ROZHOVOR: Tomáš Rak – Když tě něco baví, tak tě to neunaví

Ahoj Tomáši. Těšíš se na soustředění? Je to asi velká výhoda trénovat v teple.

Samozřejmě, že se těším. Ale musím říct, že ačkoliv je tahle část přípravy důležitá, nevnímám ji samu o sobě jako nezbytnou výhodu. Přijde mi, že v současné době jsou tyhle tréninky v teple spíš trendová záležitost. Ve výsledku je to hlavně o tom, jak s časem na soustředění dokážeš naložit. Klidně se může stát, že nebudeš mít natrénováno, i když budeš pryč celou zimu. Pamatuju si, že byli závodníci, kteří se vrátili z podobných soustředění a v nominaci se trápili. Možná si víc věřili, měli pocit, že pro to udělali něco víc, ale nakonec nebyli o tolik lepší.

Já třeba vůbec nemám problém se namočit i tady v naší zimě, takže tuhle cestu beru spíš jako opuštění stereotypu v Praze. Odpoutám se od všedních starostí a můžu se nějakou dobu soustředit jen a jen na trénink a maximálně tam využít veškerý čas.

Je Al Ain tvoje oblíbená trať? Jaké tratě máš vlastně rád?

S oblíbeností tratí to mám paradoxní. Někde rád trénuju, ale nerad tam závodím a opačně. Třeba na Trnávce nerad závodím, ale většinou se mi tam překvapivě dařilo. Rád jezdím těžký vody. Pro závody mi přijde hlavní, aby byla trať regulérní. Když to někde moc pulsuje a ty jedeš bránu skrz válec a někdo jiný přes vlnu, tak to je opravdu špatně a nefér.

Co se týká Al Ain, tak to není úplně moje vysněná trať, ale kanál je dlouhý, technicky náročný a to je pro trénink zásadní. V některých místech se parádně proletíš a v neposlední řadě kanál dobře vypadá, takže pozitiva převažují.

Řekl jsi, že nemáš problém se v zimě namočit. Je nějaká složka tréninku, kterou nemusíš?

Já jsem takovej masochista a šílenec. Můj nejoblíbenější trénink je technika, kde si hraješ s vodou a pěkně se svezeš. Ale mám rád i těžkou dřinu, což je třeba posilovna, kde si libuju ve zvedání těžkejch věcí. Na vodě mi přirozeně jde vytrvalost, kterou nejezdím moc rád, protože se toho jezdí hodně, ale ten pocit po dojetí je skvělej, vyplaví se ti endorfiny, je to paráda. Ale obecně rád trénuju cokoliv a kdykoliv…

Řekni mi, jak ses dostal k pádlování?

Jako malí jsme se s bráchou motali kolem různých sportů. Já třeba dělal japonské bojové umění kendo nebo jsem chvíli závodně plaval. Samozřejmě jsme taky byli pořád venku okolo baráku, kde jsme hráli fotbal, hokej a všechny tyhle běžný věci.

Když mi bylo nějakých osm, tak přišel táta s tím, že zná Petra Sodomku a jestli nechceme zkusit vodu. Petr je osminásobný mistr světa, což nás obrovsky fascinovalo a chtěli jsme ho vidět. Šli jsme na loděnici, že to okoukneme a Petr hned, že se půjde na vodu. Nebyli jsme vůbec připravený, ale svezli jsme se a mě to chytlo. Navíc jsme si hned zkusili závod v rovný jízdě a v jízdě pozadu. V jízdě rovně mě brácha porazil, ale v jízdě pozadu jsem porazil já jeho. Samozřejmě bylo super v něčem porazit o dva a půl roku staršího bráchu, docela mě to vyhecovalo. No a od té doby jsme byli součástí oddílu v Hradci Králové.

Jaké to v oddílu bylo?

V oddílu to bylo super. Jirka Karlovský a Jarin Indruch to tam dělají nějak zázračně dobře. Nekladli důraz na výsledky ze závodů, ale na to, aby nás to na vodě bavilo. A nás to bavilo. Zároveň nás ale dokázali vyhecovat k tomu, že jsme tvrdě makali, což jsem si ale uvědomil až po delší době, kdy mi tak nějak začalo zapadat jedno do druhého…

Jezdili jste i na „běžnou“ vodu?

Byli jsme vyloženě slalomový oddíl a jezdili jsme i na sjezdové závody. Bylo zažité, že se jezdilo obojí jako kombinace. Ony se ty výsledky pak i sčítaly do celorepublikového bodového hodnocení, takže jsme měli i nějaké medaile, právě za tu kombinaci.

U toho sjezdu musím zmínit, že jsme ho nijak extra netrénovali. V Hradci je jen klidná voda, a tak jsme to drtili třeba jen jednou týdně, navíc na starých lodích. Na závody pak přijeli kluci z Moravy s nablýskanýma karboňákama a my jsme je porazili i s těma našema potápkama, to pak hřálo ještě víc. (směje se)

Od kdy ses začal specializovat na slalom?

To bylo při přechodu z dorostu mladšího do dorostu staršího. Pak už se nejezdila kombinace, navíc slalom je olympijská disciplína a jednoduše mě i víc bavil…

Proč?

Ve slalomu si můžeš víc hrát s vodou, nasurfuješ si na vlnku, máš mnohem větší výzvy a variabilitu, můžeš si vyhrát s brankama, víc používáš dynamiku, sílu. Sjezd drtíš dolů. Samozřejmě taky musíš číst vodu, držet správnou stopu, ale je to víc jednotvárný. A i závody jsou víc vypjatý ve slalomu, kde je kolem toho kousku vody spousta lidí a ty tam můžeš ukázat, co máš natrénováno, to já mám hodně rád.

Za to, že jsi u vody, vděčíš tátovi. Podporovali vodu rodiče i dál?

Jo podporovali. Mám to štěstí, že rodiče mě podporujou ve všem, co dělám, respektujou moje rozhodnutí a nikdy mě do ničeho netlačili, teda asi kromě školy. Na základce se občas stávalo, že když jsem hodně trénoval a přišly horší známky, tak jsem si to vyslechl.

Zmiňuješ školu, povedlo se ti ji skloubit se sportem? Co si vystudoval?

Povedlo a mám dodělanou vysokou. Já jsem vždycky věděl, že nechci dělat jenom sport. Sice je sport moje celoživotní náplň a vím, že i když skončím, tak pořád budu nějak sportovat, ale zároveň vím, že tomu nechci dát celej svůj život, chci dokázat něco ve sportu, ale i v jiným odvětví.

Od malička jsem byl vedenej k tomu, abych měl kladnej vztah ke kultuře, mamka je zahradní architektka, táta je inženýr, a u nás byl základ mít vysokou školu, s tím se tak nějak počítalo.

Po gymplu nějak vyplynulo, že jsem šel na architekturu, ale bylo náročný skloubit to se sportem, v tu dobu jsem už trénoval v Dukle. Přes den tréninky a škola, po nocích jsem rýsoval, pak mi to ve škole seškrtali a celý jsem to dělal znovu. Nebylo to tak, že bych totálně nezvládal, ale ve druháku jsem prostě nedal deskriptivu a byl jsem ukončen.
Přihlásil jsem se na ekonomku, kde mě vzali a tu jsem se pak už snažil dokončit co nejdřív, což se taky povedlo. Zatím ten titul inženýra k ničemu nevyužiju, ale vím, že už mi ho nikdo nevezme a třeba se jednou může hodit.

Ale už teď děláš i jiné věci než vodu…

Je to pravda. Snažím se u sportu rozvíjet nějakou praxi. S kamarádem Honzou Vondrou se snažíme vést firmu Kanclmasáže, zaměřenou na fyzioterapii a masírování. U toho získávám odstup od sportu. Podnikání mi připomíná, že sport není pupek světa a krásně tím přijdu na jiný myšlenky.

S Davidem Lhotou a Vítkem Přindišem se taky snažíme pozvednout úroveň vodního slalomu, co se týká mediálního obrazu. Snažíme se, aby slalom vyšel ze svojí „sociální bubliny“ lidí, kteří ho už znají. Sehnalo se nějaké množství finančních prostředků a už i české závody jsou vysílané v televizi, to bereme jako veliký úspěch. Světové poháry vysílá televize, snažíme se pomáhat s komentováním. Společně spravujeme sociální sítě ČSK. Máme nad tím i schůzky, snažíme se tomu dávat profesionální přístup. Snad se to docela povedlo, třeba počet fanoušků facebookový stránky jsme zvedli o 5000 lidí. Akorát to trochu žere čas, takže si to občas schytám od přítelkyně. (směje se)

Zazněla zmínka o Dukle, kdy jsi do ní přestoupil?

Do Dukly mě vzali asi v šestnácti. Byl jsem tehdy překvapanej a nadšenej, protože jsem to vůbec nečekal a musím říct, že mi tenhle krok otevřel úplně nový perspektivy. Během gymplu jsem jezdil na tréninkový kempy na Štvanici a po střední jsem šel už nadobro do Prahy.

Ještě odbočím od vody a sice k malování. Jsi samouk?

Dalo by se říct, že ano. Jako malej jsem chodil na ZUŠ, maloval jsem už ve školce, kde jsem byl i na nějaký soutěži, ale nikdy jsem to nestudoval. Možná náznakem na architektuře.

Co tě na tom baví?

Mě vždycky bavilo, že si člověk udělá takovej svůj svět a pak to přenese na plátno nebo to ztvární nějak jinak.

Na konci roku 2018 jsi měl výstavu, to už není jenom koníček, ne?

Je pravda, že zhruba od roku 2014 jsem se rozmaloval trochu víc. Začal jsem dělat obrazy na plátna a i lidem se to nějak začalo líbit. Namaloval jsem pár obrazů pro kamarády a mám i nějakou poptávku. Výstava z toho tak nějak vyplynula a od vernisáže jsem chtěl hlavně propojení různých lidí, které okolo sebe mám, což se myslím povedlo. Potkala se tam moje rodina s mými sponzory, s lidmi od vody. Všichni se tam společně bavili a přišli tak na jiný myšlenky než jen sport nebo práce.

Tou výstavou jsem taky chtěl udělat pomyslnou pomlčku za dosavadní tvorbou, ukázat ji lidem a počkat, co z toho vznikne dál. To se nejspíš povedlo, protože už chystám projekt, kterým bych rád upozornil na témata, která hýbou světem, třeba znečištění odpadky a vybíjení divokých zvířat.

Kde bereš inspiraci?

Já ani nevím, je to šílený, ale mně hlava šrotuje furt. Jdu si třeba lehnout a najednou se mi v hlavě něco rozjede a dokud si to nezapíšu, tak neusnu. Přichází to i zvenku, vidím nějakou situaci nebo obrázek na Instagramu nebo jinde, ukládám si to, snažím se to zapamatovat a pak z toho něco vznikne. Je to různé.

Je těžké malování skloubit s dalšími aktivitami?

Třeba příprava výstavy náročná byla, ale já říkám, že když tě něco baví, tak tě to neunaví. Mohl jsem malovat do noci a nebralo mi to energii.

Pojďme zpět k vodě. Jací lidé ovlivnili tvoji vodáckou kariéru? Máš nějaké vzory?

Těch lidí je hodně a ovlivňují mě denně, ale kdybych to měl vzít od těch nejzásadnějších, tak určitě táta, kterej mě k vodě přivedl a dlouho se se mnou kolem vody motal, ačkoliv sám pořádně nejezdil. Petr Sodomka mě ovlivnil jako osobnost. Svým přístupem a charizmatem mě hodně poznamenal. Potom Jirka Karlovský s Járou Indruchem. Když jsem přišel do Dukly, tak mě trénoval Dan Rubín a pak Lukáš Kubričan, kterej mě trénuje od roku 2011 doteď. On je jen o pár let starší a má to s ním obrovskou dynamiku a šťávu.

A pak taky všichni parťáci, co se mnou trénovali a trénujou. Jezdím ve skupině s Michalem Jáně a Vojta Heger nás coby mladá krev pěkně prohání.

Co se týká vzorů, tak jsem asi nikdy neměl nikoho konkrétního, ale spíš jsem měl lidi, kteří mě motivovali. Mám to tak, že když je někdo v něčem skutečně dobrej, tak mě to motivuje k tomu vzít si kousek z toho, co se mi na tom líbí, přetvořit si to pro sebe a použít to. A nejen ve sportu. U vody to byl třeba Tony Estanguet nebo Michal Martikán.

Tvoje loňská sezona byla zatím nejúspěšnější v kariéře, čemu to přisuzuješ?

V loňské sezoně přišel můj prozatím nejvýraznější výsledek, ale musím říct, že už jsem se na lodi cítil i líp než v loňské sezoně. Musí se ti toho ale sejít víc dohromady, a to se vloni prostě sešlo. Navíc je to všechno dlouhodobější záležitost.

Jak to myslíš?

V roce 2015 jsem měl operaci ramene a to mi zasáhlo sezonu 2016, která byla olympijská. Vyhrál jsem nominaci a chtěl jsem jet na olympiádu, ale díky operaci to prostě nevyšlo a v nominaci jsem byl až druhej. Byl jsem zklamanej, ale na druhou stranu jsem byl v týmu a věděl jsem, že když trochu zesílím a zamakám, bude to dobrý.

V sezoně 2017 mi to v tréninku jezdilo úplně nejlíp, byl jsem suverénní, tak nějak se s reprezentací automaticky počítalo, ale ejhle. Podělal jsem první závod, druhej… A najednou to bylo v pr***. Nicméně jsem si řekl, že se prostě jede dál. Tu sezonu jsem uchopil tak, že mám neuvěřitelnej prostor pořádně potrénovat, že toho využiju. Spojil jsem se taky s mentálním koučem Mariánem Jelínkem, kterej koučuje třeba Jardu Jágra, a spolu jsme udělali obrovskej kus práce a hodně mi pomohl s hlavou. No a to se potom všechno promítlo a zúročilo v závodech tu loňskou sezonu.

Ten hlavní úspěch přišel doma v Praze, kde na závodech bývá bouřlivá atmosféra, kterou někdo zbožňuje a někdo nesnáší. Jak to vnímáš ty?

Já pražskou atmosféru miluju. Dostane mě do totálního laufu a jedu úplně mimo sebe, jakoby podvědomě. Jel jsem v Praze už x-krát finále a i když jsem třeba udělal chybu, tak ten řev lidí mě hnal k tomu, že i přesto dojedu na maximum.

Dost zaujala barva tvojí lodě, jak tě zrovna tohle napadlo?

Chtěl jsem nějakou změnu. Jednak kvůli nepovedený sezoně 2017 a i tak nějak celkově. Designů lodí jsem měl hodně a vždycky v tom převládala bílá barva. K matně zelený lodi mě inspirovaly závodní auta, takový ty matně nastříkaný supersporty, na kterých na první pohled vidíš, že jsou stvořený jen k jedinýmu účelu, k surovýmu výkonu.

Tvými sponzory je hned několik vodáckých firem, podílíš se na vývoji vybavení?

Samozřejmě. Třeba v Hiku do toho mám možnost zasahovat. Dává mi to smysl a hrozně mě to baví. Oni navrhnou produkt, pošlou mi ho na testování, já jim dám zpětnou vazbu a pak mám velkou radost, když se to promítne do finálního produktu a vidím, že to skutečně funguje.

Loď mám Vajdu, Hype L, což je taková singlovka, která propojuje úzkou loď ala kajak s klasickou kanoí. Když se vyvíjela, tak mi vadilo, že je málo prohnutá špička, což jsem několikrát připomínkoval. Nakonec mi napsali, že to do finálního designu zařadili. To je na tý lodi takovej můj prvek.

Kdo další tě podporuje?

Je jich víc, nerad bych jmenoval, abych někoho nevynechal (Tomášovy sponzory jsme uvedli v samostatném boxu, pozn. red.), ale rád bych řekl, že lidi mylně žijou v pocitu, že když mám sponzory, tak dostávám zadarmo věci a mám se hrozně skvěle. Tak to vůbec není. Třeba u Vajdy mám slevu na loď, ale platit za ni musím. Oblečení Meatfly mám podobně. Sponzory mám hlavně proto, aby mi pomohli v mojí činnosti.

Taky to není tak, že by sponzoři sami přišli. Musíš je oslovit, přijít s konkrétním nápadem, nabídkou. Je to v podstatě obchod. Pak se jim musíš věnovat, komunikovat… Já jsem hrozně rád, že mi to funguje, všem svým sponzorům moc děkuju a u většiny z nich jsem taky pyšný na to, že se z naší spolupráce časem stalo kamarádství.

Pěkně řečeno. Tomáši, díky moc za rozhovor, přeju hodně zdaru a ať ti vyjde ta vysněná olympiáda!

Tomáš Rak (* 19. května 1989) Pochází z Hradce Králové, kde se učil základům v oddíle KVS Hradec Králové pod dohledem Jiřího Karlovského a Jaromíra Indrucha. V roce 2005 přestoupil do oddílu ASC Dukla Brandýs n. L. V roce 2007 se stal českým juniorským reprezentantem. Vyhrál mezinárodní Závod olympijských nadějí na slovenském Danubia Cupu. Dále obsadil 3. místo na juniorském ME v polském Krakově v kategorii 3×C1. V kategorii U23 patřil rovněž do reprezentačního družstva ČR. Na seniorském českém šampionátu 2012 obsadil v závodě C1 3. příčku. V seniorské kategorii pomohl na ME 2015 v závodě hlídek českému týmu k zisku stříbrné medaile. V sezóně 2016 obsadil v seriálu Světového poháru 11. místo a byl náhradníkem pro Letní olympijské hry v Riu de Janeiru. V roce 2018 získal na Mistrovství Evropy v pražské Troji bronzovou medaili. Další bronz přidal se svými kolegy Vítězslavem Gebasem a Lukášem Rohanem v kategorii hlídek. Na Mistrovství světa 2018 v brazilském Riu de Janeiru obsadil 8. příčku. Tomáše podporují: Dukla Brandýs n. L., Auto Podbabská, Hiko sport, Meatfly, Sennheiser, Mixit, Kamerov.cz, Panter.cz.

Tomáš Rak: Když tě něco baví, tak tě to neunaví

Připravil: Petr Snížek

Foto: archiv Tomáš Rak, archiv ČSK, archiv Hiko sport

S Tomášem Rakem jsem se setkal těsně před jeho odletem na soustředění ve Spojených Arabských Emirátech. Když jsme po hodině a čtvrt rozhovor ukončili a já si veškeré sdělené informace začal sumírovat v hlavě, bylo mi jasné, že tohle bude oříšek sepsat. Když je totiž někdo vrcholový vodní slalomář, malíř, podnikatel… Však si to přečtěte.

Ahoj Tomáši. Těšíš se na soustředění? Je to asi velká výhoda trénovat v teple.

Samozřejmě, že se těším. Ale musím říct, že ačkoliv je tahle část přípravy důležitá, nevnímám ji samu o sobě jako nezbytnou výhodu. Přijde mi, že v současné době jsou tyhle tréninky v teple spíš trendová záležitost. Ve výsledku je to hlavně o tom, jak s časem na soustředění dokážeš naložit. Klidně se může stát, že nebudeš mít natrénováno, i když budeš pryč celou zimu. Pamatuju si, že byli závodníci, kteří se vrátili z podobných soustředění a v nominaci se trápili. Možná si víc věřili, měli pocit, že pro to udělali něco víc, ale nakonec nebyli o tolik lepší.

Já třeba vůbec nemám problém se namočit i tady v naší zimě, takže tuhle cestu beru spíš jako opuštění stereotypu v Praze. Odpoutám se od všedních starostí a můžu se nějakou dobu soustředit jen a jen na trénink a maximálně tam využít veškerý čas.

Je Al Ain tvoje oblíbená trať? Jaké tratě máš vlastně rád?

S oblíbeností tratí to mám paradoxní. Někde rád trénuju, ale nerad tam závodím a opačně. Třeba na Trnávce nerad závodím, ale většinou se mi tam překvapivě dařilo. Rád jezdím těžký vody. Pro závody mi přijde hlavní, aby byla trať regulérní. Když to někde moc pulsuje a ty jedeš bránu skrz válec a někdo jiný přes vlnu, tak to je opravdu špatně a nefér.

Co se týká Al Ain, tak to není úplně moje vysněná trať, ale kanál je dlouhý, technicky náročný a to je pro trénink zásadní. V některých místech se parádně proletíš a v neposlední řadě kanál dobře vypadá, takže pozitiva převažují.

Řekl jsi, že nemáš problém se v zimě namočit. Je nějaká složka tréninku, kterou nemusíš?

Já jsem takovej masochista a šílenec. Můj nejoblíbenější trénink je technika, kde si hraješ s vodou a pěkně se svezeš. Ale mám rád i těžkou dřinu, což je třeba posilovna, kde si libuju ve zvedání těžkejch věcí. Na vodě mi přirozeně jde vytrvalost, kterou nejezdím moc rád, protože se toho jezdí hodně, ale ten pocit po dojetí je skvělej, vyplaví se ti endorfiny, je to paráda. Ale obecně rád trénuju cokoliv a kdykoliv…

Řekni mi, jak ses dostal k pádlování?

Jako malí jsme se s bráchou motali kolem různých sportů. Já třeba dělal japonské bojové umění kendo nebo jsem chvíli závodně plaval. Samozřejmě jsme taky byli pořád venku okolo baráku, kde jsme hráli fotbal, hokej a všechny tyhle běžný věci.

Když mi bylo nějakých osm, tak přišel táta s tím, že zná Petra Sodomku a jestli nechceme zkusit vodu. Petr je osminásobný mistr světa, což nás obrovsky fascinovalo a chtěli jsme ho vidět. Šli jsme na loděnici, že to okoukneme a Petr hned, že se půjde na vodu. Nebyli jsme vůbec připravený, ale svezli jsme se a mě to chytlo. Navíc jsme si hned zkusili závod v rovný jízdě a v jízdě pozadu. V jízdě rovně mě brácha porazil, ale v jízdě pozadu jsem porazil já jeho. Samozřejmě bylo super v něčem porazit o dva a půl roku staršího bráchu, docela mě to vyhecovalo. No a od té doby jsme byli součástí oddílu v Hradci Králové.

Jaké to v oddílu bylo?

V oddílu to bylo super. Jirka Karlovský a Jarin Indruch to tam dělají nějak zázračně dobře. Nekladli důraz na výsledky ze závodů, ale na to, aby nás to na vodě bavilo. A nás to bavilo. Zároveň nás ale dokázali vyhecovat k tomu, že jsme tvrdě makali, což jsem si ale uvědomil až po delší době, kdy mi tak nějak začalo zapadat jedno do druhého…

Jezdili jste i na „běžnou“ vodu?

Byli jsme vyloženě slalomový oddíl a jezdili jsme i na sjezdové závody. Bylo zažité, že se jezdilo obojí jako kombinace. Ony se ty výsledky pak i sčítaly do celorepublikového bodového hodnocení, takže jsme měli i nějaké medaile, právě za tu kombinaci.

U toho sjezdu musím zmínit, že jsme ho nijak extra netrénovali. V Hradci je jen klidná voda, a tak jsme to drtili třeba jen jednou týdně, navíc na starých lodích. Na závody pak přijeli kluci z Moravy s nablýskanýma karboňákama a my jsme je porazili i s těma našema potápkama, to pak hřálo ještě víc. (směje se)

Od kdy ses začal specializovat na slalom?

To bylo při přechodu z dorostu mladšího do dorostu staršího. Pak už se nejezdila kombinace, navíc slalom je olympijská disciplína a jednoduše mě i víc bavil…

Proč?

Ve slalomu si můžeš víc hrát s vodou, nasurfuješ si na vlnku, máš mnohem větší výzvy a variabilitu, můžeš si vyhrát s brankama, víc používáš dynamiku, sílu. Sjezd drtíš dolů. Samozřejmě taky musíš číst vodu, držet správnou stopu, ale je to víc jednotvárný. A i závody jsou víc vypjatý ve slalomu, kde je kolem toho kousku vody spousta lidí a ty tam můžeš ukázat, co máš natrénováno, to já mám hodně rád.

Za to, že jsi u vody, vděčíš tátovi. Podporovali vodu rodiče i dál?

Jo podporovali. Mám to štěstí, že rodiče mě podporujou ve všem, co dělám, respektujou moje rozhodnutí a nikdy mě do ničeho netlačili, teda asi kromě školy. Na základce se občas stávalo, že když jsem hodně trénoval a přišly horší známky, tak jsem si to vyslechl.

Zmiňuješ školu, povedlo se ti ji skloubit se sportem? Co si vystudoval?

Povedlo a mám dodělanou vysokou. Já jsem vždycky věděl, že nechci dělat jenom sport. Sice je sport moje celoživotní náplň a vím, že i když skončím, tak pořád budu nějak sportovat, ale zároveň vím, že tomu nechci dát celej svůj život, chci dokázat něco ve sportu, ale i v jiným odvětví.

Od malička jsem byl vedenej k tomu, abych měl kladnej vztah ke kultuře, mamka je zahradní architektka, táta je inženýr, a u nás byl základ mít vysokou školu, s tím se tak nějak počítalo.

Po gymplu nějak vyplynulo, že jsem šel na architekturu, ale bylo náročný skloubit to se sportem, v tu dobu jsem už trénoval v Dukle. Přes den tréninky a škola, po nocích jsem rýsoval, pak mi to ve škole seškrtali a celý jsem to dělal znovu. Nebylo to tak, že bych totálně nezvládal, ale ve druháku jsem prostě nedal deskriptivu a byl jsem ukončen.

Přihlásil jsem se na ekonomku, kde mě vzali a tu jsem se pak už snažil dokončit co nejdřív, což se taky povedlo. Zatím ten titul inženýra k ničemu nevyužiju, ale vím, že už mi ho nikdo nevezme a třeba se jednou může hodit.

Ale už teď děláš i jiné věci než vodu…

Je to pravda. Snažím se u sportu rozvíjet nějakou praxi. S kamarádem Honzou Vondrou se snažíme vést firmu Kanclmasáže, zaměřenou na fyzioterapii a masírování. U toho získávám odstup od sportu. Podnikání mi připomíná, že sport není pupek světa a krásně tím přijdu na jiný myšlenky.

S Davidem Lhotou a Vítkem Přindišem se taky snažíme pozvednout úroveň vodního slalomu, co se týká mediálního obrazu. Snažíme se, aby slalom vyšel ze svojí „sociální bubliny“ lidí, kteří ho už znají. Sehnalo se nějaké množství finančních prostředků a už i české závody jsou vysílané v televizi, to bereme jako veliký úspěch. Světové poháry vysílá televize, snažíme se pomáhat s komentováním. Společně spravujeme sociální sítě ČSK. Máme nad tím i schůzky, snažíme se tomu dávat profesionální přístup. Snad se to docela povedlo, třeba počet fanoušků facebookový stránky jsme zvedli o 5000 lidí. Akorát to trochu žere čas, takže si to občas schytám od přítelkyně. (směje se)

Zazněla zmínka o Dukle, kdy jsi do ní přestoupil?

Do Dukly mě vzali asi v šestnácti. Byl jsem tehdy překvapanej a nadšenej, protože jsem to vůbec nečekal a musím říct, že mi tenhle krok otevřel úplně nový perspektivy. Během gymplu jsem jezdil na tréninkový kempy na Štvanici a po střední jsem šel už nadobro do Prahy.

Ještě odbočím od vody a sice k malování. Jsi samouk?

Dalo by se říct, že ano. Jako malej jsem chodil na ZUŠ, maloval jsem už ve školce, kde jsem byl i na nějaký soutěži, ale nikdy jsem to nestudoval. Možná náznakem na architektuře.

Co tě na tom baví?

Mě vždycky bavilo, že si člověk udělá takovej svůj svět a pak to přenese na plátno nebo to ztvární nějak jinak.

Na konci roku 2018 jsi měl výstavu, to už není jenom koníček, ne?

Je pravda, že zhruba od roku 2014 jsem se rozmaloval trochu víc. Začal jsem dělat obrazy na plátna a i lidem se to nějak začalo líbit. Namaloval jsem pár obrazů pro kamarády a mám i nějakou poptávku. Výstava z toho tak nějak vyplynula a od vernisáže jsem chtěl hlavně propojení různých lidí, které okolo sebe mám, což se myslím povedlo. Potkala se tam moje rodina s mými sponzory, s lidmi od vody. Všichni se tam společně bavili a přišli tak na jiný myšlenky než jen sport nebo práce.

Tou výstavou jsem taky chtěl udělat pomyslnou pomlčku za dosavadní tvorbou, ukázat ji lidem a počkat, co z toho vznikne dál. To se nejspíš povedlo, protože už chystám projekt, kterým bych rád upozornil na témata, která hýbou světem, třeba znečištění odpadky a vybíjení divokých zvířat.

Kde bereš inspiraci?

Já ani nevím, je to šílený, ale mně hlava šrotuje furt. Jdu si třeba lehnout a najednou se mi v hlavě něco rozjede a dokud si to nezapíšu, tak neusnu. Přichází to i zvenku, vidím nějakou situaci nebo obrázek na Instagramu nebo jinde, ukládám si to, snažím se to zapamatovat a pak z toho něco vznikne. Je to různé.

Je těžké malování skloubit s dalšími aktivitami?

Třeba příprava výstavy náročná byla, ale já říkám, že když tě něco baví, tak tě to neunaví. Mohl jsem malovat do noci a nebralo mi to energii.

Pojďme zpět k vodě. Jací lidé ovlivnili tvoji vodáckou kariéru? Máš nějaké vzory?

Těch lidí je hodně a ovlivňují mě denně, ale kdybych to měl vzít od těch nejzásadnějších, tak určitě táta, kterej mě k vodě přivedl a dlouho se se mnou kolem vody motal, ačkoliv sám pořádně nejezdil. Petr Sodomka mě ovlivnil jako osobnost. Svým přístupem a charizmatem mě hodně poznamenal. Potom Jirka Karlovský s Járou Indruchem. Když jsem přišel do Dukly, tak mě trénoval Dan Rubín a pak Lukáš Kubričan, kterej mě trénuje od roku 2011 doteď. On je jen o pár let starší a má to s ním obrovskou dynamiku a šťávu.

A pak taky všichni parťáci, co se mnou trénovali a trénujou. Jezdím ve skupině s Michalem Jáně a Vojta Heger nás coby mladá krev pěkně prohání.

Co se týká vzorů, tak jsem asi nikdy neměl nikoho konkrétního, ale spíš jsem měl lidi, kteří mě motivovali. Mám to tak, že když je někdo v něčem skutečně dobrej, tak mě to motivuje k tomu vzít si kousek z toho, co se mi na tom líbí, přetvořit si to pro sebe a použít to. A nejen ve sportu. U vody to byl třeba Tony Estanguet nebo Michal Martikán.

Tvoje loňská sezona byla zatím nejúspěšnější v kariéře, čemu to přisuzuješ?

V loňské sezoně přišel můj prozatím nejvýraznější výsledek, ale musím říct, že už jsem se na lodi cítil i líp než v loňské sezoně. Musí se ti toho ale sejít víc dohromady, a to se vloni prostě sešlo. Navíc je to všechno dlouhodobější záležitost.

Jak to myslíš?

V roce 2015 jsem měl operaci ramene a to mi zasáhlo sezonu 2016, která byla olympijská. Vyhrál jsem nominaci a chtěl jsem jet na olympiádu, ale díky operaci to prostě nevyšlo a v nominaci jsem byl až druhej. Byl jsem zklamanej, ale na druhou stranu jsem byl v týmu a věděl jsem, že když trochu zesílím a zamakám, bude to dobrý.

V sezoně 2017 mi to v tréninku jezdilo úplně nejlíp, byl jsem suverénní, tak nějak se s reprezentací automaticky počítalo, ale ejhle. Podělal jsem první závod, druhej… A najednou to bylo v pr***. Nicméně jsem si řekl, že se prostě jede dál. Tu sezonu jsem uchopil tak, že mám neuvěřitelnej prostor pořádně potrénovat, že toho využiju. Spojil jsem se taky s mentálním koučem Mariánem Jelínkem, kterej koučuje třeba Jardu Jágra, a spolu jsme udělali obrovskej kus práce a hodně mi pomohl s hlavou. No a to se potom všechno promítlo a zúročilo v závodech tu loňskou sezonu.

Ten hlavní úspěch přišel doma v Praze, kde na závodech bývá bouřlivá atmosféra, kterou někdo zbožňuje a někdo nesnáší. Jak to vnímáš ty?

Já pražskou atmosféru miluju. Dostane mě do totálního laufu a jedu úplně mimo sebe, jakoby podvědomě. Jel jsem v Praze už x-krát finále a i když jsem třeba udělal chybu, tak ten řev lidí mě hnal k tomu, že i přesto dojedu na maximum.

Dost zaujala barva tvojí lodě, jak tě zrovna tohle napadlo?

Chtěl jsem nějakou změnu. Jednak kvůli nepovedený sezoně 2017 a i tak nějak celkově. Designů lodí jsem měl hodně a vždycky v tom převládala bílá barva. K matně zelený lodi mě inspirovaly závodní auta, takový ty matně nastříkaný supersporty, na kterých na první pohled vidíš, že jsou stvořený jen k jedinýmu účelu, k surovýmu výkonu.

Tvými sponzory je hned několik vodáckých firem, podílíš se na vývoji vybavení?

Samozřejmě. Třeba v Hiku do toho mám možnost zasahovat. Dává mi to smysl a hrozně mě to baví. Oni navrhnou produkt, pošlou mi ho na testování, já jim dám zpětnou vazbu a pak mám velkou radost, když se to promítne do finálního produktu a vidím, že to skutečně funguje.

Loď mám Vajdu, Hype L, což je taková singlovka, která propojuje úzkou loď ala kajak s klasickou kanoí. Když se vyvíjela, tak mi vadilo, že je málo prohnutá špička, což jsem několikrát připomínkoval. Nakonec mi napsali, že to do finálního designu zařadili. To je na tý lodi takovej můj prvek.

Kdo další tě podporuje?

Je jich víc, nerad bych jmenoval, abych někoho nevynechal (Tomášovy sponzory jsme uvedli v samostatném boxu, pozn. red.), ale rád bych řekl, že lidi mylně žijou v pocitu, že když mám sponzory, tak dostávám zadarmo věci a mám se hrozně skvěle. Tak to vůbec není. Třeba u Vajdy mám slevu na loď, ale platit za ni musím. Oblečení Meatfly mám podobně. Sponzory mám hlavně proto, aby mi pomohli v mojí činnosti.

Taky to není tak, že by sponzoři sami přišli. Musíš je oslovit, přijít s konkrétním nápadem, nabídkou. Je to v podstatě obchod. Pak se jim musíš věnovat, komunikovat… Já jsem hrozně rád, že mi to funguje, všem svým sponzorům moc děkuju a u většiny z nich jsem taky pyšný na to, že se z naší spolupráce časem stalo kamarádství.

Pěkně řečeno. Tomáši, díky moc za rozhovor, přeju hodně zdaru a ať ti vyjde ta vysněná olympiáda!

(((BOX)))

Tomáš Rak (* 19. května 1989)

Pochází z Hradce Králové, kde se učil základům v oddíle KVS Hradec Králové pod dohledem Jiřího Karlovského a Jaromíra Indrucha. V roce 2005 přestoupil do oddílu ASC Dukla Brandýs n. L.

V roce 2007 se stal českým juniorským reprezentantem. Vyhrál mezinárodní Závod olympijských nadějí na slovenském Danubia Cupu. Dále obsadil 3. místo na juniorském ME v polském Krakově v kategorii 3×C1. V kategorii U23 patřil rovněž do reprezentačního družstva ČR. Na seniorském českém šampionátu 2012 obsadil v závodě C1 3. příčku.

V seniorské kategorii pomohl na ME 2015 v závodě hlídek českému týmu k zisku stříbrné medaile. V sezóně 2016 obsadil v seriálu Světového poháru 11. místo a byl náhradníkem pro Letní olympijské hry v Riu de Janeiru.

V roce 2018 získal na Mistrovství Evropy v pražské Troji bronzovou medaili. Další bronz přidal se svými kolegy Vítězslavem Gebasem a Lukášem Rohanem v kategorii hlídek.

Na Mistrovství světa 2018 v brazilském Riu de Janeiru obsadil 8. příčku.

Tomáše podporují: Dukla Brandýs n. L., Auto Podbabská, Hiko sport, Meatfly, Sennheiser, Mixit, Kamerov.cz, Panter.cz.