem Budějčák, takže fandím Budějcím. Lipno se mi líbí hrozně, to mám úplně nejradši. A pak se mi hrozně líbila Trnávka. Já mám rád těžkou vodu a doufám, že budu mít ještě možnost vzít plasťáka a vyjet někam, domluvit se s někým, kdo umí číst vodu a kdo mě proveze. Chtěl bych sjet i Čerťáky, ale zatím jsem na to nenašel čas, protože nahoře komentujeme a když končíme, vypíná se voda.

Vzpomínám taky na Špindl. První, co si vybavím, je nominace na Athény, která se jela v dubnu. Sněžilo a byla fakt zima. Když jsem tam pak jednou dojížděl ČP, měl jsem pravou ruku pořád sevřenou a nemohl ji otevřít, jaká byla zima. Tak jsem zapřel pravej list o břeh a to pádlo si z ruky druhou rukou vyrážel, protože jsem nemohl roztáhnout prsty. (smích) A ve stejném roce jsem tam v pátek při tréninku rozšrotoval špičku, když jsem najel do soutěsky moc doprava. S tatíkem jsme to ještě před závodem na ubytovně lepili.

Ve studiu Hyde Park Civilizace
Ve studiu Hyde Park Civilizace

Nemáš na vodě strach?

Ne. Já myslím, že mít strach je špatně. Strach tě svazuje. Když jsem jel poprvé toho Prokopa, tak se mě můj tehdejší trenér Honza Paraniak zeptal, jestli nemám strach a já na to: „Ty hele jo, trochu mám.“ – „To je dobře, těch, co se nebáli, jsou plný hřbitovy.“ Ještě mockrát jsem si na to vzpomněl a dospěl jsem k tomu, že není dobře mít strach. Když máš strach, veškerý řízení přebírají primární pudy, nerozhoduješ se racionálně. Člověk v panice většinou nevybírá to nejlepší řešení. A to je na té vodě v tu chvíli strašně nebezpečný.

Mít strach může být nebezpečný, ale nemít respekt je nebezpečný. Jakmile nemáš z vody respekt, zvyšuješ pravděpodobnost, že se zraníš nebo umřeš.

Pokud bych cejtil, že mám na vodě strach a paralyzuje mě to, první, co bych měl udělat, vysmahnout ven. Pokud by to nešlo, musím se zkonsolidovat. Mám takový svoje cvičení, který používám i v práci, protočím panenky, že je mi vidět jen bělmo, vypadá to trochu děsivě, ale dokážu se tím zkoncentrovat.

Jak myslíš, že vodáci přistupujou k bezpečnosti na vodě?

To nedokážu moc posoudit, mezi slalomářema není co řešit, na Vltavu s turistama se nedostanu, ani nejezdím žádný řeky. Vždycky jen vidím nějaký obrázky z Vltavy a to se děsím. Mejdan na vodě nemá s vodáckým sportem nic společnýho a bejt vožralej na vodě není OK. Je to nebezpečný, jak pro toho člověka, tak i pro jeho okolí.

První věc, co bych si na vodu bral, je helma, zrovna na Vltavě je mělko a samej šutr. Taky si myslím, že na divoký vodě vždycky musíš někoho mít, je hrozná nezodpovědnost jezdit sám.

Co ti voda do života přinesla?

Ty nejbližší kamarády mám od vody. Znám je už 20 let, můžu se na ně spolehnout a oni zase na mě.

Kdybych nejezdil na vodě, nedělal bych dnes to, co dělám. Voda mě vychovala a změnila moje myšlení a přístup k životu. Ve slalomu se člověk musí neustále rozhodovat a na 90 sekundách rozhodne desetina. A strašně důležitý je, že voda učí pokoře. Prostě tě srovná. Můžeš mít nos nahoru, ale na vodě ti to dlouho nevydrží.

Asi nejvíc mě ovlivnil můj trenér Kuba Prüher, bývalý olympionik a reprezentant. Kuba je super, fakt unikát. Když jsem ho v těch 11, 12 letech poznal, byl proslavenej tím, že není schopnej říct větu bez vole. „Kolik vole je vole hodin vole…“ takhle se mě jednou zeptal nad Trojkou. (smích)

Nejsem ten typ, který věci přijme a nazdar, já se furt ptám proč, chci vědět, jak věci fungujou. A když mě Kuba trénoval, na všechno jsem se ho ptal a on se mnou měl trpělivost a vždycky mi to vysvětlil. Navíc nám vždycky říkal – OK, mějte názor a přemýšlejte nad světem. Díky Kubovi jsem taky poznal, že člověk může dělat spoustu věcí a všechny dobře. Paradoxně mě Kuba daleko víc ovlivnil v tom, jak dnes vidím svět a jak nad ním přemýšlím než ve stylu jízdy.

World Paddle Award 2018, největší radost jsem měl z toho, jak zareagovala vodácká komunita. Spousta vodáků hlasování rozjela ve velkým stylu
World Paddle Award 2018, největší radost jsem měl z toho, jak zareagovala vodácká komunita. Spousta vodáků hlasování rozjela ve velkým stylu

Zkusil jsi i jinou vodáckou disciplínu?

Občas jsem sjezdařil, ale rychle jsme se začali specializovat na slalom. Mě sjezd ani moc nebavil, já jsem potřeboval zapojit hlavu a na mě se tam toho dělo moc málo. Slalom mě baví v tom, že musím neustále nad něčím přemýšlet. A to je pro mě skvělé vyčištění hlavy. Teď nedávno jsem si ji vymyl doslovně. Jezdili jsme v Troji a já na vaně udělal špatnej náklon, šel jsem a bouchl se o překážku do hlavy. A to jsem byl vymytej dost. (smích)

Zkoušel jsem wakeboarding a to bylo super, v zimě jezdím na snowboardu a to je hodně blízký. Žena mi teď říkala, že si musím koupit nový boty na snowboard. Loni se nám dvakrát stalo, že mi u lanovky někdo podával podrážku z boty. Rozlepily se mi a je mi líto to vyhodit, tak jsem to slepil chemoprénem a omotal tesou. (smích)

Klasickej vodáckej styl, všechno vyřeší tesa…

No jasně, všechno vyřeší tesa. Já tesuju dost no! (smích)

Mimochodem to ale mají i na ISS. Bavil jsem se s astronautama a oni neříkají tesa, ale duck tape a všechno řeší duck tape. Když nevíš, duck tape. Nedrželo to – duck tape. Díra v sojuzu – duck tape.

Boží! Ale zpátky k vodě. Měl jsi někdy představu, že se budeš živit jako profesionální sportovec?

Do 14, pak mě to pustilo. Ve 14 jsem chtěl čtyřikrát vyhrát olympiádu, osmkrát MS a osmkrát ME. (smích) A pak jsem si uvědomil, že mě by to nebavilo. Ráno na vodu, pak regenerace, zase na vodu. Voda mě strašně naplňuje, hrozně posouvá, je pro mě důležitá, ale není to nic, čím bych se chtěl živit. Navíc jsem od ní nikdy neodešel a to je pro mě ideální varianta.

Jak ses dostal ke komentování?

To vzniklo u nás na kanále. Přemýšleli jsme, jak do areálu dostat více lidí a zjistili jsme, že když lidi přijdou na závody, vlastně moc neví, co se děje, zvlášť u toho slalomu. Tak nás napadlo zkusit to komentovat. Od mého prvního závodu se to posunulo dál a pak vzniklo MaD speakers – Míra a Dan a zároveň „mad“ jako šílený, což vystihuje náš trošku atypickej styl. Od té doby komentujeme různé sportovní události – běhy, cyklistiku, vodácké akce.

Myslím, že mít strach je špatně, strach tě svazuje
Myslím, že mít strach je špatně, strach tě svazuje

Má komentování u vody nějaké specifikum?

Je daleko víc potřeba vysvětlovat, co se děje. Máme moto: „slovy k divákům, stylem k atmosféře“. Abychom předali jak informace, tak i emoce. Snažíme se to lidem vysvětlovat, ale zároveň chceme, aby se bavili. Nás třeba hrozně baví, když se třepou břehy, to je prostě skvělý.

Atmosféra tady v Troji nás hrozně nabíjí. Myslím, že spousta lidí chodí do Troji už pravidelně a jdou si to užít. Ta energie je neskutečné a asi to ani nedokážu popsat. Mám strašnou radost z toho, jak lidi reagujou, třeba na MS 2013 vyhrál Vávra, druhej byl Jířa a pod náma běžel táta Jíři Prskavce a já jsem řekl: „Podívejte se všichni k brance 14, tohle je jeden z těch, co za to můžou!“ a lidi začali spontánně tleskat.

A i slalomáři nám říkají, že jsou rádi, že v tomhle můžou jet. Ono se to zbíhá – na jedné straně naše repráky, na druhé diváci, to je strašnej kotel!

Není ti to líto? Nechtěl by sis tam sednout do lodě?

Jel bych, ale já na to nemám, nejsem tak dobrej. A je dobře, že jsou tam oni. Myslím, že jsme každej našli tu roli, která nám vyhovuje a dělá nám radost a mě ta moje dělá radost. Chtěl bych si to někdy sjet, přemýšleli jsme, že uděláme komentovanou jízdu, tak snad to klapne příští rok.

Dřív si míval taky pořad na radiu Wave, Sports Take…

S Mírou jsme vymysleli pořad, který by byl o sportech, které nejsou na titulních stranách. Byla to obrovská zkušenost, bylo to hodně na nás a hrozně moc jsme se tím naučili. S Mírou jsme pak vždycky šli na nudle k Číňanům, dali si pivko, tím pádem nám z honoráře už nezbylo nic, a Míra jel vlakem do Budějc. (smích) Ale brali jsme to tak, že nás to strašně bavilo a byla to skvělá zkušenost.

Jak ses dostal k práci pro Českou televizi?

Přišel jsem tam na exkurzi a už jsem tam zůstal. (smích) Tehdy jsem se učil v parku na zkoušku a moc mi to nešlo a od tatíka mi přišel e-mail, že ČT pořádá exkurzi do zákulisí a uvolnilo se tam místo. Za hodinu jsem byl na budově Zpravodajství a tehdy tam natáčeli reportáž o tom, jak ČT zapojuje diváky do vysílání a zapojili mě do toho. Pak se šlo ještě na drink a tam se mě zeptali, jestli mám nějakou mediální zkušenost, slovo dalo slovo a zůstal jsem v Hyde parku ČT 24, začal dělat úvodní reportáže, postupně začal dělat Hyde Park Civilizaci a v roce 2016 vznikla vědecká redakce.

S parťákem Mírou Lencem společně pádlujeme 20 let, komentujeme 13 let. Na něj spoléhám, nejen když mám v ruce pádlo nebo mikrofon a vždycky jsem udělal dobře
S parťákem Mírou Lencem společně pádlujeme 20 let, komentujeme 13 let. Na něj spoléhám, nejen když mám v ruce pádlo nebo mikrofon a vždycky jsem udělal dobře

Máš nějaké top vědecké téma, které tě zajímá?

Nemám jedno. Dnes jsem řešil mitochondrie, v pondělí budeme natáčet rozhovor s člověkem, který vede iniciativu, která chce dostat miniaturní sondu k hvězdě Alfa Centauri, v sobotu budeme vysílat rozhovor s člověkem, který na octomilkách sledoval vývoj embrya člověka, zítra budeme řešit Alzheimera, ozonovou díru… Mně to přijde skvělý, každý den se dozvím něco nového a to mě baví.

Jak se na tohle připravuješ?

Furt čtu. Na Hyde Park Civilizaci máme několik set stránek k načtení a k tomu přednášky. Když mám zahraničního hosta, musím se podívat, jak mluví a kde jsou nějaká témata, která jsou tabu. To byl třeba případ Natalie Gorbaněvský, jedna z osmi statečných, která protestovala proti okupaci ČSL, věděl jsem, kde je ta hranice, o čem už mluvit nechce.

Zároveň vidím, jak ten člověk mluví fyzicky – jakou má dikci, rytmus, v angličtině specifická slovíčka nebo odborné názvy, abych to dokázal převyprávět pro diváka.

Třeba Francouzi nevyslovují znělé „h“. Měli jsme šéfa ITERU, největšího vědeckého centra na planetě, který neustále říkal „you must eat ydrogen“. Kolegové mi pak říkali: „My furt přemýšleli, co to máš jíst, ale ty ses tvářil, že víš o čem mluví.“ Když to člověk ví dopředu, je to obrovská výhoda.

Býváš někdy nervózní?

Ne, byl jsem dvakrát. Před prvním vysílání a ještě před dílem o češtině, protože jsem těžkej gramatickej ignorant. Kolegové si ze mě neustále dělají srandu, jakmile je někde nějaká chyba, přijde mi to vyfocený a „Tys to psal?“. To je můj denní chleba. Ale mají pravdu, takže jim to nemůžu mít za zlý.

V čem se liší komentování sportovní události a vedení diskuze v Hyde Park Civilizaci?

Jednak v přípravě, protože pokaždé hledám jiné informace a mám je jinak zpracované, sekundárně je to to, co z toho chci dostat. Je to úplně jiný svět. Kdybych třeba komentoval závod ve vodním slalomu v televizi, budu ho komentovat úplně jinak než na místě, protože je to pro úplně jiné publikum.

Televize vyžaduje daleko větší spolupráci týmu než komentování na místě. V televizi to skoro vypadá, že je tam na to člověk sám, ale vůbec ne, je tam spousta lidí, bez kterých by to nešlo. Já jsem vlastně jen na konci toho řetězu a předávám naši společnou práci divákům, nic víc, nic míň.

První kroky z lodi na ostrov Gili Meno v Indonésii
První kroky z lodi na ostrov Gili Meno v Indonésii

Loni jsi vyhrál prestižní ocenění World Paddle Award. Kdo tě přihlásil a co jsi na to říkal?

Já vůbec netuším. Přišel mi email, že jsem mezi třema finalistama a já říkám: „Jak jsem se tam dostal? Ale OK, jste hodný, děkuju.“ (smích) Když to pak klaplo, měl jsem největší radost z toho, jak zareagovala ta komunita, byl jsem úplně nadšenej. Spousta vodáků hlasování rozjelo ve velkým stylu, postovali to na sítích a já o to vůbec nikoho nežádal, jen jsem koukal, jak to tam padlo. Byl jsem hrozně rád.

To ocenění je sice psaný na mě, ale minimálně z poloviny patří taky Mírovi, bez něj bychom nemohli vytvářet to, co vytváříme. Takže tohle ocenění je spíš pro MaD speakers. A taky pro to, jak to v té Troji vypadá – takže pro závodníky, organizační tým a diváky. Je to pádlo pro vodáckou veřejnost, napsaný na Stacha.

Když zbude trochu času, čemu se věnuješ?

Hodně sportuju, když čtyřikrát týdně nesportuju, přestává mi to přemýšlet a mě v podstatě živí to, že mám nápady. Když jsme ještě trénovali s Kubou, tak po sezóně bylo šest týdnů volno a já měl regulérní absťák. Posledních 14 dní se mi hrozně špatně spalo a měl jsem nejhorší výsledky ve škole za celý rok.

Taky hodně čtu. Do práce čtu odborný věci, takže o to míň odborný věci čtu, když odpočívám. Mám rád fantasy a sci-fi. Hlavně fantasy, kterou si vybírám, fakt není intelektuální literatura. (smích) Ale vypnu si tím hlavu.

No a potom taky spoustu času musím strávit drbáním Pana Rozárky, to je jasný, to nejde jinak. (smích)

Dane, moc díky za super povídání!

Daniel Stach – Voda učí pokoře, můžeš mít nos nahoru, ale na vodě ti to dlouho nevydrží

Kdo z vodácké veřejnosti by jméno Dana Stacha neznal. Bývalý český reprezentant ve vodním slalomu od vody nikdy neodešel a vedle práce pro vědeckou redakci České televize, komentování různorodých sportovních akcí pod hlavičkou MaD speakers, dlouhých běhů i jiných sportovních aktivit a oddaným drbáním kocoura Pana Rozárky si i dnes najde chvíli času na trénink s kamarády v pražské Troji.

Ahoj Dane, jako junior jsi byl v české reprezentaci ve vodním slalomu. Jak a kdo nebo co Tě k vodě přivedlo?

První jezdila moje starší ségra, já začal chviličku po ní. Úplný začátek jsme oba měli v Sušici na Otavě, kam jeden náš kamarád Honza Týmal přivezl kajaky. Se ségrou nás to bavilo, nejdřív začala jezdit ona a já se přidal, když jsem přestal hrál fotbal – teda, když jsem prozřel.

Kolik Ti bylo, když jsi prozřel?

11. Začínal jsem v červnu a rovnou jsem mohl začít i závodit. Hned jsem jel do Benátek, tam vyjel 51 bodů a jel jsem na MR do Sušice, což byl první a doufám i poslední závod, ve kterém jsem vykrysil. Hned nahoře, na jediné vlně, která tam byla. Najel jsem do jezu a vykrysil, protože jsem neuměl eskymáka, toho jsem se naučil až v zimě.

Jak dlouho jsi jezdil?

Jezdím pořád. Loni jsem si koupil novou loď a s mým kolegou komentátorem Mírou Lencem jsme začali zase pořádně pádlovat. Do 18 jsem byl v Budějcích a jezdil jsem hodně. Trénovali jsme s Mírou a Lukášem Stránským pod Kubou Prüherem, hrozně nás to bavilo a rád na to vzpomínám.

Když jsem se dostal na vysokou, jezdil jsem míň a míň a začal jsem se z Budějc přesouvat do Troje. Ale mě ta voda pořád baví a chyběla mi, tak jsem začal zase jezdit. Někdy trénuji víc, jsem třeba i pětkrát do týdne na vodě, ale teď chci běžet maraton, takže momentálně trénuji na maraton.

Kde bereš tolik energie?

Dneska jsem vstával v 05:25, odběhl si svejch 14 kilometrů, šel do práce a jel na konferenci o tom, jak se dají využít mitochondrie v boji s nádorovým bujením. Pak jsem studoval materiály k alternativnímu úložišti jaderného odpadu a k transplantovaný děloze, kdy se podařilo porodit první dítě. Aaa… je to fajn, mě to baví! (smích)

No a až přijdu domů, budu muset drbat našeho kocoura Pana Rozárku, to je jasný. Bude čekat u dveří, lehne si na záda a budu ho muset drbat.

Ale závodit už jsi přestal?

Letos jsem závod nestihl, loni jsem jel dva slalomový a jeden v kajak krosu. To bylo takový zvláštní. (smích) Bylo to v Budějcích, takže jsem tam pomáhal s organizací. S klukama jsme stavěli rampu a když jsme ji dostavěli, ptám se: „Na co vlastně stavíme rampu?“ – „Závod v kajak krosu, nechceš jet taky?“ – „Hele, já nemám loď ani šprajdu a od 15 jsem neseděl na plasťáku.“ – „Nevadí, všechno ti půjčíme.“ Tak jsem si půjčil šprajdu a plasťáka a dopoledne závodil nahoře ve slalomu a odpoledne v kajak krosu. Hezky mi to sedlo a prošel jsem prvním, druhým i třetím kolem a nakonec to klaplo i ve finále. Chudáci plasťáci byli trochu naštvaný. (smích) Ve finále jsem seděl na rampě mezi kríkařema a přišel můj kamarád, co mě do toho uvrtal, a říká jim: „Hele kluci, prosim vás, sejměte už toho slalomáře…“ (smích)

Takže na příští rok zase něco plánuješ?

Já doufám. Chtěl bych vyjet třídu a kdyby byl NKZ na Lipně, chci tam závodit. Lipno je podle mě úplně nejhezčí voda v republice. A letos se nám s Mírou po strašný době podařilo, že jsme si to stihli i sjet. Jeli jsme dolů na Prokopa a pak už jsme museli zase na vyhlášení, ale bylo to super. Uvědomil jsem si tam, že toho Prokopa jsem jel před 20 lety poprvé.

A kromě Lipna, máš oblíbenej vodáckej terén?

Jsem Budějčák, takže fandím Budějcím. Lipno se mi líbí hrozně, to mám úplně nejradši. A pak se mi hrozně líbila Trnávka. Já mám rád těžkou vodu a doufám, že budu mít ještě možnost vzít plasťáka a vyjet někam, domluvit se s někým, kdo umí číst vodu a kdo mě proveze. Chtěl bych sjet i Čerťáky, ale zatím jsem na to nenašel čas, protože nahoře komentujeme a když končíme, vypíná se voda.

Vzpomínám taky na Špindl. První, co si vybavím, je nominace na Athény, která se jela v dubnu. Sněžilo a byla fakt zima. Když jsem tam pak jednou dojížděl ČP, měl jsem pravou ruku pořád sevřenou a nemohl ji otevřít, jaká byla zima. Tak jsem zapřel pravej list o břeh a to pádlo si z ruky druhou rukou vyrážel, protože jsem nemohl roztáhnout prsty. (smích) A ve stejném roce jsem tam v pátek při tréninku rozšrotoval špičku, když jsem najel do soutěsky moc doprava. S tatíkem jsme to ještě před závodem na ubytovně lepili.

Nemáš na vodě strach?

Ne. Já myslím, že mít strach je špatně. Strach tě svazuje. Když jsem jel poprvé toho Prokopa, tak se mě můj tehdejší trenér Honza Paraniak zeptal, jestli nemám strach a já na to: „Ty hele jo, trochu mám.“ – „To je dobře, těch, co se nebáli, jsou plný hřbitovy.“ Ještě mockrát jsem si na to vzpomněl a dospěl jsem k tomu, že není dobře mít strach. Když máš strach, veškerý řízení přebírají primární pudy, nerozhoduješ se racionálně. Člověk v panice většinou nevybírá to nejlepší řešení. A to je na té vodě v tu chvíli strašně nebezpečný.

Mít strach může být nebezpečný, ale nemít respekt je nebezpečný. Jakmile nemáš z vody respekt, zvyšuješ pravděpodobnost, že se zraníš nebo umřeš.

Pokud bych cejtil, že mám na vodě strach a paralyzuje mě to, první, co bych měl udělat, vysmahnout ven. Pokud by to nešlo, musím se zkonsolidovat. Mám takový svoje cvičení, který používám i v práci, protočím panenky, že je mi vidět jen bělmo, vypadá to trochu děsivě, ale dokážu se tím zkoncentrovat.

Jak myslíš, že vodáci přistupujou k bezpečnosti na vodě?

To nedokážu moc posoudit, mezi slalomářema není co řešit, na Vltavu s turistama se nedostanu, ani nejezdím žádný řeky. Vždycky jen vidím nějaký obrázky z Vltavy a to se děsím. Mejdan na vodě nemá s vodáckým sportem nic společnýho a bejt vožralej na vodě není OK. Je to nebezpečný, jak pro toho člověka, tak i pro jeho okolí.

První věc, co bych si na vodu bral, je helma, zrovna na Vltavě je mělko a samej šutr. Taky si myslím, že na divoký vodě vždycky musíš někoho mít, je hrozná nezodpovědnost jezdit sám.

Co ti voda do života přinesla?

Ty nejbližší kamarády mám od vody. Znám je už 20 let, můžu se na ně spolehnout a oni zase na mě.

Kdybych nejezdil na vodě, nedělal bych dnes to, co dělám. Voda mě vychovala a změnila moje myšlení a přístup k životu. Ve slalomu se člověk musí neustále rozhodovat a na 90 sekundách rozhodne desetina. A strašně důležitý je, že voda učí pokoře. Prostě tě srovná. Můžeš mít nos nahoru, ale na vodě ti to dlouho nevydrží.

Asi nejvíc mě ovlivnil můj trenér Kuba Prüher, bývalý olympionik a reprezentant. Kuba je super, fakt unikát. Když jsem ho v těch 11, 12 letech poznal, byl proslavenej tím, že není schopnej říct větu bez vole. „Kolik vole je vole hodin vole…“ takhle se mě jednou zeptal nad Trojkou. (smích)

Nejsem ten typ, který věci přijme a nazdar, já se furt ptám proč, chci vědět, jak věci fungujou. A když mě Kuba trénoval, na všechno jsem se ho ptal a on se mnou měl trpělivost a vždycky mi to vysvětlil. Navíc nám vždycky říkal – OK, mějte názor a přemýšlejte nad světem. Díky Kubovi jsem taky poznal, že člověk může dělat spoustu věcí a všechny dobře. Paradoxně mě Kuba daleko víc ovlivnil v tom, jak dnes vidím svět a jak nad ním přemýšlím než ve stylu jízdy.

Zkusil jsi i jinou vodáckou disciplínu?

Občas jsem sjezdařil, ale rychle jsme se začali specializovat na slalom. Mě sjezd ani moc nebavil, já jsem potřeboval zapojit hlavu a na mě se tam toho dělo moc málo. Slalom mě baví v tom, že musím neustále nad něčím přemýšlet. A to je pro mě skvělé vyčištění hlavy. Teď nedávno jsem si ji vymyl doslovně. Jezdili jsme v Troji a já na vaně udělal špatnej náklon, šel jsem a bouchl se o překážku do hlavy. A to jsem byl vymytej dost. (smích)

Zkoušel jsem wakeboarding a to bylo super, v zimě jezdím na snowboardu a to je hodně blízký. Žena mi teď říkala, že si musím koupit nový boty na snowboard. Loni se nám dvakrát stalo, že mi u lanovky někdo podával podrážku z boty. Rozlepily se mi a je mi líto to vyhodit, tak jsem to slepil chemoprénem a omotal tesou. (smích)

Klasickej vodáckej styl, všechno vyřeší tesa…

No jasně, všechno vyřeší tesa. Já tesuju dost no! (smích)

Mimochodem to ale mají i na ISS. Bavil jsem se s astronautama a oni neříkají tesa, ale duck tape a všechno řeší duck tape. Když nevíš, duck tape. Nedrželo to – duck tape. Díra v sojuzu – duck tape.

Boží! Ale zpátky k vodě. Měl jsi někdy představu, že se budeš živit jako profesionální sportovec?

Do 14, pak mě to pustilo. Ve 14 jsem chtěl čtyřikrát vyhrát olympiádu, osmkrát MS a osmkrát ME. (smích) A pak jsem si uvědomil, že mě by to nebavilo. Ráno na vodu, pak regenerace, zase na vodu. Voda mě strašně naplňuje, hrozně posouvá, je pro mě důležitá, ale není to nic, čím bych se chtěl živit. Navíc jsem od ní nikdy neodešel a to je pro mě ideální varianta.

Jak ses dostal ke komentování?

To vzniklo u nás na kanále. Přemýšleli jsme, jak do areálu dostat více lidí a zjistili jsme, že když lidi přijdou na závody, vlastně moc neví, co se děje, zvlášť u toho slalomu. Tak nás napadlo zkusit to komentovat. Od mého prvního závodu se to posunulo dál a pak vzniklo MaD speakers – Míra a Dan a zároveň „mad“ jako šílený, což vystihuje náš trošku atypickej styl. Od té doby komentujeme různé sportovní události – běhy, cyklistiku, vodácké akce.

Má komentování u vody nějaké specifikum?

Je daleko víc potřeba vysvětlovat, co se děje. Máme moto: „slovy k divákům, stylem k atmosféře“. Abychom předali jak informace, tak i emoce. Snažíme se to lidem vysvětlovat, ale zároveň chceme, aby se bavili. Nás třeba hrozně baví, když se třepou břehy, to je prostě skvělý.

Atmosféra tady v Troji nás hrozně nabíjí. Myslím, že spousta lidí chodí do Troji už pravidelně a jdou si to užít. Ta energie je neskutečné a asi to ani nedokážu popsat. Mám strašnou radost z toho, jak lidi reagujou, třeba na MS 2013 vyhrál Vávra, druhej byl Jířa a pod náma běžel táta Jíři Prskavce a já jsem řekl: „Podívejte se všichni k brance 14, tohle je jeden z těch, co za to můžou!“ a lidi začali spontánně tleskat.

A i slalomáři nám říkají, že jsou rádi, že v tomhle můžou jet. Ono se to zbíhá – na jedné straně naše repráky, na druhé diváci, to je strašnej kotel!

Není ti to líto? Nechtěl by sis tam sednout do lodě?

Jel bych, ale já na to nemám, nejsem tak dobrej. A je dobře, že jsou tam oni. Myslím, že jsme každej našli tu roli, která nám vyhovuje a dělá nám radost a mě ta moje dělá radost. Chtěl bych si to někdy sjet, přemýšleli jsme, že uděláme komentovanou jízdu, tak snad to klapne příští rok.

Dřív si míval taky pořad na radiu Wave, Sports Take…

S Mírou jsme vymysleli pořad, který by byl o sportech, které nejsou na titulních stranách. Byla to obrovská zkušenost, bylo to hodně na nás a hrozně moc jsme se tím naučili. S Mírou jsme pak vždycky šli na nudle k Číňanům, dali si pivko, tím pádem nám z honoráře už nezbylo nic, a Míra jel vlakem do Budějc. (smích) Ale brali jsme to tak, že nás to strašně bavilo a byla to skvělá zkušenost.

Jak ses dostal k práci pro Českou televizi?

Přišel jsem tam na exkurzi a už jsem tam zůstal. (smích) Tehdy jsem se učil v parku na zkoušku a moc mi to nešlo a od tatíka mi přišel e-mail, že ČT pořádá exkurzi do zákulisí a uvolnilo se tam místo. Za hodinu jsem byl na budově Zpravodajství a tehdy tam natáčeli reportáž o tom, jak ČT zapojuje diváky do vysílání a zapojili mě do toho. Pak se šlo ještě na drink a tam se mě zeptali, jestli mám nějakou mediální zkušenost, slovo dalo slovo a zůstal jsem v Hyde parku ČT 24, začal dělat úvodní reportáže, postupně začal dělat Hyde Park Civilizaci a v roce 2016 vznikla vědecká redakce.

Máš nějaké top vědecké téma, které tě zajímá?

Nemám jedno. Dnes jsem řešil mitochondrie, v pondělí budeme natáčet rozhovor s člověkem, který vede iniciativu, která chce dostat miniaturní sondu k hvězdě Alfa Centauri, v sobotu budeme vysílat rozhovor s člověkem, který na octomilkách sledoval vývoj embrya člověka, zítra budeme řešit Alzheimera, ozonovou díru… Mně to přijde skvělý, každý den se dozvím něco nového a to mě baví.

Jak se na tohle připravuješ?

Furt čtu. Na Hyde Park Civilizaci máme několik set stránek k načtení a k tomu přednášky. Když mám zahraničního hosta, musím se podívat, jak mluví a kde jsou nějaká témata, která jsou tabu. To byl třeba případ Natalie Gorbaněvský, jedna z osmi statečných, která protestovala proti okupaci ČSL, věděl jsem, kde je ta hranice, o čem už mluvit nechce.

Zároveň vidím, jak ten člověk mluví fyzicky – jakou má dikci, rytmus, v angličtině specifická slovíčka nebo odborné názvy, abych to dokázal převyprávět pro diváka.

Třeba Francouzi nevyslovují znělé „h“. Měli jsme šéfa ITERU, největšího vědeckého centra na planetě, který neustále říkal „you must eat ydrogen“. Kolegové mi pak říkali: „My furt přemýšleli, co to máš jíst, ale ty ses tvářil, že víš o čem mluví.“ Když to člověk ví dopředu, je to obrovská výhoda.

Býváš někdy nervózní?

Ne, byl jsem dvakrát. Před prvním vysílání a ještě před dílem o češtině, protože jsem těžkej gramatickej ignorant. Kolegové si ze mě neustále dělají srandu, jakmile je někde nějaká chyba, přijde mi to vyfocený a „Tys to psal?“. To je můj denní chleba. Ale mají pravdu, takže jim to nemůžu mít za zlý.

V čem se liší komentování sportovní události a vedení diskuze v Hyde Park Civilizaci?

Jednak v přípravě, protože pokaždé hledám jiné informace a mám je jinak zpracované, sekundárně je to to, co z toho chci dostat. Je to úplně jiný svět. Kdybych třeba komentoval závod ve vodním slalomu v televizi, budu ho komentovat úplně jinak než na místě, protože je to pro úplně jiné publikum.

Televize vyžaduje daleko větší spolupráci týmu než komentování na místě. V televizi to skoro vypadá, že je tam na to člověk sám, ale vůbec ne, je tam spousta lidí, bez kterých by to nešlo. Já jsem vlastně jen na konci toho řetězu a předávám naši společnou práci divákům, nic víc, nic míň.

Loni jsi vyhrál prestižní ocenění World Paddle Award. Kdo tě přihlásil a co jsi na to říkal?

Já vůbec netuším. Přišel mi email, že jsem mezi třema finalistama a já říkám: „Jak jsem se tam dostal? Ale OK, jste hodný, děkuju.“ (smích) Když to pak klaplo, měl jsem největší radost z toho, jak zareagovala ta komunita, byl jsem úplně nadšenej. Spousta vodáků hlasování rozjelo ve velkým stylu, postovali to na sítích a já o to vůbec nikoho nežádal, jen jsem koukal, jak to tam padlo. Byl jsem hrozně rád.

To ocenění je sice psaný na mě, ale minimálně z poloviny patří taky Mírovi, bez něj bychom nemohli vytvářet to, co vytváříme. Takže tohle ocenění je spíš pro MaD speakers. A taky pro to, jak to v té Troji vypadá – takže pro závodníky, organizační tým a diváky. Je to pádlo pro vodáckou veřejnost, napsaný na Stacha.

Když zbude trochu času, čemu se věnuješ?

Hodně sportuju, když čtyřikrát týdně nesportuju, přestává mi to přemýšlet a mě v podstatě živí to, že mám nápady. Když jsme ještě trénovali s Kubou, tak po sezóně bylo šest týdnů volno a já měl regulérní absťák. Posledních 14 dní se mi hrozně špatně spalo a měl jsem nejhorší výsledky ve škole za celý rok.

Taky hodně čtu. Do práce čtu odborný věci, takže o to míň odborný věci čtu, když odpočívám. Mám rád fantasy a sci-fi. Hlavně fantasy, kterou si vybírám, fakt není intelektuální literatura. (smích) Ale vypnu si tím hlavu.

No a potom taky spoustu času musím strávit drbáním Pana Rozárky, to je jasný, to nejde jinak. (smích)

Dane, moc díky za super povídání!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: